LIH - kapitola 27

Kapitola 27 – Rozšíření (Den 13)

Nemohl jsem spát.

Už to byly dvě hodiny, co jsem šel do postele? Poslední dva dny jsem strávil takhle, naprosto se mi nedostávalo spánku.

Jak jsem podřimoval, hlavou se mi ozývala stejná vzpomínka.

„Muži mohou mít také děti.”

Nechápal jsem to.

Jak mohli mít muži děti? Věděl jsem, že se dalo proniknout análem, ale na druhou stranu to byl řitní otvor. Odpadní vývod a ne nějaký rozmnožovací orgán. Bylo nemožné, aby muž otěhotněl po análním sexu.

...Nebo ne? Vážně to bylo nemožné?

Přece jenom jsem Sigovo zranění vyléčil jen olíznutím, jako magie. Ani to bych neměl zvládnout.

Normálně by to bylo „nemožné”, ale realita tvrdila něco jiného.

Pokud jsem získal novou profesní techniku jako „Lízání ran”, pak by to pravděpodobně mělo být nějak takhle: 

1. [Získal jsi profesní techniku: Početí (fiktivní)]
2. Sex se Sigem
3. Těhotenství
4. Porod

Ach, to ne. To bylo nemožné.

Bez ohledu na ten krok dva a tři, jsem si nevěřil, že bych vůbec dokázal přežít bolest kroku čtyři. Slyšel jsem, že bolest při porodu byla jako „snažit se vytáhnout vodní meloun z nosu”. Pokud to vážně bylo tak děsivé, nebylo možné, abych to dokázal vydržet! Od začátku jsem měl nízký práh bolesti, takže pokud by to pro mě bylo příliš, možná bych dokonce zemřel.

Ale moje matka si tou bolestí prošla, když mě rodila.

„Tvoje rasa má těhotenství, co?”

Když už o tom byla řeč, ta předchozí slova Boha stále zůstala záhadou. Byla pravda, že Sigova rasa neměla těhotenství?

Pokud bych mohl přeskočit krok tři a čtyři, tak i muž jako já by mohl mít dítě. Moje nervozita o půlku klesla, ale—

Odkud by se ty děti vzaly?

Celou noc jsem se převaloval a obracel, závoj hlubokého spánku se mi vyhýbal. Postel skřípala a přes své zavřené oči jsem spatřil stín.

„Máš problémy usnout, Minoru?”

Rozevřel jsem oči a zahlédl jsem před sebou Siga. Jakmile jsem zaslechl jeho hlas, ta osamělost, co jsem v té temnotě cítil, se zmírnila.

„Promiň,” řekl jsem. „Vzbudil jsem tě...”

Sig mlčel, zakroutil po mé omluvě hlavou a vylezl z postele. Odešel, aniž by si na sebe něco oblékl, takže se možná šel napít.

Možná to bylo tím, že jsme byli oba vzhůru, ale místnost se zdála mnohem jasnější než předtím.

Měl jsem nutkání si také dojít pro vodu a zrovna když jsem se nohama dotkl podlahy, dveře se znovu otevřely.

„Minoru, tohle vypij.” Sig mi předal sklenici vody, v druhé ruce měl malý kousek složeného voskového papíru. Pořád jsem byl zmatený, ale ten voskový papír jsem poznal.

„Posledních pár dní ses moc dobře nevyspal, ne?” zeptal se. Překvapeně jsem vzhlédl a on mi předal voskový papír se slovy: „Tohle je sedativum, co jsem vyrobil z nadrceného krunýře. Dobře si po tom odpočineš.”

„Sigu...”

Byly to ty odřezky krunýře, co to ráno nasbíral? Bylo pro mě těžké ten prášek spolknout, protože mi na mysl vytanula Iwaova tvář, ale hruď jsem měl zalitou teplem.

To sedativum vyrobené z Iwaova nadrceného krunýře bylo tak silné, že zabralo okamžitě.

Té noci jsem měl sen.

Se Sigem jsem vykopal bambusový výhonek, vzal ho domů a rozpůlil ho. A uvnitř bylo novorozené kuře.

***

Stalo se to třináctého dne od chvíle, kdy jsem začal žít v této miniaturní zahrádce.

Poté, co jsem zasadil plodiny na poli, jsem v obýváku připravoval večeři. Nedaleko ležela hromada zelených sójových bobů, co jsem včera sklidil. Chopil jsem se špachtle, zatímco jsem potlačoval zívnutí. Díky Sigovi jsem se včera v noci dobře vyspal, ale ty dva dny bez spánku na mě začaly mít vliv.

Otevřeným oknem na jižní straně domu povíval vánek a záclona se v něm jemně komíhala. Bylo to takové to lenivé odpoledne, kvůli kterému byli lidé ospalí.

„Takhle tady žít možná není tak špatné.”

Život byl slušný a Sig se o mě staral.

Pokud to, co Bůh řekl, byla pravda, budeme mít děti, co? I kdyby byly tři děti nemožné, stejně jsme mohli mít aspoň jedno. Až se Sigovo přání být rodičem vyplní, budu na tomto světě žít šťastně se svou rodinou. Byl to dobrý plán.

Přemýšlel jsem, jestli bych měl prostě přijmout, že jsem nevěsta...

„Minoru.”

„Ano!” vyjekl jsem. Záda se mi napjala a zelený sójový lusk, co jsem měl v ruce, jsem přelomil napůl, takže fazolky vyletěly do vzduchu. Vně okna se ukázal pohledný muž. Kvůli tomu směru, kterým se mé myšlenky ubíraly, mi srdce mělo co nevidět vyskočit z hrudi.

Když Sig dosázel na poli, šel načerpat vodu. Zdálo se, že jsem měl hlavu v oblacích celkem dlouho.

Sig se opřel o otevřené okno. „Dneska je pole divné. Pojď se podívat, Minoru.”

Když jsme vypleli, plocha pole, co se dala osázet, se zdvojnásobila.

Tentokrát jsem použil jílovitou hlínu se sopečnými usazeninami a nasázel jsem zelí a salát. Na rozdíl od salátu zelí častěji přitahovalo hmyz. Vzpomínal jsem si, že je moje babička dřív sázela vedle sebe. Říkala, že to tak přitáhne méně hmyzu. Zkusili jsme to a zdálo se, že to fungovalo.

Ale tohle bylo nečekané.

„...Úžasné! Tak velké!” zakřičel jsem. Oči se mi při tom pohledu přede mnou rozšířily.

Salát, zelí a jahody, co jsem zasadil, rostly rapidním tempem. Vlastně rostly příliš.

Košťály zelí byly tak velké a široké, že bych se za nimi dokonce mohl schovat. Jak jsem objal tu obrovskou hlávku zelí a povykoval, Sig, co mě pozoroval z kraje pole, zašeptal: „Je tu víla...”

Asi jsem byl příliš vzrušený. Jak trapné.

„Když jsem se vrátil od studny, už to bylo takhle,” řekl Sig. Také vkročil na pole a utrhl ze stonku přerostlou jahodu. Byla skoro tak velká jako míč na volejbal. Plody na keřících byly tak těžké, že se všechny dotýkaly země.

Přijal jsem od něj jahodu a všiml jsem si, že z ní vanula sladká vůně. Byla také lehčí, než jsem si představoval.

„Slyšel jsem, že když zasadíme ovoce na místo, kde slunce nezapadá, bude obrovské. Ale tohle je...”

Cyklus dne a noci na tomto místě se nijak nelišil od mého původního světa a většina zeleniny byla navíc připravená ke sklizni za půl dne.

Ale pokud na to slunce a čas neměly vliv, co to způsobilo?

Jak jsme se na sebe se Sigem podívali, na telefonu se mi ozvalo oznámení. Byla to zpráva od Boha.

„To proto, že půda je příliš výživná.”

Zmateně jsem naklonil hlavu ke straně. Pokud byla půda plná živin, mělo by to být dobře, ne?

Ale Bůh řekl: „Ve všem je důležitá rovnováha.” To je pravda. Tato jahoda byla obrovská, ale uvnitř byla dutá.

Zatímco jsem přemýšlel, co se vlastně dělo, Bůh mi dal nápovědu. „Jak se zvýšil řád vaší zahrady, zvýšila se výživná hodnota půdy. A proto musíte pěstovat plodiny, co se k té půdě hodí.”

„Spíš než sázet víc by bylo lepší zasadit plodinu vyššího řádu. Tak to je?”

Bůh odpověděl krátkou zprávou: „Ano, ano.” A pak mi řekl něco zajímavého. „Doporučoval bych, abyste se s tím vypořádali co možná nejdřív. Stvoření, co žijí v půdě, úpí.”

Co žijí v půdě? To Bůh mluvil o Rose?

Sig stál vedle mě a když jsem mu věnoval zmatený pohled, přikývl. „Je pravda, že trochu trpí. To je možná také důvod, proč jsme poslední dobou viděli na poli tolik stonožek.”

„Ech, co to má co dělat se stonožkami?”

„Jsou to přirození nepřátelé žížal.”

Jak jsem zaslechl ten termín „přirození nepřátelé”, nasucho jsem polkl.

Žížaly, co obdělávaly hlínu, žily tím, že jedly hlínu. Rosé zakoušela pálení žáhy a slábla, protože půda obsahovala spoustu kalorií. Navíc zaútočily stonožky. Až do teď jsem o tom nikdy nepřemýšlel.

„Támhle,” řekl Sig a ukázal. Když jsem se tím směrem podíval, spatřil jsem tam Rosé, jak ležela na vršku nehybné půdy. Bylo vzácností, aby žížaly samy od sebe vylezly nad zem. Rosé lapala po dechu, jako kdyby byla zadýchaná, a při pohledu na to mě bolelo u srdce.

Měli bychom pole víc využívat, pro Rosino dobro. 

--------------------------------------------

Zvětšení zeleniny: úkaz, ke kterému prý dochází v zemích za polárního dne. ← Tak to chápe Minoru.
--------------------------------------------

~ Příště bude trochu té akce. Kromě toho Minoru se konečně začíná srovnávat se svou novou identitou nevěsty a manželky. Jak skvělé! Možná žádné rozloučení nebude. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>