GDC - kapitola 94

Kapitola 94 – Touha (5)

Lan WangJi s radostí přijal jeho přehnanou chválu. Otevřel Wei WuXianovi rukáv a nasypal mu do něj všechny ukradené jujuby. Řekl: „Pro tebe. Všechny pro tebe.”

Wei WuXian spolupracoval: „Děkuju.”

A přesto ho Lan WangJi najednou pustil. Mávnutím rukávu všechny jujuby najednou vypadly a rozkutálely se po zemi. Wei WuXian se okamžitě sehnul, aby je sesbíral, ale bylo jich příliš mnoho.

Lan WangJi: „Už ne.”

Také se chopil slípky, co měl Wei WuXian pod levou paží, a tak si teď v každé ruce nesl jednu. Wei WuXian ho zatahal za konec stužky a přitáhl ho zpět. „Před sekundou jsi byl ještě v pořádku. Proč jsi zase naštvaný?”

Lan WangJi ho sjel pohledem. „Netahej.”

Podle toho, jak to znělo, neměl příliš šťastný tón. Znělo to skoro jako varování. Wei WuXian si nemohl pomoct a pustil mu stužku. Lan WangJi shlédl, přesunul si obě užaslé slípky do levé ruky a pak si pravou rukou upravil vlasy a stužku na čele.

Wei WuXian si pomyslel: 'Ať jsem si s jeho stužkou v minulosti hrál, jak chtěl, nikdy mě nezastavil. To je dneska vážně naštvaný?'

Měl pocit, že by to měl vážně trochu napravit. Ukázal na slípky. „Na jujuby zapomeň. Dej mi tohle. Copak jsi neřekl, že mi je dáš?”

Lan WangJi zvedl zrak a zkoumavě se na něj podíval.

Wei WuXian upřímně řekl: „Prosím. Vážně ji chci. Dej mi ji.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, sklopil zrak k zemi. A slípku mu předal až po dlouhé chvíli. Wei WuXian si ji vzal. Vytáhl jujubu, otřel si ji o látku na hrudi, zakousl se a půlku snědl. Přemýšlel, že když si Lan Zhan chtěl hrát, měl by si s ním prostě hrát.

„Co chceš dělat teď?” Zadržel se, aby neřekl: „Čí dům chceš zničit teď?”

Lan WangJi se mírně zamračil a opravil ho: „My.”

Wei WuXian: „Fajn, fajn, fajn. My.”

Lan WangJi přikývl a vrátil mu jujuby. Wei WuXian si o oděv otřel další a zakousl se do ní. V duchu si pomyslel, že by bylo více než strašlivé, kdyby se kdokoli dozvěděl, že HanGuang-Jun chtěl, aby s ním Patriarcha Yilingu uprostřed noci prováděl špatné skutky.

Ti dva dorazili ke zdi. Lan WangJi se rozhlédl na obě strany. Když se přesvědčil, že kolem nikdo nebyl, vytasil Bichen od pasu. Párkrát jím máchl, zablýsklo se oslňující modré světlo a zanechalo po sobě řádku velkých znaků.

Wei WuXian přistoupil blíž a podíval se na to. Bylo tam šest slov— Byl tu Lan WangJi z Gusu.

Wei WuXian: „...”

V puse měl jujubu a z toho šoku neměl slov. Naopak Lan WangJi znovu Bichen zatasil a obdivoval své mistrovské dílo. Za chviličku se otočil a zeptal se: „Jaké to je?”

Wei WuXian: „He? Cože? Jak jaké to je? ...Dobré, je to dobré. Musím říct, že jsi lepší než já!”

To byla vskutku pravda. Navzdory tomu, že byl HanGuang-Jun opilý, jeho rukopis byl stále extrémně spořádaný. Wei WuXian musel uznat, že byl horší. Lan WangJi přikývl a natáhl k němu Bichen.

Wei WuXian: „?”

Lan WangJi mu Bichen znovu nabídl. Wei WuXian si ho vzal. Když spatřil, že po těch slovech Lan WangJi byla stále mezera, pochopil.

Lan WangJi čekal, až tam na zeď také napíše své jméno!

Lan WangJi na něj dál zíral.

Wei WuXian už ten upřený pohled vážně nedokázal dál vydržet. „Fajn, fajn, fajn. Napíšu to, napíšu to.” Neochotně za to 'Lan WangJi z Gusu' napsal 'Wei WuXian z Yunmengu'. A teď obě jejich jména byla na zdi hned vedle sebe.

'Byl tu Lan WangJi z Gusu a Wei WuXian z Yunmengu!'

Zdálo se, že s tím byl Lan WangJi celkem spokojený a konečně Bichen založil. Po chvilce přemýšlení se znovu natáhl. Tentokrát ale ne aby něco psal, ale spíš aby něco nakreslil. Po zdi přejelo pár záblesků meče a objevil se tam malý portrét dvou postav, co si dávali pusu. Přesnost těch linií a obscénnost toho výjevu stačilo na to, aby se Wei WuXian pleskl do čela.

Všude krást, dělat nepořádek, psát a kreslit nevhodné věci... Tentokrát si byl jistý, že—

Před tím na Lotosovém Molu Lan WangJimu řekl, kolik a jaké zábavné věci jako dítě dělal. Sekta Lan z Gusu měla přísnou disciplínu. Lan WangJi se v mládí určitě ještě takhle nebavil. Jak ty Wei WuXianovy historky poslouchal, určitě si to vzal k srdci a když byl teď opilý, jedno po druhém to dělal. Wei WuXian se nemohl plést. Přece jenom i to, co napsal, bylo stejné jako to, o čem mu vyprávěl!

Teď chápal, co se dělo. Nevěděl, co si o tom měl myslet. 'Ale všechno jsem to dělal tak ve dvanácti nebo ve třinácti!'

Jak sledoval, jak jeho kresby nabíraly víc a víc na podivnosti, Wei WuXianovi bylo líto jak Bichenu, tak té zdi. Pomyslel si: 'Později budu muset ta naše jména rozhodně začmárat. Přece nemůžu dopustit, aby se ostatní dozvěděli, kdo to udělal. Ne, ne, ne, mnohem rychlejší bude, když strhnu celou zeď...'

„Haf haf haf hauuuu!”

Najednou se ozvalo štěkání. Zdálo se, jako kdyby Wei WuXianovi u ucha zrovna vybuchly prskavky. Okamžitě zaječel a bez rozmyslu skočil na Lan WangJiho. „Lan Zhane, pomoc!!!”

V tomhle domě byl pes!

Upřímně řečeno v tom nočním tichu byl Wei WuXianův vřískot mnohem děsivější než psí štěkot. Od úleku napůl zemřel, ale Lan WangJiho výraz zůstal beze změny. Jednou rukou podpíral Wei WuXiana a konejšivě ho hladil, zatímco druhou rukou se chopil meče. Vyskočil na zeď a shlédl na psa, co strážil dům. Kvůli tomu jeho chladnému výrazu na tváři se zdálo, jako kdyby toho psa vyzýval. Wei WuXian kolem něj ovinul údy jako chapadla a tvář mu zabořil těsně ke krku. Celé tělo měl ztuhlé a zařval: „Přestaňte na sebe zírat! Jdeme, pojďme!!! Vezmi mě pryč, Lan Zhane!!! Aaaaaaa!!!”

Křičel skoro jako šílený, ale jen co pes zahlédl Lan WangJiho, stáhl ocas. Vyplázl jazyk, shlédl k zemi a kňučel. Bál se dál štěkat. Lan WangJi nabyl naprosté vítězství. Nakonec Wei WuXiana párkrát poplácal po zádech a seskočil s ním ze zdi.

Toho psa už štěkat neslyšeli, ani po hodné chvíli chůze. Wei WuXian se konečně dokázal odtrhnout od Lan WangJiho. Oči měl skelné a nohy se mu třásly. Lan WangJi ho poplácal po rameni, oddaně se na něj díval, jako kdyby se ptal, jestli je v pořádku. Wei WuXian se z toho svého šoku stále nezotavil. Když teď konečně trochu popadl dech, chválil ho: „HanGuang-June, jsi tak statečný!”

Jak to Lan WangJi zaslechl, zdálo se, že se usmál.

Ten nepatrný pohyb hned ustal. Wei WuXian se údivem zastavil, myslel si, že špatně viděl.

Za chvilku si povzdechl a promnul si bradu. Pak vzhlédl a usmál se. „Lan Zhane, teď lituješ, že jsi tehdy se mnou nešel na Lotosové Molo, co... Počkat, kam to teď jdeš?! Nepobíhej tady!”

Po intenzivním zápolení Wei WuXian konečně odtáhl Lan WangJiho zpět do hostince. Když paní majitelka viděla, že uprostřed noci chytili dvě slípky a dokonce jí je dali, skoro se ani nedalo slovy popsat, jak se to tvářila. Wei WuXian odvlekl Lan WangJiho nahoru po schodech, zavřel za nimi dveře a otočil se. Když byli venku, kvůli temnotě noci to moc jasně neviděl. Ale když teď byli uvnitř s rozžatou lampou, viděl, že Lan WangJi měl na sobě peří, listí a bílý prach z omítky ze zdi. Měl to všude, na oděvu, na tváři i ve vlasech. Vážně se sám sobě nepodobal.

Wei WuXian to z něj všechno se smíchem ometl. „Jsi tak špinavý!”

Lan WangJi: „Omyj mi tvář.”

Wei WuXian si nemohl pomoct a zatahal ho za stužku na čele. „Dokonce ses naučil, jak mi rozkazovat!”

Když byl Lan WangJi poprvé opilý, Wei WuXian mu omyl tvář a zdálo se, že se to Lan WangJimu velmi líbilo. Tentokrát si o to samozřejmě sám řekl. Wei WuXian to chtěl udělat od samého začátku, ale když teď na to došlo, prosté omytí tváře by vůbec nestačilo. A tak se zeptal: „Co kdybych ti prostě pomohl se vykoupat?”

Jak to Lan WangJi zaslechl, oči se mu mírně rozšířily.

Wei WuXian opatrně zkoumal jeho výraz. „Chceš?”

Lan WangJi okamžitě přikývl. „Ano.”

V hostinci pracovaly jenom ženy. Wei WuXian po nich samozřejmě nemohl chtít něco příliš těžkého. A tak Lan WangJimu připomněl, aby si v pokoji řádně sedl. On sám se pak vydal dolů, svařil vodu a po vědrech ji vynesl nahoru, až naplnil celou vanu. Vyzkoušel, jak je horká. Zrovna když se chtěl otočit a říct Lan WangJimu, aby si sundal oděv, spatřil, že Lan WangJi se už sám svlékl.

Ti dva už se dávno viděli bez oděvu ve studeném prameni v Oblačných Zákoutích. Ale tehdy byli oba dva chlapci bez jediné postranní myšlenky. Když na Lan WangJiho narazil, jak se koupal, ani tehdy ho nic nenapadlo. A během obou těch příležitostí měl Lan WangJi tělo více než z půlky pod vodou. A tak když najednou spatřil tak nezakrytého HanGuang-Juna... Nebylo třeba říkat, že Wei WuXian utržil celkem velký šok. V tu chvíli ani nevěděl, jestli má poslechnout své srdce a dívat se, jak mu bylo libo. Nebo jestli by měl najít něco, čím by Lan WangJiho zakryl, a předstírat, že je slušný člověk.

Úplně mu zatrnulo. Bezděky couval, ale každým jeho krokem vzad Lan WangJi pokračoval vpřed. Wei WuXian už odcouval až do rohu u stěny. Vůbec se nedokázal skrýt a mohl akorát sebrat odvahu a sledovat, jak se k němu Lan WangJi bezvýrazně blížil. Ten výrazný ohryzek, světlá kůže a hladké, estetické svaly se mu mihnuly před očima tak jasně, že si ani netroufal se na to přímo podívat a mírně odvrátil zrak. Bezděky nasucho polkl, cítil se tak nějak vyprahle.

Wei WuXian byl téměř na vrcholu zoufalství. Zaťal zuby a předstíral, že všechno bylo v pořádku. „Akorát jsem ti nalil vodu. Dobře. Zbytek můžeš udělat sám.” Jak mluvil, užuž chtěl odejít, když se k němu Lan WangJi najednou natáhl a strhl z něj opasek.

Tvář měl pořád velmi vážnou, ale jeho pohyby byly nesmírně hrubé. Wei WuXiana nikdy nenapadlo, že by udělal něco takového. Šokem poskočil a rychle si přitiskl klopy límce. „Přestaň, přestaň! Nebudu se koupat! Nebudu se koupat! Můžeš jít ty.”

Lan WangJi se zamračil.

Wei WuXian: „Můžeš se vykoupat první. Já mám rád, ehm, větší vany. Do téhle se trochu těžko vejdou dva.”

Lan WangJi se lhostejně podíval po vaně. Když si potvrdil, že nebyla dost velká, konečně se uklidnil. Pomalu přešel k vaně, ponořil se do ní a nechal se zalít horkou vodou.

Wei WuXian si vydechl úlevou. „Tak si to užij. Já budu venku.”

Jak domluvil, užuž chtěl prchnout ven na čerstvý vzduch, aby se trochu zklidnil, když najednou zaslechl šplouchnutí. Otočil se a podíval. „Proč jsi zase vylezl?!”

Lan WangJi měl tvář chladnou. „Už se nekoupu.”

Wei WuXian: „Proč ne? Pokud se nevykoupeš, budeš špinavý.”

Zdálo se, že byl Lan WangJi celkem rozmrzelý. Ani neřekl, proč se nechce koupat, jen přešel k přepážce a znovu si oblékl šaty, co si sundal. Wei WuXian se rychle vrátil. Měl ponětí, proč už se nechtěl koupat. „Chceš, abych ti pomohl?”

Lan WangJi sklopil zrak. Ani nesouhlasil, ani to nepopřel.

Jak se na něj Wei WuXian díval, cítil, jak mu jedno místečko v srdci zjihlo. Také mu přišlo, že to bylo směšné. Lan WangJi byl takový už od mládí. Když něco chtěl, nikdy nic navenek neřekl, spíš se za tím hnal činy, jak jen to šlo. A tak Lan WangJiho odtáhl k vaně. „Fajn, pomůžu ti se vykoupat. Pojď sem.”

Pomyslel si: 'Prohrál jsem, to jo. Fajn, jen ho párkrát vydrhnu. Nic jiného neudělám.'

Lan WangJi se jím nakonec nechal odvléct. Znovu se ponořil do vody. Wei WuXian si vyhrnul rukávy a přešel k vaně.

Lan WangJi měl nesmírně světlou pokožku. Dlouhé vlasy se mu temně leskly a vznášely se na hladině vody. V té vířící páře se na okamžik zdál jako Nesmrtelný z ledu a sněhu, co se vnořil do jednoho z Nebeských pramenů. Wei WuXian měl pocit, že to byla celkem škoda. Ta scéna by vypadala mnohem lépe, kdyby Lan WangJimu našel pár okvětních plátků a rozhodil je do vody. Vylovil z vany dřevěnou lžíci. Opatrně a rovnoměrně polil Lan WangJimu hlavu teplou vodou. Jelikož na něj Lan WangJi bez jediného mrknutí zíral, Wei WuXian se bál, že by mu voda natekla do očí a že by mu to nebylo příjemné.

„Zavři oči.”
--------------------------------------------

~ PŘEKVAPENÍ! Tak jsem si tak pročítala vaše komentáře a napadlo mě, že bych mohla přihodit další kapitolku... protože čekání na tu další bude ještě lepší... ψ(｀∇´)ψ ψ(｀∇´)ψ Takové malé poškádlení z následující kapitoly: 

Všude se rozstříkla voda. Věci se vymkly kontrole. Nezáleželo na tom, kdo začal jako první, dopadlo to stejně. 

...Co dodat, příště to bude @ ψ(｀∇´)ψ ψ(｀∇´)ψ ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>