OSA - kapitola 7

Kapitola 7

Rourke kolem sebe ovinul paže. Dali mu spandexové šortky, takže nebyl naprosto nahý, a v místnosti bylo teplo, takže mu nebyla zima. Ale všechno ostatní bylo pryč a kamery byly jako visící pavouci s mnoha očima, skrz ně ho sledoval zhruba tucet alf.

A přesto měla Stephanie pravdu. Odemkl si klec a sám dovnitř vlezl – podruhé – ačkoli atmosféra byla zlověstná a klec se volně houpala na řetězu, na kterém visela.

Rourke si podržel dvířka a stál na místě, aby se klec zastavila. Byl si jistý, že ta nestabilita byla také součástí té intriky, aby vypadal zranitelně. Nějak se musel rozbrečet.

Rourke jednou ve školním divadle hrál strom. Doslovný strom, co nedělal nic jiného, než se při tančení točil a třásl větvemi.

Pevně si ovinul prsty tou šňůrkou, co měl na krku, ošíval se.

Když se světla ztlumila, Rourke se zhluboka nadechl. Řekla, že bude vědět, kdy aukce začne. Tohle muselo být ono.

Postupně se podíval do každé kamery, svěsil ruce, aby se neskrýval. Trochu mu to rozhodilo rovnováhu a on se chytil mříží. Ale předpokládal, že by se měl trochu zapotácet a rozšířit oči víc, než by technicky bylo třeba.

Větší zranitelnost znamenala víc peněz. Dělal to pro svou mamku, takže chtěl co možná nejvíc.

Kvůli tomu mumraji a veselí sklonil hlavu a zakryl si uši, ale byl to jen hluk. Místnost byla prázdná. Muselo to vycházet z reproduktorů, co neviděl, co byly kolem. Znělo to jako dražba, ale nedokázal na té nahrávce zachytit žádná konkrétní slova.

Na stropě se objevila malá projekční světla. Tohle musel být ten dům hrůzy, o kterém Stephanie mluvila. Na podlaze se objevily tvary a stíny rušného davu. Kvůli optické iluzi rozšířeného prostoru pod ním podlaha zmizela a z hloubi dole se po něm svými pažemi natahovaly postavy. A klec se dál nejistě houpala.

Z té zdánlivě nemožné dálky vyskočila jedna stínová postava. Zdálo se, jako kdyby se zachytila podlahy, kde stál, a vytáhla se k mřížím. A tam visela. Bylo to méně přesvědčivé a Rourke mohl upřeně zírat skrz tu mlhavou formu. Ale ta postava se šklíbila a klec se nevysvětlitelně a dokonale zhoupla, jako kdyby na ní vážně visela tíha, a naklonila se na stranu. Rourke se tiskl k mřížím stranou, aby k té postavě nesklouzl.

Vzhlédl. Strop klece byl plný, takže neviděl to místo, kde byl řetěz přidělaný. Ale musel tam být nějaký mechanismus. Podlaha byla 60 cm pod ním. Ta hologramová postava nebyla nijak ostrá a už vůbec neměla tíhu.

Ale skočila další postava a klec se houpala jako šílená. Skoro vykřikl, musel se rychle přesunout, než ho mohla ta postava čapnout. Ale když ty inkoustové prsty krátce prošly jeho zápěstím, nic necítil.

Nebylo to skutečné. Jenom předstírané. Dům hrůzy na velmi strašidelném místě.

Potřásl hlavou. Tenhle přístup mu vysokou cenu nevynese. Stephanie ho požádala, aby brečel, a tak to pro ni udělá. Doufal, že ona i jeho máma budou mít z těch peněz z dražby radost.

Rourke přestal přemýšlet a jal se trochu předstírat. Ty stíny byly alfy. Prodávali ho do harému, jako na jedné z hodin historie. Nasadil výraz děsu a rozčilení.

Ten dům hrůzy mu v tom pomáhal. Ze stěny na něj padl obrovský paprsek světla z reflektoru, oslepil ho a „dražitelé” začali hlučet. „Dav” se smál. Ta slova byla jen nesmysl, co zněla jako řeč, ale ten tón nebyl pěkný.

Tak nějak to zabíralo, ale emoce mu v tom z větší části chyběly. A nebyl o nic blíž pláči.

A tak Rourke pomyslel na svou mamku. Nikdy si nedovolil myslet na její smrt a když už na to došlo, vždycky to bylo v těch tichých chvilkách těsně před spaním. Stáhl se od těch myšlenek, jako kdyby se pořezal o nůž. Ale teď tomu naslouchal.

Pomyslel na ni na nemocničním lůžku, s hadičkami v nose, s vrásčitou, propadlou tváří, i když byla tak mladá. Pomyslel na to, jak bude žít bez ní, což byl mentální ekvivalent toho, jako kdyby rukou přejel po čepeli. Žít bez ní. Jak mu bude tak moc chybět a jak už nebude mít šanci s ní znovu mluvit.

Sevřelo se mu hrdlo. Rapidně mrkal, štípaly ho oči. Nebylo to tak, že by slzel, ale tohle možná bylo to nejbližší, co zmohl. Postupně se podíval do všech kamer, pak se klec roztočila a on ztratil rovnováhu.

Narazil do mříží a pak do podlahy.

'Pokud nedokážu získat peníze na léky, moje mamka možná zemře tak jako tak.'

Potřeboval celé jmění. Jeho matka mu opakovaně řekla o lécích na rakovinu, co byly dostupné jen elitě. Cena těch léků byla astronomická a zdravotní pojištění je nepokrývalo.

Vhrkly mu slzy a on se podíval do kamer z místa, kde tam klečel na všech čtyřech, kde čekal, až se klec ustálí. Když mohl, vstal. Mlhavé postavy se po něm natáhly a on se jim vyhýbal, jak jen to šlo. Nesnažil se tak moc bránit vrávorání a pádu. Zakryl si uši, jako kdyby ho ty drzé pošklebky ranily.

'Mělo to trvat takhle dlouho?'

Když člověk dával pozor na každou minutu, patnáct minut mohlo trvat dlouho, ale on si začínal všímat opakujících se gest v těch vyskakujících postavách a davu dole. Ten reflektor zhasl a znovu se zapnul. Klec byla střídavě v klidu, houpala se a točila. Rourke si klekl, protože nedokázal udržet rovnováhu.

Tohle byla ta nejhorší jízda v zábavním parku a až to skončí, Rourke dostane známku.

Proč to trvalo tak dlouho? To nikdo nepřihazoval?

Možná že Rourke nevynášel dobrou cenu. Možná ho vyhodí jako zkažené maso. Alfové byli v učebnicích dějepisu zvrhlíci posedlí sexem, takže Rourkea nenapadlo, že by po něm nemuseli toužit...

'Ne. Tohle zvládnu.'

Ale už neměl náladu na hraní a nebyl si jistý vlastní budoucností. Rourke se posadil s pažemi založenými na kolenou a čekal, až dražba skončí. Mělo by to být brzy.

Ale nebylo. Ani zdaleka ne. Rourke měl spoustu času přemýšlet o umírání své matky, o životě o samotě a o neexistující možnosti uniknout, co mu nabízely reklamy o ploditelích. Kvůli těm plakátům byla mizerná práce snesitelnější. Každý člověk, co si vybral obracet hamburgery, to dělal raději než plození.

Rourke si otřel oči. Byl doopravdy vyděšený. Ale nebylo to kvůli těm hologramům. Už se neobtěžoval se od těch stínových netvorů odsouvat.

'Co na tom trvalo tak dlouho?'

Určitě nedošlo na žádné příhozy!

Stephanie řekla, že většina dražeb skončila zhruba do deseti minut. Rourkeovo vnímání času určitě nebylo až tak překroucené.

Ze stěny vybuchlo světlo. A až díky klapání Stephaniiných podpatků si Rourke uvědomil, že to se otevřely dveře a že se k němu neblížil další hologram. Dav se jí promítal na oblek a tvář, zatímco se k němu přibližovala.

„Rourke, dej mi klíč!” řekla a natáhla se skrz mříže jeho vězení. Zněla naštvaně, takže to musel podělat. Nějak se neprodal. Sundal si klíč z krku a předal jí ho.

'Bylo to tu. Náš život skončil.'

„Co jsem provedl špatně?”

Otevřela dveře a zahlížela do kamery. „Nezajímá mě, že se to stále vysílá, tohle končí!” Její naštvaný pohled tak nějak zněžněl, když mu nabídla ruku a pomohla mu ven. Svět se řítil k němu a jeho jediným instinktem bylo vzdorovat, když natahoval nohu k zemi, co už nedokázal vnímat. Ale Stephanii se v tom zdánlivém vzduchoprázdnu vedlo dobře. Když pod botou ucítil podlahu, smysly se mu vrátily.

„Vypni to, Tylere!” odsekla do kamery.

Po krátkém zabzučení se to celé vypnulo. Projektorová světla zhasla a dav zmizel. Znovu bylo ticho, byla to jen prázdná, znepokojivá místnost.

Rourke si paží otřel oči a odkašlal si.

„Co se stalo?” zeptal se ochraptěle. Stephanie mu ovinula paži kolem pasu a rychle ho vedla k východu, polohlasně klela.

Ať udělal cokoli, zuřila.

----------------------------------------

~ Chudinka malinká, ještě aby mu z dražby sešlo... Možná že Alfové nějak poznali, že to celé hraje... Nebo že by našli ten jeho profil na seznamce? To se dozvíme příště! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>