GDC - kapitola 91

Kapitola 91 – Touha (2)

Wei WuXian s téměř nenasytnou silou nasbíral co možná nejvíce lotosových semen. Na lodi už neměli téměř žádné místo, kam by složili nohy, všichni tři seděli uprostřed hromad zelených lotosových lusků. Když se odtrhla slupka, byla vidět krémově zelená semínka, co se skrývala v hnědé, nakupené vrstvě. Vytáhnout, oloupat slupky a byla tu semínka, jemná a sněhová. Měly osvěžující sladkou chuť. Dokonce i střed byl šťavnatý a svěží a vůbec ne hořký.

Wen Ning dál loupal lusky semínek, seděl na přídi loďky. Lan WangJi přestal, až když vyloupal dva lusky. Když viděl, že jim Wen Ning podal oloupaná semínka, zakroutil hlavou a nechal, ať je dá Wei WuXianovi. Sám Wei WuXian snědl celou loďku lusků. Za další tři nebo čtyři hodiny konečně dorazili do loděnic ve městě Yunping.

Mělká část loděnic byla plná malých rybářských loděk. Na kamenném schodišti u vody bylo shromážděných pár skupinek žen a praly prádlo. Chlapci bez halen s opálenou kůží skákali a plavali na kraji řeky.

Najednou k loděnicím pomalu připlula pramice. Jeden člověk byl na zádi loďky s hlavou hluboce svěšenou, ale ti dva mladí muži na loďce vypadali pozoruhodně. Ten muž vpředu byl oděný ve sněhově bílém a vznášela se kolem nadpozemská atmosféra, zatímco ten mladík vedle něj, co se široce usmíval, měl také celkem pěknou tvář. Lidé jen vzácně vídali ve svém každodenním životě takové postavy, takže se každému rozšířily oči a intenzivně na ně zírali. Pár chlapců, co plavalo v řece, se kolem nich shluklo jako rybky. Vedle pramice se nahoru a dolů komíhalo sedm nebo osm hlav.

Wei WuXian: „Mohu se zeptat, jestli je toto město Yunping?”

Dívka, co u řeky prala prádlo, se začervenala. „Ano, je.”

Wei WuXian: „Jsme tu. Pojďme.”

Pramice zakotvila. Lan WangJi vstal jako první. Když byl na pevné zemi, otočil se a pomohl na nohy Wei WuXianovi. Oba dva už vystoupili, ale Wen Ning byl přesto ještě stále na lodi a nedokázal se ani pohnout. Ti plavající chlapci ho sledovali, jak shlížel k zemi a nic neříkal a jak se mu po krku a bledých tvářích svíjely podivné znaky. Přišel jim zvláštní, ale místo děsu cítili pobavení. K loďce se tisklo přes deset párů rukou a bez ustání jí třásly. A to tak moc, že se Wen Ning nedokázal ani ustálit.

Wei WuXian se otočil. „Hej! Co to děláte? Nešikanujte ho.”

Wen Ning honem odpověděl: „Mladý pane, nemůžu vystoupit.”

Jak zavolal o pomoc, dva chlapci pleskli do hladiny řeky, až na něj vystříkla voda. Wen Ning se bezmocně usmál, nevěděl, co má dělat. Kdyby jen ti chlapci věděli, že ta „osoba”, s kterou si zahrávali, jim mohla těla včetně kostí roztrhat na kusy, jak by si z něj mohli takhle utahovat?

Wei WuXian jim hodil pár lotosových lusků, co jim zbyly. „Chytejte!” Chlapci se okamžitě rozptýlili a prali se o lusky se semínky. Wen Ning mohl konečně vyskočit na břeh. V rozpacích si oklepal promočený lem róby.

Dokonce i v celém Yunmengu nebylo město Yunping jen tak nějaké malé městečko, ale spíš rušné město. Ti tři vstoupili do města. Po cestě bylo nespočet prodejců a kolemjdoucích. Wen Ning neměl rád místa, kde se to hemžilo lidmi; brzy poté v tichosti zmizel. Dle adresy v jeho vzpomínkách se Wei WuXian po cestě vyptával na směr, ale když konečně dorazili do cíle a ujistili se, co viděli, oba to tak nějak překvapilo.

Wei WuXian se díval na tu velkolepou budovu s hojností vonných tyčinek. „Tohle je... chrám Guanyin/Milosrdného božstva?”

Lan WangJi: „Hm.”

Jin GuangYao se vážně nezdál jako oddaný věřící. Ti dva se na sebe navzájem podívali. Spolu prošli kolem zástupu návštěvníků, překročili vysoký práh a vstoupili do chrámu. V chrámu byla tři nádvoří. Všude byl vidět dým a slyšet zvuky dřevěných bloků k modlitbě. Netrvalo dlouho a brzy obkroužili celý chrám. Na posledním nádvoří byl palác Guanyin. Než vůbec ti dva nějak déle stáli před vchodem, přišel je pozdravit mnich se sepjatýma rukama. Ti dva mu pozdrav oplatili.

Wei WuXian si s ním chvíli povídal a nenuceně se jej vyptával: „Většina chrámů je v horách. Chrám ve městě je vskutku vzácnost.”

Mnich se usmál. „Lidé ve městě často dřou celý den. Copak také nepotřebují takový chrám Guanyin k modlitbě a k hledání vnitřního klidu?”

Wei WuXian se také usmál. „Copak by hluk nerušil Guanyin?”

Mnich: „Guanyin chrání před veškerou trýzní. Jak by ji mohli lidé rušit?”

Wei WuXian: „Guanyin je jediná, koho tento chrám uctívá?”

Mnich: „Správně.”

Ti dva se ještě chvíli procházeli po chrámu, už je něco napadlo. Když odešli z chrámu, Wei WuXian zavedl Lan WangJiho do postranní uličky, sebral větev a nakreslil na zemi pár čtverců, než ji zase odhodil. „Jin GuangYao se vážně mimořádně snažil.”

Lan WangJi sebral větev, co odhodil, a přidal do čtverců pár tahů. Ten obrys začal být jasnější a jasnější – byl to pohled na chrám Guanyin ze vzduchu.

Wei WuXian mu z ruky znovu vzal větev. „V chrámu je velká formace. Něco to tam potlačuje.” Ukázal na jeden bod. „Ta formace je trochu komplikovaná. Je celkem bezpečná. Ale pokud se zničí střed formace přímo tady, vyjde to, co to potlačuje. Ať je to cokoli.”

Lan WangJi vstal. „Uděláme to v noci, kdy tu je málo lidí. Než začneme strategizovat, měli bychom si najít místo k odpočinku.”

Nevěděli, jak mocné bylo to stvoření pod chrámem, takže samozřejmě že nemohli jednat zbrkle a ve dne, když tu bylo tolik kolemjdoucích.

Wei WuXian: „Jakpak dlouho asi bude trvat, než vyřídíme tu věc v chrámu? Stihneme to do Lanlingu? Zpozdíme se ve svých plánech?”

Lan WangJi: „Pořád není jasné, v jakém jsi stavu. Nesmíš se přemáhat.”

Při boji na Pohřebním pahorku Wei WuXian vynaložil příliš mnoho energie a staminy. Jak mysl, tak tělo měl příliš dlouho napjaté. Před pár hodinami ho Jiang Cheng rozhněval tak moc, že téměř krvácel ze sedmi otvorů. Zotavil se až po dlouhém odpočinku. Ačkoli se zrovna teď necítil příliš zle, pokud by něco opominul a přemáhal se až do Lanlingu, bylo těžké říct, jestli by v kritickém okamžiku došlo k nějaké nehodě. Navíc nebyl jediný, kdo za posledních pár dní namáhal své tělo a mysl. Ani Lan WangJi si na sekundu neodpočinul.

Wei WuXian si pomyslel, že i kdyby on nepotřeboval odpočívat, Lan WangJimu byl odpočinek rozhodně třeba. Odpověděl: „Dobře. Tak si nejdřív najděme nějaké místo k odpočinku.”

Sám Wei WuXian mohl žít kdekoli. Ve vile, když měl peníze. A pokud žádné neměl, pak pod stromem. Ale zrovna teď s ním byl Lan WangJi. Rozhodně si nedokázal představit, že by Lan WangJi spal na kořenech nějakého stromu nebo se tísnil v malé, špinavé místnosti. A tak se po chvilce chůze ti dva konečně rozhodli pro jeden čistý hostinec na druhé straně města Yunping.

Majitel s nadšením vyběhl ven a téměř je odtáhl dovnitř. Uvnitř hostince bylo čisto a uklizeno a v přízemí bylo tolik hostů, že bylo téměř plno. Takže bylo jasné, že kdokoli měl toto místo na starosti, byl ve své práci celkem dobrý. Většina lidí, co tu pracovali, byly ženy, od mladých dívek sotva přes deset let, co zametaly podlahu, až po baculaté dámy, co pracovaly v kuchyni. Když spatřily, že dovnitř vešli dva mladí muži, oči se jim naráz rozzářily. Jedna z dívek, co hostům nalévala vodu, na Lan WangJiho tak moc zírala, že si ani nevšimla, že jí přetekl šálek.

Majitelka zakřičela pár věcí a řekla jim, aby řádně pracovaly. Sama zavedla Wei WuXiana a Lan WangJiho nahoru, aby se podívali na pokoje. Za chůze se jich zeptala: „Mladí pánové, kolik pokojů budete chtít?”

Jak to Wei WuXian zaslechl, srdce mu najednou přeskočilo. Pokradmu se podíval na Lan WangJiho.

Kdyby to bylo před dvěma měsíci, ta otázka by byla zbytečná. Během toho období, kdy se zrovna vrátil na zem, zkoušel všechno, aby Lan WangJiho znechutil, aby mohl co možná nejdřív uniknout. Lan WangJi si toho také všiml, a tak se od té doby prostě rozhodl vždycky zamluvit jen jeden pokoj. Bez ohledu na to, kolik pokojů si zamluvili, Wei WuXian si za každé situace našel cestu do jeho postele.

A nejenom to. Jelikož nikdo nevěděl, kdo byl, Wei WuXian si troufl dělat cokoli bez ohledu na to, jak hanebné to bylo. Hned tu první noc, co sešli z Oblačných Zákoutí, se už Lan WangJimu proplížil do postele. Lan WangJi ho viděl válet se mu v posteli, jen co otevřel dveře. Chvíli tam bezvýrazně stál, než odešel do druhého pokoje vedle, za který zaplatil. Wei WuXian ho samozřejmě nenechal jít tak snadno. Pronásledoval ho a křičel, že chtěl spát s ním. Dokonce i poté, co se mu vecpal do postele, vyhodil druhý polštář z okna a trval na tom, že bude spát na stejném jako Lan WangJi. Dokonce zašel tak daleko, že se Lan WangJiho zeptal, proč spal oblečený, a snažil se ho silou svléknout.

V půli noci najednou strčil svou studenou nohu pod Lan WangJiho přikrývku, chopil se ho za ruku a položil si ji na hruď. „Poslouchej, jak mi tluče srdce, HanGuang-June!” A pak mu nevinně, a přesto romanticky zíral do očí... Nakonec ho Lan WangJi zamrazil. Když se nemohl hýbat, konečně utichl.

Bylo téměř nesnesitelné na tu minulost vzpomínat. Tohle bylo poprvé, kdy Wei WuXiana šokovala vlastní bezostyšnost.

I po třetím pohledu měl Lan WangJi pohled stále sklopený k zemi. Nic neříkal a ani nebylo vidět, jak se tvářil. Když si Wei WuXian všiml, že ani po tak dlouhé době neodpověděl, myšlenky se mu začaly rozutíkat: 'V minulosti Lan Zhan vždycky zamluvil jenom jeden pokoj. Proč tentokrát nic neříká? Pokud tentokrát zamluví dva pokoje, znamená to, že mu na tom vážně nesejde. Ale pokud zamluví jenom jeden pokoj, nebude to znamenat, že mu na tom nesejde. Možná akorát dělá, aby to vypadalo, že mu na tom nesejde, aby na tom nesešlo ani mě...'

Po veškerém tom rozmýšlení z tohohle úhlu a tamtoho úhlu na to majitelka svižně sama odpověděla: „Jeden pokoj, že? Jeden pokoj stačí! Moje pokoje jsou pohodlné dokonce i pro dva. Na posteli se vůbec nebudete mačkat.”

Když od Lan WangJiho ani po chvíli nevzešlo žádné odmítnutí, Wei WuXianovi konečně přestalo selhávat tělo a srdce a dočasně se dostalo do vyrovnaného stavu.

Majitelka otevřela jedny dveře a zavedla je dovnitř. Vážně to bylo dost velké. Zeptala se: „Hej, budete chtít večeři? Naše kuchařky jsou skvělé. Přineseme jídlo sem nahoru, jakmile bude hotové?”

Wei WuXian: „Ano, prosím, ale ne hned. Co takhle trochu později? Přines ho zhruba v sedm.”

Jak majitelka vyšla ze dveří, přitakala. Jen co odešla a když chtěl Wei WuXian užuž zavřít dveře, najednou se přihnal za ní. „Paní!”

Majitelka: „Ano, mladý pane?”

Zdálo se, že se Wei WuXian k něčemu odhodlal. Ztišil hlas: „Až večer přineseš jídlo, dones také nějaký alkohol... čím silnější, tím lepší.”

Majitelka se široce usmála. „Samozřejmě!”

Po tomhle se konečně vrátil zpět do pokoje a předstíral, že se nic nestalo. Zavřel dveře a posadil se u stolu. Lan WangJi se k němu natáhl a přitiskl mu prsty na žíly. Ačkoli Wei WuXian věděl, že to byla jen kontrola stavu jeho těla, jak se ty dva dlouhé prsty přesouvaly po jeho zápěstí a pomalu jej mnuly, druhou ruku pod stolem mírně sevřel.

Po téměř hodině kontroly jeho těla Lan WangJi promluvil: „Není tu žádné bezprostřední nebezpečí.”

Wei WuXian se protáhl a usmál se. „Díky.” Když viděl, že Lan WangJi měl obočí stažené ve vážném výrazu, dodal: „HanGuang-June, bojíš se o ZeWu-Juna? Myslím, že Jin GuangYao k němu chová ještě určitou úctu. ZeWu-Jun má stejně vyšší kultivaci než on a už jsme ho na něj upozornili, takže není nezbytně nutné, že do jeho pasti spadne. Co nejdřív vyřešíme tu formaci v chrámu a zítra znovu vyrazíme na cestu.”

Lan WangJi: „Je na tom něco divného.”

Wei WuXian: „Co?”

Lan WangJi: „Bratr znal Jin GuangYaa mnoho let. Jin GuangYao není člověk, co by jednal z popudu a krvežíznivosti. Nikdy nejedná zbrkle.”

Wei WuXian: „Jo, také z něj mám takový dojem. Není to tak, že by byl stále upřímný, ale snaží se urazit co možná nejméně lidí.”

Lan WangJi: „Ten incident na Pohřebním pahorku byl uspěchaný a přehnaný. Nepřišlo mi to jako jeho počínání.”

Wei WuXian chvíli přemýšlel, než promluvil: „Pokud by bitva na Pohřebním pahorku uspěla, byl by to úspěch; kdyby se na to přišlo, celý kultivační svět by to postavilo proti němu. Riziko bylo vskutku vysoké.”

Lan WangJi: „Možná je třeba dalšího prošetření.”
--------------------------------------------

~ Guanyin = čínská verze/překlad buddhistického bodhisatvy Avalokitéšvary. A/nebo Bohyně milosrdenství. Kdo chce vědět víc, nechť požádá strýčka Googla o přednášku. ~

~ Takže v podstatě mají viníka, ale evidentně za drátky tahá někdo jiný... Wei WuXiane, o těch srdcových záležitostech přemýšlíš až moc, chjóóóóó. ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>