GDC - kapitola 89

Kapitola 89 – Věrnost (11)

Jiang Cheng se na dlouhou chvíli prázdně odmlčel a teprve pak konečně zakřičel: „Co to mluvíš za nesmysly?!”

Wen Ning se zdál vyrovnaný. „Není to nesmysl.”

Jiang Cheng: „Zmlkni! Moje jádro... Moje jádro...”

Wen Ning: „Opravila samotářská kultivátorka BaoShan.”

Jiang Cheng: „Jak to víš? To ti řekl i o tomhle?”

Wen Ning: „Neřekl. Mladý pán Wei se o tom nikdy nikomu nezmínil. Viděl jsem to na vlastní oči.”

Jiang Cheng měl oči zrudlé, jak se zasmál. „Lháři! Tys tam byl? Jak jsi tam mohl být?! Na tu horu jsem šel jenom já; nemohl jsi mě následovat!”

Wen Ning: „Nenásledoval jsem tě. Byl jsem na té hoře od začátku.”

Jiang Chengovi na čele vystouply žíly. „...Lháři!”

Wen Ning: „Jen mě vyslechni a uvidíš, jestli lžu! Když jsi šel na horu, měl jsi na očích pruh černé látky. V ruce jsi měl dlouhou větev. Když jsi měl dorazit na vršek, prošel jsi kamenným lesem a podařilo se ti ho obejít až skoro po hodině.”

Jiang Chengovi mírně zacukalo ve svalech na tváři.

Wen Ning pokračoval: „A pak jsi zaslechl zvonění zvonku. To zvonění vyplašilo hejno ptáků. Držel jsi tu větev pevně v ruce jako meč. Když zvonění ustalo, o střed hrudi se ti opíral meč. Zaslechl jsi ženský hlas, co ti kázal, abys už dál nešel.”

Jiang Cheng se začal chvět po celém těle.

Wen Ning zvedl hlas: „Okamžitě ses zastavil, vyhlížel jsi nesmírně nervózně, skoro trochu vzrušeně. Ta žena měla velmi tichý hlas. Zeptala se tě, kdo jsi a jak jsi to místo našel. A ty jsi odpověděl...”

Jiang Cheng zařval: „Zmlkni!”

Wen Ning také zařval: „...Odpověděl jsi, že jsi Wei Ying, syn nezávislé kultivátorky CangSe! Mluvil jsi o zkáze své sekty, o vřavě na Lotosovém Molu a že Ruka tavící jádro, Wen ZhuLi, roztavil tvé zlaté jádro. Ta žena se tě pořád dokola ptala na otázky ohledně tvých rodičů a když jsi odpověděl na poslední otázku, najednou jsi zachytil vůni něčeho voňavého a pak jsi ztratil vědomi...”

Zdálo se, že si Jiang Cheng užuž zakryje uši rukama. „Proč to víš? Jak to víš?!”

Wen Ning: „Copak jsem ti to už neřekl? Byl jsem přímo tam, ale nejenom to. Byl tam i mladý pán Wei. Kromě nás tam byla i moje sestra Wen Qing. Jinými slovy, na celé té hoře jsme na tebe čekali jenom my tři.”

„Vůdče sekty Jiangu, vážně sis myslel, že to byla skrytá rezidence nějaké... nějaké nezávislé kultivátorky BaoShan? Ani sám mladý pán Wei nevěděl, kde takové místo vůbec najít. Jeho matka nezávislá kultivátorka CangSe svému malému dítěti nikdy nevyjevila nic o tom, kde byla její mistrová! Ta hora nebyla nic jiného než jeden z holých vršků Yilingu!”

Jiang Cheng křičel, až úplně ochraptěl. Pořád dokola opakoval to samé, jako kdyby chtěl těmi záludnými výrazy skrýt to, že se mu najednou nedostávalo slov. „Nesmysl! To zatraceně stačilo! Tak jak to, že se moje zlaté jádro zotavilo?!”

Wen Ning: „Nikdy se nezotavilo. Wen ZhuLiu už ho dávno naprosto roztavil! Myslel sis, že se zotavilo, neboť moje sestra Wen Qing, nejlepší medik ze sekty Wen z Qishanu, vyřízla zlaté jádro mladého pána Weie a nahradila jím to tvé!”

Jiang Cheng měl tvář chvíli naprosto prázdnou. „Nahradila jím moje?”

Wen Ning: „Správně! Proč si myslíš, že už nikdy znovu nepoužil Suibian a nikdy ho s sebou neměl, když šel ven? Vážně to bylo kvůli nějaké mladistvé aroganci? Vážně se mohl vyžívat v tom, že ostatní říkali, že byl nezdvořilý a že se mu nedostávalo disciplíny. Ať už to bylo za jeho zády nebo jemu přímo do očí? Dělal to, protože i kdyby ho s sebou měl, nemělo by to smysl! Bylo to jen proto... že kdyby si na ty bankety a noční lovy bral meč, rozhodně by ho lidé vyzývali na souboj. Ať už by byl důvod jakýkoli. A on bez svého zlatého jádra neměl žádnou duchovní energii. Kdyby použil meč, nebyl by schopen nijak dlouho vydržet...”

Jiang Cheng tam zaraženě stál. Oči se mu zeleně leskly. Rty se mu chvěly. Dokonce zapomněl použít Zidian. Najednou hodil Suibian na zem a rukou tvrdě udeřil Wen Ninga do hrudi. Zakřičel: „Lháři!”

Wen Ning se kvůli té síle zapotácel o pár kroků vzad. Sebral Suibian, znovu ho zatasil a znovu ho strčil Jiang Chengovi do náručí. „Vezmi si to!”

Jiang Cheng si nemohl pomoct a meč si vzal. Nehýbal se. Místo toho se podíval na místo, kde byl Wei WuXian, neboť nevěděl, co jiného má dělat. Když se nedíval, bylo to v pořádku, ale když se teď podíval, do srdce ho uhodilo Wei WuXianovo chabé vzezření— bledá tvář, s krví stále v koutcích rtů— bylo to jako kladivo. Lan WangJi svým pohledem mrazil vzduch kolem svého těla, takže to působilo jako nějaká ledová jeskyně.

Wen Ning: „Vezmi se tento meč a jdi do banketové síně, na cvičiště, kamkoli jen chceš. A požádej každého, koho spatříš, jestli ten meč dokáže vytáhnout. A uvidíš, jestli to někdo dokáže! A pak budeš vědět, jestli lžu nebo ne! Vůdče sekty Jiangu— ty, tak ambiciózní člověk, ses celý život srovnával s ostatními, ale musíš vědět, že by ses mu nikdy neměl být schopen vyrovnat!”

Jiang Cheng Wen Ninga kopl, než se odpotácel k banketové síni. Se Suibianem v ruce.

Jak téměř šíleně utíkal, zařval. Wen Ning po tom kopnutí skončil na jednom stromě na dvoře. Pomalu vstal a otočil se na ty dva. Lan WangJiho dokonalá tvář byla v té chvíli více než bledá. I výraz měl pokrytý jinovatkou. Naposledy se podíval na síň předků sekty Jiang z Yunmengu a pak zvedl Wei WuXianovo tělo, aby spočívalo v rovnováze, a konečně odkráčel opačným směrem, aniž by se ohlížel zpět.

Wen Ning: „M-mladý pane Lane, kam jdeš?”

Lan WangJi se zastavil před schody. „Zrovna teď mi řekl, abych ho vzal pryč.”

Wen Ning ho hned následoval, vyšel spolu s ním z bran Lotosového Mola.

Většina z té skupiny loděk v loděnicích, které použili na plavbu sem, se už vrátily zpět. Před loděnicemi zůstaly jenom dvě staré, opuštěné pramice. Obě ty pramice byly dlouhé a úzké, tvarované jako lístek vrby a vešlo se na ně sedm až osm lidí. Oba konce pramice se stáčely nahoru a na jednom konci byly dvě vesla. Lan WangJi nesl Wei WuXiana na zádech a bez váhání vstoupil na jednu tu pramici.

Wen Ning spěšně skočil na záď loďky a ochotně se chopil vesel. Stačilo dvakrát zabrat a pramice plynule odplula několik metrů od břehu. Pramice brzy následovala vodní proud dál od loděnic a dostala se do středu řekl.

Lan WangJi nechal Wei WuXiana opřít se mu o tělo. Nejdřív mu do úst vpravil dvě pilulky. Teprve když si potvrdil, že je řádně spolkl, vytáhl svůj kapesník a pomalu mu z tváře otřel krev.

Najednou se ozval Wen Ningův nervózní hlas: „M-mladý pane Lane.”

Lan WangJi: „Copak?”

Wen Ningovo prosazování před Jiang Chengem už beze stopy zmizelo. Sebral veškerou svou odvahu, než promluvil: „Prosím... Prosím, neříkej mladému panu Weiovi, že jsem vyjevil to tajemství o jeho zlatém jádru. Velmi vážně mě varoval, abych o tom nikomu za žádnou cenu neříkal. Ačkoli mu to nebudu moct nijak dlouho zatajovat, já...”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Neboj se.”

Zdálo se, že si Wen Ning vydechl úlevou, i když mrtví lidé neměli dech, aby si mohli vydechnout. Upřímně promluvil: „Mladý pane Lane, děkuji.”

Lan WangJi potřásl hlavou.

Wen Ning: „Děkuji, že ses za mě a mou sestru tehdy na Kapří Věži přimlouval. Vždycky jsem si to pamatoval. Za to, jak jsem poté ztratil kontrolu, já... vážně je mi to líto.”

Lan WangJi neodpověděl.

Wen Ning pokračoval: „A ještě víc ti děkuji, že ses všechna ta léta staral o A-Yuana.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, mírně vzhlédl.

Wen Ning: „Myslel jsem si, že všichni z naší sekty byli mrtví. Vážně jsem nečekal, že A-Yuan bude stále naživu. Tolik vypadá jako můj bratranec, když mu bylo kolem dvaceti.”

Lan WangJi: „Příliš dlouho se skrýval v kmeni stromu a dostal vysokou horečku.”

Wen Ning přikývl. „Vím, že musel být nemocný. Na své dětství si vůbec nepamatuje. Dlouho jsem si s ním povídal. Pořád o tobě mluvil.” Tak nějak zklamaně řekl: „V minulosti mluvil o mladém panu Weiovi... Stejně nikdy nemluvil o mě.”

Lan WangJi: „Neřekl jsi mu to.”

Wen Ning: „To myslíš o jeho původu? Ne, neřekl.”

Otočil se k těm dvěma zády a zatímco pilně vesloval, mluvil: „Zrovna teď se mu vede velmi dobře. Kdyby věděl příliš nebo kdyby si vzpomněl na věci, co jsou příliš těžké... nevedlo by se mu tak dobře jako teď.”

Lan WangJi: „Je to jen otázka času.”

Wen Ning chvíli váhal. „Ano. Je to jen otázka času.” Vzhlédl k obloze. „Přesně jako s mladým panem Weiem a vůdcem sekty Jiangem. Bylo jen otázkou času, než se vůdce sekty Jiang dozví o svém jádru. Nemohl by to před vůdcem sekty Jiangem držet v tajnosti celý život, ne?”

Noc byla tichá a proud řeky silný.

Najednou Lan WangJi promluvil: „Bolí to?”

Wen Ning: „Co?”

Lan WangJi: „Vyříznout si jádro. Bolí to?”

Wen Ning: „Mladý pane Lane, i kdybych ti řekl, že to nebolí, stejně bys mi nevěřil, že?”

Lan WangJi: „Myslel jsem si, že by Wen Qing našla nějaký způsob.”

Wen Ning: „Než jsme vystoupali na horu, moje sestra vyrobila mnoho anestetik a doufala, že tím bude moct zmírnit bolest, když mu jádro vyřízne. Ale pak zjistila, že ta anestetika byla naprosto k ničemu. Protože pokud se jádro oddělilo a vyňalo z těla, když byl člověk pod vlivem anestetik, ovlivnilo by to i jádro. Bylo těžké říct, jestli by se po oddělení rozpustilo.”

Lan WangJi: „...Takže?”

Wen Ning na okamžik přestal veslovat. „A tak musí být člověk, jehož jádro se vyjímá, při vědomí.”

Musel být při vědomí. Musel sledovat, jak bylo z jeho těla vyňato zlaté jádro propojené s duchovními cestami. Musel cítit postupné potlačení, zklidnění, ustálení duchovní moci, co se původně vzdouvala, až z ní zůstala jen tůňka mrtvé vody, co se neměla nikdy znovu vzedmout.

Teprve po dlouhé chvíli se znovu ozval Lan WangJiho hlas. Zněl tak nějak ochraptěle. Zdálo se, že se první slovo chvělo. „Neustále při vědomí?”

Wen Ning: „Dvě noci a jeden den. Neustále při vědomí.”

Lan WangJi: „Jaká byla šance?”

Wen Ning: „Zhruba poloviční.”

„Poloviční.” Lan WangJi se beze zvuku zhluboka nadechl. Pak zakroutil hlavou a zopakoval: „...Poloviční.”

Pevněji sevřel paži, co měl ovinutou kolem Wei WuXianových ramen. Klouby už mu bělaly.

Wen Ning: „Nikdo v minulosti se přece jenom nikdy vlastně nepokoušel přemístit zlatá jádra. Moje sestra o tom sice napsala esej, ale byly to jen její domněnky. Vůbec nikdo ji na sobě nenechal experimentovat, a tak zůstalo jen u domněnek. Všichni seniorové jí řekli, že měla akorát divokou představivost. A navíc že to bylo nerealistické. Všichni věděli, že se nikdo ochotně nevzdá vlastního zlatého jádra pro dobro někoho jiného. Neboť kdyby na to skutečně došlo, sami by poté byli naprosto k ničemu a nikdy už nedosáhli vrcholu nebo v životě nikam nepokročili. A tak když za námi mladý pán Wei přišel poprvé, moje sestra to odmítla udělat. Varovala ho, že ta esej a provedení skutečného experimentu byly dvě odlišné věci. Neměla v to ani poloviční důvěru.”

„Ale mladý pán Wei ji s tím neustále obtěžoval. Řekl, že i poloviční šance je v pohodě. Byla to rovnocenná šance na úspěch i neúspěch. Pokud by měl zničené zlaté jádro on, bude moct dál žít, ale vůdce sekty Jiang byl jiný. Byl příliš ambiciózní. Kladl na to až příliš velký důraz. Kultivace byla jeho život. Pokud by vůdce sekty Jiang mohl být jen obyčejným člověkem a nikam by se v životě nemohl posunout, celý jeho život by skončil.”

Lan WangJi shlédl. Svýma světlýma očima jako sklo se díval Wei WuXianovi do tváře, natáhl k němu ruku. Nakonec se mu o tvář otřel jen špičkou prstu, bylo to téměř neznatelné.

Wen Ning se otočil. Nemohl si pomoct a zeptal se: „Mladý pane Lane, nezdá se, že by tě to nějak moc překvapilo. Ty... také jsi o tom věděl?”

„...” Lan WangJimu se podařilo vypravit: „Věděl jsem jen to, že jeho duchovní moc byla nějak narušená.”

Ale když si pomyslel, že pravda byla takováto.

Wen Ning: „Kdyby nebylo tohoto...”

Kdyby nebylo toho, že vážně neměl druhou cestu, po které by se mohl vydat.

V této chvíli Wei WuXian nepatrně pohnul hlavou, co měl opřenou o Lan WangJiho rameno. Wei WuXianovi se zachvěly řasy, jak se pomalu probudil.
--------------------------------------------

~ ... Z téhle části vážně nemám slov. Samozřejmě jsme už věděli, že WWX není žádný zlosyn, jak ho kultivační svět vykresluje... ale vzdát se toho nejdůležitějšího (aspoň v kultivačním světě) ve prospěch někoho, kdo se na něj potom okázale vybodne... Na druhou stranu chudák Jiang Cheng se teď pěkně sesype. Takové ambice, takové soupeření a teď najednou zjistí, že to nikdy nebylo jeho. ~

~ V příští kapitole začneme nový blok kapitol s velmi nadějně znějícím názvem "Touha". ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>