TS - kapitola 20-21

Kapitola 20

Ať Tang Feng chtěl nebo ne, Charles ho vzal za ruku a táhl ho k Lu Tianchenovi a Su Qichengovi. Dobrá, možná to bylo kvůli tomu, že tenhle džentlmenský mafián spatřil režiséra Li Weie a jeho manželku, jak stojí s nimi, ale nebylo to tak, že by se s nimi vybavovali napořád. Přispěchat tam teď jim nevynese žádnou výhodu.

Tang Feng na usmívajícího Charlese chviličku zahlížel. Tenhle chlápek... na tenhle banket ho nepřivedl jen kvůli tomu, aby měl šanci setkat se s režisérem Li Weiem. Přišel také proto, aby si dopřál dobrou šou. Takový příšerný charakter. Lidi jako on jsou všichni na nic.

„Zdravím. Doufám, že nevyrušuju?” Zdálo se, že Charles vždycky přetékal sebedůvěrou. Jak se omluvil, vtáhl Tang Fenga do kroužku. Tang Feng se rozhodl pomlčet a ostatním na pozdrav kývl.

„Dovolte mi, abych vás představil – můj přítel Tang Feng.” Charles ho evidentně nehodlal nechat jít jen tak snadno. Nadšeně ho začal představovat režisérovi a jeho manželce.

Jak by se herec v jeho věku začal v takovéhle situaci chovat? Pravděpodobně by se mu začala točit hlava jen z toho, že se setkal s tak známým režisérem. Možná že by se začal zakoktávat nebo se příliš shazovat anebo by možná skončil tak, že by druhého zahltil přílišným nadšením.

Tang Feng nevěděl, jestli se Charles chtěl jen pobavit nebo jestli ho zkoušel. S přihlédnutím k tomu, jak si jsou Charles a Lu Tianchen blízcí, je více než pravděpodobné, že už spolu o něm mluvili. Ale „Tang Feng”, o kterém oni mluvili, rozhodně nebyl on. No pardon, nehledě na to, co Lu Tianchen k „Tang Fengovi” cítil, tenhle život byl teď jeho, takže ho hodlal žít, jak se mu líbilo. Měl v plánu stát se osobností, „Tang Fengem”.

Hraní patří na stříbrné plátno, ne do každodenního života.

„Rád vás poznávám, pane režisére. Já jsem Tang Feng.” Ani úlisnost, ani přílišná pokora, jeho postoj se zdál být zdvořilý a uklidňující.

Tang Feng znal režiséra a jeho manželku ve svém minulém životě. Ti dva starší lidé si společenské události nebo vybavování se s cizími lidmi nijak moc neužívali. Kdyby se k nim přiblížil příliš rychle, jen by to zanechalo špatný dojem. Stačilo prosté, zdvořilé pozdravení.

„Jmenujete se Tang Feng?” zeptala se paní Li překvapeně.

„Máte známého se stejným jménem, paní Li?” Samozřejmě že měla. Byl jsem to já.

Usmála se, v jejích očích se objevil slabý náznak smutku. „Ano, můj přítel měl náhodou stejné jméno. Ten pocit, jaký z vás mám, mi ho připomíná.”

U tohohle tématu nezůstali dlouho. Su Qicheng a ostatní brzy začali mluvit o filmech. Ale jak Tang Fengovi došlo, lidé, co neměli moc rádi společenské stýkání, také na takových událostech neradi mluvili o obchodu. Režisér Li se toho tématu dotkl jen zlehka a pak začal mluvit o něčem jiném. Tang Feng stál v tichosti po straně a všiml si, že se po něm režisér čas od času dívá.

Když všichni ostatní mluví a jenom on je zticha, pak to z něj automaticky dělá nejnápadnějšího člověka. Tohle byl dobrý začátek, ale nebylo to dost na to, aby se do režisérovy paměti zapsal jako nezapomenutelný člověk.

Tang Feng měl výhodu jako nikdo jiný. On měl zkušenosti, schopnosti a dokonce i předběžnou informaci o filmu, který režisér Li točil. V podstatě věděl, jaké herce hledal.

Zrovna v tom okamžiku začala kapela hrát tango.

„Charlesi, nepožádáš mě o tanec?” Tang Feng se podíval po muži vedle sebe. V tom filmu byla jedna scéna, kdy dva hlavní hrdinové tančili tango, což byla také jedna z nejvýznamnějších scén v celém filmu. Jen tak mimochodem, paní Li měla tango velmi ráda.

Někdy jsou činy víc než slova.

To jenom, že...

„Já tango moc dobře neumím.” Charles postrčil kupředu Lu Tianchena. „Tianchen je profesionální tanečník. Rozhodně bude víc než rád, že si s tebou zatančí.”

„Předsedo Lu, neberte to tak, že byste se do toho musel nutit.” To si děláš srandu – tančit s tímhle ledovcem?

„Vůbec ne. Bude mi potěšením.” Lu Tianchen se překvapivě chytil. Stranou Ge Chen usrkl trochu vína, jeho pokožka vypadala mírně nezdravě.

Kapitola 21

Pokud vás napadne voják, generál ho odrazí. Pokud dojde k povodni, dá se zasypat hlínou. Vážně by se 37 letý muž vyděsil mladíka pořád v jeho dvacátých letech?

Když už Lu Tianchen tak štědře nabídl svou ruku, Tang Feng neváhal a pozvání přijal.

Lu Tianchen ho paží objal kolem pasu. Zdálo se, že neměl v plánu tančit ženskou část. Tang Feng se usmál, v jeho jasných, černých očích se odrážel obraz chladného muže před ním: „Já nehodlám tančit ženskou část.”

„Myslel jsem si, že tango neumíš.” Lu Tianchen se mírně nahnul a pak Tang Fenga najednou pevně uchopil kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Jejich hrudi teď byly velmi blízko. Jeho počin byl pánovitý, ale nevyhnutelný.

Ta věta. Čím víc o ní Tang Feng přemýšlel, tím víc mu to znělo jako nějaký test.

Hudba začala tiše hrát a začaly se ozývat i jejich kroky.

Nebylo to tak, že neznal kroky ženské části. Jen ji nechtěl tančit. Ale na druhou stranu si nehodlal Lu Tianchena znepřátelit jen kvůli tanci.

„Jen mi moc dobře nerozumíte, předsedo Lu.” Tang Feng se zlehka usmál a chopil se Lu Tianchenovi ruky. V Lu Tianchenových očích se dalo vyčíst, že se mu to nelíbí.

Zdálo se, že se jim hudba proplétala pod nohama jako nějaký neviditelný šlahoun. Když ti dva začali tančit, okolní atmosféra se okamžitě změnila. Elegantní, a přesto plné moci, bylo to tango patřící mezi dva muže. Moc skrytá za každým krokem a pohybem číhala v bitvě těch dvou mužů.

„Ach— Jak tak teď koukám, opravdu jsem ti nerozuměl.” Lu Tianchen mírně přimhouřil oči a ledově zíral na Tang Fenga, jako kdyby se snažil číst mu myšlenky. Ale viděl tam akorát klidné jezero.

Stáli blízko u sebe, jejich hrudi se téměř dotýkaly, ale ti dva vypadali jako šermíři připravení udeřit jeden na druhého. Rozpor vyložený měkkými vycpávky, ti dva se dál zkoušeli.

„Všechno má svůj příhodný odstup. Není dobře, když je člověk příliš daleko, ale taky není dobře, když je příliš blízko. Nemám pravdu?” Tang Fengovy rty se mírně vyklenuly. Lu Tianchen byl naivní, když si s ním hrál na psychologa. Jelikož se víc než desetiletí musel potýkat se srdečními problémy, obrnil své srdce ocelí. Zůstat vyrovnaný pro něj bylo dlouho zvykem.

„Kdybych to teď neslyšel na vlastní uši, tak bych jen stěží věřil, že ta věta vyšla z tvých úst.” To byl kompliment? Skoro to znělo jako výsměch.

Tang Feng k Lu Tianchenovi v tichosti přistoupil. Kdyby ho neměl rád, mohl to prostě říct. Nebylo to únavné takhle chodit kolem horké kaše? Kdyby on měl Lu Tianchenovo postavení a zázemí, tak by se tak moc nestaral, jak mluvil, pomyslel si Tang Feng. Pokud Lu Tianchen tak moc zastíral svá slova, když mluvil s pouhým hercem, ostatní pravděpodobně potřebovali nějaký systém na rozkódovávání.

Tang Feng se zasmál. „Mohl jste předstírat, že jsem se dávil.”

Lu Tianchen na něj zaraženě zíral. Nikdy by ho nenapadlo, že by o tom Tang Feng se smíchem žertoval. Jeho počínání a postoj se vůbec neshodoval s Tang Fengem, co znal.

A zrovna v tu chvíli hudba přestala hrát.

Tang Feng pustil Lu Tianchenovu ruku, ale Lu Tianchen jej pořád objímal kolem pasu.

„Předsedo Lu, pokud mě nehodláte políbit, už mě můžete pustit,” zašeptal Tang Feng Lu Tianchenovi do ucha, když se nahnul kupředu s potutelným světlem v očích.

Lu Tianchen se po Tang Fengovi jednou podíval a pak bez jakýchkoli citů spustil svou paži. Ach, jen se na tohohle chlápka podívejte. Obtěžuje ho jeho vlastní zaměstnanec a pořád se chová jako ledovec. Ti dva se na sebe v tichosti dívali.

V tu samou chvíli k nim přiskočil Charles a ten „vlk v rouše beránčím” si přitáhl Tang Fenga k sobě. „Hej, pokud po sobě vy dva chcete střílet Amorovy šípy, tak to nedělejte mě na očích, jasný? Ještě chvíli na sebe budete zírat a vzplanou vám oči.”

„Mám žízeň. Co kdybychom zašli na drink?” Tang Feng se otočil na Charlese a ten se při tom slově „drink” vesele zasmál. Ti dva odešli z tanečního parketu, bok po boku.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>