GDC - kapitola 88

Kapitola 88 – Věrnost (10)

Když ho Jiang Cheng obvinil, Wei WuXian se nemohl vůbec bránit. Ale prostě nedokázal snést, když taková slova namířil na Lan WangJiho.

Wei WuXian: „Jiang Chengu, jen se poslouchej. Co to říkáš? Je to vhodné? Nezapomeň, kdo jsi. Přece jenom jsi vůdce sekty. Urážet proslulého kultivátora před duchy strýčka Jianga a paní Yu— kam se poděla tvoje disciplína?”

Původně měl v úmyslu Jiang Chengovi připomenout, že by vůči Lan WangJimu měl chovat aspoň nějakou úctu. Ale Jiang Cheng byl na to velmi citlivý. Z těch slov se mu podařilo pochopit to, že si myslel, že se nehodil být vůdcem sekty. Tvář mu okamžitě potemněla, děsivě se to podobalo tomu, jak vypadala paní Yu, když byla naštvaná. Hlas měl drsný. „Kdo tady uráží mé rodiče před jejich duchy?! Mohli byste vy dva pochopit, v které sektě to jste? Nezajímá mě, že se venku chováš tak bezostyšně, ale neodvažuj se bláznit v naší síni předků a před duchy mých rodičů! Přece jenom to byli oni, kdo tě vychovali— dokonce i mě je kvůli tobě hanba!”

Wei WuXian nikdy nečekal, že se mu dostane takového obrovského úderu. Šokovalo ho to a zároveň rozzuřilo. Vyhrkl: „Zmlkni!”

Jiang Cheng ukázal ven. „Venku si blbni, jak chceš. Ať už pod stromem, na lodi, v objetí nebo jakkoli jinak! Vypadni z mojí sekty, vypadni, abych tě už neviděl!”

Když Wei WuXian slyšel, jak zmínil to „pod stromem”, přeskočilo mu srdce— mohl Jiang Cheng vidět tu scénu, kdy Lan WangJimu spadl do náručí?

Jeho odhad byl správný. Jiang Cheng je šel vážně najít. Hnal se za nimi směrem, kterým mu ukázali pouliční prodejci. Zdálo se, že mu hlas v srdci napovídal, kam by Wei WuXian určitě zašel. Za chviličku je dohnal. A přesto zrovna náhodou spatřil, jak byli Wei WuXian a Lan WangJi pod stromem v těsném objetí. Ani po tak dlouhé době nebyl ani jeden z nich ochotný se pustit.

Jiang Chengovi okamžitě naskákala po celém těle husí kůže.

Ačkoli už odhadoval, jaký byl vztah mezi Mo XuanYuem a Lan WangJim, byly to jenom útoky ve snaze urazit Wei WuXiana. A ne že by o něm ve skutečnosti pochyboval. Nikdy ho ani nenapadlo, že by měl Wei WuXian mlhavá pouta s mužem. Když spolu vyrůstali, Wei WuXian přece jenom nikdy nedal najevo žádný takový zájem. Vždycky s vášní miloval pěkné dívky. Na druhou stranu u Lan WangJiho to bylo ještě nemožnější. Byl proslavený svým asketismem a zdánlivě nejevil zájem ani o muže, ani o ženy.

Ale takové objímání se za každou cenu zdálo abnormální. Přinejmenším mu nepřišli jako normální přátelé nebo bratři. Okamžitě si vybavil, že se Wei WuXian po svém návratu vždycky lepil na Lan WangJiho. A i Lan WangJiho přístup k němu byl jiný než před jeho znovuzrozením. Hned si byl téměř jistý, že ti dva spolu měli takový vztah. Nemohl se otočit a odejít, a přesto těm dvěma nechtěl říct jediné slovo, a tak se dál skrýval a následoval je. Každý pohled a každý pohyb, co si mezi sebou vyměnili, se mu zdál jiný. Na nějakou dobu ta kombinace šoku, absurdnosti a mírného znechucení přemohla jeho nenávist. Teprve když Wei WuXian přivedl Lan WangJiho do síně předků, se jeho dlouho potlačovaná nenávist znovu probudila a pohltila jeho zdvořilost a racionalitu.

Wei WuXian v sobě něco dusil. „Jiang WanYine, ty... hned se omluv.”

Jiang Cheng se mu vysmíval: „Omluvit se? Za co? Za to, že jsem řekl, co k sobě máte?”

Wei WuXian zuřil: „HanGuang-Jun je jen můj přítel— co si myslíš, že jsme?! Varuju tě. Hned se omluv— nenuť mě tě zmlátit!”

Jak to Lan WangJi zaslechl, výraz mu hned ztuhl.

Jiang Cheng se zasmál. „No, tak to jsem ještě nikdy neviděl takové 'přátele'? Ty mě varuješ? A před čím? Kdyby vám dvěma zbýval ještě aspoň nejmenší náznak cti, nepřišli byste sem a...”

Když Wei WuXian viděl, jak se Lan WangJiho výraz změnil, pomyslel si, že ho Jiang Chengova slova urazila. Byl tak naštvaný, že se celý třásl. Neodvážil se ani pomyslet, co si Lan WangJi bude myslet po takovém zhanobení. Ten hněv z nitra se mu nahnal do hlavy a on vrhl amulet. „Už jsi řekl dost?”

Ten amulet byl jak rychlý, tak mocný. Vybuchl Jiang Chengovi na pravém rameni a Jiang Cheng se kvůli tomu zapotácel. Nečekal, že by Wei WuXian tak náhle zaútočil. Jeho duchovní moc se navíc ještě zcela neobnovila, a tak ten amulet zasáhl svůj cíl. Z ramene mu vytryskla krev, zatímco na tváři mu problýskla nevíra. Zidian se mu okamžitě odvinul z prstu a šlehl s prskajícím světlem. Lan WangJi vytasil Bichen, aby ten útok vykryl. Ti tři začali bojovat v síni předků.

Jiang Cheng měl hlas stejně odporný jako pohled v očích. „Velmi dobře! Tak tedy budeme bojovat! Myslíš si, že se toho děsím?!”

Ovšem jak Wei WuXian vykryl několik útoků, najednou si na něco vzpomněl. Toto byla síň předků sekty Jiang z Yunmengu. Ještě před chvilkou tady klečel a žádal manžele Jiangovi o požehnání, a přesto teď přímo před jejich očima s Lan WangJim útočil na jejich syna!

Cítil, jak mu světlo v očích problikávalo mezi světlem a temnotou, jako kdyby se ponořil do ledového vodopádu. Lan WangJi se po něm letmo podíval a pak zavířil kolem a chopil se ho za ramena. I Jiang Chengův výraz se změnil. Zarazil svůj bič a oči se mu leskly ostražitostí.

Lan WangJi: „Wei Yingu?!”

Jeho tichý hlas Wei WuXianovi zvonil v uších, donekonečna se tam ozýval.

Wei WuXian začínal pochybovat, jestli měl něco s ušima. „Co se děje?”

Cítil, jak mu něco stékalo po tváři. A když se natáhl, ruku měl plnou šarlatu. Spolu se záchvěvy závratě mu z nosu a úst dál stékala krev a kapala na zem.

Tentokrát to konečně nehrál.

Wei WuXianovi se jen stěží dařilo zůstat na nohou, zatímco se držel Lan WangJiho paže. Když viděl, že ten bílý oděv, do kterého se Lan WangJi zrovna převlékl, byl znovu do ruda zbarvený jeho krví, nemohl si pomoct a natáhl se, aby to setřel. Se špatným načasováním se trápil: Znovu jsem mu ušpinil oděv.

Lan WangJi: „Jak se cítíš?!”

Wei WuXian na otázku neodpověděl. „Lan Zhane... Pojďme.”

Pojďme. Hned.

Už se nikdy nevracejme.

Lan WangJi: „Dobře.”

Pozbyl veškeré úmysly pokračovat v boji s Jiang Chengem. Beze slova Wei WuXiana zvedl a otočil se k odchodu. Jiang Chengem cloumal šok i pochyby. Šokovalo ho, že byl Wei WuXian najednou v tak strašném stavu, a přesto měl své pochybnosti, že to možná byla jen přetvářka, s kterou Wei WuXian přišel, aby unikl. Wei WuXian to v minulosti přece jenom často používal, aby ho vyděsil.

Když viděl, že ti dva užuž chtěli odejít, zakřičel: „Stát!”

Lan WangJi soptil: „Odejdi!”

Stejně tak se přihnal i Bichen s takovou silou, že ho to okamžitě odhodilo. Zidian sebou také mrskl a ty dvě zbraně se střetly a vyloudily uširvoucí řičení. Kvůli tomu hluku se Wei WuXianovi málem rozskočila hlava. Jako skomírající plamínek svíčky, který někdo konečně sfoukl, zavřel oči a i hlava mu spadla. Lan WangJi na svém rameni pocítil tu tíhu, stáhl se z boje a zkontroloval, jestli dýchal. Bichen bez pomoci svého majitele pomaličku prohrával s blížícím se Zidianem. Jiang Cheng vlastně nechtěl Lan WangJiho zasáhnout a okamžitě svůj bič stáhl. Ale už bylo příliš pozdě. Ale v té chvíli ze strany přiskočila postava a ty dva ochránila.

Jiang Cheng se podíval a zjistil, že ten nezvaný host byl Wen Ning. Okamžitě zuřil: „Kdo ti dovolil vejít na Lotosové Molo?! Jak se opovažuješ!”

Mohl tolerovat kohokoli jiného, ale Wen Ninga nikdy. Toho wenského psa, co rukou prorval Jin ZiXuanovi srdce a ukončil tak nejen štěstí jeho sestry, ale i její život. Stačilo se na něj jen podívat a pociťoval nutkání ho přímo tady a teď zabít. Jak se opovážil vkročit na půdu Lotosového Mola— vážně si říkal o smrt!

Kvůli těm dvěma životům a mnoha jiným důvodům se Wen Ning vždycky cítil provinile, a tak se Jiang Chenga vždycky tak nějak děsil a neustále se mu vědomě vyhýbal. Ale zrovna teď ochránil Wei WuXiana a Lan WangJiho, čelil Jiang Chengovi a snášel ten jeho drsný výpad. Po hrudi mu šplhala ošklivá spálenina, ale stejně sebou ani necukl.

Lan WangJi došel k závěru, že Wei WuXian byl jen v dočasném stavu bezvědomí kvůli extrémní únavě a hněvu, konečně od něj odtrhl zrak. Spatřil, že Wen Ning něco držel v rukách a předal to zpět Jiang Chengovi. Zidian v Jiang Chengově pravé ruce zářil tak jasně, že byl skoro bílý, jeho světlo se vzdouvalo spolu s úmyslem zabíjet v jeho nitru. Z hněvu se zasmál: „Co chceš?”

Ten předmět byl Wei WuXianův meč Suibian. Po cestě ho Wei WuXian všude odhazoval, neboť mu to přišlo až příliš otravné. Nakonec ho nechal na starost Wen Ningovi.

Wen Ning ho držel a promluvil: „Vytáhni ho.”

Jeho tón byl pevný, pohled měl odhodlaný. Nezbylo mu nic z jeho dřívějšího prázdného pohledu.

Jiang Cheng: „Varuju tě. Pokud nechceš, abych tě znovu obrátil v prach, okamžitě opusť půdu Lotosového Mola. Odejdi!”

Wen Ning mu jílec meče téměř vrazil do hrudi. Hlas se mu zvedal. „Udělej to! Vytáhni ho!”

V Jiang Chengovi se vzedmula podrážděnost. Srdce mu bezdůvodně bušilo. Z nějakého důvodu vážně udělal, co mu Wen Ning řekl. Levou rukou se chopil Suibianova jílce a silně potáhl.

Z prosté pochvy vyletěla bílá, oslnivá čepel!

Jiang Cheng zíral na ten zářící meč ve své ruce. Uvědomil si to až po chvíli.

Ten meč byl Suibian, Wei WuXianův meč. Po obléhání Pohřebního pahorku ho jako trofej z bitvy sebrali lidé ze sekty Jin z Lanlingu. A ten meč se už dávno zapečetil. Z lidí, co jej později spatřili, jej nikdo nedokázal vytasit.

Ale proč to on dokázal? To meč svou pečeť rozpustil?

Wen Ning: „Není to tak, že by meč rozpustil svou pečeť! Dokonce i teď je stále zapečetěný. Pokud ho znovu zasuneš do pochvy a požádáš někoho jiného, aby ho vytasil, nikdo ho nedokáže vytáhnout.”

Ten chaotický zmatek byl Jiang Chengovi vidět na tváři. „Tak proč jsem ho mohl vytasit?”

Wen Ning: „Protože ten meč tě vzal jako mladého pana Weie.”

Lan WangJi si vzal bezvědomého Wei WuXiana na záda a vstal.

Jiang Cheng zakřičel: „Co tím myslíš, že mě ten meč vzal jako Wei WuXiana? Jak to?! Proč bych to byl já?!”

Wen Ningův hlas byl ještě drsnější. „Protože to zlaté jádro, co se zrovna teď otáčí v tvém nitru, je jeho!”
--------------------------------------------

~ Copak se nám to tady urodilo? Jelikož některé komentáře byly tak úpěnlivé (a kapitoly jsou poslední dobou celkem krátké), tady je malý přídavek. ~

~ Jiang Cheng tomu samozřejmě neuvěří (nebo přinejmenším to nebude chtít přijmout) a o tom všem bude další kapitola. Tentokrát opravdu až příští týden ^_^

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>