GDC - kapitola 87

Kapitola 87 – Věrnost (9)

Za řeči se Wei WuXian chopil dvou větví a začal lézt po kmeni stromu. Velmi snadno skákal nahoru, až se dostal téměř k vršku. Wei WuXian se konečně zastavil. „Hm, mělo by to být zhruba tady.”

Zabořil hlavu do shluku hustých listů a dolů shlédl až po chvilce. Hlas měl vysoko posazený, zbarvený smíchem. „Tehdy mi to přišlo tak děsivě vysoko, ale když se na to dívám teď, vážně to nebyla taková výška.”

Jakmile Wei WuXian ovinul paže kolem stromu, oči mu zjihly. Když se podíval dolů, zrak už měl rozostřený.

Lan WangJi stál přímo pod stromem, díval se na něj s bradou zvednutou. Také byl oděný v bílém. Neměl v ruce lucernu, ale po těle mu klouzalo měsíční světlo. Téměř jej obklopovalo jemnou svatozáří, takže působil tak jasně. Vzhlížel k vršku stromu s oddaným výrazem. Zdálo se, že o pár kroků postoupil, skoro jako kdyby k němu natahoval ruce.

Wei WuXianovi na mysl najednou vytanulo abnormálně silné nutkání.

Chtěl znovu spadnout, úplně jako tehdy.

Hlav v jeho nitru řekl: 'Pokud mě chytí, já...'

V té chvíli, kdy si pomyslel to „já”, se pustil. Když Lan WangJi viděl, že bez varování spadl ze stromu, okamžitě se mu rozšířily oči. Vystřelil vpřed právě včas, aby Wei WuXiana chytil. Nebo by se dalo říct, aby ho chytil Wei WuXian.

Lan WangJi měl štíhlou postavu. Zdálo se, že to byl celkem učený mladý pán, ale jeho síla se nedala pominout. Nejenom že měl šokující sílu paží, ale i dolní půlku těla měl stabilní. Ale přece jenom ze stromu skočil dospělý muž, takže i když Wei WuXiana chytil, mírně se zapotácel, o krok ustoupil dozadu.

Ale okamžitě se ustálil. Zrovna když už chtěl Wei WuXiana pustit, si uvědomil, že Wei WuXian měl ruce pevně ovinuté kolem jeho krku. Bránil mu tak v nejmenším pohybu.

Neviděl Wei WuXianovi do tváře. A ani Wei WuXian neviděl do tváře jemu, ale nepotřeboval to. Když zavřel oči, vdechoval akorát chladné santálové dřevo na Lan WangJiho těle.

Hlas měl ochraptělý: „Děkuju.”

Neděsil se pádu. Za všechna ta léta spadl mnohokrát. Ale spadnout na zem přece jenom bolelo. Pokud tam byl někdo, kdo ho chytil, bylo to více než úžasné.

Když Lan WangJi slyšel, jak mu Wei WuXian poděkoval, zdálo se, že mu tělo na sekundu ztuhlo. Ruka, kterou užuž chtěl položit Wei WuXianovi na záda, se zastavila a pak se vrátila na původní místo.

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Není zač.”

Po dlouhém objetí se od něj Wei WuXian konečně odtáhl. Stál se zády tak rovnými jako nikdy, promluvil, jako kdyby se nic nestalo: „Pojďme zpět!”

Lan WangJi: „Žádné další vzpomínky?”

Wei WuXian: „Ne, ještě budu vzpomínat! Ale i když půjdeme dál, nic dalšího k vidění tam není. Bude tam divočina a té jsme za posledních pár dní viděli dost. Pojďme zpět na Lotosové Molo. Zavedu tě na poslední místo.”

Ti dva se vrátili do loděnic a znovu prošli branami Lotosového Mola. Prošli přes cvičiště. Jak prošli kolem zdobené malé budovy, Wei WuXian se zastavil a pořádně se podíval. Zdálo se, že se tvářil jinak.

Lan WangJi se zeptal: „Co se děje?”

Wei WuXian potřásl hlavou. „Nic. Tady jsem dřív bydlel. Teď je to pryč. Vážně to strhli. Všechno tohle je nové.”

Prošli kolem řádky budov a dorazili na tiché místo hluboko v Lotosovém Molu, před černý osmiboký palác. Jako kdyby se Wei WuXian bál, že někoho poleká, jemně rozevřel dveře a vešel dovnitř. Před palácem ležely úhledné řady desek.

To byla síň předků sekty Jiang z Yunmengu.

Našel si polštářek a poklekl. Z nádoby si vzal tři vonné tyčinky, zapálil je v plamínku svíčky a zasunul je do bronzové trojnožky před deskami. Před dvěma deskami se třikrát poklonil až k zemi. A otočil se na Lan WangJiho. „Dřív jsem sem často chodil.”

Lan WangJi se tvářil chápavě. „Klečet za trest?”

Wei WuXian hloubal: „Jak jsi to věděl? Správně. Paní Yu mě trestala téměř každý den.”

Lan WangJi přikývl. „Pár věcí jsem slyšel.”

Wei WuXian: „Jsem tak slavný, že dokonce i lidé mimo Yunmeng a dokonce vy lidé z Gusu víte— jak by to mohlo být 'pár věcí'? Ale upřímně řečeno za celá ta léta jsem neviděl žádnou další ženu, co byla tak popudlivá jako paní Yu. Ať to byla jakákoli maličkost, řekla mi, abych šel do síně předků a klečel tam. Hahaha...”

Ale vyjma tohoto paní Yu vlastně nikdy neudělala nic, aby mu ublížila.

Najednou si vzpomněl, že tohle byla síň předků a že přímo před sebou měl pamětní desku paní Yu. Okamžitě se omluvil: „Omlouvám se, omlouvám se.”

Aby svá netaktní slova odčinil, zapálil tři další vonné tyčinky. Zrovna když je zvedl nad hlavu a v duchu se stále omlouval, vedle něj najednou padl stín. Otočil se a zjistil, že Lan WangJi vedle něj také poklekl.

Když teď byli v síni předků, musel ze zdvořilosti samozřejmě také prokázat úctu. Lan WangJi si také vzal tři vonné tyčinky. Shrnul si rukávy stranou a zapálil je s pomocí jedné rudé svíce. Jeho pohyby byly řádné a jeho výraz vážný. Wei WuXian naklonil hlavu, aby se na něj podíval. Rty se mu téměř nekontrolovatelně vyklenuly vzhůru.

Lan WangJi se po něm podíval a připomněl mu: „Popel.”

Ty tři vonné tyčinky, co Wei WuXian držel, už celkem dlouho hořely. Na vršku už se nastřádalo trochu popela a měl co nevidět spadnout. Ale Wei WuXian je stejně odmítal strčit do trojnožky, místo toho řekl: „Udělejme to spolu.”

Lan WangJi nijak nenamítal. A tak oba, každý s třemi vonnými tyčinkami v rukách, poklekli mezi řadami pamětních desek a uklonili se spolu před jmény Jiang FengMiana a Yu ZiYuan.

Jednou. Dvakrát. Jejich pohyby byly naprosto stejné.

Wei WuXian: „To je celé.” A konečně vložil vonné tyčinky do stojanu.

Nakonec se Wei WuXian letmo podíval po Lan WangJim, co vedle něj řádně klečel jako vždy. Sepjal ruce a v duchu utrousil: 'Strýčku Jiangu, paní Yu, to jsem zase já. Už jsem zase tu, abych vás obtěžoval. Ale vážně jsem ho sem chtěl přivést a ukázat vám ho. Ať se ty dvě prostrace, co jsme zrovna provedli, počítají jako úklona Nebesům a Zemi a úklona otci a matce. Prosím, pomozte mi toho člověka vedle mě prozatím zamluvit. Pro teď vám tu poslední prostraci budu dlužit a v budoucnu si najdu šanci, abych vám to vynahradil...'

V této chvíli se za nimi ozval chladný smích.

Wei WuXian byl zrovna uprostřed své tiché modlitby. Jak ten zvuk zaslechl, zachvěl se a oči se mu rozevřely. Otočil se a na volném prostranství před síní předků spatřil stát Jiang Chenga s rukama založenýma na hrudi.

Hlas měl mrazivý: „Wei WuXiane, vážně se nepovažuješ za cizího, co? Přicházíš a odcházíš, jak se ti zachce. Bereš si s sebou, koho chceš. Pamatuješ si vůbec, čí sekta tohle je? Kdo je její majitel?”

Wei WuXian chtěl tohle své počínání od začátku udržet před Jiang Chengem v tajnosti. Když teď na ně přišel, věděl, že rozhodně budou čelit pár uštěpačným poznámkám. Nechtěl se s ním dohadovat. „Nevzal jsem HanGuang-Juna na jiná, mnohem soukromější místa Lotosového Mola. Přišli jsme akorát pozdravit strýčka Jianga a paní Yu pár vonnými tyčinkami. Už jsme skončili a půjdeme.”

Jiang Cheng: „Pokud odcházíš, jdi prosím co možná nejdál. Ať už tě znovu nevidím nebo neslyším trojčit po Lotosovém Molu.”

Wei WuXian cítil, jak mu zacukalo v obočí. Spatřil, jak Lan WangJi pravou rukou sevřel meč, ale hned ho zastavil.

Lan WangJi se obrátil na Jiang Chenga: „Dávej si pozor na jazyk.”

Jiang Cheng byl celkem strohý: „Myslím, že to vy byste si měli dávat pozor na svoje počínání.”

Wei WuXianovi cukalo v obočí ještě víc a zároveň v něm i narůstal ten neblahý pocit. Promluvil k Lan WangJimu: „HanGuang-June, pojďme.”

Pak se otočil, udělal ještě pár prostrací před pamětními deskami manželů Jiangů a pak se postavil k Lan WangJimu.

Jiang Cheng mu v prostracích nebránil, ale ani neskryl svůj výsměšný tón. „Vážně bys před nimi měl řádně pokleknout, když jsi jim pošpinil zrak a zamořil klid.”

Wei WuXian se po něm úkosem podíval a promluvil klidným hlasem: „Přišel jsem sem akorát zapálit pár vonných tyčinek. To stačí, ne?”

Jiang Cheng: „Zapálit pár vonných tyčinek? Wei WuXiane, to jsi vážně tak natvrdlý? Už to je dlouho, co jsme tě ze sekty vykopli. A tady jsi, v doprovodu nevítaných lidí jdeš pálit vonné tyčinky pro mé rodiče?”

Wei WuXian chtěl užuž projít kolem něj a odejít. Ale když zaslechl tohle, najednou se zastavil. Hlas měl tichý. „No, řekni to nahlas. Kdo je tu nevítaný?”

Kdyby tu byl sám, dokázal by předstírat, že neslyšel nic z toho, co Jiang Cheng řekl. Ale byl s ním Lan WangJi, a tak za žádnou cenu nechtěl, aby s ním Lan WangJi trpěl kvůli Jiang Chengovým vulgárním poznámkám a očividné zášti.

Jiang Cheng se mu vysmíval: „Jen se podívej, jak jsi zapomnětlivý. Co to znamená nevítaný člověk? Já ti to tedy připomenu. Kvůli tomu, že sis hrál na hrdinu a zachránil Druhého mladého pána Lana, co zrovna teď stojí vedle tebe, si s sebou stáhl celé Lotosové Molo a mé rodiče. A to nestačilo. Dokonce jsi musel zachránit wenské psy a stáhnout s sebou moji sestru. Co jsi to za člověka! A navíc jsi dokonce tak štědrý, žes ty dva přivedl na Lotosové Molo. Ten wenský pes se prochází před branami mé sekty; Druhý mladý pán Lan přišel sem zapálit vonné tyčinky. Přišel jsi sem naschvál, abys mi to připomněl. Abys to připomněl jim.” Pokračoval: „Wei WuXiane, kdo si myslíš, že jsi? Kdo ti dal právo vzít do síně předků naší sekty, koho se ti zachce?”

Wei WuXian věděl, že Jiang Cheng si to s ním musel za každou cenu vyřídit.

Jiang Cheng si myslel, že za zkázu Lotosového Mola byl zodpovědný Wei WuXian. Ovšem nejenom to, že zodpovědnost nesli i Wen Ning a Lan WangJi. Ani jednomu z těch tří by nevěnoval přátelský pohled, ani nemluvě o tom, když kráčeli přímo jemu pod nosem na Lotosovém Molu. Pravděpodobně ho to rozzuřilo.
--------------------------------------------

~ Jiang Cheng by se měl přihlásit na lekce zvládání stresu... No, v příští kapitole ho čeká pořádná rána... ~

~ První prostrace Nebesům, druhá prostrace rodičům a třetí prostrace manželé sami sobě... ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>