TS2 - Kapitola 4

Kapitola 4 – Dech beroucí

„Vypadáš, že se co nevidět rozpláčeš.” Lu Tianchen si nedokázal pomoct a zamračil se. Nejenom že Tang Feng vypadal, jako kdyby se měl rozbrečet, ale ten pohled v jeho očích ho bodl hluboko do srdce.

Jak Lu Tianchen zíral do těch očí, měl pocit, jako kdyby spadl do moře střepin. Voda sestávající z ostrého skla mu drásala tělo všude možně a zraňovala jej.

„Tang Fengu, není třeba se do ničeho nutit. Všichni mají svou slabou stránku, ale také máme právo se té slabosti občas poddat. Nepřeceňuj vlastní sílu. Nejsi tak silný, jak si myslíš.” Lu Tianchen vtáhl Tang Fenga do náruče. Zopakoval: „Jsi obyčejný člověk. Obyčejný člověk.”

Nejsi hrdina z nějakého sci-fi filmu. Také nejsi protagonista příběhu, co musí na svých bedrech nést osud celého světa.

„Já... já jenom...” zakoktával se Tang Feng. Zhluboka se nadechl a opřel se Lu Tianchenovi o ramena. Před mnoha lety snil o dni, kdy se uvelebí v náručí jiného člověka a vypláče se ze všech svých nahromaděných emocí.

Lu Tianchen ještě pevněji sevřel paže kolem hercova pasu. Tang Feng cítil, jak mu žebra proti tomu silnému sevření zaprotestovala, ale zároveň byl tím gestem hluboce dojatý. Skoro kvůli tomu chtěl uvolnit sevření nad svými emocemi. Skoro ho to přimělo chtít se uvolnit a nechat se unášet vlnami své vlastní slabosti a divoké naděje.

Nakonec to vzdal.

Pevně se chopil nažehleného límečku Lu Tianchenova obleku. Látka se v jeho pěstech pomačkala, až z ní byl jenom zvrásněný hadr.

Lu Tianchen nevěnoval stavu svého obleku pozornost a dál Tang Fenga pevně držel. Když od svého ramene zaslechl přerušované vzlyky, stáhl Tang Fenga z pohovky zcela do své náruče.

Nikdo se nepromění na slabocha jen kvůli pláči nebo ukázkou své slabosti. Občasné uvolnění emocí nikoho nijak špatně neovlivnilo. Většinu času se lidé po pořádném pláči cítili lépe. Být laskavý k druhým bylo pěkné, ale také to bylo pomalé mučení, co člověka nutilo zadržovat vlastní emoce. Přílišná dospělost nebo pochopení člověka jen věznilo.





Když se Tang Feng vybrečel, rozhodně se cítil lépe. Byl dobrý pocit, když se na něj druzí spoléhali, ale ještě lepší bylo, když měl někoho, na koho se on sám mohl spolehnout. Ale jenom občas. Potřeboval to jenom občas.

Nejdříve mu bylo trochu trapně, že brečel Lu Tianchenovi na rameni. Jak mohl čtyřicátník brečet před člověkem, co byl dvakrát tak mladší? Ale co měl pláč ze smutku co dělat s věkem? Když ze svého jména odstranil přídavná jména jako „úspěšný” a „něžný”, byl jenom normální člověk.

Dokonce i nesrovnatelní hrdinové v komiksech měli svoje starosti a slabosti. Jak by obyčejný člověk jako on mohl být jiný?

Tang Feng se v tichosti opřel o Lu Tianchenovo rameno. Mysl měl naprosto prázdnou. Na nic nemyslel, ani na minulost, ani na budoucnost. Jeho myšlenky se naprosto zastavily, uvězněné v okamžiku. Dalo se to popsat dvěma slovy, a to, že byl – duchem nepřítomen.

Ucítil na tváři lehký dotek. Když mu na tvář a krk dopadlo několik vřelých dotyků, Tang Feng si uvědomil, že ho Lu Tianchen líbá. Ty polibky v sobě nenesly žádnou sexuální tužbu nebo špinavý chtíč.

Byly to prostě polibky. Něžné a citlivé polibky.

Ty polibky byly opatrné, ale za každým tím dotykem na jeho tváři cítil náznak zbožňování.

Konečně pochopil, jaké to je cítit se opečovávaný, jaké to je nechat se opatrně držet v náručí, jako kdyby byl poklad.

Tang Feng zavřel oči. Když ho jeho rodiče nechali na ulici, pravděpodobně mu také dali takový polibek na tvář nebo čelo.

Lu Tianchen si hercovo ticho vyložil jako nevyslovené svolení, aby pokračoval. Podepřel Tang Fenga a přesunul se, aby byli tváří v tvář. Tang Feng měl pořád zavřené oči, ale Lu Tianchen nespěchal. V klidu se díval na muže před sebou, oči měl soustředěné, jako kdyby chtěl vidět všechno včetně jemných vrásek v koutcích Tang Fengových očí.

Hladké čelo. Oči s mírně zvednutými koutky a prominentní víčka. Husté řasy, co se chvěly jako motýlí křídla v bouřce. Nos, z kterého při každém výdechu vycházel teplý vzduch. A rty, které se jevily obzvláště měkce, když byly uvolněné.

Lu Tianchenův chladný výraz najednou roztál. Zatímco měl Tang Feng zavřené oči, něžně se usmál. Postupně se k němu nahýbal a oči zavřel, až když se skoro dotýkali špičkou nosu. Nakonec Tang Fenga políbil.

Byl to jejich první skutečný polibek.

Byl něžný a vřelý, polibek, co v sobě nenesl žádnou touhu, dostatečně čistý, aby se z něj sevřelo srdce.

Moc dlouho ten polibek neprotahovali a brzy se od sebe odtáhli.

„Měl by sis odpočinout. I když se ti nechce spát, aspoň na chvilku zavři oči.” Lu Tianchen strčil Tang Fenga zpět na pohovku. Když herec otevřel oči, sehnul se k němu dolů a políbil ho na čelo. Posadil se přímo vedle Tang Fenga. Nevšímal si Tang Fengova pohledu a přitáhl si ho k sobě, aby si ho položil na nohy.

Tang Feng skrz kalhoty cítil teplo Lu Tianchenova těla. Ačkoli se předseda vždycky tvářil chladně, jako kdyby říkal: dlužíš mi 30 milionů dolarů, jeho tělo bylo vlastně velmi teplé.

Jelikož se Tang Feng rozhodl si odpočinout, nehodlal se před Lu Tianchenem ostýchat. Přesunul se do pohodlnější pozice a zavřel oči. Ale jelikož měl do paměti vryté hodiny slušného chování, nezapomněl vyjádřit svůj vděk.

„Děkuju.”

„Jsi můj zaměstnanec.”

Důvod, co nezněl jako důvod. Tang Feng se usmál se zavřenýma očima.

Lu Tianchen se prsty prohrábl Tang Fengovými jemnými černými vlasy. Zhruba za deset minut se také natáhl na pohovku. Ovinul své paže kolem Tang Fenga a přitáhl si ho k hrudi, prsty si propletl s jeho.

Když se Tang Feng v jednu třicet znovu objevil, zbytek filmového štábu byl v šoku.

Jelikož přes polední pauzu brečel, měl oči mírně zarudlé a opuchlé. Ačkoli se maskérka snažila ty stopy zakrýt, v očích mu stále zářil pocit křehkosti. Zdálo se, jako by je pokrývala vrstvička ledu. Bylo těžké rozeznat, kdo se za tím ledem skrýval a jestli trpěl nebo ne.

Kvůli Tang Fengově stavu se o něj ostatní báli. Až se ta vrstva ledu roztříští, pořežou mu ty střepiny oči? Propukne najednou v pláč?

„Stejná scéna, pokus deset!” Poradce scénáristy si připravil klapku. Po ostrém klapnutí začal Tang Feng hrát.

V protikladu k jeho předchozím pokusům nezačal hned kráčet ke kameře. Tang Feng držící urnu s popelem stál zaraženě na místě. Zvedl hlavu a zamrkal na okolí. Jakmile zvedl hlavu, jeho malá silueta ostře kontrastovala s rozlehlostí ulice.

Ze scény se vzdouvala hutná vlna ztráty a zmatku jako vír. I když ještě nijak neupravovali barvy a ani nepřidali hudbu na pozadí, stačilo se jen podívat Tang Fengovi do tváře a všichni cítili, jak na ně dopadl žal jako temnota noci.

Tang Fengovi nebylo třeba, aby něco říkal. Jen to světlo, co se mu chvělo v řasách, stačilo, aby kvůli němu lidé trpěli. Člověk si nemohl pomoct a musel přemýšlet, co zakusil, že vypadal tak ztraceně a otřeseně. Proč byl sám? Odkud přišel? Kam šel? I kdyby překonal překážky a pokračoval ve své cestě, dorazí na místo, kde toužil být?

Možná byl odsouzen kráčet až do skonání času. Od začátku cesty až do konce, od konce na začátek, navždy lapený v mukách osudu.

Spíš než že by hrál bylo lepší říct, že Tang Feng vůbec nehrál. Neobtěžoval se o své roli příliš přemýšlet. Ani se neobtěžoval příliš přemýšlet o tom, jak by měl tu scénu podat. Byl Tang a Tang byl on. Na světě existovali oba, prostě oddělení jinou rovinou a časovou érou. Oba dva se narodili stejně, měli stejně ošklivé dětství a stejný pocit ztráty.

Pod kamerou se ty pocity zvětšily.

Tang Fengova tvář byla skoro bezvýrazná, ale pohled na ni byl bolestnější, než kdyby brečel.

Na konci scény Tang Feng zvedl hlavu a upřel pohled přímo do kamery. Režisér a pár ostatních členů štábů, co seděli za monitory, měli příležitost spatřit celou jeho změnu. V tom okamžiku se jim Tang Fengova tvář vryla hluboce do srdce.

Cítili, jak je to zasáhlo do srdce, jako kdyby někdo vzal perlík a krutě je s ním mlátil. V uších jim při každém tom úderu zvonilo.

„Režisére, konečně věřím tomu, co jste mi předtím řekl. Tang Feng je rozhodně schopný zaujmout Fiennesovo místo.” Zástupce režiséra si dlouze vydechl. Upřel pohled na záběr, kdy Tang Feng zíral přímo do kamery. Ten pohled byl dostatečně omračující, že z toho záběru mohli udělat propagační plakát.

Li Wei mu neodpověděl. Byl příliš šokovaný, jak se to celé vyvrbilo.

Tang Fengovo nynější představení bylo vynikající. Jak by to mohl být herec, co zrovna debutoval? Proč před tímhle filmem neměl na svém kontě žádný film nebo jiné dílo?

Představoval si, že Tang Feng bude potřebovat minimálně dva nebo tři dny, aby tu scénu dokončil. Ale trvalo to jenom přes přestávku na oběd. Jenom přestávku na oběd!

Li Wei zíral na výsledek na monitorech a byl tak rozechvělý, že se to slovy nedalo popsat. Uchechtl se a rukama si zakryl tvář. Nemohl uvěřit, jaký poklad vykopal.

Konečně pochopil Leroyova slova. Ten bystrozraký stařík na první pohled věděl, že Tang Feng měl rys, co uchvacoval režiséry všech věků – neomezený potenciál.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>