GDC - kapitola 52

Kapitola 52 – Odvaha (2)

Lan WangJi zíral přímo před sebe. „Nic.”

Wei WuXian: „Už se navzájem známe, ne? Jak chladné— ani se neobtěžuješ mi věnovat jediný pohled. Nohu máš vážně v pořádku?”

Lan WangJi: „Neznáme se.”

Wei WuXian se otočil a kráčel pozpátku, byl odhodlaný Lan WangJiho přimět se mu podívat do tváře. „Nenuť se, pokud není v pořádku. Máš nohu zraněnou nebo zlomenou? Kdy se to stalo?”

Zrovna když chtěl užuž říct 'chceš, abych tě nesl', kolem nosu se mu najednou prosmýkl voňavý vánek. Wei WuXian se otočil a podíval se stranou. Oči se mu okamžitě rozzářily.

Když Lan WangJi viděl, že najednou přestal mluvit, následoval jeho pohled. Spatřil zhruba půl tuctu dívek, co šlo spolu. Ta uprostřed měla přes svůj bledě šarlatový plášť vrstvu šifónu. Jak vanul vítr, šifon se třepotal. Její postava vypadala zezadu obzvláště dobře.

Ta postava byla to, na co se Wei WuXian díval.

Jedna z dívek se zasmála: „MianMian, tvůj parfémový váček je vážně něco zvláštního. Když jsem si ho vzala, vážně na mě přestal lézt hmyz. I ta vůně je příjemná. Po ní mi přijde, že se cítím mnohem čileji.”

Hlas té dívky jménem MianMian byl opravdu jemný a sladký: „Ten váček je plný sekaných léčivých bylin. Dá se to celkem všestranně využít. Pořád tu pár mám. Chce někdo z vás jeden?”

Wei WuXian se tam přihnal jako neblahý poryv větru. „MianMian, schovej jeden i pro mě.”

Tu dívku to překvapilo. Nečekala, že najednou zaslechne cizí hlas. Otočila se a ukázala tak svou světlou tvář. Jak se ptala, mírně se mračila: „Kdo jsi? Proč mi taky říkáš MianMian?”

Wei WuXian se široce usmál. „Slyšel jsem, jak ti všichni říkají MianMian, takže jsem si myslel, že to je tvoje jméno. Co, není?”

Lan WangJi je chladně sledoval. Když Jiang Cheng viděl, že už byl zase v tom, s důrazem protočil očima.

MianMian se uzarděla. „Takhle mi nemůžeš říkat!”

Wei WuXian: „Proč ne? Co třeba takhle: pokud mi řekneš své jméno, už ti nebudu říkat MianMian. Co myslíš?”

MianMian: „Proč ti to musím říct jen proto, že ses zeptal? Než se někoho zeptáš na jméno, měl bys jim nejdřív říct to svoje, ne?”

Wei WuXian: „Jasně, pokud chceš znát moje jméno. Pamatuj, jmenuju se 'YuanDao'.”

MianMian si v tichosti párkrát přeříkala jméno 'YuanDao'. Nedokázala si vzpomenout, jestli se tak jmenoval nějaký mladý pán z nějaké sekty. Ale podle dojmu a vzhledu toho chlapce si nemyslela, že by byl průměrným učedníkem. Jak se dívala na škádlivý úsměv, co měl Wei WuXian v koutcích rtů, nevěděla, co se dělo.

Najednou ze strany přišel Lan WangJiho tichý hlas: „Hříčka se slovy.”

Hned si uvědomila, že to byl výňatek z poezie 'její nekonečné meze touží po mílích a mílích' a že si z ní dělal legraci. Nechtěně si dupla nohou. „Kdo po tobě touží? Nemáš žádnou důstojnost!”

Dívky se začaly šíleně smát a švitořili: „Wei WuXiane, vážně nemáš žádnou důstojnost!”

„Nikdy jsem neviděla někoho tak otravného jako ty!”

„Já ti to řeknu, jmenuje se...”

MianMian je odtáhla pryč a otočila se k odchodu. „Pojďme, pojďme! Nemůžeš mu to říct.”

Wei WuXian zakřičel zezadu: „Můžeš jít, ale dej mi váček, ano?! Ty mě ignoruješ? Nechceš? Pokud nechceš, najdu si někoho jiného a zeptám se ho, jak se jmenuješ. Musí tu být někdo, kdo bude ochotný mi to říct...”

Než domluvil, zepředu přiletěl parfémový váček. Narazil mu přímo doprostřed hrudi. Wei WuXian ze sebe vydal „au” a předstíral, jako kdyby ho bolelo srdce. Otáčel ten váček kolem ruky se stužkami kolem prstu. I když kráčel zpět k Lan WangJimu, stále se širokým úsměvem otáčel váčkem. Jak se díval, jak Lan WangJiho výraz ještě víc ochladl, zeptal se: „Co? Zase se na mě takhle díváš. Správně, kde jsme to skončili? Pokračujme. Co kdybych tě nesl na zádech?”

Lan WangJi se po něm tiše podíval. „To se ke každému chováš tak pošetile?”

Wei WuXian sekundu přemýšlel. „Asi jo?”

Lan WangJi se podíval na zem. Odpověděl teprve po chvilce: „Jak nestoudné!”

Ta dvě slova procedil mezi zuby spolu s podivnou nenávistí. Ani nepovažoval za vhodné věnovat Wei WuXianovi další ošklivý pohled. Lan WangJi se snažil zrychlit a kráčet rychleji.

Když Wei WuXian viděl, že se k tomu zase nutil, pospíšil si: „Fajn. Nemusíš jít tak rychle. Prostě půjdu.”

Dvěma kroky pokryl vzdálenost tří a rychle dohnal Jiang Chenga.

A přesto mu ani Jiang Cheng nevěnoval pěkný pohled. Hrozivě promluvil: „Jsi tak absurdní!”

Wei WuXian: „Přece nejsi Lan Zhan nebo tak něco, tak proč to absurdní říkáš stejně jako on? Dneska se tváří hůř než obvykle. Co má s nohou?”

Jiang Cheng promluvil kyselým hlasem: „Pořád máš čas mu věnovat pozornost? Proč nedáváš pozor na sebe?! Nevím, jaké triky ten hlupák Wen Chao plánuje tentokrát, že nás tady na Hoře soumračné říčky nutí hledat vchod do nějaké jeskyně. Doufám, že to nebude jako posledně, kdy nás přiměl kořist obklíčit a dělat mu lidský štít.”

Jeden z učedníků vedle nich zašeptal: „Samozřejmě že se netváří tak dobře. Minulý měsíc vypálili Oblačná Zákoutí. O tom jste ještě nevěděli, že ne?”

Jak to Wei WuXian zaslechl, trhl sebou. „Vypálili?!”

Jiang Cheng za posledních pár dní slyšel až příliš mnoho takových historek, takže nebyl tak překvapený jako Wei WuXian. „Lidé ze sekty Wen?”

Učedník: „Dá se to tak říct. Také se dá říct... že sekta Lan všechno vypálila sama. Nejstarší syn sekty Wen, Wen Xu, šel do Gusu. Z něčeho obvinil vůdce sekty Lan z Gusu a přinutil lidi ze sekty Lan, aby spálili svou vlastní rezidenci! Malicherně to nazvali jako očista toho místa, aby se mohlo z ohně znovu zrodit. Většina Oblačných Zákoutí a okolních lesů byla vypálena. Prostě jen tak zničili stovky let starý ráj. Vůdce sekty Lan byl těžce zraněn. Nevíme, jestli je stále naživu. No, no...”

Wei WuXian: „Lan Zhanova noha s tím má nějakou souvislost?”

Učedník: „Samozřejmě. Wen Xu jim jako první rozkázal vypálit Knihovnický pavilón. Prohlásil, že každému, kdo k tomu nebude ochotný, dá lekci. Lan WangJi to odmítl. Wen Xuovi lidé na něj zaútočili a zlomili mu jednu nohu. Ještě se mu to ani nezahojilo a už ho znovu odtáhli sem. Kdo ví, co se snaží udělat?!”

Wei WuXian o tom pečlivě přemýšlel. Během těchto dnů Lan WangJi vážně moc nechodil kromě chvil, kdy mu Wen Chao huboval. Vždycky buď stál, nebo seděl a vůbec nic neříkal. Byl to člověk, co si ze všeho nejvíc vážil řádného chování, takže přirozeně nedopustil, aby někdo viděl, že měl zraněnou nohu.

Když Jiang Cheng viděl, že se zdánlivě chtěl znovu vydat za Lan WangJim, odtáhl Wei WuXiana k sobě. „Co to teď s tebou je?! Pořád se ho troufám provokovat? Vážně si kopeš vlastní hrob!”

Wei WuXian: „Nejdu ho provokovat. Podívej se na jeho nohu. Tolik dní je v pohybu – to zranění se mu muselo zhoršit. Začalo to být vidět jen proto, že už to vážně dál nedokáže skrývat. Pokud bude takhle chodit, je pravděpodobné, že už tu nohu nebude moct znovu používat. Ponesu ho.”

Jiang Cheng ho přitáhl ještě blíž. „Vždyť to není tak, že bys ho znal! Copak nevidíš, jak tě nenávidí? Poneseš ho? Pravděpodobně ani nechce, aby ses k němu přiblížil.”

Wei WuXian: „Nevadí, že mě nenávidí – já k němu nenávist necítím. Zvednu si ho na záda, jen co ho chytím. Mohl by mě uškrtit, zatímco ho ponesu?”

Jiang Cheng ho varoval: „Nedokážeme se ani postarat o sebe; jak máme čas starat se o triviality ostatních?”

Wei WuXian: „Zaprvé, tohle není trivialita. Zadruhé, o takové věci jako tohle se dřív nebo později někdo bude muset postarat!”

Jak se ti dva tlumenými hlasy dohadovali, přišel k nim jeden ze sluhů sekty Wen a vynadal jim: „Nemluvte mezi sebou! Dávejte pozor, co děláte!”

Když ten sluha odešel, přišla k nim líbezná dívka. Jmenovala se Wang LingJiao. Byla to jedna ze služebných, co si Wen Chao vydržoval po svém boku. Ale jak přesně mu sloužila všichni věděli, aniž by jim bylo třeba vysvětlení. Bývala to služebná Wen Chaovy první manželky. Jelikož vypadala celkem pěkně, vyměnila si pár pohledů se svou paní a pak mu vlezla do postele. Jak se postavení člověka zvýší, dostane se požehnání i těm kolem nich. V kultivačním světě se objevila i jistá sekta Wang z Yingchuanu.

Jelikož měla slabou duchovní moc, nedokázala použít meče vyššího řádu, a proto v ruce držela dlouhé cejchovadlo. Všichni sluhové ze sekty Wen takové cejchovadlo měli. Aniž by se muselo nažhavit, kohokoli se dotklo, zanechalo mu bolestný cejch.

Wang LingJiao ho držela v ruce a pompézně jim vyhubovala: „Mladý pán Wen vám řekl, abyste pátrali po vstupu, tak co tu děláte, když si takhle navzájem šeptáte?”

V takové době se i dokonce pouhá služebná, co si své postavení získala tím, že se vplížila někomu do postele, před nimi mohla naparovat s takovou arogancí. Nebyli si jistí, jestli se mají smát nebo se mračit.

Najednou někdo stranou zakřičel: „Našel jsem to!”

Wang LingJiao neměla čas jim dál věnovat pozornost. Přispěchala k tomu místu, podívala se na to a pak se rozzářila. „Mladý pane Wene! Našli to! Vstup!”

Byla to díra v zemi, celkem dobře skrytá pod starým banyánovým stromem, co měl kmen jako tři rozpažení muži. Prvním důvodem, proč ho nemohli najít, bylo to, že vchod byl celkem malý, neměl ani metr a půl na šířku. A druhým důvodem bylo, že se silné, propletené kořeny a šlahouny splétaly do pevné sítě a zakrývaly vstup. A nad tím byla také vrstva listí a větví, hlíny a kamení, a tak to bylo téměř neznatelné.

Odsunuli tlející listí a hlínu, prosekali se kořeny a objevila se temná, podivná díra.

Vstup vedl hluboko do podzemí. Do tváří všech se vyhrnul studený vzduch, takže jim po zádech přeběhl mráz. Když dolů hodili oblázek, nic neslyšeli. Bylo to, jako kdyby se ponořil do moře.

Wen Chao byl extatický. „Tohle musí být ono! Rychle, všichni tam dolů!”

Jin ZiXuan už to nedokázal dál snést. Promluvil chladně: „Přivedl jsi nás sem s tím, že jdeme na lov nějakého zvířete. Takže pokud se můžu zeptat, co to je za zvíře? Když nás informuješ předem, budeme moct efektivněji spolupracovat a nebudeme tak zmatení jako posledně.”

Wen Chao: „Informovat vás?”

Vstal, nejdřív ukázal na Jin ZiXuana a pak na sebe. „Kolikrát se musím opakovat, aby sis to pamatoval? Nechápej mě špatně. Jste jenom kultivátoři, co mi slouží. To já tady dávám rozkazy. Nepotřebuju, aby mi ostatní dávali své návrhy. Jenom já tady řídím bitvu a velím jednotkám. A také jsem jediný, kdo to zvíře pokoří!”

Ta slova „jenom já” a „jediný” velmi zdůraznil. Ten jeho nabubřelý hlas a arogantní tón vyvolávaly v ostatních, co to slyšeli, smích a nenávist. Wang LingJiao mu vyhubovala: „Neslyšeli jste, co mladý pán We řekl? Rychle tam dolů!”

Jin ZiXuan stál úplně vpředu. Zadržoval svůj hněv. Zvedl si lem róby, chopil se jednoho z nejsilnějších šlahounů a bez váhání skočil do té nekonečné díry.

Tentokrát se do něj Wei WuXian dokázal hluboce vcítit. Bez ohledu na to, jaká stvoření obývala tuto jeskyni, čelit jim bude mnohem příjemnější než čelit Wen Chaovi a ostatním. Pokud by tomuto páru z pekla dovolil, aby mu ještě déle ničili oči, obával se, že by si vážně možná zvolil zahynout spolu s nimi!

Lidé následovali Jin ZiXuana a jeden po druhém vstupovali do díry.

Jelikož té skupině násilně shromážděných učedníků vzali jejich meče, mohli dolů akorát pomalu slézat. Po stěnách díry rostly šlahouny. Byly celkem masivní, silné jako zápěstí mladých dětí. Jak se jich Wei WuXian držel, v tichosti propočítával, jak hluboko šli, zatímco v klidu slézal.

Když sklouzl dolů téměř deset metrů, nohama se konečně dotkl země.

Wen Chao ze shora zařval pár věcí. Když se ujistil, že to v podzemí bylo bezpečné, snadno sletěl dolů s mečem pod nohama. Wang LingJiao měl v náručí. Chvilku poté jeden po druhém přistáli i učedníci a sluhové.

Jiang Cheng zašeptal: „Doufejme, že ta kořist, co chce tentokrát ulovit, nebude nic moc těžkého. Nevím, jestli jsou tu nějaké jiný východy. Pokud se tu rozzuří ghoul nebo zvíře, takový dlouhý šlahoun by se mohl v půli přetrhnout a pak by pro nás bylo těžké byť jenom utéct.”

Zbytek skupiny si myslel to samé. Nemohli si pomoct a vzhlédli na malý, jasný bod, co byl vchod. Všichni se báli.

Wen Chao seskočil ze svého meče. „Proč tady jen tak stojíte? Musím vás učit, co máte dělat? Jděte!”

Vyhnal skupinu chlapců do hlubin jeskyně.

Jelikož museli prozkoumávat cestu před sebou, Wen Chao rozkázal svým sluhům, aby jim dali pár pochodní. Strop jeskyně byl jak vysoký, tak široký a světlo pochodní na něj nedosáhlo. Wei WuXian věnoval pozornost ozvěnám. Měl pocit, že čím šli hlouběji, tím ozvěna zněla prostorněji. Bylo pravděpodobné, že už byli více než třicet metrů pod zemí.

Lidé vpředu zůstávali velmi obezřetní. Nevěděli, kolik času uplynulo, když konečně dorazili k hluboké tůni.

I kdyby ta tůň byla nad zemí, považovala by se za širé jezero. Voda byla děsivě černá. Z hladiny vystupovaly kamenné ostrůvky různých velikostí.

A před nimi nebyla žádná jiná cesta.

Ale i když tu cesta končila, stále nenašli kořist svého nočního lovu. Ani nevěděli, co přesně to bylo. Všichni měli nitro plné nejistoty, stále toporně nepolevovali v obezřetností.

Jelikož Wen Chao neviděl zvíře, co čekal, také ho to podráždilo. Když si několikrát zaklel, najednou dostal 'nápad'. „Najděte někoho, pověste ho a trochu ho zkrvte, abychom tu věc přilákali.”

Zvířata obvykle více než cokoli prahla po krvi. Rozhodně se nechá nalákat pachem krve a člověkem, co visel ve vzduchu a nemohl se hýbat!

Wang LingJiao přitakala a okamžitě ukázala na jednu dívku. Rozkázala: „Co ona?”

Byla to ta dívka, co po cestě sem rozdávala parfémové váčky, MianMian. Když ji takhle najednou vybrali, měla mysl jako vymetenou. Ačkoli se tato Wang LingJiaoina volba zdála nahodilá, vlastně to už dlouho plánovala. Většina lidí, co sekty poslaly, byli chlapci. A tak si Wen Chao nemohl pomoct a těm pár dívkám věnoval větší pozornost, obzvláště pak MianMian. Vypadala líbezně a Wen Chao ji párkrát už obtěžoval. Ovšem ona to mohla akorát v tichosti snášet. A přesto to Wang LingJiao všechno viděla a protivilo se jí to.

MianMian si uvědomila, že vybrali vážně ji. S tváří plnou strachu se zapotácela pár kroků vzad. Když Wen Chao viděl, že Wang LingJiao vybrala tuto dívku, vzpomněl si, že ještě neměl šanci si ji vzít, a měl pocit, že by to byla škoda. „Tuhle? Co třeba někoho jiného?”

Wang LingJiao se zatvářila, jako kdyby jí ukřivdil. „Proč někoho jiného? Vybrala jsem tuhle. Neříkej mi, že ti bude chybět?”

Začala se svým koketováním a Wen Chao byl radostí celý bez sebe, půlku srdce už mu to obměkčilo. Pak se otočil a podíval se, jak byla MianMian oblečená. Byl si jistý, že nebyla součástí klanu nějaké sekty. Nanejvýš byla učednicí, takže rozhodně bude dokonalou návnadou. I kdyby zmizela, sekta ho nepřijde obtěžovat.

„Nesmysl. Proč by sis myslela, že by mi chyběla? Dělej si, co chceš. Všechno záleží na tobě, JiaoJiao!”

MianMian věděla, že pokud ji pověsí, pravděpodobně už nebude moct slézt živá. Snažila se utéct, ale kamkoli prchla, lidé kolem se rozestupovali. Zrovna když sebou Wei WuXian cukl, Jiang Cheng se jej pevně chopil. MianMian si najednou všimla, že dva lidé zůstali bez hnutí. Hned se skryla za jejich zády a chvěla se.

Ti dva byli Jin ZiXuan a Lan WangJi.

Jak sluhové ze sekty Wen, co chtěli MianMian užuž svázat, viděli, že ti dva neměli v úmyslu se pohnout, zakřičeli: „Uhněte!”

Lan WangJi byl zticha a lhostejný.

Když Wen Chao viděl, že situace nebyla dobrá, varoval: „Co tam tak stojíte? Nerozumíte lidské řeči? Nebo chce zachránit dámu v nesnázích?”

Jin ZiXuan pozvedl obočí. „To stačí? To ti nestačí, že ti lidé dělají živé štíty, a teď chceš, aby kvůli tobě živí lidé cedili krev a tys je mohl použít jako návnadu?!”

Wei WuXianovi to přišlo celkem překvapivé. 'Takže Jin ZiXuan vážně měl odvahu.'

Wen Chao na ně ukázal. „To se proti mně bouříte? Varuji vás, velmi dlouho jsem vás toleroval. Hned mi toho spratka vlastníma rukama předejte! Nebo jinak ať nikdo z vaší sekty nečeká, že se vrátí!”

Jin ZiXuan si odfrkl a odmítal se hnout. Lan WangJi také vypadal, jako že nic neslyšel, byl tak nehybný, že se zdálo, jako kdyby meditoval.

Ale jeden z učedníků sekty Lan z Gusu po straně se chvěl, jak poslouchal Wen Chaova výhrůžná slova. Nakonec už to nedokázal dál vydržet, přihnal se k MianMian, popadl ji a jal se ji svazovat. Lan WangJimu ztuhlo obočí. Okamžitě toho učedníka srazil stranou.

Ačkoli nic neřekl, to, jak se na toho učedníka díval, bylo více než impozantní. Co takový pohled znamenal, bylo každému jasné— 'je vážně hanba, že sekta Lan z Gusu učila takového učedníka jako ty!'

Tomu učedníkovi se třásla ramena, zatímco pomalu ustupoval. Nedokázal čelit pohledům ostatních.

Wei WuXian zašeptal Jiang Chengovi: „Eh-hm. Soudě podle Lan Zhanovi povahy to nepůjde dobře.”

Jiang Cheng také zaťal pěsti.

V takové situaci bylo téměř nemožné starat se jenom o sebe a doufat, že neprolijí žádnou krev!

Wen Chao zuřil a křičel: „Jak se opovažuješ! Zabijte je!”

Pár učedníků ze sekty Wen vytasilo své meče a hnalo se k Lan WangJimu a Jin ZiXuanovi. 'Ruka tavící jádro', Wen ZhuLiu stál za Wen Chaoem s rukama složenýma za zády. Nijak nezaútočil, jako kdyby si myslel, že to nebylo třeba. Měl pravdu, vzhledem k tomu, že ti dva chlapci tratili jak ve zbraních, tak v širém počtu. A navíc po několika dnech neustále na cestě byli v celkem špatném stavu, ani nemluvě o tom, že Lan WangJi byl zraněný. Rozhodně nevydrží moc dlouho.

Wen Chao sledoval, jak jeho podřízení bojovali s těmi dvěma, a vypadalo to, že měl mnohem lepší náladu. Vyplivl: „Odmlouvat mi— co sis myslel, že jsi? Lidé jako ty si vážně zaslouží smrt.”

Ze strany přišel úsměvný hlas: „Správně. Měli bychom zabít všechny, co utiskují ostatní a co konají zlo, zatímco se spoléhají na moc svého klanu. Nejenom to, měli by je setnout, aby je hanobily desítky tisíc lidí, a varovat tak další.”

Jak to Wen Chao zaslechl, otočil se na patě. „Cos to řekl?”

Wei WuXian předstíral překvapení. „Je třeba, abych to opakoval? Jistě. Měli bychom zabít všechny, co utiskují ostatní a co konají zlo, zatímco se spoléhají na moc svého klanu. Nejenom to, měli by je setnout, aby je hanobily desítky tisíc lidí, a varovat tak další. Tentokrát jsi to slyšel?”

Jak to Wen ZhuLiu zaslechl, zdálo se, jako kdyby při pohledu na Wei WuXiana něco zvažoval.

Wen Chao vybuchl: „Jak se opovažuješ říct něco tak absurdního, přemrštěného a okázalého!”

Wei WuXian nejprve zvedly koutky úst s „pfft” a pak okamžitě vybuchl bezuzdným smíchem.

Pod šokovanými pohledy všech se smál tak moc, že se mu nedostávalo dechu, zatímco svíral Jiang Chengovo rameno, řekl: „Absurdního? Přemrštěného? Řekl bych, že to ty jsi ten, kdo se na ta slova hodí! Wen Chao, víš, kdo ta slova řekl? Jsem si jistý, že ne, co? Tak já ti to řeknu. To řekl ten nej, nej, nejslavnější kultivátor z tvé sekty, ten, co to celé založil, Wen Mao. Troufáš si říct, že poznámky jednoho tvého předka jsou absurdní a přemrštěné? Dobře řečeno, velmi dobře řečeno! Ahahahahaha...”

V 'Jádru sekty Wen', co jim rozdali, byly pořád dokola rozebírány i ty nejobyčejnější poznámky prohozené během hovoru a s výjimečnou extravagancí se vychloubali jejich hlubokými významy. Ani nemluvě o nějakém drilování, Wei WuXianovi stačilo těmi stránkami jen prolistovat a hnusilo se mu to. Ale tento Wen Maoův citát mu přišel celkem ironický, a proto si ho dokázal tak lehce vybavit.

Wen Chao střídavě rudl a bledl.

Wei WuXian dodal: „Správně, jakéže to obvinění se dostane lidem, co urazí slavné kultivátory sekty Wen? Jak by se měli potrestat? Vzpomínám si, že to byla poprava, že? Ano, velmi dobře, teď můžeš jít zemřít.”

Wen Chao se už nedokázal déle udržet, vytasil svůj meč a vrhl se po Wei WuXianovi. S tím se dostal mimo dosah Wen ZhuLiuovy ochrany.

Wen ZhuLiu byl vždycky zvyklý bránit se proti útokům ostatních. Nikdy nečekal, že by Wen Chao z vlastní vůle odešel. Jak čelil té náhlé obtíži, tak nějak nedokázal zareagovat včas. Na druhou stranu jelikož Wei WuXian Wen Chaa vyprovokoval, čekal přesně na ten okamžik nekontrolovatelné zuřivosti. Úsměv na rtech mu ani na chvilku nezakolísal, jak útočil rychlostí blesku. V mžiku mu meč uzmul a situaci zvrátil. Přemohl Wen Chaa jediným pohybem!

Jednou rukou svíral Wen Chaa, párkrát skočil a přistál na jednom z ostrůvků v tůni. Udržoval si od Wen ZhuLiua odstup. Druhou rukou přitiskl meč k Wen Chaovu krku a varoval: „Nikdo se ani nehne. Pokud si nebudete dávat pozor, možná se prostě rozhodnu, že vašemu mladému pánu Wenovi upustím trochu žilou.”

Wen Chao zavřískal: „Ani hnout! Ani hnout!”

Učedníci, co obkličovali Lan WangJiho a Jin ZiXuana, konečně přestali útočit.

Wei WuXian zakřičel: „Ruko tající jádro, ty taky ani hnout! Víš, jak je vůdce sekty Wen prchlivý. Tvůj pán je v mých rukách. Pokud přijde jen o kapku krve, nikdo z přítomných lidí by neměl doufat, že přežije. Včetně tebe!”

Wen ZhuLiu spustil paže, přesně jak Wei WuXian čekal. Když viděl, že měl situaci pod kontrolou, zrovna chtěl promluvit, když najednou ucítil, jak se celá země pod jeho nohama zachvěla.

Okamžitě byl ve střehu. „Jiang Chengu! Je to zemětřesení?”

Momentálně byli v podzemní jeskyni. Pokud by došlo k zemětřesení nebo sesuvu, bylo by nesmírně děsivé, jestli jim to zasype vchod nebo jestli je to tu pohřbí zaživa. A přesto Jiang Cheng odpověděl: „Ne!”

Ale Wei WuXian cítil, že se třes země zintenzivnil. Čepel meče se párkrát téměř dotkla Wen Chaova krku, takže zaječel.

Jiang Cheng okamžitě zakřičel: „To není zemětřesení— pohybuje se ta věc pod tvýma nohama!!!”

Wei WuXian si toho také všiml. Nebylo to tak, že by se chvěla země, ale ten ostrůvek, na kterém přistál. A nejenom že se chvěl, také se neustále zvedal a vynořoval. Ta oblast nad hladinou vody neustále rostla.

Konečně si to uvědomil. Tohle nebyl ostrůvek, ale velké stvoření, co se skrývalo v hloubkách tůně— zrovna teď stál na krunýři na zádech zvířete!
--------------------------------------------


~ Nevím, jestli jsem to tu už nezmiňovala, ale rozdíl mezi sektou a klanem je takový, že klan jsou členové zakládající rodiny, tedy v sektě Lan z Gusu s příjmením Lan. A sekta je seskupení všech učedníků, tedy jak členů klanu, tak i lidí, co nemají příjmení Lan. ~

~ A tímhle se vracíme do první série anime ke scénám s obrovskou želvou. Boj tu bude trochu víc rozepsaný a mám pocit, že to v anime podali trochu jinak. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>