LIH - kapitola 30

Kapitola 30 – Sníh a tele (Den 14)

„...Uu, bolí mě hlava...”

Zatímco jsem krmil slípky, svíral jsem si spánek. Tohle byla kocovina? Včera večer jsem si dal jenom sklenici vína, tak proč mě tak moc bolela hlava? Jak divné. Ale když jsem teď o tom přemýšlel, dneska ráno byla ta láhev vína prázdná. Neříkejte mi, že jsem...

Nevzpomínal jsem si, že bych to vypil.

Vybavoval jsem si jen na to, že jsem byl unavený, a že jsem rovnou usnul, zatímco se Sig koupal. To já jsem mu nabídl, že se spolu „napijeme vína”, tak proč jsem takhle usnul?!

Když jsem se probral, už bylo pozdní ráno; vyběhl jsem na pole, ale už bylo pozdě. Sig už se postaral o ranní rutinu.

Uložil jsem dezinfekci zpět do skladu a ztěžka jsem si povzdechl.

Už jsem se omluvil za to, že jsem včera v noci usnul. Ale to situaci jenom zhoršilo.

„Takže si na to nevzpomínáš, co...” řekl Sig. Tvářil se komplikovaně!

Evidentně se mu ulevilo, ale také vypadal tak nějak zklamaně... Byl jsem kreslíř mangy, takže jsem byl citlivý na změny v lidských emocích.

Ach, užíral jsem se zvědavostí! Co se včera v noci stalo? Co jsem provedl?

I to upozornění, co jsem dneska ráno obdržel, bylo záhadné. Bylo to poprvé, co jsem obdržel upozornění o dokončení úkolu „Sdílení lože” řádu A...

Po snídani jsme zatočili Kachou a tentokrát vypadl zlatý míček. Text, co se vznášel na povrchu, byl „Sníh”.

„Nebude Iwaovi zima?”

„Měl by být schopen do určité míry zimu vystát,” odpověděl Sig.

Podle toho, co řekl Bůh, bude sníh padat celý den. Pro dnešek jsme s prací na poli skončili a do obýváku jsme postavili koš na oheň, abychom zmírnili mráz.

Ale byla by škoda strávit celý den relaxací. Rozhodli jsme se uvítat zde nový dobytek: krávu, co jsme měli v plánu v budoucnu koupit.

Krávy stály 50 tisíc PT za kus. I když v té ceně bylo zahrnuto krmivo na sedm dní, stejně mi to přišlo drahé. Hodně jsem o tomto rozhodnutí uvažoval, ale stejně to byla celkem troufalá koupě.

Sig a já jsme se rozhodli postavit jí novou ohrádku, než přijde. Zajistili jsme si k tomu oblast na východ od domu. Hned před posadou pro slípky.

I když se to nazývalo stodola, byla velká asi jen jako naše ložnice před rozšířením. Jelikož ji stavěl Sig, dokončíme to co nevidět.

Jak jsem si prohlížel plán, abych se ujistil o dalším kroku instrukcí, Sig mě zatahal za ruku. „Není ti zima, Minoru?” Jeho prsty mi na kůži obvykle přišly chladné, ale tentokrát mi přišly teplé.

Dech se nám srážel před ústy, uši a nos jsme měli zrudlé, ale protože jsme byli nabalení a neustále jsme se pohybovali, nebyla mi taková zima.

„Jsem v pořádku. Brzy to dokončíme, takže pokračujme.”

Zatímco jsme stavěli stodolu, sníh dál padal.

Její stavba nám zabrala asi jenom dvě hodiny a za tu krátkou dobu se země proměnila na oceán bílého.

Celý vzrušený jsem koupil krávu. Byla hnědá, ne černobílá jako holsteinské plemeno, na které jsem byl zvyklý. A menší, než jsem čekal. Zhruba velikosti poníka.

Samozřejmě to byla samička— ach, měla velké břicho.

„Ech... To je březí?”

„Samozřejmě. Krávy vytvářejí mléko, jen když odchovávají telata,” řekl Sig.

Jeho slova mi přišla přesvědčivá. Ne, počkat. Pokud to, co řekl, byla pravda, znamenalo to, že tato kráva zítra nebo dokonce dneska porodí tele?

Zbledl jsem. „Sigu, já... já jsem ještě nikdy nechoval novorozené tele.”

„Ani já ne, ale musíme mu jen připravit pohodlné lůžko a pak na ně dohlížet, ne?” Sig mě jemně poplácal po rameni a mě se povedlo své tělo přesvědčit k nějakému tomu klidu.

Poté jsem pobíhal sem a tam a držel jsem se instrukcí, jak chovat krávu.

S materiálem na stodolu nám přišlo spoustu slámy, takže jsme část použili na lůžko pro matku. Sig nainstaloval ohřívač pro dobytek; byl to takový ten typ, co bez ohně ohříval vodu. Vedlo to kovovou trubkou, co vedla i do našeho domu. Mechanismus byl stejný jako topení v naší ložnici.

Zanedlouho se krajina okolo proměnila na zimní krajinku. I když jsme na zemi stále viděli své stopy, bambusovým koštětem jsme odmetli sníh z cesty domů.

„Dneska v noci zůstanu tady a dohlídnu na krávu,” řekl Sig a rozložil si na slámu tlustou deku. Ve stodole bylo opravdu dost teplo, že bychom měli být schopní zůstat přes noc.

„Můžu tu taky zůstat?”

„Nevadí mi to, ale bude tu chladněji, víš?”

Vrátil jsem se zpět domů a přinesl jsem si lampu a vlastní deku. Samozřejmě jsem mezitím uklidil a vykoupal se.

Pokusil jsem se napodobit Siga a rozložit si deku, ale vtáhl mě do náručí tam, kde ležel. Zadnici jsem měl na jeho koleni. Ačkoli jsem se snažil vstát, řekl mi, že takhle bude tepleji. Mohl jsem to akorát vzdát a uvelebit se mu v náručí. Byli jsme pod jednou dekou a sledovali jsme neklidné ošívání krávy.

„Jak ji pojmenujeme?” zašeptal Sig. Probral mě tak z podřimování kvůli teplu.

Jméno, co? Jelikož byla hnědá, co kdybychom ji pojmenovali Chacha? To znělo celkem roztomile.

Když jsem zamumlal svoji odpověď, Sig se uchechtl a lépe mě objal. „Zapomněl jsi pojmenovat to druhé.”

„...Ach, správně. Tak co takhle...”

Přesunul jsem pohled k Chachině hnědé zadnici. Viděl jsem její obrovské břicho a obtěžkané vemeno. Chacha míhala oháňkou sem a tam, nedokázala se uklidnit. Podle toho, v jakém byla stavu, možná porodí dneska v noci.

Porodí nový život.

„Popřemýšlím o tom, až se tele narodí a uvidím ho na vlastní oči.” Opřel jsem se o Siga a uvolnil se.

V nitru jsem cítil podivné lechtání. Při té uklidňující atmosféře jsem měl oči upřené na její míhající se oháňku.

Čas dál plynul, z ohřívače občas vycházel zvuk, co narušoval ticho sněžné noci.




Hned mě probudilo to, jak na mě Sig volal jménem a jak mnou třásl za rameno. Podle slabého světla ve stodole se zdálo, že měl co nevidět nastat rozbřesk.

Chacha pořád ležela na stejném místě jako včera v noci. Zrovna když jsem začal přemýšlet, proč z ní stoupala pára, pohnula se temná masa vedle jejího těla.

Bylo to zhruba stejně velké jako velký pes. Leželo to na slámě a vedle něj bylo vědro, z kterého také stoupala pára.

Narodilo se tele.

„Ach, ach, co mám teď dělat? Horkou vodu... už je tady, tak ručník!” Vzpomněl jsem si na televizní seriál, kde veterinář otřel novorozená zvířata ručníkem. A honem jsme se postavil. Na rozdíl od mého spěchu se Sig postavil v klidu.

Když jsem se na krávy podíval znovu, uvědomil jsem si, že matka už začala tele olizovat.

„Dojdu pro ručník. Minoru, ty se starej o matku,” řekl Sig a položil mi ruku na rameno. Jak otevřel pojízdné dveře stodoly, svět venku byl naprosto pokrytý sněhem. Zdálo se, že ho bylo víc než po kotníky.

Přesně jak Bůh řekl, už sněžit přestalo.

Krátce poté, co jsme Chachu otřeli, začalo tele sát mléko.

Jak jsem tu scénu sledoval, vybavil jsem si výňatek z manuálu.

Telata pila zhruba tři nebo čtyři litry mléka denně. Jelikož Chacha vyprodukuje pro své mládě pět litrů každý den, budeme mít každé ráno litr mléka navíc. Moje mléčné recepty budou pravděpodobně vzkvétat.

„Chacho, jsi úžasná. Porodila jsi tak skvělé dítě,” chválil jsem ji a odklízel špinavou slámu. Nedaleko jsem nechal jídlo a vodu, ale jakmile tele dopilo, Chacha si lehla. Musela být unavená.

Tele bylo tak roztomilé, jeho pozorování mě hodnou chvíli nenudilo.

Po snídani jsme šli odklízet sníh. Nakukoval jsem do stodoly oknem, abych znovu zahlédl matku a dítě. V té chvíli se za mnou vyloupl Sig a poklepal mě na rameni.

„Minoru, máš chvilku. Musím ti něco říct.”

Jen z toho přímočarého pohledu v jeho fialových očích jsem věděl, že to muselo být něco důležitého. Mlčel jsem. Přikývl jsem a vzal ho za ruku, co ke mně natahoval.

Pozn. autora: Stav krávy (produkce mléka, atd.) byl v porovnání se skutečnou krávou značně upraven.

--------------------------------------------

~ Ten Minoru to má ale praktické. Cokoli trapného, divného atd. si prostě nepamatuje! Ještě štěstí že si našel Siga a ne nějakého zvrhlíka. ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>