LIH - kapitola 20

Kapitola 20 – Sig (2)

Momentálně jsem ležel v něčem, co působilo jako prostorná schránka.

Bylo to divné. Věděl jsem, že na něčem ležím, ale necítil jsem to. Bylo to, jako kdyby mi tělo pokrývala tenká membrána, co mě naprosto oddělovala od vnějšku. Víčka jsem měl těžká a nedokázal jsem ani zvednout prst. Což mě vedlo k tomu, že jsem věřil, že ještě nebyl čas, abych se probudil.

Vzpomínal jsem si, že jsem umřel.

Vybavil jsem si ten rozkošný malý život, co jsem nechal ve své domovině.

Jaké roční období teď bylo na té hoře? Bál se Mi, že jsem se nevrátil? Určitě jako obvykle stavěl hnízdečko a nadšeně na mě čekal. Jen jsem na to pomyslel a bolelo mě u srdce.

Chvíli jsem si užíval šťastný sen a trávil jsem své dny s Mi.

Najednou do toho prostoru něco vstoupilo.

Bylo to malé stvoření. Neviděl jsem, jak to vypadalo, a ani jsem nic neslyšel. Byla to jenom nepatrná přítomnost.

Na okamžik jsem si myslel, že to je můj Mi, ale pokud by to tak bylo, pak by při pohledu na mě neměl utéct.

Upřímně mě to zklamalo. Ačkoli jsem nemohl pohnout tělem, chtěl jsem cítit známky toho stvoření nedaleko.

Moje přání, aby se rychle vrátilo, se splnilo. Stálo tam, hned vně mé schránky.

Po chvilce to stvoření znovu vstoupilo do schránky.

A dotklo se mě.

Teplo.

Při té jemné senzaci se mi zachvělo srdce. Byl to podivný pocit. Dávalo mi to stejnou útěchu, jako kdybych zabořil nos do bříška Mi.

Ta malá přítomnost chvíli zůstala vedle mě. Myslel jsem si, že se mě znovu dotkne, ale tahle naděje se mi nesplnila.

A poté jsem svůj čas trávil tím, že jsem nasával tu teplou senzaci nedaleko. Víčka jsem měl stále těžká a nebylo ani známky po tom, že bych se měl nějak brzy vzbudit.

Jednou se mi zdálo, že se mi Mi plazil kolem těla a lechtal mě. To byl ale šťastný sen. Chtěl jsem to měkké tělo vzít a celé ho zhltnout. Proč jsem ještě nedokázal pohnout tělem? Chtěl jsem se honem probudit.

Zdálo se, že se mému „Mi” nevedlo dobře. Poznal jsem to podle jeho aury.

Ten teplý pocit se o mě pořád dokola otíral. Přenášela se na mě jeho bezmoc. Chtěl jsem ho jemně pohladit po těle, chtěl jsem mu říct, že všechno bude v pořádku.

Byl jsem tu. Nikdy tě nenechám být znovu samotného—

A probudil jsem se.

Hluboko v žaludku mě bolelo. Na štěrbinku jsem otevřel oči.

Okolí osvětlovalo bledé světlo.

Byl jsem na neznámém místě. Úzká místnost s nízkým stropem. Ležel jsem na posteli.

Co jsem tu dělal?

Nevzpomínal jsem si, ale cítil jsem úmysl svého otce. Tohle muselo být jeho území.

Jak se mi mysl začala projasňovat, ucítil jsem něco na svém pravém rameni. Jemné a teplé. Vzedmulo se ve mně očekávání a pomalu jsem otočil hlavu.

A znovu to kleslo. To přede mnou nebylo „Mi”.

Ale... Co to bylo s tímhle křehkým stvořením? Jeho tvář, ruce a krk byly o půlku menší než moje. Barva jeho vlasů, černá jako noc, mi ale připomněla „Mi”.

Lepil se mi k paži, čelo měl přitisknuté k mému rameni. Takhle stočený do klubíčka vypadal uboze a v bolestech si svíral hruď.

Ten křehký chlapec slábl.

Dech měl mělký, tváře rudé a měl je pokryté slzami. Jako kdyby trpěl. Kdybych ho takhle nechal, možná by zemřel.

Byly na tomto místě léky proti horečce? Během dne bych mohl opražit ocas žížaly a připravit tak léčivo, ale...

V této chvíli jsem se s ním raději chtěl podělit o svou fyzickou sílu. Správně, mohl jsem udělat tamto.

„Nebreč,” řekl jsem mu. „Zařídím, aby to bylo lepší.”

Jen co jsem promluvil, chlapci přestaly kanout slzy, ale jakmile jsem ho pohladil po vlasech, omdlel.

Podařilo se mi vyléčit jeho emoční bolest, ale místo toho jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo vyrýval hruď.

Prstem jsem bojácně obkreslil jeho malé rty. Byly trochu zhrublé, ale neuvěřitelně jemné. Kdybych do nich při líbání narazil zuby, možná bych ho zranil.

Pomalu a opatrně jsem přitiskl svoje rty na jeho a vlil jsem do něj svou životní sílu. Ačkoli jsem věděl, jak se to provádělo, bylo to poprvé, co jsem něco takového udělal. Bylo to tak příjemné, že jsem nechtěl přestat.

Cink.

Ten zvuk, co se ozval v tiché místnosti, mi nepřišel jako zvuk hmyzu.

Zároveň s tím se pode mnou ozvalo tiché zasténání. Vzpamatoval jsem se, ale zachvěly se mu akorát řasy a dál zůstával v bezvědomí.

Sklíčeně jsem mu otřel vlhké rty konečky prstů. Také jsem mu otřel slzy, co se mu vyřinuly z koutků očí. Pomalu a postupně se jeho dech zklidnil a jeho pokožka začala vypadat lépe. To se mi ulevilo. Vypadalo to, že to zabralo.

Jaká záhada. Ačkoli měli naprosto jinou postavu, dotýkat se tohoto chlapce mi poskytovalo stejný pokoj mysli jako dotýkat se „Mi”.

Byl jsem si jistý, že ta přítomnost, co jsem vedle sebe cítil, patřila tomuto chlapci.

Hruď, prostá výrazných svalů, se mu zvedala a klesala, jak dýchal. Útlé údy, co byly ohebné a jemné, jako kdyby se měly jen po náznaku síly zlomit. Vypadal jako chlapec, ale když jsem teď o tom přemýšlel, mohl být starší. Ten hlas, co jsem předtím slyšel, byl hluboký.

Jelikož by mu bylo nepříjemné spát oblečený, pokusil jsem se mu oblečení sundat. Ale když jsem letmo zahlédl jeho jemné břicho, změnil jsem názor. Kdybych ho svlékl, možná by se nachladil.

Jen tak mimochodem, mě samotnému bylo trochu chladno...

Shlédl jsem na své tělo a chvíli jsem byl ztracen ve vlastních myšlenkách.

Pak mi to došlo. Kde jsem měl oblečení?




Ten chlapec se představil jako Minoru.

Jeho jasné černé oči a první slabika jeho jména byly stejné jako u „Mi”. Podle toho, co řekl, ho sem někdo poslal, aby mi sloužil, ale cítil jsem za tím Otcův úmysl.

Až do teď byli všichni, co mě následovali, zruční. A také byli zodpovědní za své vlastní bezpečí. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s někým něžným jako on, takže mě nijak nenudilo sledovat, jak Minoru pilně pracoval. Bylo to úplně jako sledovat „Mi”, jak se ze všech sil snažil postavit hnízdečko.

Jak jsem ho sledoval, několikrát mi připomněl „Mi”. Ten také omdléval při pohledu na žížaly a úlekem se ke mně tiskl.

Pracoval hodně.

Sledoval jsem ho, jak s těmi tenkými pažemi máchal sekyrou. Natáhl jsem se k němu, k smrti mě to vyděsilo. Ale bez dobrého důvodu by mě nenechal mu pomoct. Když přišlo na jeho práci, byl tak vážný a zodpovědný.

Tím jsem nechtěl říct, že nikdy upřímně nepožádal o mou pomoc. Podle toho, jak se bál žížaly, co byla navzdory své velikosti neškodná a dokonce zúrodňovala půdu, se zdálo, že nepocházel z rolnické rodiny. A stejně nicméně pilně pracoval na poli.

Ale pořád byl dítě. Neměl dost síly a energie na těžkou práci. Kdybych ho nechal jen tak, možná by se zase zhroutil jako tu noc.

I když bylo skvělé, že byl ochotný vynaložit úsilí, chtěl jsem, aby se na mě víc spoléhal.

Vzpomněl jsem si, jak rozkošně vypadal, když pozdě v noci spal u stolu a jak jsem mu prsty pročesával vlasy.

Dlaně měl jemné, jako dělané k držení pera a ne meče nebo luku. Tady nebyla žádná nebezpečná zvířata, takže nemusel máchat mečem, aby se ochránil.

A kromě toho tady od teď vždycky budu.

Něžný chlapec, co měl rád vzácné nápoje jako tu „kávu” a „čaj” a co na vlastní oči nikdy neviděl skutečné násilí. Byl jsem rád, že mi v tomto izolovaném světě dělal společnost on.

Vzal jsem Minorua do náručí a ujistil jsem se, že nespadne z postele.

Važme si tohoto úžasného nového života.

Z hloubi srdce jsem Otci poděkoval.
--------------------------------------------

~ Další část Sigova podání. Aneb nebojte se, Sig nám to nebude vyprávět tak rozvláčně jako Minoru. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>