GDC - kapitola 90

Kapitola 90 – Touha (1)

Wen Ning okamžitě zavřel pusu. Za zvuků veslování Wei WuXian otevřel oči, příšerně ho bolela hlava.

Jak se naprosto opíral o Lan WangJiho, uvědomil si, že už nebyli na Lotosovém Molu. Dlouho nedokázal zjistit, co se dělo. Teprve když na Lan WangJiho levém rukávu spatřil kapky krve, co vypadaly jako kvítka slivoně spočívající na sněhu, si konečně vybavil, co se stalo, než z hněvu omdlel. Tvář se mu okamžitě zkroutila, jak se naráz vypružil do sedu. Lan WangJi mu šel pomoct, ale to zvonění ve Wei WuXianových uších ještě neustalo. Také měl pocit, že mu na hrudi spočíval hutný pach krve. Bylo to více než nepříjemné.

Bál se, že by možná znovu vykašlal krev na Lan WangJiho, co tak miloval čistotu. Mávl rukou, otočil se na jednu stranu a chvíli se to snažil zadržet, zatímco se opíral o okraj lodi. Lan WangJi věděl, že se necítil dobře. Zůstal zticha a na nic se ho neptal. Jednu ruku mu položil na záda a vyslal k němu vřelý proud duchovní energie.

Jak mu ta železitá chuť ustoupila z hrdla, Wei WuXian se konečně obrátil zpět a Lan WangJi ruku stáhl. Po chvilce, co v tichosti seděl, se nakonec pokusil zeptat: „HanGuang-June, jak jsme se dostali pryč?”

Wen Ning se okamžitě zatvářil nervózně. Také přestal veslovat. Jak se dalo čekat, Lan WangJi dodržel svůj slib a o tom tajemství nic neřekl. Ale ani nelhal a nevymýšlel si žádné vysvětlení. Jeho slova byla prostá: „Bojovali jsme.”

Wei WuXian natáhl jednu ruku a promasíroval si jí hruď, jako kdyby se snažil rozehnat ty nastřádané pocity ve svém nitru. Za chvilku vyhrkl: „Věděl jsem, že nás Jiang Cheng nenechá jít tak snadno. Ten spratek... Jak se to mohlo stát?!”

Lan WangJi se zamračil. Hlas měl hluboký. „Nezmiňuj ho.”

Když Wei WuXian slyšel, jak zněl nespokojeně, překvapeně se zarazil. Okamžitě odpověděl: „Dobře. Nebudu o něm mluvit.”

Po chvilce rozmýšlení znovu začal: „Ehm, HanGuang-June, neber si k srdci to, co řekl, dobře?”

Lan WangJi: „Co myslíš?”

Wei WuXianovi zatepalo v očních víčkách. „Všechno. Ten spratek byl vždycky takový. Když je naštvaný, řekne cokoli bez ohledu na to, jak je to špatné. Zřekne se veškeré elegance a disciplíny. Pokud to naštve člověka, proti kterému stojí, řekne cokoli, ať je to jakákoli urážka. Za všechna ta léta se ani trochu nezlepšil. Prosím, neber si to k srdci.”

Mluvil, zatímco potají sledoval Lan WangJiho výraz. Pomalu poklesl na duchu.

Wei WuXian si původně myslel— nebo doufal— že si Lan WangJi ta slova nevezme k srdci. Ale nečekané bylo, že Lan WangJi nevypadal moc dobře. Dokonce ani neodpověděl s „hmm”.

Vypadalo to, že Lan WangJi byl kvůli Jiang Chengově nadávkám ještě nespokojenější, než si myslel. Možná že se mu prostě nezamlouvala Jiang Chengova povaha nebo možná... obzvláště netoleroval, když o něm někdo řekl, že „neznal hanbu”, „nedostávalo se mu cti” a že byl „nevítaný”. Sekta Lan z Gusu byla přece jenom známá svým mottem „být počestný”. A samotného HanGuang-Juna nikdy nespojovali s takovými slovy.

Ačkoli měl za posledních pár dní pocit, že o něm Lan WangJi pravděpodobně smýšlel příznivě a jinak než ostatní, nikdy si netroufal odhadnout, jak „moc příznivě” nebo „jinak” o něm smýšlel. Wei WuXian si nikdy nemyslel, že by bylo sebevědomí špatné, a vlastně byl na vlastní sebevědomí hrdý. V legendách se často povídalo o údajném milostném životě Patriarchy Yilingu, ale ve skutečnosti ještě nikdy dřív nezakusil tak hektické pocity. Dříve si myslel, že Lan WangJi byl člověk, kterého bylo až příliš snadné pochopit, ale teď to bylo jiné. Bál se, že byl jediný, kdo o nich smýšlel takto, že to všechno bylo jen jeho zbožné přání, že byl sám o sobě až příliš sebevědomý.

Lan WangJi zůstal zticha. Wei WuXian se z toho chtěl vymluvit nějakým žertem, v tom byl nejlepší, ale bál se, že nucený smích by byl trapný. Po chvíli váhání se najednou zeptal: „Kam jdeme?”

Ta změna tématu byla nesmírně zkostnatělá, ale Lan WangJi poslušně odpověděl: „Kam chceš jít?”

Wei WuXian si promnul zátylek. „Ještě nevíme, v jaké situaci je ZeWu-Jun. A ani nevíme, co mají ti lidé v úmyslu. Co kdybychom šli nejprve do Lanlingu...” Najednou si na něco vzpomněl. „Ne. Do Lanlingu ještě ne. Půjdeme do města Yunping.”

Lan WangJi: „Do města Yunping?”

Wei WuXian: „Ano. Do města Yunping v Yunmengu. Už jsem ti o tom říkal, ne? Na Kapří Věži jsem v tajné komnatě ve Voňavém paláci spatřil své rukopisy. A hned vedle těch rukopisů byl úpis na pozemek ve městě Yunping. Sekta Jin z Lanlingu je bohatá a mocná. Mám za to, že Jin GuangYao by si ten pozemkový úpis neuchovával takhle, kdyby nebylo nějakého skrytého důvodu. Možná že tam něco najdeme.”

Lan WangJi přikývl.

V této chvíli promluvil Wen Ning: „Mladý pane, takže město Yunping je tímto směrem?”

Wei WuXian: „Cože?!”

On i Lan WangJi seděli zády k zádi, a proto Wen Ninga neviděl. Když mu najednou někdo promluvil za zády, okamžitě cítil, jak mu zatrnulo. Otočil se a šokovaně se zeptal: „Co tu děláš?!”

Wen Ning vzhlédl a odpověděl s prázdným výrazem: „Já? Byl jsem tu od začátku.”

Wei WuXian: „Tak proč jsi nic neřekl?”

Wen Ning: „Viděl jsem, že mluvíš s HanGuang-Junem, mladý pane, takže jsem nechtěl...”

Wei WuXian: „Neměl jsi potom na sebe aspoň nějak upozornit??”

Wen Ning s veslem v ruce protestoval: „Mladý pane, vesloval jsem. Neustále jsem čeřil vodu. Copak jsi to neslyšel?”

„...” Wei WuXian zamával rukou. „Nevšiml jsem si. To stačí, to stačí, přestaň veslovat. V noci je tu proud rychlý. Loď popluje i bez tvého veslování.”

Vyrostl v Yunmengu, plácal se ve zdejších vodách od mala, takže samozřejmě že to tu znal. Wen Ning ho poslechl a odložil veslo. S velkými zábranami se na konci loďky posadil, byl od těch dvou téměř tři metry. Když dorazili do Yunmengu, byly tři ráno. Poté, co se toho stalo tolik, už téměř svítalo. Slunce zářilo za tmavou modří oblohy. A konečně se ukázaly dvě hory na obou stranách řeky.

Jak se Wei WuXian rozhlédl kolem, najednou vykřikl: „Mám hlad.”

Lan WangJi vzhlédl. Wei WuXian samozřejmě vůbec neměl hlad. Zrovna nedávno snědl tři koláče od prodejce u bran Lotosového Mola. Ale Lan WangJi snědl jenom jeden a to bylo to jediné, co za poslední dva dny snědl. Wei WuXiana to tížilo na mysli. Zdálo se, že kolem nich nebyly téměř žádné známky lidského obydlení. Bylo pravděpodobné, že se budou muset plavit ještě dlouho, než se dostanou do městečka nebo města, kde by si odpočinuli a najedli se.

Lan WangJi o chvilku odpověděl: „Přirazit ke břehu?”

Wei WuXian: „Na břehu tu není moc lidí, ale já vím, kam jít.”

Wen Ning se hned chopil vesla a vesloval směrem, kterým ukázal. Brzy se pramice stočila na vedlejší rameno řeky a vplula na lotosové jezírko.

V tom jezírku byly různě vysoké lotosové listy, co téměř vytvářely souvislou pokrývku. Úzká pramice rozrážela nahloučené stonky a proplouvala k hlubší části jezírka. Z pohledu ze shora ve stopách pramice zůstávala cestička kývajících se lotosových listů. Bloumali uprostřed zelených deštníků, odstrkávali stranou velké listy a jeden po druhém nacházeli baculaté lusky semen skrytá pod nimi – bylo to jako nacházet malý poklad.

Wei WuXian se užuž chtěl s širokým úsměvem natáhnout a jeden lusk vytáhnout, když na něj Lan WangJi najednou zavolal: „Wei Yingu.”

Wei WuXian: „Co se děje?”

Lan WangJi: „Má toto jezírko majitele?”

Wei WuXian se tvářil jako ztělesněná upřímnost. „Samozřejmě že ne.”

Samozřejmě že mělo majitele. Wei WuXian už od jedenácti let často kradl lusky lotosových semínek a vodní kaštany z mnoha jezer v Yunmengu. Původně se toho koníčku na dlouho zřekl, ale když teď bylo třeba, aby si opatřili jídlo, aby mohli pokračovat v cestě, musel se znovu uchýlit ke svým starým zvykům.

Zdálo se, že Lan WangJiho hlas byl vlažný. „Slyšel jsem, že všechna zdejší lotosová jezírka někdo vlastní.”

„...” Wei WuXian: „Hahahahahaha, vážně? To je škoda. Vážně jsi toho hodně slyšel, co? Já jsem o tomhle neslyšel. Tak pojďme.”

Jelikož ho Lan WangJi odhalil, nebyl tak nestoudný, aby Lan WangJiho přiměl se k němu přidat k takové bláhovosti. Aby věhlasný HanGuang-Jun kradl lotosové lusky v cizím jezírku, se vážně nezdálo vhodné. Zrovna když se chtěl rozpačitě chopit vesla, Lan WangJi se natáhl a utrhl jeden lotosový lusk.

Předal ho Wei WuXianovi. „Žádné příště nebude.”
--------------------------------------------

~ Taková pěkná kulaťoučká kapitola. Za 10 kapitolek bude samozřejmě ještě kulatější, ale to už budeme skoro na konci ^_^ Wei WuXian začíná pochybovat o vlastních šancích dvořit se Lan WangJimu a Wen Ningovi je navěky určeno zůstat třetím kolem u vozu. ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>