GDC - kapitola 95 @

Kapitola 95 – Touha (6)

Lan WangJi ho neposlechl. Oči měl stále přilepené na Wei WuXianovi, jako kdyby se bál, že kdyby jednou mrkl, Wei WuXian by utekl. Wei WuXian se natáhl, aby mu oči zavřel, a on dolní půlku obličeje ponořil pod vodu a vypustil pár bublin. Wei WuXian se zasmál a zlehka ho štípl do tváře. „Er-gege, kolik ti je?”

Vzal mýdlo a žínku, co byla stranou, a otřel Lan WangJimu tvář ze shora dolů. Jak ji otřel, najednou se zarazil.

Tehdy si Lan WangJi sám sundal stužku, kterou si vázal vlasy, a stužku na čele. Vlasy mu spadly a zakryly mu horní půlku těla. Ale když teď Lan WangJimu shrnul mokré, černé vlasy za rameno a začal mu otírat hruď, jasně viděl těch zhruba třicet jizev po kázeňském biči a cejch na jeho hrudi.

Wei WuXian vzal žínku a přesunul se dozadu.

Ty jizvy po biči mu stoupaly po zádech až k hrudi, ramenům a pažím, rozprostíraly se po jeho hladké, bílé kůži. Tyto téměř ohavné jizvy, ať už byly tmavé nebo světlé, zničily to mužské tělo, co se dalo označit za dokonalé.

„...”

Wei WuXian najednou ztichl. Namočil žínku do vody a obtáhl jí jizvy po biči.

Byl nesmírně něžný, jako kdyby nechtěl Lan WangJiho ranit. Ale ta zranění už byla stará. Už ho nikdy bolet nebudou. A i kdyby to byly čerstvé jizvy, Lan WangJi by se svou povahou rozhodně nedal najevo ani jediný náznak slabosti. Dokonce ani v těch nejbolestivějších chvilkách.

Wei WuXian chtěl vážně využít této příležitosti a zeptat se ho, jak kruci k těm jizvám přišel. V sektě Lan z Gusu měli právo Lan WangJiho trestat akorát Lan XiChen a Lan QiRen. Co jen provedl svému bratrovi, ke kterému měl nejblíž, nebo svému strýčkovi, který ho sám vychoval a byl na něj tak hrdý, aby mu provedli něco tak krutého? Cejchovadlo sekty Wen z Qishanu, co nikdy neviděl. A ta otázka, co měl vždycky vzadu na mysli a na kterou se chtěl zeptat ze všeho nejvíc—

'HanGuang-June, co jen si o mě myslíš?'

Ale pokaždé byl už tak blízko a vždycky si našel nějaký důvod, jak to zamlžit. Jako třeba že by možná neměl být tak nadšený a měl by se ho na to zeptat, až když si s ním dost vyhraje; jako třeba že by neměl být tak bezstarostný a měl by se ho zeptat, až se na to řádně posadí; jako třeba že se slovům opilého nedalo věřit.

Navzdory všem těm výmluvám velmi dobře znal skutečný důvod.

Pravděpodobně to bylo proto, že se bál. Děsil se, že uslyší jinou odpověď, než v kterou doufal.

Lan WangJi se najednou otočil a podíval se na něj. Wei WuXian si konečně všiml, že jak mu drhl záda, myšlenky mu začaly bloumat a Lan WangJi měl svou sněhově bílou pokožku tak sedřenou, že se zdálo, jako kdyby ho někdo zbil. Wei WuXian si pomyslel, že ten pohled, co mu Lan WangJi věnoval, možná znamenal, že s jeho prací nebyl spokojený. A tak s drhnutím hned přestal. „Promiň, promiň. Bolí to?”

Lan WangJi nic neřekl, jenom zatřásl rukou. Když Wei WuXian viděl, jak vypadal, jak tam tak tiše a poslušně seděl ve vaně, bylo mu ho celkem líto. Zkroutil prst a poškrábal ho na bradě jako projev útěchy. Ale jenom škrábat na bradě mu nestačilo. Prsty ho úplně svrběly, dokonce ho chtěl šťouchnout do břišních svalů. Ale než se vůbec dopracoval do půlky, Lan WangJi ho najednou chytil za zápěstí. Hlas měl tichý: „Nedotýkej se mě.”

Na řasách a pohledných liniích tváře mu stále zůstalo pár průhledných kapek vody. Jeho výraz se zdál chladný, ale oči měl spalující.

Dneska večer už Wei WuXian provedl Lan WangJimu spoustu pošetilých maličkostí. Už dávno si zvykl, že ho Lan WangJi nechal dělat, co se mu zachtělo. Když ho zrovna teď tak náhle zadržel, pořád měl odvahu. „Proč ne? Copak jsi mě už dlouho nenechal se tě dotýkat?”

Lan WangJi měl rty pevně u sebe. Nic neřekl, ať už byl naštvaný nebo ne.

Jak to Wei WuXian viděl, cítil se trochu provinile. „Dobře. Už se tě nedotknu. Udělej to sám.”

Jak mluvil, odhodil žínku stranou a užuž chtěl odejít. A přesto nejenom že ho Lan WangJi odmítal pustit, zápěstí mu sevřel ještě silněji.

Rozkázal: „Nechoď.”

Wei WuXian s ním chvíli zápolil a nemohl se mu vykroutit. Obrnil si nervy. „HanGuang-June, teď jsi na vině ty. Řekl jsi mi, abych ti omyl tvář, nedovolil jsi mi se tě dotknout a nenecháš mě jít. Co jen chceš, abych udělal?”

„...” Po chvilce ticha byl Lan WangJiho tón téměř absurdní. „Každopádně nemůžeš odejít.”

Wei WuXian stříkl Lan WangJimu do tváře trochu vody. „Jen se na sebe podívej, tak panovačný a absurdní!”

Jak mu voda šplíchla do tváře, Lan WangJi sebou ani netrhl, ani se tomu nevyhnul. „Řekl jsem ti, aby ses mě nedotýkal.”

Tohle mu přišlo jako varování. Možná že to víno mělo vážně silné následky, Wei WuXian měl pocit, že měl myšlenky obzvláště horečnaté. Vyklenul koutek úst. „Co mi můžeš udělat, když se tě za každou cenu budu dotýkat? Potrestáš mě tím, že mě přinutíš opisovat texty? Dáš mi domácí vězení? Nebo mě umlčíš?”

Lan WangJi měl oči upřené na něj. Zdálo se, jako kdyby mu v pohledu zajiskřilo. Vypadal naštvaně.

Ta tvář, ten výraz, ty oči, celá ta situace a ten konkrétní člověk. Wei WuXian do sebe nasál vzduch.

Jako kdyby se rozhodl, že do toho půjde naplno, strčil i druhou ruku do vody, našel jistou část na Lan WangJiho těle a stiskl ji. „HanGuang-June, neříkej mi, že se ti nelíbí, když se tě takhle dotýkám?”

Wei WuXianova troufalá slova a počínání jeho protivníka nakonec rozzuřila.

Lan WangJi působil, jako kdyby ho kousl jedovatý had, násilně jím trhl. Wei WuXian pocítil, jak se přes něj přehnala strašlivá síla. Bezděky se nechal přitáhnout.

Všude se rozstříkla voda. Věci se vymkly kontrole. Nezáleželo na tom, kdo začal jako první, dopadlo to stejně. Když se Wei WuXianovi mysl trochu projasnila, už Lan WangJimu seděl na nohách.

Ti dva se v té pozici celkem dlouho objímali a líbali. Wei WuXian měl paže ovinuté Lan WangJimu kolem krku, zatímco se divoce a neodlučně líbali. Najednou vykřikl „ach”.

Otevřel oči, otřel si ze rtů náznak krve a vyhuboval: „Lan Zhane! Proč zase koušeš jako pes?!”

Rty měl už od líbání stejně rudé. Když je teď měl potřísněné krví, vypadaly ještě jasněji. Na tu jeho špatně načasovanou nespokojenost Lan WangJi zareagoval dalším kousnutím. Wei WuXian byl z toho kousání a sání celý rozbolavělý, zamračil se. V pomstě se znovu natáhl dolů a tvrdě jej promnul.

Se vší pravděpodobností ještě Lan WangJimu nikdy a nikdo neprovedl něco tak nestoudně kurážného. A jednou mu ani nestačilo – Wei WuXian to musel udělat dvakrát. Tvář se Lan WangJimu okamžitě změnila. Ještě víc sevřel paži, kterou Wei WuXiana objímal, prsty mu na kůži zanechával jasné značky.

Wei WuXian se široce usmál, zatímco lapal po dechu. „Tak jaké? Už jsi naštvaný? Ty to nevíš, Lan Zhane, ale miluju, když jsi naštvaný...”

V hlase mu znělo nebojácné vzrušení. Poté, co promluvil, zlehka Lan WangJiho políbil na koutek rtů a sundal si promáčený svrchní díl.

Lan WangJi měl kůži tak horkou, že se zdálo, jako že se vznítí v plamenech. Jednou rukou Wei WuXianovi svíral pas, druhou rukou udeřil do okraje dřevěné vany. Hned ji to rozštíplo na kusy. V místnosti okamžitě zavládla pohroma, ten pohled se nedal snést.

Ale ty dva takové nedůležité věci ani trochu nezajímaly. Lan WangJi Wei WuXiana téměř zvedl do náručí a hodil ho na postel. Zrovna když se Wei WuXian trochu nadzvedl, Lan WangJi ho zase okamžitě přitiskl k matraci. Ta jeho gesta byla více než urputná. Vůbec se nechoval jako normální HanGuang-Jun, co byl vždy spravedlivý a rozumný.

Wei WuXiana po tom nárazu bolela záda. Párkrát vyjekl a Lan WangJi se na chviličku zarazil. Wei WuXian je okamžitě převrátil a přitiskl ho k posteli, držel ho pod sebou co možná nejsilněji. Řekl mu vedle ucha: „Nenapadlo mě, že budeš v posteli tak divoký...”

Ten ušní lalůček u jeho rtů byl bílý jako nefrit. Wei WuXian si nemohl pomoct a jemně se do něj zakousl. Bylo to měkké a studené. Po tom zakousnutí mu vzal ucho mezi rty a jemně ho sál. Lan WangJi pevněji sevřel prsty kolem Wei WuXianových ramen.

Měl v rukách abnormální sílu. Wei WuXian kvůli tomu sevření okamžitě zalapal po dechu. Otočil se a podíval se na své rameno, které už lemovalo pět šarlatových otisků. Jak to Wei WuXian spatřil, strčil Lan WangJimu stehno mezi nohy a přitiskl. Předstíral, že mu vyhrožuje: „Kvůli čemu jsi tak ošklivý? Dávej pozor nebo tě...”

Lan WangJi se hned natáhl Wei WuXianovi k pasu, aby mu rozvázal šerpu kolem pasu. Wei WuXian ho chtěl naschvál škádlit, odpleskl mu ruku stranou a ušklíbl se. „HanGuang-June, jsi tak netrpělivý?”

Nevěděl, jestli to byla jenom halucinace nebo ne, ale přišlo mu, že měl Lan WangJi oči podlité krví, téměř mu rudě zářily. Když se k němu znovu natáhl, Wei WuXian svižně uhnul stranou. „Ne že bych si to nechtěl sundat. Udělám to sám.”

Jak to řekl, opravdu si rozvázal šerpu a sundal si dolní díl oděvu. Celý nahý se znovu sehnul k Lan WangJimu.

Oba dva byli obnažení. Kůže se otírala o kůži. S důvěrností se líbali, obraceli hlavy. Wei WuXian levou ruku přitiskl Lan WangJimu na zátylek, nedovolil mu, aby se od něj ani na kousek vzdálil. Kousal ho a otíral se mu o rty. Pravou rukou přejížděl po elegantních, a přesto mocných liniích Lan WangJiho zad. Když ucítil ty jaksi nerovné jizvy, konečky prstů je jemně pohladil.

Lan WangJi nejednal o nic méně. Svýma světlýma, útlýma rukama s výraznými klouby přejížděl Wei WuXianovi po těle, pak se zdržel na jeho pasu a bocích a silou třel jemnou kůži na úpatí jeho stehen. Bylo to, jako kdyby se Wei WuXian proměnil na citeru a ten pár rukou na něj brnkal a hrál. Ale ten člověk, co na něj hrál, v sobě neměl jediný náznak chladu a elegance, jako když hrál na sedmistrunnou citeru. A ani to, co Wei WuXian vyluzoval, nebyly elegantní citerové tóny, ale spíš nespoutané steny blaha.

Ale Lan WangJi měl prostě až příliš silné ruce a rád štípal i citlivé oblasti. Zprvu si to Wei WuXian dokázal vychutnat, ale brzy se to proměnilo na nesnesitelné tepání. Lapal po dechu a odtáhl od něj své brnící, opuchlé rty. Hruď se mu ztěžka zvedala.

„HanGuang-June, p-proč jsi takový, jen co si sundáš oblečení? Kde mě to štípeš? Vážně si nezasloužíš, abych tě nazýval kavalírem.”

Předstíral zklamání a oddálil Lan WangJiho naprosto nekavalírskou ruku. Lan WangJi ze sebe vydal tiché zavrčení, znělo to celkem nebezpečně.

Wei WuXian: „Nebuď takový. No tak, nechám tě, abys mě štípal. Sevři tady.” Jak mluvil, naváděl mu ruku k dolním částem. Tiše se smál a mumlal: „Svírej, jak je libo. Použij svaly.”

V té vší radosti měl Wei WuXian pocit, že když dělal něco takového, vážně oplýval samoučnou obscénností. Ale představivost byla jedna věc a akce něco jiného. Žil celé dva života a kromě jeho samotného se jeho soukromých částí těla ještě nikdo nedotkl. Když ho Lan WangJi vážně ovinul svou horoucí dlaní, Wei WuXian si nemohl pomoct a zachvěl se. Mírně se skroutil.

A přesto to byl tak pěkný pocit, nechat se držet Lan WangJiho prsty a hladit v takovém rytmu. Brzy Wei WuXian bezděky protáhl tělo, pažemi stoupal kolem Lan WangJiho zad a ramen, aby těm jeho rukám nabídl svůj úd. Lan WangJi zrychlil své pohyby. Wei WuXian dýchal mělce, oči měl zavřené blahem. Prsty chtěl něco sevřít, ale mohl akorát marně hladit Lan WangJiho pevná, holá záda. Najednou si uvědomil, že by neměl být jediný, kdo se cítil takhle dobře, a tak svou pravou rukou vyhledal i Lan WangJiho úd.

Jen se ho Wei WuXian dotkl, ucítil, jak se ten horký, silný předmět ještě víc zvětšil, jak mu do dlaně narážel jako tvrdé železo. I jen kvůli tomu dotyku mu tváře hořely. Nikdy ho ani nenapadlo, že se dotkne této konkrétní části muže. Bylo to naprosto nepředstavitelné. Ale kdykoli si vzpomněl, že ten člověk, kterého se dotýkal, byl Lan WangJi, tak ho to vzrušilo, že skoro nedokázal ovládnout vlastní ruce. Chopil se toho a zbrkle to mnul, zatímco se o to pořád dokola třel svýma kluzkýma nohama.

Lan WangJimu najednou zhrubl dech, zatímco to, co měl Wei WuXian v ruce, také začalo tepat a bylo teď ještě horoucnější. Oběma jim u uší znělo nepotlačitelné lapání toho druhého a Wei WuXianovy steny.

Ať už uplynula jakákoli chvíle, Wei WuXian cítil, jak mu veškerá krev a blaženost v těle zamířila na jediné místo. Jak ucítil záchvěv v zátylku, z hrdla se mu vydral kňučivý, téměř zlomený hlas: „Lan... Lan Zhane, p-počkej, já...” Než to mohl vůbec doříct, to nebezpečné potěšení v něm vybuchlo.

Wei WuXianovi ztuhl hlas. V mysli se mu bíle zablýsklo. A o hodnou chvíli později byl ještě stále jako ve snách a spatřil pár nepatrných stop na Lan WangJiho napjatých břišních svalech. Konečně si uvědomil, že už se udělal. Na druhou stranu Lan WangJi se udělal téměř ve stejnou chvíli jako on a vyslal vpřed Wei WuXianovi mezi nohy bílou tekutinu. Kdykoli se Wei WuXian byť sebeméně pohnul, ta trapná tekutina pomalu stékala a odkapávala mu na citlivou oblast. Přišlo mu to nesmírně jasné. Nemusel se ani dívat a věděl, že to byla pohroma. Ta lepkavost mezi půlkami mu přišla trochu nepříjemná, ale ještě očividnější byl ten nesrovnatelný pocit uspokojení.

Lan WangJi měl hlavu zabořenou Wei WuXianovi na hrudi, svým teplým tělem ležel na Wei WuXianovi.

Wei WuXian naprosto pozbyl veškerou energii, od hlavy až ke konečkům prstů na nohou byl ochablý. Cítil se tak uvolněně, že nechtěl ani pohnout rukou.

Teprve po dlouhé chvíli se jejich dech vrátil do normálu.

I když na něm Lan WangJi tak ztěžka ležel, v nitru měl pokoj a spokojenost. Wei WuXian letmo políbil Lan WangJiho na vlasy. Kolem nich se kromě jemné vůně santálového dřeva vznášela i osvěžující vůně mýdla po koupeli. To smyslné aroma nebylo tak nápadné.

Wei WuXian v sobě až příliš dlouho zadržoval věci, na které se chtěl Lan WangJiho zeptat, na které se příliš bál zeptat. Teprve teď když takhle leželi bok po boku se cítil trochu sebevědoměji. Ztišil hlas: „Lan Zhane... Posloucháš?”

Za chvilku Lan WangJi odpověděl „hm”.

Wei WuXian: „Musím ti něco říct.” Zlehka se nadechl, než promluvil: „Lan Zhane, děkuju.”

Kvůli těm tisícům slov neměl kde začít.

Kdyby po svém návratu nepotkal Lan WangJiho, nevěděl, jak by na tom zrovna teď byl. Vlastně i kdyby se potuloval o samotě, nebylo by to nezbytně špatné. Ale za žádnou cenu nevěřil, že by existovalo něco lepšího než tohle.

Bohužel si nevšiml, že jak to Lan WangJi zaslechl, tělo mu mírně ztuhlo.

Ten nával horkosti začal konečně ustupovat. Wei WuXian stále trpěl závratí, zatímco dál nesouvisle mluvil: „Během těchto dvou životů jsi mi hodně pomohl. Vím, že jsi na mně... vážně hodný. Jsi vážně skvělý! Kromě toho děkuji nevím, co jiného bych ti měl říct... Každopádně k tobě cítím... cítím...”

Ale tohle vůbec nebylo jádro věci. Wei WuXian se ještě nikdy nikomu takhle nevyznával. Dokonce i člověku s takovou hroší kůží bylo trochu trapně. Mohl nejdřív akorát nahodile říct pár věcí. Zrovna když přemýšlel, jak se vyjádřit, aby to znělo upřímně a vážně, Lan WangJi ho najednou odstrčil.

Jelikož to bylo tak náhlé, Wei WuXian zády narazil do postele.

Rozšířily se mu oči, byl tak překvapený, že se nedokázal pohnout. Na druhou stranu Lan WangJi seděl vzpřímeně. Hruď se mu zvedala. Dech měl trochu unáhlený.

Ti dva na sebe dlouho tiše zírali. Jako první se pohnul Lan WangJi.

Tvář měl pobledlou, ale oči jasné. Nejprve ze země zvedl bílý díl oděvu, aby zakryl Wei WuXiana, a pak si šel najít něco pro sebe.

Wei WuXian byl stále zmatený. Skoro nedokázal uvěřit, co se právě stalo.

To odstrčení bylo, skoro jako kdyby se sen proměnil na noční můru. Jako kdyby ho někdo silně pleskl do tváře. Konečně znovu našel hlas.

Ochraptělým hlasem se pokusil říct: „Lan Zhane, ty jsi... střízlivý?”

Lan WangJi už se oblékl. Seděl na vzdálené straně pokoje a pravou rukou si otřel čelo. Otočil se, díval se na ten nepořádek na zemi. Zády k Wei WuXianovi. Po chvíli nakonec zašeptal: „Hm.”

Ačkoli Wei WuXian nevěděl, kdy se probral, když teď byl Lan WangJi střízlivý, jeho reakce jednu věc vyjasnila: nechtěl pokračovat v tom, co dělali. A ani nechtěl poslouchat, až Wei WuXian dopoví, co říkal.

Wei WuXian si konečně uvědomil, jak kruté bylo to, co provedl.
--------------------------------------------

~ Jup, tohle by se správně mělo objevit, až po desáté, ale coby... A ze sedmého nebe rovnou do sedmého pekla, jup, jup, přesně autorčin styl. A vzhledem k tomu, že další blok kapitol (za 2 kapitoly) se jmenuje Nenávist, nebude to vůbec pěkné. ~



~ A když sem zaskočíte k večeru, možná na vás vyskočí něco pěkného... ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>