LIH - kapitola 28

Kapitola 28 – Hůl na památku

Rozhodli jsme se během dne sklidit tu obrovskou zeleninu.

No, spíš než abychom je sklízeli, jsme je odklízeli. Salát a zelí bylo příliš tvrdé na to, aby se dalo jíst. A i jahody byly k ničemu. Rozhodl jsem se nechat trochu zelí a jahod a zbytek hodit do jámy, co jsem vykopal.

Když jsem zkontroloval oznámení, zjistil jsem, že jsem vydělal méně než polovinu normálního množství PT. Jak se dalo čekat, tato sklizeň byla neúspěch.

„Minoru, kde jsi? Nechoď moc daleko,” zavolal Sig. Podle hlasu byl ode mě trochu dál.

„Ach, dobře! Jakmile tohle dodělám, vrátím se.” Pilou jsem řezal košťál obrovského salátu a zvedl jsem ruku, aby věděl, kde jsem.

Pole bylo dneska nebezpečné. Byla tu špatná viditelnost a nemohl jsem si být jistý, odkud vyskočí hmyz. Vlastně jsme narazili na několik stonožek, ačkoli Sig se jich pokaždé zbavil.

Jednoduše řečeno neustále chodily.

Sig momentálně držel předmět, co se nedal koupit. Vyhráli jsme ho z Kachy. Vytáhli jsme si ho z fialového míčku a Sig to považoval za upomínkový předmět. Tento předmět byl ze stejné kategorie jako nůž, co jsme dostali jedenáctého dne.

Tentokrát z míčku vyšla dlouhá, tenká hůl. Na délku měla zhruba stejně jako já na výšku. Sig mi řekl, že to byla jeho první zbraň, co používal, když byl mladý. Sig s holí chvíli máchal a znovu se s ní sbližoval a pak pokračoval ve svém vytrvalém masakru stonožek.

Mimo pole vedle hromady zeleniny na vyhození byla malá hora hladkých černých těl.

Odvrátil jsem od toho zrak a hodil jsem salát do díry, co jsme vykopali. „Sigu, co s tím budeme dělat, až skončíme?”

„Ach, použiju to jako surový materiál. Jedový kyrys stonožek je také zdrojem protijedu a tvrdý krunýř má mnoho využití.”

„Dobře. Ale Sigu, za žádnou cenu je nesmíme vzít domů.”

Když už jsme u toho, Sig už měl v tomhle vroubek. Zrovna nedávno vlastně jednu stále živou přinesl do obýváku. Střelil jsem po něm vážným pohledem a zdůraznil jsem, že něco takového není dovoleno. Poté přikývl a řekl mi, že rozuměl...

Zaslechl jsem podezřelý zvuk a ruka mi ztuhla.

Už jsme pracovali hodinu. A já zrovna skončil s nakládáním obrovské jahody na kolečko.

Byla to stonožka? Popadl jsem ze země vedle svých nohou hůl a připravil jsem se k útoku. Bedlivě jsem poslouchal a hned jsem zjistil, co to bylo za zvuk.

Obrněná stonožka se zakusovala do ocasu žížaly.

„...Přestaň s tím!” Nemarnil jsem ani sekundu a skočil jsem ke stonožce s holí v ruce. Rosé sebou násilně cukala, snažila se uniknout do půdy.

Oddal jsem se máchání holí, mířil jsem stonožce na nos. Myslím, že jsem si do teď vedl dobře. Stonožka sebou kvůli tomu nárazu cukla a žížala v bezpečí unikla do půdy.

Dobře!

Ale obrněná stonožka mi nedopřála ani chvilku radosti, když přišla o svou kořist, tentokrát se vrhla na mě. V té chvíli jsem mohl dělat jenom jedno.

„Sigu, pomoc!” zaječel jsem a rychle jsem utíkal z místa. Jo, zněl jsem bezostyšně, ale s tím se nedalo nic dělat. Krunýř těchto stonožek byl stejně tvrdý jako vypadal; pokud bych do toho udeřil normální holí, samozřejmě by se zlomila.

Viděl jsem, jak Sig pádil mým směrem. Mým dalším tahem by mělo být se ujistit, že mám volnou únikovou cestu. Nebo to jsem si myslel, ale v dalším momentu mi zorné pole zakrylo něco rudého a vyvalila se na mě sladká vůně.

Zdálo se, že jsem zakopl o jahodu a velkolepě jsem se zkácel do další.

„Minoru, odkul se!”

Bez přemýšlení jsem se odkulil stranou. Zrak jsem měl rozostřený ovocnou šťávou, ale když se mi podařilo se ohlédnout, to černé stvoření už narazilo do místa, kam jsem před chvilkou spadl—

Gyaaa, skoro mě rozdrtila stonožka!

Stonožka se dál hrnula ke svému cíli, zkroutila tělo v mrštné otočce a šla po mě. Nedokázal jsem vstát. Stočil jsem se do klubíčka a připravil jsem se na to, že přijde bolest.

To teplo mě zasáhlo ještě rychleji, než jsem čekal.

A přesto jak jsem zadržoval dech, to mým tělem trhlo stranou a ozval se zvuk tvrdého střetu.

Zvuk, jak se něco suchého rozdrtilo.

Och, život hmyzu byl vážně plný agónie.

„...Už je to v pořádku.”

„Sigu...”

Zdálo se, že mě teď držel Sig. Jak jsem si myslel, to dřívější teplo pocházelo z jeho paže.

Sig mi tvář otřel látkou a já jsem konečně dokázal otevřít oči. Zvedl jsem tvář, abych mu poděkoval, ale místo toho jsem byl v takovém šoku, že jsem řekl něco jiného: „C-co se stalo, Sigu? Bylo to kvůli té stonožce—”

Sig měl na levém obočí ránu, tak krvavá linka se mu táhla až k dolní čelisti. Množství krve na jeho tváři se zdálo přehnané, ale když jsem viděl, že jí měl ještě víc na oblečení, zbledl jsem.

„Ne. Ta hůl se zlomila a tříska mě škrábla.”

Pokud to byla pravda, co byl ten zvuk, co jsem před chvilkou slyšel?

Sig mi řekl, že půjde k prameni smýt ze sebe krev a nechal mě na poli samotného. Vzpamatoval jsem se a běžel jsem za ním.

V prameni jsem si omyl tvář i oděv od ovocné šťávy a nadechl se. „Díky za to, co jsi udělal... Té hole mi je líto. I když to byla tvoje upomínka, já...”

„Nemusíš se omlouvat. Už bylo na čase, aby se zlomila,” řekl Sig a přitiskl si na zranění namočenou látku. Jeho upomínka se roztříštila v bitvě se stonožkou a tříska mu pořezala obličej. Bylo štěstí a také se mi ulevilo, že ta rána nebyla tak hluboká, aby bylo třeba stehů.

Sig na chvilku odtáhl látku a zkontroloval ránu jemným dotykem přes spánek. Pak látku znovu přitiskl na místo.

„Nic to není. Tohle zranění se zahojí, jen se olízne.” Zasmál se Sig a snažil se mě pohledem uklidnit.

Věděl jsem, že to myslel jako vtip, ale v naprosté vážnosti jsem přikývl. „Je nemožné, abys to zvládl sám, že? Udělám to místo tebe.”

Jak jsem k němu přišel a dotkl se jeho tváře, Sigovi se rozšířily oči a trochu se odtáhl. Zahleděl se mi do očí, jako kdyby se ujišťoval, že to myslím vážně. „Pořád je to špinavé.”

„Není. Pokud nechceš, abych to udělal, tak to neudělám.”

Sig váhal jenom chvilku, než si mě volnou rukou přitáhl blíž.

Svým fialovým pohledem se mi díval rovnou do duše. Viděl jsem, jak pod látkou, kterou stavil krvácení, vykukovala ta rána. Pořád byla trochu zarudlá, ale to okázalé krvácení už ustalo.

To zranění byla moje chyba. Kdybych tehdy nespadl, kdybych unikl lépe, nedošlo by k tomu.

V uších jsem slyšel tlukot vlastního srdce a bojácně jsem Siga políbil na spánek. I když Sig určitě zakoušel bolesti, přijal mé rozpačité „léčení” bez pohybu.

Bylo to vážně jako magie.

Když si pomyslím, že jsem dokázal předvést takový zázrak.

Jak jsem sledoval, jak se ta rána zatáhla, naplnilo mě štěstí. Pořád jsem byl mimo z toho, jak jsem se najednou stal jeho „manželkou”, ale teď jsem se také cítil hluboce dojatý. Dokonce i někdo jako já dokázal vyléčit jeho rány.

Na oplátku mi Sig opatrně olízl konečky prstů. Tam jsem se dneska ráno řízl, když jsem kýchl s kuchyňským nožem v ruce.

Tak nějak nervózně jsem ho oslovil jménem. Srdce jsem měl připravené.

A pak jsem na něj vybalil tu otázku. „Je v pořádku, abych se stal tvou manželkou?”

V Sigových očích se mísily různé emoce; jak nezvyklé. Vypadal omráčeně, ale také jako kdyby mu ze srdce spadl pořádný šutr. Odvrátil zrak, jako kdyby mu bylo trapně, a svou velkou rukou mě pohladil po hlavě. „Ale já jsem o tobě vždycky smýšlel jako o své manželce.”

Věděl jsem to. Titul v kategorii Péče už přece jenom nějakou dobu byl „Oddaný manžel”.

Tento člověk byl vážně přímočarý, čistý a tragický hrdina, co si mě vybral za svou „manželku”.

Jak mi mezi rty uniklo malé zasmání, Sig mi palcem nešikovně objel rty. Bradu už měl blízko, ale teď byl tak blízko, že se mohl dotknout té mé.

„Rty máš vždycky trochu popraskané.”

Správně, už to bylo dlouho, co jsem přišel na tento svět. Ve směnném obchodě nebyl žádný balzám na rty, takže jsem s tím nemohl nic dělat.

„Pokud je olízneš, zahojí se,” řekl jsem. Bylo to poprvé, co jsem byl při žertování tak nervózní.

Ty lahodné fialové oči se rozšířily. Já ty svoje pevně zavřel a cítil jsem, jak mi po dolním rtu přejel jazyk.

Byl jsem si jistý, že to od teď nebudou jen mé rty. Přece jenom jsem se rozhodl stát jeho manželkou.

Bojácně jsem oplatil jeho něžné hlazení. A v té chvíli jsem zaslechl oznámení na svém mobilu, co mě informovalo o zvýšení PT.
--------------------------------------------

~ Minoru, jaká smělost! Takže první vědomé políbení máme! ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>