LIH - kapitola 29

Kapitola 29 – Víno (2)

Moje matka se nezajímala o obdělávání pole nebo zahrady, a přesto každý rok chodila babičce pomáhat sklízet švestky. Z těch velkých švestek se pak vyrobil ume-likér a šťáva. Šťáva mi chutnala, když se naředila se sodovkou.

Správně, pojďme zasadit švestky.

Musel jsem eliminovat vysoko kalorickou hlínu na poli, aby se Rosé udělalo dobře. A k tomu jsem potřeboval zasadit plodiny, co budou růst o něco déle. Nejvhodnější možností byly ovocné stromy.

Každá plodina měla svůj řád. Zelenina, co jsem dosud zasadil jako salát a brambory, byla hlavně řádu C. Dokonce i japonské jamy v sekci brambor byly v řádu B.

Prozatím mi Bůh poradil zkusit zasadit něco, co mělo vyšší řád než B. Zemědělství jsem měl momentálně v levelu 6 a titul jsem měl Zelný červ. Díky tomu jsem si mohl zakoupit plodiny řádu A.

Když už byla řeč o plodinách řádu A, bylo tu pár ovocných stromů. Dneska odpoledne jsem na pole zasadil [Švestku (velkou)] a [Jabloň (velkou)]. Ovocné stromy rostly o něco déle než ostatní plodiny a i při tom relativně rychlém zrání bude trvat více než den, než se budou moct sklidit. Podle instrukcí bych se měl o slivku postarat příští ráno.

„Ráno se o to postarám. Ty by ses měl trochu víc vyspat,” řekl Sig.

„...Budu se snažit ze všech sil se probudit,” řekl jsem a svěsil jsem hlavu hanbou.

Před chvilkou jsem ze sebe sedřel kůži, jak jsem odklízel tu obrovskou zeleninu, a pak jsem až do západu slunce sázel stromy. Sig byl naprosto nonšalantní, ale moje HP kleslo skoro až na nulu. Když jsem se nacpal edamane, trochu jsem se zotavil, ale po koupeli jsem nedokázal přestat zívat.

Jak jsem na svém místě podřimoval, nechal jsem svou mysl bloumat. A co nevidět jsem měl hlavou narazit do stolu.

„Minoru, chceš se naučit bojutsu?” řekl Sig vedle mě.

Jeho slova mě probrala. Otočil jsem se a podíval se na něj. „Chceš mě učit?”

„Jo. Dokonce i prostý pohyb by ten hmyz měl být schopen odrazit. ...A navíc bys měl své tělo trochu víc trénovat.”

Bojutsu, to znamenalo boj s holí. Aha. Rozhodně to znělo jako něco, co zvládne i amatér. Možná mi to dokonce zabrání udělat chyby jako dneska na poli.

Ale i tak jsem se bál, že Sig bude přísný učitel...

„...I kdybych trénoval, nebudu jako ty, víš?”

„Ale měl bys být schopen nabrat trochu svaly, ne? Pokud budeš dál takový... bojím se, že tě rozmačkám.”

Chápal jsem, co tou poslední větou naznačoval. Tváře mi zrudly.

Na dnešní večer jsem připravil zhruba všechno, včetně našeho nápoje po večeři.

Nad dřezem byly dvě prázdné sklínky a vedle nich napůl prázdná láhev s vínem.

Jinými slovy jsem se naprosto připravil se se Sigem napít. Jen tak mimochodem, ten zvyk s pitím vína evidentně platil i pro sezdaný pár.

Sig byl svolný. V mžiku vyprázdnil svou sklínku a přiměl mě, abych se vykoupal jako první. Atmosféra kolem něj byla jiná než obvykle.

Ale já jsem náladu kazil svým neustálým zíváním.

Zíval jsem tak moc, že jsem měl oči vlhké, jako kdybych brečel. Sig se smál, zatímco mi prstem setřel slzy. Ach, tohle bylo tak trapné.

V té chvíli mi Sig propíchl ucho.

V jeho kmeni se děti rodily s kamenem v ruce. Mnoho jeho lidí ten kámen zasadilo do ozdob a šperků a všude ho s sebou nosili. Jak dítě rostlo, kámen byl vytříbenější. Sigův kámen byl malý fialový drahokam podobný ametystu. Měl stejnou barvu jako jeho oči. Nosil ho zavěšený na uchu.

„Je pro nás zvykem dát své manželce část naší ozdoby.”

Nikdy jsem nenosil něco tak módního jako náušnice a rozhodně ne ode dne, kdy jsem se narodil. Sig řekl, že mi dá tu moji, jakmile se vykoupu. A přímo takhle jsme se vrhli na formální ceremonii „propíchnutí ušního lalůčku”.

„...Sluší ti to,” zašeptal Sig, zatímco se dotýkal mého levého ucha. Zněl spokojeně.

On měl náušnici skrytou pod svými vlnitými blonďatými vlasy. Natáhl jsem ruku, zčesal mu vlasy dozadu a odhalil tak nádherný fialový kámen, co měl na uchu.

Shodný s tím, co jsem měl já.

Jak jsem se díval na jeho náušnici a stavěl si vzdušné zámky, najednou mě něco začalo lechtat na uchu. Sklonil jsem se. Uši jsem měl zezadu citlivé, takže jsem doufal, že se jich nebude tak moc dotýkat.

„M-moc děkuju. Něco tak důležitého...”

„Chci ti to svěřit, spolu se svým jménem. Samozřejmě nemám v úmyslu si to vzít zpátky.”

Rozpačitě jsem odvrátil zrak. „Už nic takového neřeknu.”

Sig mi rozcuchal vlasy. „Jdu se vykoupat,” řekl a vyšel z obývacího pokoje. Při pohledu na jeho vzdalující se záda jsem si trochu povzdechl.

Už jsme se spolu napili vína, ale ještě se o dětech nezmínil.

V minulosti mluvil o tom, že by chtěl tři. Možná je už nechtěl...

„Já... nejdřív musím schovat víno.” Dlouho jsem bez pohybu stál před dřezem.

Přede mnou byla stále napůl plná láhev vína.

Otevřel jsem oči a do oka mi padl pohledný chlápek. „Ach, Sigu.”

„Promiň, vzbudil jsem tě?” zeptal se mě.

Všude bylo šero. Zrovna když jsem přemýšlel, kde to jsem, jsem zaznamenal čerstvou vůni našeho ložního prádla. Zdálo se, že mě Sig znovu přenesl do postele.

Ach, to byla ale pěkná vůně. Jsem rád, že jsem je pořádně vypral...

Otřel jsem se o prostěradlo tváří a sledoval jsem, jak se Sig svléká. Bez ohledu na to, kolikrát jsem viděl jeho tělo, vždycky mě to uchvátilo.

„Vypadáš skvěle.”

Sig si vlezl do postele, aniž by odpověděl, jako kdyby mou chválu neslyšel.

„Sigu, máš tak skvělé tělo.” Tentokrát jsem se natáhl a prohmatal mu biceps, abych se ujistil, že to pochopil.

Zamračil se, působil ztrápeně. Lechtalo to?

„Prosím, příště mi dovol tě načrtnout. Nahého.”

„Načrt... cože?” Teď vypadal zmateně. Pohledný muž vypadal dobře s jakýmkoli výrazem, co?

Ach, správně.

„Sigu, chceš děti?”

Po mých slovech nastalo tak dlouhé ticho, že jsem přemýšlel, jestli mě slyšel. Teprve když jsem to zopakoval, se mi dostalo odpovědi.

„...Jo.”

Cože, takže přece jenom chtěl děti, co?

„Tak... prosím, řekni mi...” Přišoupl jsem se blíž k němu a chytil jsem ho za svalnatou paži. Teď konečně dostanu odpovědi na své otázky. „...jak se dělají děti.”

Další dlouhá chvíle ticha. To už šel spát? Zrovna když mě tohle napadlo, postel zavrzala a Sig se ke mně nahnul. Skvělé, když měl tvář takhle blízko, nebylo možné, aby mě znovu neslyšel.

„Ty to nevíš?” zeptal se Sig. Studeným prstem mi obkresloval tvář, byl to příjemný dotyk.

Zavřel jsem oči, mezi rty mi unikl šťastný vzdech. „...Ngh. Uch hm. Takže mi teď řekni, jak udělat děti—”

Ani jsem to nemohl doříct, když mi Sig zakryl ústa svými. Ten polibek byl mnohem hlubší a divočejší než ten, co jsme předtím sdíleli u pramene. Takhle už mě jednou líbal, před pár dny.

Zakroutil jsem hlavou, neboť pro mě bylo těžší dýchat, ale on mě nepustil. Olízl mi patro a ramena mi sama od sebe poskočila nahoru, sten to zdusilo mezi námi.

Byl to dobrý pocit... Chtěl jsem, aby se mě dotýkal víc.

Ale zrovna teď na to nebyl čas! Zeptal jsem se, jak udělat děti! Proč se té otázce vyhnul něčím takovým? Bylo to něco, co by se nemělo říkat ostatním?

Nějak se mi podařilo odstrčit mu paže a zkroutit tělo, abych unikl jeho ústům. Nerozrušilo ho to, přesunul se na můj krk, olizoval a sál směrem k mé hrudi. Pod jeho dotykem jsem se zachvěl, celé tělo se mi rozpalovalo, jak mi rukama bloumal po kůži.

Prosím, přestaň. Potřeboval jsem vysvětlení—

„...P-přestaň. Nech mě být,” lapal jsem po dechu.

„Nemusíš se bát. I pro mě to je poprvé.”

Samozřejmě že ano. O pro mě to bylo poprvé, co jsem dělal děti se zástupcem stejného pohlaví. No, nebylo to tak, že bych měl nějaké zkušenosti s opačným pohlavím.

Ale počkat. Proč jsem teď byl téměř nahý? Ach, přestaň se mě tam dotýkat! To je moje slabina. To lechtá! „Uu, hahaha! Fuu... Ach, ne. Přestaň s tím a honem mi to řekni,” řekl jsem, zatímco jsem zadržoval smích.

Přestaň mi tolik osahávat rozkrok a už mi řekni, jak se dělají děti.

„Chceš to vědět za každou cenu?”

„Ach... Už mi to řekni.”

Ano, přestaň otálet. Už jsem ospalý.

„...Dobře. Všechno ti řeknu.”

Bez varovaní mi Sig strčil do úst dva prsty.

Co měl najednou za lubem?

Nedokázal jsem zavřít pusu, sliny mi přetekly přes okraj rtů a stékaly po krku. Zanechávaly za sebou lesklou cestičku. Znovu jsem potřásl hlavou a tentokrát prsty stáhl. Ale v následujícím okamžiku mě převrátil a zezadu mě přitlačil do matrace. Rukou mi promnul nyní obnaženou zadnici.

Ech... počkat, co to s tím je? Jen jsem mu řekl, aby mi odpověděl, ale teď se mě dotýkal na zadku?

Něco kluzkého mi proklouzlo mezi půlkami a otřelo se mi o otvor. A pak—

„Nngh! To bolí, přes—” Vykopl jsem, ale bylo to k ničemu.

Zdálo se, že do mě Sig vsunul prsty. To bylo v pořádku; věděl jsem, že to dneska v noci budeme dělat, takže jsem se řádně vyčistil— počkat, to teď nebyl problém.

Problém byl, že to bolelo! Tolik to bolelo!

Bože, co to mělo znamenat? Řekl jsi, že aby měl člověk děti, nebylo těhotenství třeba, ale nakonec bylo stejně třeba mít sex?

Sig konečně prsty vytáhl. Já zoufale kopal nohama a odšoural se. Měl jsem pocit, že už jsem nějakou dobu ječel.

Položil jsem se na postel, byl jsem naprosto vyčerpaný. Na řasách se mi perlily slzy, hruď se mi zdvíhala vzlyky.

„Promiň, Minoru. Ublížil jsem ti... Jak jsem si myslel, bez věcí z večerky to nepůjde dobře, co...”

He? Zrovna teď řekl večerka, že? Nemohla to být ta samá večerka, co jsem znal já, že ne?

Nicméně jsem byl vděčný, že přestal. Sig mě hladil po těle, snažil se mě uklidnit, ale já k němu vzhlížel se zoufalstvím.

Musel jsem se za každou cenu zeptat.

„Strčíš to dovnitř?”

Sigovi ztuhla ruka. Co se stalo? To mě znovu neslyšel?

„A uděláš se? Uděláš se uvnitř...?”

Tentokrát mě vtáhl k sobě do náručí. Krátce poté jsem slyšel, jak zaskřípal zuby. „...Jo, udělám se uvnitř.”

Přesně jak jsem si myslel!

Jelikož jsme museli mít sex, abychom udělali děti, bylo třeba vzít v potaz dva důležité body. Pokud Sig musel vyvrcholit uvnitř mě, aby vzniklo dítě, tak já jsem to dítě musel nějak vytlačit ven.

To bylo nemožné! To by rozhodně bolelo!

Snažil jsem se vysoukat z jeho objetí a utéct, ale než se mi to povedlo, pohladil mě po tváři... Copak mi tou rukou zrovna nešťoural v zadku?

„Ne... To nechci. To je děsivé. Umřu bolestí...”

„Minoru... To nic. Už nic víc dělat nebudu.” Jak to Sig řekl, vtiskl mi na čelo, tváře, uši a zátylek polibky. Jeho pokus mě utěšit zabral a já se při jeho útěše uvolnil. Netrvalo dlouho a upadl jsem do hlubokého spánku.

--------------------------------------------

~ Kdo si počká, ten se dočká. Už mám nějakou tu zásobičku zase připravenou. Dlouhá odmlka absolutně neměla co dělat s tím, jak tahle kapitola byla trapná. Ne, to nepřiznám... Ale Japonci jsou Japonci, četla jsem horší. ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>