GDC - kapitola 96

Kapitola 96 – Touha (7)

Wei WuXian si to konečně uvědomil. Všechny ty sliby o tom, jak se ho jen zeptá na pár otázek a že nic jiného neudělá, co slíbil, než Lan WangJiho opil, byl jenom sebeklam.

Že ten nejukázněnější člověk v opilosti dostával záchvaty vzteku, mlátil ostatní a bláznil, znamenalo, že Lan WangJi to své opilé počínání neměl pod kontrolou. A i když to Wei WuXian věděl, stejně využil té snadné manipulace a naschvál ho vyprovokoval a navedl k tomu, co chtěl.

Bez ohledu na to, jaký byl Lan WangJi asketa, byl to přece jen obyčejný muž. Jelikož ho tak drze škádlil, jak by mohl zachovat klid? Zrovna nedávno ho Jiang Cheng tak pokořil a zrovna teď se stále trápil kvůli svému bratrovi, a přesto to Wei WuXian musel takhle zvorat...

Lan WangJi po tom „hm” nic dalšího neřekl, ale Wei WuXian už sám vymyslel spoustu věcí.

Za ty dva životy, co žil, se nikdy nenaučil, jak napsat slovo „hanba”, ale zrovna teď to chápal víc než kdo jiný. Rty ho stále brněly a měl je opuchlé, zatímco z té lepkavosti na břiše a mezi nohama mu bylo ještě víc trapně. Zrovna teď by mohl hlavou udeřit do zdi.

Tato situace jasně potvrdila tu nejhorší možnost. Lan WangJi na něj byl vskutku velmi hodný, ale... pravděpodobně to nebyl takový ten cit, v který doufal.

Wei WuXian nechtěl, aby se Lan WangJi cítil trapně, a tak si honem natáhl vnější vrstvu oděvu a kalhoty. Jak se oblékl, udeřil se ze strany do čela a promluvil tónem, co se nijak moc nelišil od jeho obvyklého tónu: „Jsi střízlivý. No, já jsem také více méně střízlivý.”

Lan WangJi se otočil a podíval se na něj. Wei WuXian se neodvažoval hádat, jaké emoce se zračily v jeho očích. S mírně rozechvělými pažemi se chopil oděvu a honem si ho natáhl přes hlavu. Sledoval, jak se k němu Lan WangJi po chvilce ticha natáhl, jako kdyby mu chtěl otřít tu tekutinu na těle.

Wei WuXian vyhrkl: „Ne, díky!!!”

Lan WangJiho ruka strnula uprostřed pohybu a pak ji stáhl.

Wei WuXian si vydechl úlevou a zamumlal: „To nemusíš. Udělám to sám. Nemusíš se mě dotýkat.”

Člověk jako Lan WangJi by s největší pravděpodobností měl pocit, že poté, co to s druhým udělal, mu zničil vzezření. Wei WuXian rozhodně nebyl tak hanebný, aby Lan WangJimu dovolil, aby ho omyl. Neohrabaně si našel díl spodního prádla, otřel se jím a odhodil to. „Ehm, Lan Zhane, dneska jsme toho pravděpodobně oba vypili až příliš. Omlouvám se.”

Lan WangJi nic neřekl.

Wei WuXian si nasadil akorát jednu botu, než pokračoval: „Ale ani ty se nemusíš cítit moc omluvně. Uch, je normální, že muži jsou někdy takoví. Prosím... neber to příliš vážně.”

Lan WangJi se na něj tiše podíval. „Normální?”

Jeho hlas zněl více než klidně.

Wei WuXian se neodvažoval odpovědět.

Lan WangJi se znovu zeptal: „Nebrat to příliš vážně?”

Původně si Wei WuXian myslel, že v porovnání s tím, kdyby Lan WangJi na jeho pocity přišel a pak by to mezi nimi bylo tak trapné, že by ani nemohli být přátelé, bude lepší, když si Lan WangJi bude myslet, že je laciný a neuctivý. Ale zrovna teď začínal litovat, že ta hloupá slova řekl tak bez rozmyslu.

Zašeptal: „...Promiň.”

Lan WangJi najednou vstal.

Wei WuXian začal panikařit. V této chvíli najednou po schodech vyběhla majitelka hostince a zabušila na dveře jejich pokoje.

„Mladí pánové, mladí pánové! Jste v posteli?”

Lan WangJi odvrátil zrak.

Wei WuXian si honem nazul druhou botu. „Ne! Totiž ano, ano jsme. Moment, přijdu, jen co si něco obleču.”

Teprve když se Wei WuXian oblékl, Lan WangJi přišel ke dveřím a otevřel je.

Wei WuXian: „Co se děje?”

Majitelka, co stála na chodbě, se omluvně usmála. „Vážně se omlouvám, že vás budím takhle pozdě v noci. Prosím, neberte si to tak. Ale ani já nemám na výběr. Host, co bydlí pod vámi, řekl, že mu do pokoje zatéká voda. Napadlo mě, že je to možná z vašeho pokoje, a tak jsem to přišla zkontrolovat...” Podívala se do pokoje a okamžitě ji to šokovalo. „C-c-c-co se tu stalo?!”

Wei WuXian si promnul bradu. „To já bych se měl omlouvat. Omlouvám se, paní. Dneska jsem toho vypil trochu moc a chtěl jsem se vykoupat. Všechno to šlo skvěle, a tak jsem párkrát bouchl do vany a ona se rozbila. Je mi to vážně líto; zaplatím za to.” Jen co to řekl, si vzpomněl, že neměl jak za to zaplatit. Na jejich cestě byl za veškeré jejich výdaje zodpovědný Lan WangJi.

Nakonec to bude stejně Lan WangJi, co za to všechno zaplatí.

I když majitelka neustále opakovala, že to bylo v pořádku a aby se tím netrápila, tvářila se nesmírně nešťastně. Vešla dovnitř. „Jak jen ta voda protekla dolů... Ani tu nemám kam šlápnout...” Sehnula se a sesbírala pár rohoží na sezení a znovu vykřikla: „Proč je tu díra?!”

To byla ta, kterou Lan WangJi udělal Bichenem. Wei WuXian si prsty projel svými rozcuchanými vlasy. Mohl se akorát znovu omluvit. „Jo, to je taky moje chyba. Hrál jsem si s mečem a...”

Než mohl vůbec domluvit, Lan WangJi už ze země sebral měšec s penězi a položil na stůl pár stříbrných. To paní majitelce o hodně obměkčilo výraz, ale stejně jim s rukou na hrudi řekla pár slov: „Mladí pánové, nemyslím tím nic špatného, ale jak tady můžete pohazovat něčím tak nebezpečným jako meč? Když uděláte díru do rohože nebo podlahy, není to nic hrozného, ale co kdybyste někoho zranili?”

Wei WuXian: „Ano, ano. Máš pravdu, paní.”

Majitelka si vzala peníze. „Tak pro teď to bude všechno. Už je taky tak pozdě. Nejdřív si můžete odpočinout. Zítra ráno vás přesunu do nového pokoje a vypořádám se s tímhle.”

Wei WuXian: „Ano, prosím, děkujeme... Počkat! Takže mohli bychom si zamluvit dva pokoje?”

Majitelka se zahloubala: „Proč dva pokoje?”

Wei WuXian se neodvážil na Lan WangJiho ani podívat. Ztišil hlas: „...Kdykoli se napiju, celý zešílím. Přece jsi to viděla, ne? Hážu kolem sebe všechno možné a hraju si s mečem. Přece bych nechtěl někomu ublížit.”

Majitelka: „No ano!”

Poté, co odpověděla, je opravdu přesunula do dvou pokojů a pak si nadzvedla lem šatů a sešla do přízemí. Wei WuXian jí vyjádřil svůj dík a otevřel dveře od svého pokoje. Když se otočil, spatřil, jak na chodbě stál Lan WangJi, v jedné ruce držel Bichen a druhou si hrál se svou stužkou na čele. Zrak měl sklopený a nic neříkal.

Wei WuXian se chtěl co možná nejdřív skrýt ve svém pokoji, ale jen co se na něj podíval, nedokázal udělat ani krok. Po dlouhém rozmýšlení nakonec promluvil. Bylo to obezřetné, a přesto upřímné: „Lan Zhane, za dnešní večer se omlouvám.”

Po chvilce ticha Lan WangJi vydechl: „To mi nemusíš říkat.”

Poté, co si řádně uvázal svou stužku na čele, se z něj znovu stal ukázněný HanGuang-Jun. Přikývl. „Odpočiň si. Zítra si promluvíme o chrámu Guanyin a cestě do Lanlingu.”

Po tomhle se Wei WuXian cítil trochu lépe. Alespoň měli zítra o čem mluvit. Široce se usmál. „Jo, ty taky. Dobrou noc. Zítra si o tom promluvíme.”
--------------------------------------------

~ Vážně si o tom zítra promluvíte? Protože když kapitola skončí takhle, většinou je to předzvěst něčeho velmi ošklivého... jako únos, zmizení, zabití apod... ~




Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>