LION - kapitola 6

Kapitola 6

Jak se dostali k Ondrymu domu, Liam měl všechny své emoce pod pevným zámkem. Ondry ho opatrně přesunul do hnízda a Liam neudělal nic, zatímco další silný muž volil místo něj. A horší bylo, že jedna Liamova část chtěla tohle tak moc, že to bolelo. Bolelo ho na duši.

Ondry se sehnul a znovu mu připevnil okov, aniž by sundal vodítko. Liam za to byl vděčný, protože bolest potřeboval. Téměř ho bavilo sledovat, jak o něj Ondry pečoval. Mort to dělal na začátku. Ondry mu přinesl talíř ovoce a druhý svitek s příběhy, co položil vedle toho prvního, co Liam předtím odložil.

„Jen dám kořen playsha do skladiště a pak se hned vrátím.” Ondry položil ruku Liamovi ze strany na krk.

„Dobře.” Liam na to prohlášení neměl žádnou odpověď. Jeho zatracený penis byl znovu tvrdý a copak to zrovna nedokázalo, jak zkažený byl?

Ondry na něj zíral těma širokýma očima a s nakrčeným čelem, ale Liam byl příliš unavený, aby ten význam rozkódoval. Ovinul si paže kolem kolen a prostě čekal. Čekal, až se ty emoce prostě přeženou a ustoupí jako příliv.

„Pospíším si,” slíbil Ondry a pak byl pryč. Liam slyšel, jak se dveře zavřely, a čekal dlouhé sekundy, než se pomalu narovnal. Nemohl tu zůstat. Tohle chtěl až příliš moc na to, aby to bylo byť jen trochu bezpečné. Zamiloval by se a Ondry by ho pak prodal jako kus skla a Liama by to zlomilo. Roztříštil by se na tolik střípků, že by je nikdy znovu nesesbíral. Tak jako to udělal poté, co se ho Mort pokusil prodat.

Ten dům se specializoval na poskytování masochistů a Liama chtěli, protože byl velký—silný. Dokázal ustát spoustu bolesti, ale Liam to snášel jen proto, aby si získal právo stočit se někomu u nohou a věřit mu, že na něj dohlédnou. Když se o tom prodeji dozvěděl, zlomil Mortovi nos a utekl—a přiběhl rovnou do rekrutačního centra armády.

Ale pokud by tu Liam zůstal, nedokázal by Ondrymu zlomit nos. Nedokázal by sebrat všechny ty střípky. Na Mortovi mu nikdy nezáleželo tak jako na Ondrym. Nikdy neseděl naproti němu a nesmál se jeho žertům, ani necítil tu spalující potřebu na něj zapůsobit—ne dokud ho Mort nepřivázal k posteli a nesešlehal mu zadnici do ruda a pak ho ojel. Jeho pocity k Ondrymu byly už příliš hluboké.

Liam vstal a odpotácel se k polici a magnetické sošce. Jak se natahoval po dílcích sochy, na zem spadlo několik halen. Pak si klekl. Zkusil různé kombinace malých kuliček, pomalu jimi posouval po okovu, dokud necítil, jak se v kovu něco nepatrně přesunulo. Zdvojnásobil své úsilí a soustředil se na tu část pout, co magnety zdánlivě přitahovala. Liam pracoval, až dokud necítil, že se ten drobný vnitřní zámek nezačal pohybovat. Musel to zkoušet několikrát, ale západka nakonec klapla a otevřela se a okov spadl na podlahu.

Liam tam dřepěl a zíral na to. Možná nečekal, že to zabere, protože když si uvědomil, že byl volný, pocítil šok až do morku kostí.

Vzal visící konec vodítka a zastrčil si ho do kalhot a pak se poklusem vydal ke dveřím.

Ondryho dům nebyl v blízkosti lidské základny, ale Liam dobře znal geografii města. Bezstarostně se vydal k okraji města, došlo mu, že bude lepší ho obejít než riskovat a jít přímo středem, kde byly chatky ke skladování. Tam bude Ondry a Liam mu zrovna teď nedokázal čelit. Pomyšlení, že už Ondryho nikdy znovu neuvidí, mu v srdci zanechala chladnou díru, protože Liam miloval ta lenivá odpoledne s Ondrym poté, co skončili s obchodováním. Ondry mu dal jeho první svitek s příběhy.

Možná že svět byl naprogramovaný k tomu, aby Liama využíval. Možná že na každé planetě byl někdo, kdo byl připravený z něj znovu udělat nějakou děvku.

Chlapec začal udržovat krok s Liamem, studoval ho. Liam předpokládal, že lidé na tuto stranu města nechodili často. A děti se jen zřídkakdy zatoulaly daleko od svých rodičů. „Ty jsi ten lidský palteia?”

Liam sklopil zrak. Poprvé po mnoha letech si vůbec nebyl jistý, co by měl říct. „To je otázka na tvého rodiče,” rozhodl se nakonec říct. To na rowntského chlapce nefungovalo o nic víc než na lidské děti.

„Proč?”

„Protože je lidská řeč omezená. Rodič to dokáže vysvětlit lépe,” zkusil Liam.

„Ale copak palteia není palteia v každé řeči?”

Liam kráčel trochu rychleji, ale to zatracené vodítko ho nutilo znovu zpomalit. Ondry uzamknul tyčku za kroužkem, takže Liam nedokázal plně natáhnout nohu. A tak čím šel rychleji, tím bylo očividnější, že s ním bylo něco v nepořádku. Teď už je sledovalo víc a víc dospělých.

„Lidé to slovo nepoužívají.” Liam se přinutil ke klidu, i když mu srdce tlouklo stejně rychle jako zajícovi.

„Jaké slovo používají?”

Liam tohle dítě vskutku nenáviděl. „Nevím. Idey lidí a Rowntů často nemají přesný překlad.” Jako příklad mu na mysl vytanulo znásilnění, ale Liam tu ošklivost odsunul dozadu do své mysli. Nervově se zhroutí později. Až bude pryč z této planety a pryč od Ondryho.

„Estil, nech toho člověka na pokoji.” Na silnici před Liama vkročila babička a on byl tak soustředěný na únik, že se téměř přerazil, když se snažil obrátit směr a včas se zastavit, aby se jí nedotkl. Nebyla to ta, co Liama požádala, aby přišel do chrámu, ale co on věděl, byla to jedna z těch dvanácti, co ho Ondrymu svěřila do péče. A i kdyby nebyla, zdálo se, že se babičky udržovaly navzájem strašlivě dobře informované.

„Ano, babičko.” Dítě odtančilo směrem, odkud přišlo.

„Kde je tvůj chilta?”

Chilta. Pán, důstojník, majitel—kdo ví, jak se to konkrétní slovo vlastně vykládalo, když se člověk podíval na všechny jeho významy? „Ondry veze kořeny do skladiště, babičko,” nabídl Liam co nejuctivěji. Dokonce se mu podařila malá úklona, ale kvůli strachu se neukláněl moc hluboko.

„Zdá se, že tě nechává toulat se daleko, dítě.”

„Necítil jsem se dobře. Jen jsem se šel projít.” Liama tak moc bolelo na hrudi, že si myslel, že měl možná srdeční infarkt.

„Pokud se necítíš dobře, měl bys být doma ve své hnízdě, nevylíhně.”

Nevylíhně. Urážka. Ten, co ještě neprokázal, že je dostatečně silný, aby se dostal ze skořápky. A poté, co si Liam promluvil s Ondrym, si uvědomil, že to bylo doslovnější, než si lidé mysleli. Nechat dítě umřít ve skořápce nebo vyhodit dvanáctiletého na ulici, aby trpěl hlady—bylo těžké říct, co bylo z lidského pohledu nechutnějším mateřským instinktem. Dovolila by jeho matka, aby umřel ve skořápce? Když ho vyhodila s pokáráním, aby se postaral sám o sebe, starala se o to, jak mu život ublíží?

„Dovedu tě domů.” Babička se přiblížila a Liam věděl, že kdyby se ta nelidsky silná ruka sevřela kolem jeho paže, bude ztracený. Otočil se a pokusil se proklouznout mezi dvěma domy. Kroužek na vodítku za kolenem vyklouzl, ale Liam stále nedokázal úplně natáhnout nohu. Měl podivný kulhavý krok, ale podařilo se mu jít celkem rychle. Zvláště oproti Rowntům, co byli geneticky větší a pomalejší.

Liam vyšel na další ulici, dvakrát poskočil na volné noze, než si vybral směr a rozběhl se. Nedostal se víc než tři rozpačité kroky, než se mezi domy za ním objevilo několik dětí a jeden náctiletý. Liam s tím zatraceným vodítkem běžel tak rychle, jak jen to šlo, ale jedno z dětí ho chytilo za nohu. A Liam odmítal kopnout dítě. Ne, počkal, až ho dohnali dospělí, až se po něm natáhly dospělé ruce.

A pak bojoval jako kočka zahnaná do kouta. Kopal, ale něčí velké prsty se mu ovinuly kolem kotníku. Divoce sebou trhal, snažil se kotník stáhnout, ale nemohl. Ruce mu přidržovaly ramena k prašné zemi a on nic nezmohl.

Řetízky pouta na noze nahlas zarachotily a Liam cítil, jak mu to kotník vytáhlo blíž k zadku. A pak ten tlak ustal. Ale když se pokusil narovnat nohu, nemohl. Přitáhli mu vodítko, aby měl jednu nohu v podstatě k ničemu.

Liam se s výkřikem beze slov překulil na bok, ale to zvládl jenom proto, že se malý dav rozprostřel. Ploché ruce měli nízko a hlavy skloněné v konejšivých gestech. Kvůli tichému bručení davu se v Liamově hrudi vzdouvala bezmocná frustrace. Nebyl nějaké zkurvené dítě, co měli konejšit bručením a sykavkami. Alespoň ho pustili.

Liam nedokázal vstát, a tak se jako rak pozadu přesunul do stínu stromu a rozhlédl se kolem. Byl voják, zatraceně. Dobrá, jako voják byl na nic, ale stejně... aby ho mladí samci a babičky s vlídnýma očima zatraceně dali na vodítko... To by se stát nemělo. Měl by být dost silný na to, aby proti tomu bojoval. A místo toho ho rychle a snadno znehybnili.

Většina davu se rozešla, zůstal tam jenom jeden chlapec s velkýma očima, co dřepěl několik metrů dál po silnici, a dvojice babiček, co si mezi sebou šeptala. Liam ani nevěděl, odkud se vzala ta druhá babička. Nikdy by se odtud neprobojoval. A tak se místo toho posadil na prašnou zem, svou spoutanou nohu si složil pod zadek. Tohle se rozhodně nemohlo nijak víc zhoršit, a tak skryl tvář za levé koleno a dovolil, aby se přes něj přehnaly vlny emocí.

Vhrkly mu horké slzy a Liam je zadržoval a znovu mu vhrkly do očí v cyklu bezmoci. Tohle nemohl udělat, znovu už ne. Věřil a pak se ocitl v pasti a zraněný. A nechtěl, aby ta bolest znovu začala. Nechtěl se podíval na Ondryho a vidět dalšího trýznitele. Chtěl odejít, než se všechno dobré mezi nimi promění na něco ošklivého a trpkého. Liam pocítil, jak si vedle něj někdo sedl. Naklonil hlavu na stranu a zjistil, že se na zemi vedle něj uvelebila Ondryho velká postava. Ondry k němu natáhl láhev ovoněné vody, co byla tak studená, že se sklo orosilo.

Liam si povzdechl a natáhl se po láhvi. Když už se měl co nevidět setkat se světem bolesti, mohl tak stejně dobře učinit hydratovaný. Ondry tam tiše seděl, zatímco Liam vypil polovinu lahve.

„Cítíš se lépe?” zeptal se Ondry po dlouhé chvíli a poté, co si všichni ostatní odešli po své práci. Dokonce i babičky byly pryč.

„Já nevím. O kolik větší malér jsem si nadělal?”

Ondrymu zbledly tváře. „Malér? Proč bys byl v maléru?”

Liam si odfrkl. „Možná proto, že jsem utekl.”

„Utíkal jsi zpět na základnu?”

Liam o tom popřemýšlel. Kdyby věděl o jeskyni, kde by mohl sedět po zbytek svého života a s nikým jiným tam nemluvil, byl by to jeho první cíl. Ale jelikož o žádném takovém místě nevěděl, měl v plánu se vrátit zpět na lidskou základnu. „Ano.”

Ondrymu se vrátila barva. „Tak jsi udělal, co se od tebe dalo čekat. Jsi palteia. Vrátil by ses k těm, u kterých cítíš potřebu sloužit. Chyba je na mé straně, že jsem podcenil tvé schopnosti se zámkem.”

„Já... Cože?” Možná to bylo strachem nebo frustrací, ale Liam ho moc nesledoval.

„Prokazuješ loajalitu. Nic jiného jsem nečekal. Jsi rozčilený.” Ondry si odfrkl. „Tahle diskuze o vynucení—oživil jsem bolest, kterou nedokážu pochopit, protože nevím, jaké by to bylo, kdyby mi někdo vzal genetický materiál a tak mě zneuctil. Znásilnění,” řekl a to lidské slovo znělo v jeho podání rozpačitě, „není něco, co chápu. Vidím jen to, že jsem ti ublížil, když jsem tě požádal, abys mluvil.”

„Ty mě ne—” zarazil se Liam. Vážně nechtěl Ondrymu podstrkovat nějaké návrhy.

„Vezmu tě domů, omyju tě a znovu se tě pokusím přesvědčit, že jsi můj palteia. Mám v plánu tě přinutit říct mi, co si myslíš, a já ti pak vysvětlím, proč si tě cením. A poté mám v plánu vzít z místnosti každý magnet, protože ruce máš zcela až příliš chytré.” Ondry se natáhl a ovinul svou velkou ruku kolem Liamovy menší. „Čeho ses bál, že udělám?”

Liam se cítil hloupě. Ondry nikdy neudělal nic, čím by mu ublížil, takže se nedokázal ani přimět k tomu, aby se k tomu nelogickému předpokladu přiznal.

„Můžeš chodit?”

Liam přikývl.

„Pojď. Máš pravdu v tom, že nám procházka oběma prospěje. Příště ať ti bude špatně nebo ne, půjdeš do skladiště se mnou.” Ondry se snažil o humor; Liam to poznal. Jen neměl energii na to reagovat.

Ondry si konec vodítka připnul k opasku a pak uvolnil uzamykací tyčku, aby Liam mohl znovu natáhnout nohu. „Logické rasy vyžadují demonstraci,” zabručel tiše. Liam jej následoval, jelikož neměl žádnou jinou možnost.

Byl oficiální pomatenec. To poznal. Pochyboval, že ho takhle kdy vůbec odsoudí do vězení. Možná mu najdou pěknou celu v psychiatrické léčebně. Každé emoční zranění, co kdy utrpěl, se nějak vrátilo naráz a jejich tíha byla víc, než mohl Liam nést.

Neuvědomil si, že mířili do chrámu, dokud nezahnuli za roh a dokud se před nimi nevypínala pyramida. I když to mělo jenom čtyři patra, kvůli výšce každého patra se budova tyčila nad zbytkem města. Ondry je vedl do stínů terasy k úpatí schodiště, co vedlo do samotného chrámu.

„Potřebuji radu někoho, kdo vidí obzor jasněji než já,” řekl Ondry s hlubokou úklonou ženě na úpatí schodiště. Liam měl záblesk vzpomínky—jak se opíral o Ondryho, zatímco ztěžklýma nohama stoupal po schodech. Ondry teď té ženě ukazoval krk a Liam cítil, jak mu na hrdlo tlačila pomalá panika.

Ta žena byla mladá, musela stát na prvním schodě, jen aby se Ondrymu dívala do očí. Přikývla a ustoupila stranou, aby je nechala projít. Ondry položil Liamovi ruku na záda a pobízel ho do schodů. Kvůli tomu pomyšlení, že Ondry měl tu ženu za zády, se Liam pohyboval rychleji. Vyškrábal by oči jakékoli ženě, co by se pokusila Ondrymu vnutit. A během toho procesu by nakonec pravděpodobně působil ještě šíleněji.

Druhé podlaží v něm vyvolalo další záblesk vzpomínek. Vodorovné úzké okenní škvíry vpouštěly do prostorné síně pruhy světla a soustředné kruhy vzdušných závěsů dodávaly celému místu nadpozemský vzhled. Většina rowntského umění a architektury se soustředila na asymetrické tvary, takže kvůli této náhlé symetrii byl Liam nervózní.

„Dítě?” Zpoza závěsu vyšla babička, jak prošla látkou, její rozmazaný obrys byl teď skutečný. Toto byla babička, co je pozvala do chrámu. Ta, co měla stejné rysy jako Ondry. „Zpět tak brzy?”

„Lidé mají mnohem víc složitostí, než jsem chápal. Mládí vede k podceňování výzvy.” Ondry přistoupil blíž a hluboce se uklonil. Liam cítil, jak se mu srdce stáhlo strachy, když se babička přiblížila, než se mohl Ondry zase narovnat.

„Tak to vypadá.” Babička očima vyhledala Liama, polapila ho. „Pět let se nás nebál a dva dny v tvé péči a bojí se.”

„Protože vy...” Liam slova spolkl. Tyto samice Ondryho neznásilní. Byl to pro ně mimozemský termín—kulturní koncept, co se nedal přeložit. Jenom by ho srazily na zem, ocasem by ho držely pod kontrolou a přinutily ho mít sex. To bylo celé. Liam si rukou přejel po zátylku, kde míval dlouhé vlasy.

Ondry se natáhl a položil mu ruku na rameno. „Podřídit se bez boje znamená pro lidi přijít o postavení. Je přijatelnější nechat se přinutit. Doufal jsem, že tě požádám, abys použila nápoj.”

„Ne,” zašeptal Liam. Nemohl zvládnout bolest dalšího bolehlavu navrch k těm už tak pomíchaným emocím.

„Tak zodpověz jeho otázky, dítě.” Babička se nahnula blíž a Liam na ni zíral. Vypadala jako Ondry. „No, teď se mě nebojíš. Zajímavé.”

„Bojí se sexu. Rowntského sexu.”

Babička se podívala na Liama, i když to promluvil Ondry. „Dítě, nikdo by z tebou nemohl mít sex. Pokud máš nějaké tabu, jsi v dokonalém bezpečí.”

„Bojí se, že si mě zvolí samice,” opravil se Ondry a Liam cítil, jak se mu rozpálila tvář. Takhle v rowntské řeči to znělo tak absurdně. Zvolit mělo tak pozitivní význam, že strach z toho jistě naznačovalo nepříčetnost.

„Proč?” Babička se zeptala, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější otázka na světě, a dopadlo to tak, že to byla Liamova záhuba. Mohl bojovat proti emocím, ale jak mohl uniknout této zvědavosti, této touze pochopit bez předsudků?

„Pojď, přiveď ho,” řekla babička, jak se otočila a zamířila do bludiště vzdouvajících se látek. Ondry si ovinul vodítko kolem pěsti a druhou rukou pobízel Liama, aby ho následoval. Pravdou bylo, že Liam byl příliš unavený na to, aby byť jen protestoval. Prošli látkami a ten pocit chladného hedvábí na jeho kůži podnítil další vzpomínku. Tato byla plná mihotajících se svíček a jemného přísvitu světel z chemických reakcí.

Dostali se do další komnaty, byla menší a stěny lemovaly asymetrické pohovky. A Ondry odtáhl Liama k jednomu posezení. Když se posadili, stočil kolem něj paže.

„Takže co jsi provedl, vnuku?”

„Poté, co mi Tracsha pohrozila, že mě zatahá za ocas, zeptal se na ocasy.”

„Ta dívka má na zádech pořád skořápku. Nedokázala by tě chytit,” řekla babička posměšně.

„Lidé mají věc jménem znásilnění, kdy jeden přitlačí druhého k sexu, ale pak odhodí genetický materiál jako něco bezcenného.”

Babička se širokýma očima podívala na Liama. „Jaký zisk plyne z odvržení genetického materiálu?”

„Potěšení je v sexu.”

Babička stáhla nos, až Liam viděl jen dvě malé škvírky. Tento výraz ještě nikdy neviděl, ale ta idea blokování pachu... Naznačovalo to znechucení.

„A lidé nacházejí potěšení v nucení druhého?”

Liam si vzpomněl na to, jak ho ruce držely pod sebou, jak se Mort v druhé místnosti smál a přitom hrál karty. „Ano.”

„A toto není v žádném ohledu rozmnožování? Zlepšuje to plodnost?”

„Ne.”

Babička se pomalu posadila na pohovku naproti. Na chvíli zavládlo ticho. Tehdy si Liam všiml proužků dýmu, co vplouvaly a mizely ze sloupců světla. Místnost byla prosycená dřevitou vůní a v jednom koutku jeho mysli se ozvalo šeptavé varování ohledně mimozemských chemikálií.

„U jedince, co je palteia, bychom řekli, že nemůže být nucen, protože by chtěl sloužit,” řekla babička, stále byla jasně obezřetná ve výběru slov.

Liam se zasmál. „Nemůžete znásilnit děvku,” přeložil do angličtiny.

„Děvku?” Babička se podívala na Ondryho.

„Ten, co obchoduje se svým tělem a dovoluje ostatním mít sex pro zisk,” přeložil Ondry. „Ale vypadá to, že to v sobě zahrnuje ostudu.”

Liam jasně řekl víc, než měl v úmyslu, když se Ondrymu podařilo získat tak specifický překlad.

„Takže pokud se děvka rozhodne neobchodovat, sex se nedá vzít?” Babička ta slova řekla pomalu, jako kdyby zkoušela, jak znějí. V jiný den by se Liam pokusil, aby lidská rasa vyzněla příčetně. Dneska byl až příliš zatraceně unavený.

„Pokud děvka obchoduje se svým tělem, lidé si myslí, že jeho tělo nemá žádnou cenu, a berou si ho bez dovolení,” opravil ji Liam. Na mysl mu vytanula jedna tvář—muž s brunátnou tváří, co jej nazval bezcenným hovnem.

„Znásilní ho.” Ondry kolem něj sevřel paže.

Liam zakroutil hlavou. „Pokud je necháš, není to znásilnění. A pak je omrzíš a oni tě dají někomu jinému a někomu dalšímu a pak dalšímu. Měl bys mě rychle prodat, Ondry, protože pokud dovolíš, abych se do tebe zamiloval, nedostanu se přes to, až mě prodáš.”

Ondry ze sebe vydal dlouhé zasyčení, co Liama vylekalo z toho jeho otupění. A najednou před ním byla babička a držela jeho tvář ve svých kožených rukách. „Poslouchej, dítě. Neznám tvé zvyky, ale pokud by se Ondry pokusil tě prodat, stáhla bych mu penis z kůže, aby už nikdy nezplodil děti. Ocejchovala bych ho, aby každý věděl, že zneuctil svou přísahu chilty. Toto říkám jako babička kmene na svatém místě kmene. Každá babička má slova splní.”

Liam zjistil, že ho Ondry otočil, takže byl tváří v tvář s jeho smrtelně bílými rysy. „Nikdy bych se tě nevzdal. Pokud by mě zabili, požádal bych svou rodinu, aby tě vždycky ochraňovali, ale nikdy bych tě mimo smrt neopustil. Neobchodujeme s lidmi, nikdy. Loajalita palteiy je daná a já si tě můžu nárokovat jen proto, že jsi seděl v této komnatě a řekl babičkám, že si přeješ sloužit mě a ne tomu bezvaječnému hlupákovi, co řídí lidskou základnu. Já podal výzvu. Ale to ty jsi řekl pravdu poté, co jsi vypil thothlicktu.”

Ondry stiskl ústa k sobě v tom hubatém gestu strádání a pak se Liam ocitl téměř přimáčknutý k Ondryho hrudi—držel ho tak pevně, že stěží dýchal.

„Jak mohli?” zeptal se Ondry, hlas mu trylkoval utrpením.

Hlas babičky byl tichý. „Protože to je mladá rasa s krátkými životy. Mladí jsou hloupí, Ondry. Nemůžeme je nenávidět, že následovali svou podstatu. Ale pokud je toto jejich logika, musíš zajít na lidskou základnu a vyjasnit jeho postavení. Musíš je přimět spatřit, že teď je náš a že náš nárok nevypadá jako jejich předpoklady.”

„Už nikdy nechci spatřit dalšího člověka.”

„S uvážením, že máš lidského palteiu, by se to mohlo prokázat obtížné. Zvlášť když jsem dala své slovo, že ti stáhnu kůži z reprodukčních orgánů, pokud ho opustíš nebo dáš jinému. Takže vidět aspoň jednoho člověka je logicky vyžadováno.”

Ondry si odfrkl.

„Jdi. Udělej to. Přišel ses mě zeptat, co udělat, abys zhojil svého palteiu. A toto je má odpověď.”

----------------------------------------

~ No, jak to ze začátku vypadalo bledě s kurzem zpět na lidskou základnu, tak se to nakonec velmi pěkně vyřešilo. Babiččina výhrůžka je úžasná. Takže příště střet s lidmi. ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>