LIH - kapitola 21

Kapitola 21 – Sig (3)

Teď jsem tomu dal.

Když jsem Minorua viděl na podlážce posady s tváří zabořenou do kolen, naplnil mě pocit provinilosti.

Bylo to mé přehlédnutí. Když mě pozval na skleničku vína, neujistil jsem se, že k tomu dal svolení. Pořád byl dítě a nebylo třeba, aby mi sloužil jako společnost.

Ale Minoru, ke svému počínání jsem měl důvod.

Od chvíle, co jsem včera Minorua přichytil, jak tak dlouho zíral na řeku, ve mně hnisala starost.

Jeho pohled byl nadšený, na něco se těšil.

Na někoho čekal... ne, čekal, až se něco objeví. Ale to nešlo. Tento svět byl malý a naprosto uzavřený. Bylo by těžké, aby se tu objevilo něco nového.

Ale když byl na kopci a zíral na to přízračné město za, nedal najevo ani náznak tužby. Takže čeho se to týkalo? Tehdy jsem se Minorua zeptal, na co myslel.

A on řekl, že na někoho čekal.

Pokud miniaturní zahrádku zkrášlí, přes most někdo přijde.

Co tím myslel? Zmateně jsem si vzpomněl na Minoruovo dřívější chování.




„Sigu, zkrášleme to tu. Společně, společným úsilím!”

„Tohle je dům, kde přece jenom budeme spolu bydlet.”

„Je mou povinností uklízet dům a spravovat pole venku, abychom byli připravení, až přijde další člověk.”




Správně. Od samého začátku řekl, že na tento svět někdo přijde. Proto tak pilně uklízel v domě a na poli. Dokonce byl i tak nadšený...

Podíval jsem se na Minorua, co bojácně čekal na mou reakci, a nakonec mi to došlo.

Připravoval hnízdečko.

I „Mi” pro mě každý rok připravoval malé hnízdo. Shromáždil větvičky, naskládal nádherné kameny a žádal mě těma svýma rozkošnýma kulatýma očima barvy noční oblohy.

Byl to jeho způsob, jak mi říct, že chtěl dítě.

Děti přicházely na svět tak, že překročily most z nebes. To byla metafora, co se často užívala. Zvláště ženy, co na své manžele dotíraly kvůli dětem.

Minoru byl sám dítě, takže možná věřil takové historce, co mu řekli rodiče. To byl ale čistý chlapec.

Minoru pro mě dělal hnízdo...

Nevěděl jsem, o co ho Otec požádal, ale pravděpodobně měl své důvody, proč mi to neřekl.

Minoruovo počínání bylo pravděpodobně symbolem jeho dvoření.

Tehdy jsem se instinktivně rozhodl.

Vezměme se.

Počkám, až vyroste, než ho požádám o ruku. A až na to přijde, oficiálně mu svěřím své „jméno”.

Chtěl jsem mít aspoň tři děti. „Boží strom” tohoto světa naštěstí v pořádku rostl. Pokud bude naše láska upřímná, mělo by se nám dostat požehnání baculatých a roztomilých dětí.

Do té doby bych se neměl dotknout ani konečků jeho prstů. A měl bych se o něj starat jako o poklad.

Byl jsem odhodlaný to udělat.

Tedy do té doby, než mi nabídl, že se spolu napijeme vína.

Jak si mohl muž zachovat zdravý rozum, když mu jeho budoucí manželka nalévala víno? Stejná manželka, co byla tak nadšená ze stavění hnízda a co dokonce navrhla, že chtěla mít dítě?

Vytrvával jsem ve své tvrdohlavosti a zeptal jsem se Minorua na věk.

Dvacet pět let... Na svatbu to bylo trochu brzy, ale byl jen stěží dost starý na to, aby navrhl sex. Ale bylo by lepší, kdybych nevěděl, kolik mu bylo.

„Pojďme spát, Sigu.”

Byl jsem v extázi. Od té chvíle, co jsem ho políbil ten první den, kdy jsem nabyl vědomí, jsem nebyl schopen zapomenout na chuť jeho rtů.

Tehdy jsem nevěděl, že neznal ten zvyk nabídnout víno.

Nechtěl jsem na jeho nevyspělé tělo tlačit. Jen jsem se ho hodlal trochu dotknout. Proto jsem ho nechal, aby mě zavedl do postele. Ale ty jeho oči, co v temnotě zářily, byly tak nádherné, že mi to vyrazilo dech. Ještě víc mě podnítilo, když se zdálo, že se to Minoruovi vůbec neprotivilo.

„Už jsem ti řekl, že nejsem dítě, ne?”

Těmi svými rty mi to mnohokrát řekl. Znovu jsem si vychutnal tu jejich chuť a vrhl jsem se hluboko dovnitř. Zrovna jak jsem proháněl tu mdlou vůni vína na jeho jazyku, kousl mě.

Zdálo se, že ta jeho slova byla jen slova dítěte, co předstíralo kuráž.

Také jsem měl takové období. Když jsem byl ve stejném věku jako on, vyzval jsem na souboj Velkého krále močálových krabů, aby mě lidé uznali za dospělého. Ale nakonec se mi podařilo mu akorát useknout klepeto. Byla to hořká vzpomínka, co jsem měl vyrytou do paměti. Můj mistr toho kraba později zabil a udělali jsme si z něj hostinu. Byla to lahoda.

Krab, co...? Jak jsem si vybavil ty hořkosladké vzpomínky, zaplavila mě nostalgie.

Poté se mi nějak podařilo se s Minoruem udobřit. Zdálo se, že jeho strach z hmyzu překonal jeho ostražitost vůči mě.

Ta obrněná stonožka byla před pár dny malá, ale vytrvale rostla. Dřív nebo později možná budeme muset bojovat s polním drakem. Jelikož se Minoru často o samotě zaobíral zahradou, později ho budu muset naučit, jak se s tím vypořádat.

Za posledních pár dnů na něm každopádně zůstal můj pach, což přilákávalo hmyz.

Ke mně se hmyz nemohl přiblížit, protože se mě děsil, ale u Minorua to bylo něco úplně jiného. Ačkoli hmyz nebyl téměř vůbec nebezpečný, stejně bude lepší, když noci strávíme vedle sebe. Až si to situace bude žádat, měli bychom se spolu i vykoupat.




Od toho incidentu uplynuly tři dny.

Nevypadalo to, že by se Minoruovo chování nějak změnilo. Celé dopoledne dál pracoval na svém hnízdečku, myšlenky měl upřené na druhou stranu řeky. Problém tkvěl ve mně.

Od toho dne jsem nedokázal potlačit svou touhu po Minoruovi.

Každou noc jsem Minorua přesunul od stolu, kde spal jako dřevo, do postele a jemně ho políbil na rty. Poté jsem sledoval jeho spící tvář, tak nehybnou, jako by ztuhlou. Když jsem si toho všiml, překvapilo mě to a zároveň znechutilo.

Tohle byl zlozvyk. Co jsem dělal, se už nedalo nazývat „sledovat, jak roste”. Pokud v tomhle budu pokračovat, možná si ho jednoho dne dokonce z popudu vezmu a učiním ho svým.

A byla to moje budoucí manželka, co navrhla nejlepší způsob, jak se té mé nervozity zbavit.

„Existují lidé, co už v šestnácti pracují, vezmou se a mají děti, takže být dospělý ve dvaceti je jenom zvyk.”

Svatba.

To je ono. Pokud Minoruovi svěřím své jméno, nebudu se muset bát, že bych ho zranil. Stejně jsem už měl v úmyslu mu ho svěřit. Jen k tomu dojde trochu dřív, než jsem původně plánoval.

Zdálo se, že i Minorua to překvapilo, ale s úsměvem to přijal. Řekl, že to bylo pěkné jméno.

Minoru přijal mé „jméno”.

Byl teď moje manželka.

Ta myšlenka mou touhu akorát vyhnala ještě výš.

Když jsem mu svěřil své jméno, sám jsem se vypravil k Božímu stromu. Věděl jsem, že ještě nebyla ta správná chvíle, ale nedokázal jsem ovládnout své pocity.

Dneska jsme se vzali. A dneska večer byla naše první společná noc jako manžel a manželka. Kvůli tomu, jak pro můj kmen bylo obtížné počít dítě, se mnoho z nich o dítě snažilo hned tu samou noc, co rozhodli o svém životním společníku.

Vzpomněl jsem si, že Minoru navrhl, že chtěl děti. A jak každý den pracoval na našem hnízdečku. Měl jsem pocit, že se mi co nevidět rozskočí srdce.

Už bych měl být zvyklý ho vídat nahého z našeho koupání u pramene, ale dneska v noci vypadal obzvláště svůdně.

Nakonec na mě Minoru zavolal mým „jménem” a já se konečně uklidnil. Muset přijmout ten rozkaz „čekej” hned od začátku byla vážně hanba...

Když jsem se vzbudil, ještě ani nesvítalo. Měl jsem pocit, jako kdyby se něco změnilo.

Moje manželka pořád ještě napůl spala. Mezi rozevřenými rty jsem letmo viděl jeho perlově bílé zuby a trochu jsem se zasmál, jak moc jeho spící tvář připomínala „Mi”.

Oblékl jsem se a rozhlédl se kolem. Dům prodělal naprostou změnu. Ale necítil jsem za tím úmysl svého Otce. Tohle nebylo jeho činění.

Ptáci zpívali, stromy se kolébaly ve vánku a svět vyhrával radostnou melodii. Stín Rudého draka, co se svíjel na poli, se zvětšil.

Minoruovo dělání hnízdečka šlo dobře. Samozřejmě že šlo dobře. Možná jsme se konečně trochu víc přiblížili k „tomu dni”.

Poté, co jsem vzbudil svou manželku, jsme se šli spolu podívat na Boží strom.

Ale jaká škoda. Zdálo se, že ještě nenastal čas.

Chtěl jsem si pospíšit a mít děti.

Samozřejmě by bylo hrubé to říct své manželce rovnou do tváře. A proto jsem ledabyle nadnesl tu záležitost s „mostem”. Minoru odpověděl rezervovaně. Řekl mi, že o tom rozhodně „Boží vůle”.

Ale zdálo se, že moje manželka velmi dobře chápala mé nitro, neboť mi řekl, že také chtěl, aby přišli co možná nejdřív.

Kvůli tomu Minoru usiloval o to, aby vybudoval úžasné hnízdečko. Moje manželka byla vážně ta nejlepší manželka na tomto světě.

Dlaň měl tak malou a jemnou jako vždycky. Měl stejné útlá záda a štíhlý pas. Ačkoli měl pořád ještě prostor k menšímu růstu, siluetu bude mít malou.

I když jsem ho nechtěl nutit, nic to neměnilo na tom, že jsem stále chtěl tři děti.
--------------------------------------------

~ Příští kapitola bude poslední ze Sigova pohledu. Aneb výbuch žárlivosti. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>