GDC - kapitola 93

Kapitola 93 – Touha (4)

„...” Wei WuXian, „Otevři pusu.”

Lan WangJi měl hlavu vzpřímenou a dál se na něj chladně díval. Nahnul se mírně kupředu a posunul zuby od prvního kloubu k druhému. Skousl ještě silněji.

Wei WuXian: „Au!”

Lan WangJi se konečně trochu uvolnil. Wei WuXian využil této příležitosti, vytáhl prst a překulil se stranou. Kvůli tomu kousnutí mu vstávaly vlasy na hlavě. Cokoli, co kousalo, a on pomyslel na psy. A kdykoli pomyslel na psy, vstávaly mu vlasy hrůzou. A přesto než se mu vůbec podařilo odvalit dostatečně daleko, Lan WangJi vytrhl z pochvy Bichen a silou jej zabodl do rohože. Přišpendlil tak k zemi i cíp Wei WuXianovy róby.

Do toho oděvu, co momentálně měli na sobě, se oba převlékli na Lotosovém Molu. Byl ušitý ze zvláštní látky, co se netrhala tak snadno. Jelikož měl přišpendlený cíp róby, nemohl se dál odvalit. Nesouvisle mluvil: „Lan Zhane, jen se na sebe podívej. Udělal jsi díru do rohože a podlahy hostince. Budeme to muset zaplatit...”

Než tu větu vůbec dořekl, cítil, jak ho někdo uchopil vzadu za límec a přitáhl si ho zpět. Wei WuXian zády tvrdě narazil do hrudi za sebou. Lan WangJiho tichý hlas mu okamžitě zahřměl u ucha: „Zaplať!”

Jak to dořekl, vytrhl Bichen z podlahy, jako kdyby jím chtěl ještě párkrát bodnout.

Wei WuXian se vrhl vzad a zastavil ho. „Přestaň! Co to s tebou je? Proč jsi takový jen po šálku vína? Jen se podívej, jaké špatnosti to provádíš.”

Jeho tón zněl káravě. Lan WangJi se podíval na něj, pak na svou ruku a pak na díru v podlaze. Jako kdyby si to najednou uvědomil, hned meč odhodil stranou. Bichen s tlumeným zařinčením dopadl na zem a pak se odkutálel stranou. Wei WuXian se levou rukou chopil pochvy a nohou ji vykopl do vzduchu. Bichen se vyrovnaně a přesně zasunul přímo do pochvy.

Vyhuboval mu: „Nepohazuj tady tak nebezpečnou věc.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, posadil se ještě řádněji. Sklopil zrak, skoro jako kdyby věděl, že udělal něco špatného a byl ochotný se polepšit. Vždycky to byl Lan WangJi, co mu tak vážně huboval. Teprve když se napili, se situace obrátila. Wei WuXian držel Bichen založenými pažemi a díval se na něj s hlavou nakloněnou na stranu. Chvěl se, jak se snažil zadržovat smích.

Doopravdy miloval opilého Lan WangJiho!

Když teď byl opilý, Wei WuXianovo dřívější dilema naprosto zmizelo. Bylo to, jako kdyby všechna ta divokost, co předtím neměla kam jít, konečně našla východ z jeho těla. Udělal kolem Lan WangJiho pár koleček. Lan WangJi stále seděl naprosto řádně a spořádaně. Wei WuXian se otočil a posadil se vedle něj, ukázal mu svou potrhanou róbu. „Podívej se, co jsi provedl. Potrhal jsi mi oblečení. Později mi to musíš vyspravit, víš?”

Lan WangJi přikývl.

Wei WuXian: „Umíš vyspravit oblečení?”

Lan WangJi zakroutil hlavou.

Wei WuXian: „Věděl jsem to. Pokud to neumíš, nauč se to. V každém případě mi to musíš zašít. Rozumíš?”

Když viděl, že Lan WangJi znovu kývl, se závratí vzal další rohož na sezení a zakryl jí díru, co Bichen zrovna udělal, dokud na to ještě nikdo nepřišel. „Tu díru schovám místo tebe. Takhle nikdo nezjistí, co jsi tu udělal za nepořádek.”

Lan WangJi zpoza klop vytáhl elegantní měšec na peníze a předložil ho Wei WuXianovi. Jak mluvil, zatřásl jím: „Zaplať.”

Wei WuXian: „Vím, že jsi zazobaný. Dej to pryč, dej to pryč... Co to děláš?”

Lan WangJi mu vecpal měšec za klopy. Wei WuXian ten těžký měšec cítil na hrudi. „Pro mě?”

Poté, co mu Lan WangJi zastrčil měšec za klopy, vytáhl mu je a dokonce ho párkrát poklepal po hrudi, jako kdyby se bál, že měšec ztratí. „Nech si to.”

Wei WuXian: „Vážně mi to dáváš? Je to tolik peněz.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian, co neměl ani vindru, mu poděkoval: „Díky, teď jsem bohatý!”

Ale Lan WangJi okamžitě nakrčil čelo. Natáhl se Wei WuXianovi za klopy a vytáhl měšec zase ven. „Ne!”

Ty peníze, co Wei WuXian zrovna získal, mu zase vzali. Překvapilo ho to. „Co ne?”

Zdálo se, že Lan WangJi byl jak zklamaný, tak rezervovaný. Akorát beze slov potřásl hlavou a sklíčeně si měšec zase založil. Vypadal téměř trochu smutně.

Wei WuXian: „Copak jsi neřekl, že mi to dáš? Proč už mi to nechceš dát? Copak nejsi muž, co svoje slovo drží?”

Lan WangJi se odvrátil na druhou stranu.

Wei WuXian se ho chopil za rameno a otočil ho zase zpět. Přesvědčoval ho: „Podívej se na mě. Neodvracej se. No tak, podívej se na mě.”

A tak se na něj Lan WangJi podíval. Oba si navzájem upřeně zírali do tváře. Byli příliš blízko, byli tak blízko, že dokonce mohl Lan WangJimu spočítat jeho dlouhé řasy. Chladné santálové dřevo a vášnivé víno – v jejich nepostřehnutelném dechu se ty dvě vůně promísily.

Po dlouhém zírání Wei WuXianovi bilo srdce čím dál rychleji. Nakonec už to nedokázal déle snést a v porážce ustoupil a jako první odvrátil zrak. Promluvil: „Fajn! Vyhráváš. Zahrajme si něco jiného. Jako předtím se tě na něco zeptám a ty odpovíš. Nesmíš lhát...”

A přesto Lan WangJi najednou zareagoval, jen co zaslechl to slovo „zahrajme si”. „Ano!”

Popadl Wei WuXiana za ruku a vyletěl z pokoje jako závan větru, hnal se dolů po schodech. Popleteného Wei WuXiana táhl do síně v přízemí. Majitelka a zaměstnanci jedli v přízemí kolem dlouhého stolu. Lan WangJi jim nevěnoval jediný pohled, soustředil se na to, jak Wei WuXiana táhl ze dveří.

Majitelka vstala. „Co se děje? Mladí pánové, jídlo vám nechutnalo?”

Wei WuXianovi se v tom chaosu podařilo odpovědět: „Chutnalo! Obzvláště to víno. Bylo vskutku silné...” Než vůbec domluvil, Lan WangJi už ho vytáhl z hostince.

I když se dostali na ulici, nezdálo se, že by Lan WangJi hodlal zastavit. Dál běžel.

Wei WuXian: „Kam jen chceš, abych šel?”

Lan WangJi nic neřekl. Jakmile dorazil na dvorek něčího domu, najednou se na místě zarazil. Wei WuXian byl tak nějak zmatený. Zrovna když se na to chtěl zeptat, Lan WangJi si přiložil prst na rty. „Pšt.” Natáhl se a ovinul Wei WuXianovi paži kolem pasu. Odrazil se a zlehka skočili na střechu toho domu. Lan WangJi se sehnul přes střešní tašky a zašeptal: „Podívej.”

Když Wei WuXian viděl, jak byl tajemný, byl trochu zvědavý. Následoval jeho upřený pohled a na dvorku spatřil posadu pro slípky.

„...” Wei WuXian, „Chtěl jsi, abys se podíval na tohle?”

Lan WangJi zašeptal: „Jdi.”

Wei WuXian: „Udělat co?”

Lan WangJi už vyskočil a dopadl doprostřed dvorku.

Kdyby byli teď majitelé domu vzhůru, při pohledu na to, jak se na zem snesl tak nebeský muž oděný v bílých róbách ozářených měsíčním světlem, by si mysleli, že na Zem sestoupil Nesmrtelný z Nebes. Ale to, co Lan WangJi provedl, se vůbec nezdálo nebeské, neboť pomalu prohledával dvorek. Čím déle se na to Wei WuXian díval, tím větší měl podezření. Také seskočil ze zdi a zatahal ho za stužku na čele. „Co jen to chceš udělat?”

Lan WangJi si jednou rukou přitiskl stužku k čelu a druhou natáhl do posady pro slípky. Slípky, co uvnitř tiše spaly, se okamžitě probudily a šíleně mávaly křídly, jak se snažily uniknout. Lan WangJimu ztvrdl pohled. Jako blesk chytil do ruky tu nejvykrmenější slípku.

Wei WuXiana to tak moc šokovalo, že neměl slov.

Slípka v Lan WangJiho rukách kvokala, nedala se zastavit. Lan WangJi mu ji se vší vážností strčil do náručí.

Wei WuXian: „Co?”

Lan WangJi: „Kuře.”

Wei WuXian: „Vím, že to je kuře. Proč mi dáváš kuře?”

Lan WangJi řekl s vážnou tváří: „Pro tebe.”

Wei WuXian: „Pro mě... Fajn.” Zdálo se, že když to nepřijme, Lan WangJi se zase naštve. Wei WuXian si kuře vzal. „Lan Zhane, víš, co děláš? To kuře někomu patří. Tomuhle se říká krádež.”

Pokud by někdo zjistil, že se prominentní HanGuang-Jun pokusil v opilosti ukrást něčí kuře... To bylo nepředstavitelné.

Ale Lan WangJi teď poslouchal jen to, co se mu zamlouvalo. Když se mu něco nelíbilo, předstíral, že nic neslyšel. Dál se zaobíral prací před sebou. Ze slepičí posady vycházelo kvokání a kokodání a všude létala vejce a peří. Úplně to rvalo uši.

Wei WuXian: „Neřekl jsem ti, abys tohle dělal.”

Když přeskočili zeď zpět, oba měli v náručí chvějící se kuře. I když už nějakou dobu šli, Wei WuXian byl stále zmatený, proč chtěl Lan WangJi najednou krást slípky. Mohlo by to být tak, že je chtěl sníst? Najednou spatřil, že Lan WangJimu uvízlo v tmavých vlasech pírko.

Vyprskl smíchy, neboť už to nedokázal déle sledovat. Zrovna když mu ho chtěl z vlasů vytáhnout, se Lan WangJi znovu otočil a vyskočil na strom.

Ten strom byl na dvorku někoho dalšího. Rostl až příliš a větve přesahovaly přes zeď dvora. Lan WangJi seděl přímo na jedné z těch větví.

Wei WuXian vzhlédl: „Co se děje tentokrát???”

Lan WangJi shlédl. „Pšt.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, měl podezření, že to, co hodlal provést, bylo pravděpodobně podobného ražení jako krádež slípek. Sledoval, jak se Lan WangJi natáhl, něco utrhl z větve a hodil mu to. Wei WuXian držel slípku v jedné ruce a druhou to chytil. Přiblížil si to k očím a podíval se na to. Byla to velká, kulatá jujuba, co byla stále napůl nezralá.

Jak čekal. Nejdřív kradl kuřata a teď jujuby!

Věci jako kradení kuřat a jujub nebyly pro Wei WuXiana nic nového. Vlastně v mládí takové aktivity miloval. Vždycky to prováděl s velkou partou a pokaždé dělali velký rozruch. Ale pokud by jeho parťákem v lumpárnách byl Lan WangJi, bylo by to až příliš strašlivé. Ne, nebyli partneři v lumpárnách. To Lan WangJi to tady evidentně vedl.

V tuto chvíli mu najednou něco vytanulo na mysl.

Na Lotosovém Molu Lan WangJiho vzal na prohlídku míst, kde v Yunmengu vyrůstal, a řekl mu spoustu zajímavých historek ze svého mládí. A mnoho z nich bylo právě o takových „slavných skutcích” jako toto. Mohlo by to být tak, že si to Lan WangJi vzal k srdci a hluboko v nitru to chtěl také zakusit?

Bylo to velmi možné!

Sekta Lan z Gusu byla nesmírně disciplinovaná. Lan WangJi byl od mládí zavřený ve svém pokoji, aby tam četl a psal. Každé slovo a každý počin prováděl dle standardů svých seniorů. Ještě nikdy tak rušivě nebláznil. Za střízliva takové věci nedokázal, takže to dělal v opilosti?

Lan WangJi na jujubovníku udeřil jako tornádo. Stačila jenom chvilka a všechny jujuby na stromě byly naprosto očesané. Teprve když je všechny uložil do svého bezedného rukávu, seskočil ze stromu a otevřel rukáv, aby Wei WuXianovi ukázal svou „válečnou kořist”. Při pohledu na všechny ty kulaté jujuby Wei WuXian vůbec nevěděl, co říct.

Za chvilku ho pochválil: „...Jsou tak velké, je jich tolik, jsi tak skvělý! Dobrá práce!”
--------------------------------------------

~ Pfft... Ono to LWJho divadlo má ještě trochu hlubší význam, ale na to WWX přijde až o něco později... ~




Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>