GDC - kapitola 97

Kapitola 97 – Touha (8)

Jen co Wei WuXian vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře, opřel se o zárubně. Když zaslechl, jak Lan WangJi zavřel dveře od svého pokoje, okamžitě zvedl ruku a dal si políček.

Pleskl sebou na dřevěnou postel a zabořil si tu stále rozpálenou tvář do dlaní. Dokonce ani po dlouhé chvíli to horko neustoupilo, jak na jeho tváři, tak v jeho těle. Dokonce se chopil čajové konvice, co byla na stole, a vylil si obsah na hlavu, ale stejně mu to vůbec nepomohlo. Zrovna teď měl celé tělo prosycené Lan WangJiho vůní.

Wei WuXian věděl, že pokud tu bude dál setrvávat, zvláště s vědomím, že ho od Lan WangJiho dělila jenom jedna stěna, a se vzpomínkou na to, co ještě před chvilkou dělali, pravděpodobně by se ani za celou noc nezklidnil. Rozhodně tu nemohl zůstat. Otevřel okno a vykročil na parapet. Vyskočil ven jako černá kočka a beze zvuku dopadl do jedné ulice vně hostince.

Už bylo pozdě v noci. Na ulici nebyli žádní lidé, kvůli čemuž mohl Wei WuXian nabrat rychlost do sprintu.

Wei WuXian proběhl kolem zdi, kterou Lan WangJi v opilosti počmáral, a konečně se zastavil. Na zdi byli nahodile zajíci, bažanti a malé postavy. Jak se na to Wei WuXian díval, znovu si vybavil, jak horlivě Lan WangJi působil, když to kreslil. A také jak ho sem přitáhl a chtěl, aby to obdivoval. Nemohl si pomoct a trochu se usmál.

Nitrem se mu prohnal nesrovnatelný pocit lítosti.

Kdyby jen nedopustil, aby v opilosti začal tak divočet.

Aspoň by byl schopen předstírat, že byl ztělesněná upřímnost a naprostá čestnost sama a bez hanby by v tichosti spal nebo předstíral spánek přitulený k Lan WangJimu. Místo toho trávil bezesnou noc na ulicích místo v hostinci a pobíhal jako slepice bez hlavy, aby vyventiloval své emoce.

Wei WuXian natáhl ruku a přejel po dvou líbajících se postavách na zdi. A pak dorazil ke slovům nad tím: Byl tu Lan WangJi. Musel ta slova vymazat, ale než to udělá, konečkem prstů objel tahy toho jména Lan WangJi.

Jednou. Dvakrát. Třikrát.

Čím víc ty linie objížděl, tím víc se zdráhal se toho zříct.

Najednou zaslechl šoupavý zvuk, poplašilo ho to, neboť bylo uprostřed noci. Obešel roh a podíval se a spatřil postavu v černé róbě, co se opírala o zeď. V ruce měla pilník a s velkou oddaností se snažila zahladit ty čmáranice na zdi.

Wei WuXian: „...”

Wen Ning se otočil. Tvář měl pokrytou bílým prachem. „Mladý pane, co tady děláš?”

Wei WuXian: „Co tady děláš ty?”

„Och.” Wen Ning: „Mladý pán Lan toho napsal tolik. Kdyby to lidé spatřili, až se zítra ráno vzbudí, pravděpodobně by kvůli tomu měli spoustu problémů, takže jsem to sem přišel urovnat...” Odmlčel se a pak se zeptal: „Kde je mladý pán Lan?”

Wei WuXian sklopil zrak. „Šel spát. Já se šel ven projít.”

Wen Ning si všiml, že nebyl v obvyklé náladě. Ustal ve svém konání. „Mladý pane, stalo se něco?”

Přešel pár kroků k Wei WuXianovi, než se najednou zastavil a rychle ustoupil.

Wei WuXian zmateně váhal. „Co děláš tentokrát?”

Zdálo se, jako kdyby byl Wen Ning vyděšený, jak rozhazoval rukama. „Ne, ne. Nic!”

Wei WuXian na první pohled poznal, že mu bylo trapně. Bezděky se po sobě podíval a uvědomil si, že měl na zápěstí pár rudých otisků prstů, ke kterým přišel, když ho Lan WangJi popadl a strčil do postele. Dotkl se svých rtů. Také je měl stále mírně oteklé. Když se jako v závrati převalovali v posteli a objímali se tak silně, že se skoro stali jedním, Lan WangJi ho kousal a okusoval. I na jeho krk musela být pravděpodobně celkem pěkná podívaná.

Kdyby měl Wen Ning v tváři ještě nějakou krev, rděl by se tak moc, že by mu krev dokonce prosákla na pokožku.

A dokonce ani Wei WuXian v této chvíli nevěděl, co říct. „Ty... Ugh!” Posadil se na rohu zdi a povzdechl si. „Chci alkohol.”

Wen Ning okamžitě odvětil: „Půjdu nějaký koupit.”

Wei WuXian: „Vrať se! Kam se hrneš?”

Wen Ning se znovu vrátil: „Sháním alkohol...”

Wei WuXian: „Ty... To jsem jenom tak řekl a ty jsi ho šel vážně shánět. Ty vlastně nejsi můj sluha, ne?”

Wen Ning: „Já vím.”

Wei WuXian: „A kromě toho máš peníze?”

Wen Ning: „Ne...”

Wei WuXian: „Vidíš?! Věděl jsem to!”

Wen Ning dal průchod závisti: „Ale mladý pán Lan jich má hodně... hodně peněz... Je to tak pěkné.”

„Ugh.” Wei WuXian párkrát udeřil temenem hlavy do zdi, několikrát si povzdechl. „To nic. Už nikdy nebudu znovu pít.”

Wen Ninga to překvapilo. „Proč ne?”

Wei WuXian: „Alkohol všechno pokazí. Bude ze mě abstinent.”

Wen Ningovi zacukalo ve rtech.

Wei WuXian: „Co tím chceš říct? Ty mi nevěříš?”

Wen Ning zamumlal: „Ne, ne... ale tehdy se sestře nepovedlo zbavit tě alkoholu, i když zkusila všechno, co mohla...”

„Haha, haha.” Wei WuXian si na to vzpomněl. „Akorát mi každý druhý den dělala do těla díry těmi svými jehličkami, ne?”

Když se Wei WuXian dost nasmál, najednou promluvil: „Wen Ningu, přemýšlel jsi někdy o tom, co bys chtěl dělat, až celý tenhle zmatek skončí?”

Wen Ning se překvapeně odmlčel. „Co chci dělat?”

Zrovna teď mu na tomto světě nezbývalo moc blízkých přátel. Vlastně ani moc lidí neznal. Odedávna mu moc nešlo přemýšlet sám za sebe, o to méně aby o něčem rozhodoval. Buď následoval Wen Qing nebo Wei WuXiana. Mimo tohoto by s největší pravděpodobností nevěděl, kam by měl jít nebo kam kvůli čemu zajít. Ale Wei WuXian vždycky doufal, že si najde svou vlastní cestu. Ale když to takhle řekl, působilo to, jako kdyby ho odháněl.

Ještě víc o tom popřemýšlel. Wen Ning nevěděl, kam jde. Ale nevěděl to ani on, ne? Když byl na začátku s Lan WangJim, nikdy o tomto problému nepřemýšlel. Přišlo mu samozřejmé, že to takhle bude pokračovat beze změny. Ale možná že po dnešní noci se už on a Lan WangJi nikdy nebudou moct vrátit k tomu, jak bývali dřív. Zdálo se, že bez Lan WangJiho nebylo příliš nemožné, že se po světě bude toulat úplně sám.

Ale hlásek v jeho srdci mu jasně řekl: 'Ne, to nemůžeš.'

Ta slova, co řekl na Kapří Věži, se vážně ukázala být pravdivá. Nynější Wei WuXian už nedokázal být bez Lan WangJiho.

Wei WuXian si dlouze povzdechl a zoufal si: „Chci se napít.” Čím víc o tom přemýšlel, tím byl sklíčenější. Ta nervozita, co neměla kam jít, konečně vzplála jako zuřící plameny. Vyskočil. „K čertu. Wen Ningu, pojďme!”

Wen Ning: „Kam jdeme?”

Wei WuXian: „Dělat potíže!”
--------------------------------------------

~ No, tak si to WWX všechno uvědomil, ale jak to u novel bývá, možná trochu pozdě... Kam přesně šel dělat problémy se dozvíme v příští kapitole. A příští kapitola bude také první kapitolou v bloku s názvem Nenávist. Jup. ~




Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>