~ Protože dneska to bude dlouhá noc... ~
Za oknem se proplétaly hromy s blesky. Do studeného čelního okna jedna po druhé narážely kapky velké jako fazole. Bylo teprve odpoledne, ale obloha vypadala tak tmavě, že to vypadalo, že se blíží apokalypsa.
Tang Feng se s hlavou opřenou o ruce díval z okna na deštěm smáčené město. Do tváře mu spadly uvolněné pramínky černých vlasů, co vypadaly obzvláště hebce. Kvůli elegantnímu oblouku jeho brady a krku působil jako hrdá, černá labuť.
Stěrače lítaly ze strany na stranu a stíraly déšť; setřely dešťové kapky, jakmile dopadly na sklo. Auto bylo obzvláště kvalitně odzvučené – ze světa venku nebylo slyšet jediný zvuk. Výsledkem bylo, že v autě bylo slyšet jenom dech dvou mužů. Ticho stačilo na to, aby se kdokoli cítil trapně. Byla škoda, že ani jeden z nich nebyl ten typ, co se nechal snadno uvést do rozpaků.
Jeden ze dvou mužů v klidu řídil auto. Druhý přemýšlel o předchozím konkursu a naprosto si nevšímal muže, co řídil.
„Kdo jsi?” Ta otázka nečekaně explodovala v tiché atmosféře. Hlas byl tichý; ale Tang Fengovi to znělo jako výbuch.
„Předsedo Lu, já jsem Tang Feng; váš zaměstnanec.” Naschvál ta dvě poslední slova zdůraznil. (Pozn.: 1:0 pro Tang Fenga) Pokud si pořád říkáš předseda společnosti a vidíš mě jako svého zaměstnance, tak prosím nevycházej tak pěkně s někým z jiné společnosti a přímo mě na očích.
Tang Feng věděl, že na to se Lu Tianchen neptal, ale rozhodl se, že si až do konce bude hrát na hlupáka. Dokonce ani analýza DNA nemohla změnit skutečnost, že byl Tang Fengem.
„To si stěžuješ, že tě nevidím jako zaměstnance?” Lu Tianchen se překvapivě držel tématu a pokračoval v hovoru.
„Ne, to já nejsem dobrý zaměstnanec.” Tang Feng se odvrátil od okna a opřel si hlavu o měkké sedadlo. Přimhouřil oči; ačkoli S-město neznal, byl si celkem jistý, že tahle cesta nevedla zpět k Charlesově vile.
„Dobře, že to chápeš.” Lu Tianchenova slova byla arogantní.
Tang Feng odolával nutkání převrátit očima a bezmyšlenkovitě řekl: „Předsedo Lu, jste si jistý, že je tohle správná cesta zpět domů?”
„Takže Charlesovu vilu už považuješ za domov? Je to jenom na měsíc; až to skončí, budeš se muset vystěhovat.” Lu Tianchen dál řídil, na Tang Fengovu otázku neodpověděl.
Rozhodně se vystěhuje. Měsíčním pobytem u Charlese akorát plnil dohodu, co s tím mužem předešlý Tang Feng uzavřel. Navíc Charles nebyl zase tak špatný člověk.
Kdykoli Tang Feng přemýšlel o tom, že předchozí Tang Feng byl pouhou šachovou figurkou v Lu Tianchenových rukách, musel si povzdechnout. Na tomhle světě nebylo zase tak snadné, aby byl šéf tak hrozný jako Lu Tianchen.
Aby se Tang Feng vyhnul situaci, kdy by vyhrkl něco jedovatého, zavřel pusu. Přece jenom jeho smlouva byla pořád v rukách Lu Tianchena.
Auto zastavilo vedle známé, luxusní restaurace. Když byl Tang Feng superstar, jednou ji navštívil. Jídlo bylo celkem dobré; ceny ještě lepší.
Zval ho ten lakomý, sarkastický a drsný předseda Lu na jídlo? Tang Feng sedící na místě spolujezdce se na muže vedle sebe podíval.
„Zdá se, že tvoje oči říkají, že jsem příliš velký skrblík, abych svoje zaměstnance zval na jídlo.” Lu Tianchen se najednou usmál. Ten muž měl na tváři vždycky vážný a ztuhlý výraz; kvůli jeho náhlému úsměvu Tang Feng neměl pocit, že by byl pohlednější. Jenom se mu kvůli tomu zježily všechny vlasy na hlavě.
„Předsedo Lu, moje oči nemůžou mluvit.” Tang Feng se podíval na dveře od auta, jenž byly evidentně stále zamčené. Pokud je Lu Tianchen neodemkne, nemohl se dostat ven. Co přesně pořád dělali v autě?
„Dle mého názoru jsou tvé oči celkem schopné mluvit.” Lu Tianchen Tang Fengovi pokynul.
Tang Feng se na něj zmateně podíval.
„Polib mě.” Lu Tianchen ta slova vyplivl prostě a přirozeně.
„Předsedo Lu, co jste to řekl?” Tang Feng se určitě přeslechl.
„Polib mě—” Lu Tianchen natáhl ruku a popadl Tang Fenga za rameno „—jako jsi před chvílí líbal Gina.”
„Proč?” Předtím jsi mě očividně tolik nesnášel.
„Tvoje líbání je příšerné, neelegantní.”
Co to mělo být za hrozný důvod? V tom případě to znamenalo, že Ge Chen v tom vynikal? V Ginově náručí byl jako malá křepelka, naprosto postrádal jakýkoli odpor. Tang Feng byl alespoň chvilku schopen odolávat.
Pokud chceš polibek, dám ti polibek. Pokud chceš, abych tě políbil, políbím tě.
Tang Feng se podíval po Lu Tianchenovi, co seděl za volantem. Tang Feng několikrát prsty zabubnoval na dveře auta, koutky jeho úst se zvedly v úsměvu. „Takže celou dobu jste mi chtěl osobně vypíchnout pár rad, předsedo Lu. Bude mi ctí. Takže to uděláme teď nebo počkáme, až se najíme?”
Zatímco Tang Feng mluvil, nakláněl se k Lu Tianchenovi. Na jeho tváři nebyl vidět ani náznak nesmělosti.
Od té doby, co odešel ze školky, Tang Feng nevěděl, co byla nesmělost. Ty jsi muž a já jsem taky muž. Pokud mě hodláš políbit, políbím tě na oplátku. Možná máš zkažený charakter, ale aspoň jsi hezký navenek. Abys dostal polibek od mladého a krásného člověka, dokonce bys ho i pozval na skleničku. To je od tebe ale pěkné. Nejenom že jsi mě pozval na večeři, ale ještě platíš útratu.
Kdyby měl Lu Tianchen ponětí, na co Tang Feng momentálně myslel, pravděpodobně by vyprskl všechnu svou krev a umřel.
Ale Lu Tianchen nečekal, že by Tang Feng byl takhle svolný. V jeho očích se na chvilku objevila nespokojenost, ale vzápětí byla pryč jako prchavá padající hvězda.
„Předsedo Lu?” Pokud mi položíš ruku na rameno, i já ti položím ruku na rameno.
Tang Feng se usmál, jak položil obě své ruce Lu Tianchenovi na ramena, v jeho očích se odrážela přísná tvář druhého muže.
„To byl vtip.” Ale Lu Tianchenova tvář z něj dělala člověka naprosto neschopného žertovat. Poté, co tohle utrousil, pustil Tang Fengova ramena a odemkl dveře od auta.
Tang Feng si tu radost, že Lu Tianchena dostal, nechal pro sebe. Stačilo mu to; být hamižný a mít z toho otevřenou škodolibou radost nebylo chytré. Tang Feng se usmál a vystoupil z auta. Nezmínil, že Lu Tianchen vycouval z jejich polibku.
Všichni potřebovali nějakou hrdost a Tang Feng byl víc než rád, že Lu Tianchenovi dovolí ponechat si tu jeho.
Vnitřní design restaurace byl nesmírně vybraný – všechno působilo starožitně. Člověku stačil jediný pohled na starožitnosti všude kolem, aby věděl, že zdejší jídlo rozhodně nebylo levné. Do jejich salónku je zavedla nádherná servírka v cheongsamu; zdálo se, že Lu Tianchen už zarezervoval stůl.
Vedle dveří visela cedulka: salónek.
Za dveřmi byla místnost jako malý dvorec s množstvím světlíků. Byla tam elegantní výstavka umělých květin a rostlin. Malý mostek a říčka v pozadí dodávaly místnosti na pocitu poklidnosti. Malý dvorec byl jako divadelní lóže. Uprostřed byl stolek a několik židlí z bambusu. Na jedné židli už někdo seděl.
Charles seděl se zkříženýma nohama a sledoval čajový obřad. Když si Tang Fenga a Lu Tianchena všiml, pokynul jim blíž.
Teď už to Tang Feng chápal. Lu Tianchen ho nepozval na jídlo; pravděpodobně ho Charles požádal, aby ho přivedl.
Jelikož se Charles dal považovat za schopného milence s velmi dobrým vkusem, Tang Feng se usmál a pozdravil se s ním. Tang Feng se přirozeně posadil na místo vedle Charlese, zatímco Lu Tianchen seděl naproti Charlesovi.
U malého čtvercového stolku byl Charles po Tang Fengově pravici, naproti nim byl Lu Tianchen a mezi těmi třemi byla nádherná dáma předvádějící čajový obřad.
Charles mávl rukou a dovolil, aby se slečna stáhla, řekl jí, že může začít podávat jídlo.
„Drahoušku, jaký byl konkurs?” zeptal se Charles nenuceně, ale jeden pohled na jeho tvář stačil, aby člověk poznal, že ho to ve skutečnosti nezajímalo.
„V pohodě.” Podobně ani Tang Feng neměl zájem probírat práci u jídla. V tomto ohledu si s Charlesem byli celkem podobní. Ve skutečnosti nebylo moc lidí, co se zajímali o to, jak to šlo druhým v práci. Co takhle kdybychom vypustili ty zdvořilostní pozdravy?
Charles se usmál přímo před Lu Tianchenovýma očima a řekl: „Osobně si myslím, že se na stříbrné plátno hodíš víc než Ge Chen. Jen se na tu tvář podívej – pokud se zvětší na plátně, lidé po tobě budou bláznit.”
Tang Feng usrkl čaje a zlehka odpověděl: „Je spoustu lidí s pěknou tvářičkou. I po stonásobném zvětšení to pořád bude jenom pěkná tvářička.”
„Jak můžou být Charlesovi oblíbení muži jenom o pěkné tvářičce?” Lu Tianchen Tang Fenga vzácně pochválil.
Tang Feng nedokázal zpracovat tu zvláštní atmosféru, kterou ta slova vytvořila. Dva muži naštěstí byli chytří a po pár nenucených slovních výměnách změnili téma hovoru. Až na to, že Tang Fengovi se následné téma protivilo ještě více.
Zbraně, pašování, praní peněz... rozhodně nic z toho neslyšel.
Tang Feng se zaměřil na jídlo. No, jídlo bylo velmi výborné.
--------------------------------------------------
Kapitola 31 - Kdo by s vámi chtěl jet (2)
Za oknem se proplétaly hromy s blesky. Do studeného čelního okna jedna po druhé narážely kapky velké jako fazole. Bylo teprve odpoledne, ale obloha vypadala tak tmavě, že to vypadalo, že se blíží apokalypsa.
Tang Feng se s hlavou opřenou o ruce díval z okna na deštěm smáčené město. Do tváře mu spadly uvolněné pramínky černých vlasů, co vypadaly obzvláště hebce. Kvůli elegantnímu oblouku jeho brady a krku působil jako hrdá, černá labuť.
Stěrače lítaly ze strany na stranu a stíraly déšť; setřely dešťové kapky, jakmile dopadly na sklo. Auto bylo obzvláště kvalitně odzvučené – ze světa venku nebylo slyšet jediný zvuk. Výsledkem bylo, že v autě bylo slyšet jenom dech dvou mužů. Ticho stačilo na to, aby se kdokoli cítil trapně. Byla škoda, že ani jeden z nich nebyl ten typ, co se nechal snadno uvést do rozpaků.
Jeden ze dvou mužů v klidu řídil auto. Druhý přemýšlel o předchozím konkursu a naprosto si nevšímal muže, co řídil.
„Kdo jsi?” Ta otázka nečekaně explodovala v tiché atmosféře. Hlas byl tichý; ale Tang Fengovi to znělo jako výbuch.
„Předsedo Lu, já jsem Tang Feng; váš zaměstnanec.” Naschvál ta dvě poslední slova zdůraznil. (Pozn.: 1:0 pro Tang Fenga) Pokud si pořád říkáš předseda společnosti a vidíš mě jako svého zaměstnance, tak prosím nevycházej tak pěkně s někým z jiné společnosti a přímo mě na očích.
Tang Feng věděl, že na to se Lu Tianchen neptal, ale rozhodl se, že si až do konce bude hrát na hlupáka. Dokonce ani analýza DNA nemohla změnit skutečnost, že byl Tang Fengem.
„To si stěžuješ, že tě nevidím jako zaměstnance?” Lu Tianchen se překvapivě držel tématu a pokračoval v hovoru.
„Ne, to já nejsem dobrý zaměstnanec.” Tang Feng se odvrátil od okna a opřel si hlavu o měkké sedadlo. Přimhouřil oči; ačkoli S-město neznal, byl si celkem jistý, že tahle cesta nevedla zpět k Charlesově vile.
„Dobře, že to chápeš.” Lu Tianchenova slova byla arogantní.
Tang Feng odolával nutkání převrátit očima a bezmyšlenkovitě řekl: „Předsedo Lu, jste si jistý, že je tohle správná cesta zpět domů?”
„Takže Charlesovu vilu už považuješ za domov? Je to jenom na měsíc; až to skončí, budeš se muset vystěhovat.” Lu Tianchen dál řídil, na Tang Fengovu otázku neodpověděl.
Rozhodně se vystěhuje. Měsíčním pobytem u Charlese akorát plnil dohodu, co s tím mužem předešlý Tang Feng uzavřel. Navíc Charles nebyl zase tak špatný člověk.
Kdykoli Tang Feng přemýšlel o tom, že předchozí Tang Feng byl pouhou šachovou figurkou v Lu Tianchenových rukách, musel si povzdechnout. Na tomhle světě nebylo zase tak snadné, aby byl šéf tak hrozný jako Lu Tianchen.
Aby se Tang Feng vyhnul situaci, kdy by vyhrkl něco jedovatého, zavřel pusu. Přece jenom jeho smlouva byla pořád v rukách Lu Tianchena.
Auto zastavilo vedle známé, luxusní restaurace. Když byl Tang Feng superstar, jednou ji navštívil. Jídlo bylo celkem dobré; ceny ještě lepší.
Zval ho ten lakomý, sarkastický a drsný předseda Lu na jídlo? Tang Feng sedící na místě spolujezdce se na muže vedle sebe podíval.
„Zdá se, že tvoje oči říkají, že jsem příliš velký skrblík, abych svoje zaměstnance zval na jídlo.” Lu Tianchen se najednou usmál. Ten muž měl na tváři vždycky vážný a ztuhlý výraz; kvůli jeho náhlému úsměvu Tang Feng neměl pocit, že by byl pohlednější. Jenom se mu kvůli tomu zježily všechny vlasy na hlavě.
„Předsedo Lu, moje oči nemůžou mluvit.” Tang Feng se podíval na dveře od auta, jenž byly evidentně stále zamčené. Pokud je Lu Tianchen neodemkne, nemohl se dostat ven. Co přesně pořád dělali v autě?
„Dle mého názoru jsou tvé oči celkem schopné mluvit.” Lu Tianchen Tang Fengovi pokynul.
Tang Feng se na něj zmateně podíval.
„Polib mě.” Lu Tianchen ta slova vyplivl prostě a přirozeně.
„Předsedo Lu, co jste to řekl?” Tang Feng se určitě přeslechl.
„Polib mě—” Lu Tianchen natáhl ruku a popadl Tang Fenga za rameno „—jako jsi před chvílí líbal Gina.”
„Proč?” Předtím jsi mě očividně tolik nesnášel.
„Tvoje líbání je příšerné, neelegantní.”
Co to mělo být za hrozný důvod? V tom případě to znamenalo, že Ge Chen v tom vynikal? V Ginově náručí byl jako malá křepelka, naprosto postrádal jakýkoli odpor. Tang Feng byl alespoň chvilku schopen odolávat.
Kapitola 32 – Pohroma tří
Pokud chceš polibek, dám ti polibek. Pokud chceš, abych tě políbil, políbím tě.
Tang Feng se podíval po Lu Tianchenovi, co seděl za volantem. Tang Feng několikrát prsty zabubnoval na dveře auta, koutky jeho úst se zvedly v úsměvu. „Takže celou dobu jste mi chtěl osobně vypíchnout pár rad, předsedo Lu. Bude mi ctí. Takže to uděláme teď nebo počkáme, až se najíme?”
Zatímco Tang Feng mluvil, nakláněl se k Lu Tianchenovi. Na jeho tváři nebyl vidět ani náznak nesmělosti.
Od té doby, co odešel ze školky, Tang Feng nevěděl, co byla nesmělost. Ty jsi muž a já jsem taky muž. Pokud mě hodláš políbit, políbím tě na oplátku. Možná máš zkažený charakter, ale aspoň jsi hezký navenek. Abys dostal polibek od mladého a krásného člověka, dokonce bys ho i pozval na skleničku. To je od tebe ale pěkné. Nejenom že jsi mě pozval na večeři, ale ještě platíš útratu.
Kdyby měl Lu Tianchen ponětí, na co Tang Feng momentálně myslel, pravděpodobně by vyprskl všechnu svou krev a umřel.
Ale Lu Tianchen nečekal, že by Tang Feng byl takhle svolný. V jeho očích se na chvilku objevila nespokojenost, ale vzápětí byla pryč jako prchavá padající hvězda.
„Předsedo Lu?” Pokud mi položíš ruku na rameno, i já ti položím ruku na rameno.
Tang Feng se usmál, jak položil obě své ruce Lu Tianchenovi na ramena, v jeho očích se odrážela přísná tvář druhého muže.
„To byl vtip.” Ale Lu Tianchenova tvář z něj dělala člověka naprosto neschopného žertovat. Poté, co tohle utrousil, pustil Tang Fengova ramena a odemkl dveře od auta.
Tang Feng si tu radost, že Lu Tianchena dostal, nechal pro sebe. Stačilo mu to; být hamižný a mít z toho otevřenou škodolibou radost nebylo chytré. Tang Feng se usmál a vystoupil z auta. Nezmínil, že Lu Tianchen vycouval z jejich polibku.
Všichni potřebovali nějakou hrdost a Tang Feng byl víc než rád, že Lu Tianchenovi dovolí ponechat si tu jeho.
Vnitřní design restaurace byl nesmírně vybraný – všechno působilo starožitně. Člověku stačil jediný pohled na starožitnosti všude kolem, aby věděl, že zdejší jídlo rozhodně nebylo levné. Do jejich salónku je zavedla nádherná servírka v cheongsamu; zdálo se, že Lu Tianchen už zarezervoval stůl.
Vedle dveří visela cedulka: salónek.
Za dveřmi byla místnost jako malý dvorec s množstvím světlíků. Byla tam elegantní výstavka umělých květin a rostlin. Malý mostek a říčka v pozadí dodávaly místnosti na pocitu poklidnosti. Malý dvorec byl jako divadelní lóže. Uprostřed byl stolek a několik židlí z bambusu. Na jedné židli už někdo seděl.
Charles seděl se zkříženýma nohama a sledoval čajový obřad. Když si Tang Fenga a Lu Tianchena všiml, pokynul jim blíž.
Teď už to Tang Feng chápal. Lu Tianchen ho nepozval na jídlo; pravděpodobně ho Charles požádal, aby ho přivedl.
Jelikož se Charles dal považovat za schopného milence s velmi dobrým vkusem, Tang Feng se usmál a pozdravil se s ním. Tang Feng se přirozeně posadil na místo vedle Charlese, zatímco Lu Tianchen seděl naproti Charlesovi.
U malého čtvercového stolku byl Charles po Tang Fengově pravici, naproti nim byl Lu Tianchen a mezi těmi třemi byla nádherná dáma předvádějící čajový obřad.
Charles mávl rukou a dovolil, aby se slečna stáhla, řekl jí, že může začít podávat jídlo.
„Drahoušku, jaký byl konkurs?” zeptal se Charles nenuceně, ale jeden pohled na jeho tvář stačil, aby člověk poznal, že ho to ve skutečnosti nezajímalo.
„V pohodě.” Podobně ani Tang Feng neměl zájem probírat práci u jídla. V tomto ohledu si s Charlesem byli celkem podobní. Ve skutečnosti nebylo moc lidí, co se zajímali o to, jak to šlo druhým v práci. Co takhle kdybychom vypustili ty zdvořilostní pozdravy?
Charles se usmál přímo před Lu Tianchenovýma očima a řekl: „Osobně si myslím, že se na stříbrné plátno hodíš víc než Ge Chen. Jen se na tu tvář podívej – pokud se zvětší na plátně, lidé po tobě budou bláznit.”
Tang Feng usrkl čaje a zlehka odpověděl: „Je spoustu lidí s pěknou tvářičkou. I po stonásobném zvětšení to pořád bude jenom pěkná tvářička.”
„Jak můžou být Charlesovi oblíbení muži jenom o pěkné tvářičce?” Lu Tianchen Tang Fenga vzácně pochválil.
Tang Feng nedokázal zpracovat tu zvláštní atmosféru, kterou ta slova vytvořila. Dva muži naštěstí byli chytří a po pár nenucených slovních výměnách změnili téma hovoru. Až na to, že Tang Fengovi se následné téma protivilo ještě více.
Zbraně, pašování, praní peněz... rozhodně nic z toho neslyšel.
Tang Feng se zaměřil na jídlo. No, jídlo bylo velmi výborné.
--------------------------------------------------
Dekuji za praci :-)
OdpovědětVymazatLu Tianchen čo máš za ľúbom??? Čím viac čítam tým mám v hlave väčší guľáš. Ako to len celé skončí????
OdpovědětVymazatVeľké DÍKI za preklad =´-´=