LIH - kapitola 22

Kapitola 22 – Sig (4)

Minoru něco skrýval.

To jsem věděl od začátku, ale nikdy jsem si nemyslel, že byl vlastně v kontaktu s jiným člověkem.

„Kdo jsi?” řekl jsem do plochého komunikačního zařízení, co mi Minoru předal.

Co máš co do činění s mojí manželkou?

Momentálně měl na pilno s přípravou našeho hnízdečka. Pokud mu chceš něco říct, vyslechnu si to já.



„Aach, Sigmunde. Až do dnešního dne jsi stále panic, co? Jak žalostné,” řekl někdo na druhém konci komunikačního zařízení. Ten hlas zněl mladě, ale v tom mládí bylo promísená vážná atmosféra. Působilo to záhadným dojmem.

„Kdo jsi?”

„Nepamatuji si, že bych vychoval dítě, co by ke svému rodiči mluvilo takhle, víš?”

„...To proto, že máš podivný tón hlasu. Jak jsem si myslel, tento ráj je tvoje oblast, že?” Napůl jsem čekal, že to byl Otec.

Omluvil jsem se, že jsem se ho takto ptal na identitu, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Řekl: „Hoho, takže tomuto místu říkáš ráj, co?”

Poté mi Otec všechno vyjevil. Řekl mi, proč jsem byl v tomto izolovaném prostoru a jak jsem obětoval svůj život, abych zachránil svět. V tichosti jsem poslouchal až do konce, zavřel jsem oči, jak jsem si vybavil své vzpomínky s bratry, co mi zůstaly.

Když jsem oči otevřel, čekal přede mnou Minoru. Tvářil se nervózně.

Pro mě bylo toto místo ráj. Díky své milující manželce jsem se cítil jako v sedmém nebi.

Musel jsem to hned nahlásit Otci.

„Otče, konečně mám manželku.”

„Hm, hm, blahopřeju. Těším se na tvoji další dobrou zprávu.”

Přikývl jsem. „Jakmile moje manželka dokončí řádné hnízdečko, nemělo by trvat dlouho a budeme mít dobrou zprávu, Otče.”

Když jsem přesunul pohled k Minoruovi, oči i pusu měl dokořán. Slamák na hlavě mu trochu sklouzl. Natáhl jsem se, abych mu to upravil, a letmo jsem zahlédl jeho tváře. Navzdory tomu, že se skrývaly ve stínu klobouku, byly zbarvené do zářivé rudé.

To moc dřel a uhnal si další horečku? Nakoukl jsem mu do tváře a pokusil jsem se mu sáhnout na čelo, ale vyhnul se mé ruce. Přesně takhle se otočil a byl pryč, odběhl rychlostí světla.

„Je dobře, že jste si tak blízcí. Podle toho, jak to pokračuje, se zdá, že vážně budete mít brzy dobré zprávy, co? Jen tak mimochodem, Sigu. Ohledně toho chlapce—”

„Ano. Není pochyb o tom, že to je můj 'Mi'.” Znovu jsem přikývl, jak jsem sledoval, jak Minoruova záda mizela v dálce. Byl jsem o tom přesvědčený, než jsem nabyl vědomí. A už za pár dní poté, co jsem se probudil, jsem si byl znovu jistý.

Jeho přítomnost byla stejná jako u mého 'Mi'.

„Přesně jak jsem si myslel, co? Měl jsem to uhodnout, když si sem našel cestu, i když se tento svět stále stavěl. Možná se vaše duše navzájem volaly. Nebo ho možná přilákaly tvoje pocity...”

Byla pravda, že jsem v té truhle snil jenom o 'Mi'. Bylo možné, že ho moje houževnatost přivolala na toto místo.

„Nesejde mi na tom, jestli to je zázrak nebo osud.”

Svěřil jsem Minoruovi své „skutečné jméno” a on se stal mou oficiální manželkou. Na tomto malém, a přesto uspokojivém světě povedeme normální a šťastný život. Toto byl vskutku ideální svět, co jsem si přál.

Už nikdy ho znovu nenechám samotného.

Jakmile jsem tohle řekl Otci, na chvilku se odmlčel.

„Promiň, Sigmunde. Ale to nejde.”




„Omlouvám se.”

Přes čerstvě zorané pole se proháněl osvěžující a jemný vánek.

Minoru měl spoustu práce se sazením sazeniček, ale ruce se mu zastavily, když s popelavou tváří řekl: „Za každou cenu se musím vrátit domů...”

„Rozumím. Vůbec ti to nemám za zlé,” odpověděl jsem. Nepřestal jsem hýbat rukama, sázel jsem sazeničky zelí v pravidelných intervalech jako Minoru.

Minoru měl jak domov, kam se mohl vrátit, tak touhu se vrátit.

A musel udělat spoustu práce, než mohl tento izolovaný svět opustit.

„Takže jak dlouho to bude trvat?”

Po těchto slovech se po mě Minoru podíval a byl chvíli zticha. Pak řekl: „Budu muset pilně dřít zhruba rok...”

„...Aha.”

Rok. Jenom rok.

Ne, to stačilo. Nepotřeboval jsem věčnost. Ať už to byl rok nebo den, bude to dost, pokud se budeme moct stát rodinou.

Vzal jsem Minorua za hlínou ušpiněnou ruku a řekl: „Nebude to trvat ani rok. Pomůžu ti.”

Minoruovi se rozšířily oči a zíral na mě. „Promiň,” zašeptal nakonec, rty se mu chvěly.

Pokud nebudu volit slova, z úst se mi proderou mé skutečné pocity.

Vlastně jsem ho nechtěl nechat jít. Už jsem tuto vzácnou duši považoval za svou, po zbytek věčnosti. Jako kdybych ho nechal mě jen tak opustit.

Ale samozřejmě jsem to za žádnou cenu nemohl říct nahlas.

Pomyslel jsem na Otcova slova z toho plochého komunikačního zařízení. „Sigmunde, chci, abys tomu chlapci pomohl. Už na jiném světě strávil dlouho. Samotná jeho existence má kořeny na druhé straně. Takže se nakonec musí vrátit domů.”

Se všemi těmi fakty přímo přede mnou jsem měl mysl jako vymetenou.

Věřil jsem, že už nás nikdy nic nerozdělí. Chtěl jsem v této miniaturní zahrádce uskutečnit svůj sen. A strávit zde pokojné dny se svou milovanou manželkou...

„Pokud tu zůstane příliš dlouho, nakonec zemře.”

Bez ohledu na to, jak jsem se cítil, můj sen nikdy nemohl být důležitější než život mé manželky.

Jako Minoruův manžel jsem si přísahal: bez újmy se vrátí domů.

„'Dočasný most', co spojuje svět, co?”

„Omlouvám se, že jsem řekl spoustu matoucích věcí. Ohledně mé práce a taky ohledně mostu...” Jak Minoru mluvil, díval se na zem. Ramena se mu chvěla.

Na miniaturní zahrádce nepracoval tak pilně proto, že by dělal hnízdečko. Bylo to proto, že to bylo třeba k tomu, aby se vrátil domů.

To samé platilo o mostě. U všeho jsem akorát udělal unáhlený závěr.

Ta „osoba”, o které mluvil, byla vlastně moje „nevěsta”, co měla v budoucnu přijít. A pak Minoru řekl: „Ale kvůli mně je to všechno špatně.” A oči měl vlhké provinilými slzami.

Zakryl jsem jeho ruce svou. „Nemusíš plakat. To já si to neustále špatně vykládám.”

„Sigu...” Minoru měl teď oči ještě zarudlejší, jak ke mně vzhlédl. Byly to nádherné, obsidiánové oči.

Byla ještě jedna poslední věc, co jsem mu musel znovu říct. Všechno to více méně bylo nedorozumění, ale ještě jsem se všeho nevzdal.

Pořád jsem měl své přání. Chtěl jsem s ním, na tomto malém, a přesto naplňujícím světě vést obyčejný, šťastný život.

„Minoru, prosím, vezmi si mě.”

Měli bychom být schopní něčeho takového dosáhnout, dokonce i během toho omezeného času.
--------------------------------------------

~ Tohle mi přišlo tak smutné, Sig je odhodlaný vytěžit z toho jednoho roku všechno a pak ho jen tak nechá odejít, bé... Jen upozorňuji, že tragédie nepřekládám, takže by to tragicky skončit nemělo. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>