Kapitola 7 – Naschvál
„Zapomněl jsi, že jsme se museli políbit, když jsme se poprvé potkali? Chrisi, jsem zklamaný.” Tang Feng navedl konverzaci na bezpečné téma. Pro něj bylo lepší mít jasnou hranici mezi osobním a veřejným životem. I když bral Gina jako kamaráda, nebyli si dost blízcí na to, aby spolu diskutovali o tak hlubokých tématech jako život a láska.
Po Tang Fengově pobídnutí se Gino zatvářil, že mu to došlo. Oči se mu rozjasnily a na tváři se mu objevilo očekávání. „Ach, tohle je zlé. Ještě nejsem připravený točit tuhle scénu. Co kdybychom si to zkusili a pokusili se najít ten správný pocit. Takhle to hravě zvládneme, když dojde na ostré natáčení.”
„Mě to tak nepřijde.” Tang Feng Ginův návrh odmítl. „Režisér řekl, že až budeme hrát tuhle scénu, je třeba, aby na nás byl vidět náznak neznámosti a nervozity. Musíme být mladí a nezkušení jako nezralá zelená jablka. Pokud to budeme trénovat, budeme místo zelených jablek červená.”
„No tak, no tak, Tangu.” Gino nebyl ochoten se vzdát.
„Ne, já to odmítám.” Tang Feng zakroutil hlavou. Nebyl proti se s Ginem trochu víc sblížit, ale cokoli mimo práci nebylo nutné. Jemu stačilo, že byl schopen s Ginem hrát ve filmech. V soukromém životě mohli být jenom přáteli. Nechtěl žádný z těch problémů, co se vázal na důvěrné žertování.
V zábavním světě bylo příliš běžné, že se hraní proměnilo na realitu. Během natáčení mohli hrdina a hrdinka filmu skončit v posteli, i když měli doma stálé partnery. V Hollywoodu to nebylo nic nového. Ale když herec přikládal svému soukromému životu přílišnou důležitost, mohlo to snadno ovlivnit zbytek jeho herecké kariéry.
Gino byl tváří v tvář Tang Fengově tvrdohlavosti bezmocný. Nakonec poraženě zvedl ruce.
„Vy Číňani jste příliš staromódní!” Gino byl svou prohrou trochu pobouřený. „A to jsem si myslel, že od tebe dostanu pusu, když jsem ti uvařil. Tang Fengu, lámeš mi srdce.”
„Nejsem staromódní. Tohle je prostě moje osobní hodnota. Dobrá, pro dnešek s tím skončíme. Teď se můžeš ztratit za svojí roztomilou přítelkyní.”
„Je tohle žárlivost, co slyším?” Kvůli Ginově odpovědi neměl Tang Feng slov.
Zahlížel na Gina. „Jsi až příliš zamilovaný do sebe.”
Zatímco se hádali, někdo otevřel dveře do bytu. Když vzhlédli, spatřili u dveří stát pohledného, ale chladného muže. Když ten muž viděl, jak se Tang Feng a Gino dohadují na pohovce, zamrkal. Zeptal se: „Tang Fengu, host?”
„Pročítám si s Ginem scénář.” Tang Feng se zamračil, jak Lu Tianchen zavřel dveře a nakráčel dovnitř. „Kde jsi byl?”
„Dneska ráno jsem se musel o něco postarat. Nezmínil jsem to, protože jsem tě nechtěl budit. Copak sis nevšiml vzkazu, co jsem ti nechal vedle postele?” Lu Tianchen naprosto ignoroval Ginovu přítomnost. Soustředil se jenom na Tang Fenga.
„Ach, to jsem neviděl.” Ráno ho probudil Gino. Pak šel zpět spát a vzbudil se kvůli voňavému jídlu. Vůbec se na noční stolek nepodíval.
„Zdá se, že příště to musím přilepit na zrcadlo v koupelně.” Lu Tianchen se tak nějak něžně usmál. Přišel k Tang Fengovi a objal ho. Při tom vzácném pohybu zažertoval: „Chyběl jsem ti?”
„Jo, chyběl jsi mi, aby ses mohl postarat o výdaje za jídlo.” Tang Feng se usmál a také Lu Tianchena objal.
Lu Tianchen odpověděl: „To není problém.” Pak se podíval na Gina, co seděl vedle s komplikovaným výrazem na tváři. Zeptal se tónem, jako kdyby mu to tady celé patřilo: „Pane Gino, ještě jsi nevečeřel, že? Chtěl by ses najíst s námi?”
Díky Lu Tianchenovým slovům měl Gino jasno ve dvou věcech.
První: „S námi” bylo jasně myšleno s Lu Tianchenem a Tang Fengem.
Druhá: „Chtěl by ses najíst s námi” byl jasně zdvořilý způsob, jak mu říct, aby odešel. Jinak by Lu Tianchen řekl: „Co kdyby ses najedl s námi.”
„Ne, to je v pořádku. Dneska večer mám rande,” odmítl Gino taktně. Rozloučil se s Tang Fengem a Lu Tianchenem a odešel. Během celého toho procesu Tang Feng neřekl jediného slova, aby Gina zadržel.
Když Gino odešel, Lu Tianchen šel ke schodišti. Jak stoupal nahoru, řekl: „Zdá se, že se o tebe zajímá.”
Tang Feng se uchechtl a uklidil tu hromadu papírů, co ležela na stole. Sebral scénář a taky šel nahoru. „Když se herec příliš ponoří do scénáře, může mít zmatek ve vlastních pocitech. A proto když herec podvádí svého partnera, je to většinou se svým kolegou.”
Podvádění bylo běžné, když lidé zašli ve svých rolích příliš daleko. Nejenom že si postavu ze scénáře vtáhli do vlastního života, ale také se zamilovali do člověka, kterého milovali ve scénáři.
Zamilovat se do někoho jiného bylo celkem snadné. Někdy to trvalo jenom sekundu.
„Už ses s ním zapletl?” přišel Lu Tianchenův hlas z poza napůl zavřených dveří.
„Momentálně ne. Počkej chvilku...” Tang Feng vešel za Lu Tianchenem. Sledoval, jak si sundal košili a odhalil svoji vypracovanou horní část těla. Když se předseda natáhl ke kalhotám, Tang Feng vykřikl: „Tohle je moje ložnice. Předsedo Lu, tvoje je vedle.”
Lu Tianchen si sundal kalhoty a otevřel skříň. Vytáhl zevnitř oblečení, které nepatřilo Tang Fengovi.
„Zrovna teď je to i moje ložnice.” Lu Tianchen se k Tang Fengovi otočil zády a začal se převlékat do čistého prádla.
„Proč jsou tvoje věci u mě ve skříni?”
„Protože jsem je tam dal. Proto jsou u tebe ve skříni.” Lu Tianchen si natáhl kalhoty a jak si zapínal košili, otočil se. Na tváři se mu objevil mírný úsměv. „Tenhle měsíc budu u tebe v ložnici spát celkem často. Bylo by příliš otravné pendlovat mezi dvěma pokoji. Proto jsem se rozhodl si prádlo prostě přinést sem.”
„Proč? To se bojíš tmy?” Tang Feng tomu naštvanému komentáři nemohl odolat. Naštvaně nakrčil obočí. Prosím, nemohl by mít aspoň soukromou místnost jen pro sebe? Nebyl zvyklý sdílet s někým postel, ani nemluvě o tom, že to byl Lu Tianchen. Tohle bylo až moc divné. Zjistil, že pro něj bylo obtížné tu změnu v rozvržení přijmout.
„Nezapomeň na tu naši úmluvu.” Lu Tianchen si uhladil košili a provlékl opasek poutky u kalhot. Pak si vzal nahodilé šedé sako a oblékl si ho. „Jdi se převléct. Najíme se venku.”
„Nevzpomínám si, že by se v té úmluvě říkalo, že bych musel spát ve stejné místnosti jako ty.” Tang Feng cítil, jak se na něj žene bolehlav. Co přesně se s Lu Tianchenem dělo?
Nevadilo mu, když občas s někým sdílel postel. Ale bylo něco úplně jiného, když došlo na dlouhodobé sdílení.
„Tak bys radši spal ve stejné místnosti jako Charles?”
„Proč musím spát ve stejné místnosti jako on?”
„Je to muž, co jedná na základě svých vrtochů. Tang Fengu, pokud o něj nemáš zájem, snaž se k němu nepřibližovat. Charles se možná navenek jeví přelétavě, ale jakmile si něco umane, nepřestane, dokud to nemá pevně v rukách,” řekl Lu Tianchen vážně.
Tang Feng přikývl. Věděl, že měl Lu Tianchen o Charlesovi pravdu. A i když to věděl, když se naposledy cítil na dně, nakonec se s Charlesem znovu vyspal. Dobrá, bude se snažit ze všech sil, aby tomu příště zabránil. To měl ale štěstí, že v tomto životě potkal Charlese a Lu Tianchena.
Ani nemluvě o tom, že někde za rohem ještě číhal Albert.
„Ještě je pořád brzy. Co kdybys mě nejdřív zavezl do knihkupectví? Před večeří si koupím pár knížek.” Tang Feng se rozhodl, že všechno, co Lu Tianchen řekl, hodí za rameno. Momentálně byla jeho práce důležitější.
Tang Feng a Lu Tianchen večeřeli v nedaleké restauraci. Předtím si Tang Feng koupil pár knížek o křesťanství. Ačkoli si podobné materiály vyhledal, když si poprvé přečetl scénář, když opráší náboženské pozadí během natáčení, pomůže mu to se dostat do své postavy.
Byt, ve kterém bydleli, byl blízko natáčecí lokaci. Nedaleko byly restaurace a také park. Po celém dni stráveném uvnitř se Tang Feng chtěl projít po parku. Lu Tianchen bez diskuze souhlasil.
Tang Feng kráčel sám po chodníku. Lu Tianchen šel najít nějaké místo k zaparkování a nějakých pár minut se nevrátí. Jelikož se blížilo k večeru, v parku skoro nikdo nebyl. Pouliční světlo po krajích cesty osvětlovalo park teplým světlem. Zářilo mezerami mezi listy a na zemi vytvářelo nepravidelné vzorce. Chladný vánek, co vanul parkem, na kůži mrazil, ale byl osvěžující. Čas od času Tang Feng také nedaleko zaslechl brnkání kytary.
Tang Feng rychle zaznamenal vzlykání a potahování.
To tiché přerývané posmrkávání znělo skoro jako nějaké kotě. Tang Feng se zastavil a podíval se směrem, kterým ten zvuk přicházel. Vycházelo to z nedalekého křoví. Když se Tang Feng pořádně zaposlouchal, rozpoznal, že to je dítě. Co dítě dělalo v parku takhle pozdě a o samotě?
Přešel k tomu křoví a rozhrnul větve, co mu překážely ve výhledu. Viděl na zemi sedět tří nebo čtyřletou dívku, co si zrovna otřela oči. Svoje bledé tvářičky měla zmáčené slzami. A i její tmavé oči plavaly v slzách. Na první pohled byla prostě roztomilá.
Pravděpodobně se ztratila rodičům.
---------------------------------------------
~ A příště si povíme o tom, jak se nemáme bavit s cizími lidmi ;)
Kdyby někdo přemýšlel, kvůli prodlevám v překládání je anglický překlad zase o pár kapitol napřed, ale myslím, že ho brzy zase doženeme! ~
Žádné komentáře:
Okomentovat