TS2 - kapitola 8

Kapitola 8 – Malá Anička

Když Tang Feng viděl, že je ta dívka sama, přišel a poklekl před ní. Díval se jí z očí do očí a tichým hlasem řekl: „Ahoj, já jsem Tang Feng. Co tady děláš sama?”

Malá dívka na něj zírala s uslzenou tváří. Z dálky se její oči jevily jako černé, ale jak před ní Tang Feng klečel, viděl, že měla vlastně hnědé oči. Své velké oči měla plné slz. Zamrkala na Tang Fenga, ty slzy v jejích očích přetekly a řinuly se jí po tvářích. „Táta je pryč. Anička se tátovi ztratila.” Její dětsky vysoký hlásek byl stejně jako její vzezření roztomilý.

Park nebyl velký. Dívčin otec ji pravděpodobně zrovna teď hledal. Tang Feng si pomyslel, že by jí pravděpodobně taky mohl pomoct najít tátu.

Tang Feng tu dívku ukonejšil a brzy se začala smát. Zatímco byl šťastný, že už nebrečela, taky ho trochu trápilo, že se tak rychle otevřela cizímu člověku. Kdyby na ni natrefil místo něj někdo se špatnými úmysly, určitě by ji unesl. Zapomeň na to. Tohle povídání by si měl nechat, až narazí na Aniččina tatínka.

Pokud si její otec všiml, že postrádá svou dceru, měl by se zrovna teď vracet ve vlastních stopách. Než aby pobíhali po celém parku, bylo by chytřejší, kdyby zůstali tam, kde jsou. Tang Feng se s malou holčičkou posadil na jedné lavičce v parku a čekal spolu s ní.

Anička byla roztomilá. I když byla malá, vypadala stejně delikátně jako panenka Barbie. Lidé ze Západu byli v mladém věku všichni celkem roztomilí, ale bylo vzácností narazit na tak nádherné dítě jako Anička. I její rodiče museli být určitě přitažliví lidé. Podle oblečení, co měla na sobě, byla její rodina celkem zámožná.

„Aničko, vzpomínáš si, kde ses tátovi ztratila?”

„Bylo tam moc lidí a pak už jsem tátu nemohla najít. Strejdo, pomůžeš mi ho najít?”

Anička popadla Tang Fenga za zápěstí.

„Samozřejmě.” Tang Feng se na ni usmál.

Když se díval na Aničku, připomínalo mu to jeho samého. Bylo pro něj těžké ji nelitovat. Jelikož on prožil dětství bez lásky, když vyrostl, nedokázal vzdorovat té něžnosti, co se v něm vzdouvala, když někde viděl ztracené nebo slabé dítě. Aby Aničku udržel v klidu, snažil se si s ní povídat. „Aničko, jaké hry ráda hraješ?”

Dívka zvedla ruku a vzrušeně řekla: „Nejradši hraju s tátou na fanty. Strejdo, taky se mnou můžeš hrát! Já začnu jako první!”

„Dobře,” souhlasil Tang Feng.

„Strejdo, máš někoho rád? Jako má rád táta maminku.” Anička na Tang Fenga zamrkala svýma velkýma očima. Kvůli jejímu nevinnému výrazu Tang Feng zapomněl odhadnout význam její otázky.

„Ach... Zrovna teď ne,” odpověděl Tang Feng, když o tom chvilku popřemýšlel.

Bylo pár lidí, o které se zajímal, ale bylo příliš brzy, aby mluvil o nějakém vážném vztahu. Tang Feng by dítěti nikdy nelhal, takže promluvil pravdu.

„Teď jsem na řadě já. Kolik ti je, Aničko?”

„Jsou mi čtyři a půl.” Anička se zeptala na další otázku: „Jaký typ lidí se ti líbí?”

„Jaký typ lidí se mi líbí...” Tang Feng o tom nikdy nepřemýšlel. Na chvilku se odmlčel a pak odpověděl: „Hmm, co se vzhledu týče, na tom mi nesejde, pokud se mi líbí, jak ten člověk vypadá. Co se týče charakteru, doufám, že to bude laskavý člověk. Někdo s optimistickým náhledem na život. Taky doufám, že si bude cenit stejných hodnot jako já.”

„Strejdo, ty jsi tak hodný člověk. Můžeme být kamarádi?”

„Samozřejmě, rád bych se s tebou kamarádil, Aničko.” Tváří v tvář nevinnému dítěti Tang Feng nedokázal odolat úsměvu. Svět dospělých byl komplikovaný a plný zvratů a obratů. Jenom děti mohly mít v očích takový čistý pohled; na první pohled byly k zulíbání.

„Musíš mi to odpřísáhnout!” Anička zamrkala a natáhla k němu malíček. Na tváři měla vzrušený výraz.

„Dobrá, přísahám na malíček na sto let.” Tang Feng Aničku pohladil po vlasech a s pochopením se na ni usmál.

V tom okamžiku zaslechli ustaraný výkřik muže: „Aničko! Můj bože. Konečně jsem tě našel.”

Tang Feng se podíval na muže, co se objevil na kraji křoví, vstal a vzal Aničku sebou. Dívka se jevila trochu nabručeně. Tang Feng tiše řekl: „Aničko, je to tvůj táta? Jdi k němu.”

Anička měla hlavu skloněnou a v očích jí problýskla nenávist. Když znovu vzhlédla, byla na ni vidět zase jenom nevinnost. Podívala se na Tang Fenga a pak na muže, co k ní utíkal. Nakonec se rozběhla ke svému otci.

„Tati, jsi hroznej! To jsi mě našel až teď!” křičela Anička nahlas za běhu.

„Jo, je to všechno moje chyba. Aničko, už se na mě nezlob, dobře?” Muž chytil svou dceru do náruče a usmál se na Tang Fenga. „Díky, že jste se mi postaral o dcerku.”

„To nic. Rád jsem pomohl.”

Tang Feng si pak chvíli povídal s Aniččiným otcem. Vyjádřil svou starost a doufal, že se o Aničku bude lépe starat. Měl by ji naučit, že nebylo správné tak snadno mluvit s cizími lidmi.

Vštípit Aničce ostražitost nebylo kvůli tomu, aby zničil její nevinnost, ale aby jí jako dítěti, co se nebylo schopno bránit, zvýšil opatrnost.

Jelikož se s ním Anička chtěla kamarádit, Tang Feng jim nakonec dal svoji adresu a telefon, než odešli.

Když za ním přišel Lu Tianchen, Anička a její táta zrovna odcházeli.

„Kdo to je?” Jak se Lu Tianchen díval na vzdalující se siluety, zamračil se. Momentálně nebyl moc šťastný.

Zrovna teď mu někdo na parkovišti odřel auto a kvůli tomu promrhal spoustu času. Když se Lu Tianchen podíval na ten pár otce a dcery, instinktivně cítil, že je na tom něco divného.

„To je Anička a její otec.” Tang Feng mu rychle převyprávěl detaily jejich shledání.

„Vypadají spolu podivně. Měl by sis na ně dát pozor. Neber všechny kolem sebe jako přátele,” vyvodil Lu Tianchen bez obalu.

To se tenhle mladíček, kterému nebylo ještě ani třicet, snažil poučit starého lišáka jako on? Tang Feng vůči Lu Tianchenově varování namítal. Anička byla roztomilé dítě. Věřil by tomu, kdyby to byl dospělý, ale nevinné dítě nemohlo mít postranní motivy.

Navíc momentálně neměl žádné peníze, moc ani nepřátele. Také byl v Americe. Kdo by ho pronásledoval celou cestu až do Ameriky, aby se mu pomstil?

Su Qicheng? To bylo absurdní. Charles kladl důraz na to, že Su Qicheng už se ho neodváží ani dotknout.

„Moc o tom přemýšlíš. Anička je malá holka. Přestaň se na ni dívat svýma krutýma podnikatelskýma očima.” Tang Feng byl z toho mírně nešťastný. Lu Tianchen byl dobrý podnikatel, ale to nevylučovalo skutečnost, že Tang Feng neměl rád některé rysy Lu Tianchenovy osobnosti. Neměl právo kritizovat ostatní, ale měl právo vyjádřit svou nelibost.

„Jsi se mnou nespokojený?”

„Ne, jen si prostě myslím, že by ses k lidem kolem sebe mohl chovat laskavěji. Nemysli si, že každý člověk, co se s tebou snaží sblížit, má špatné úmysly.”

Lu Tianchen se chladně uchechtl. „Rozhodně takoví lidé existují.”

„Rozvrátil bys celou zahradu růží jen proto, že ses o jednu popíchal?” střelil po něm Tang Feng na oplátku. Svět nebyl dokonalý a co? Nic nebylo dokonalé. Když se lidé místo na přednosti ostatních zaměřili na jejich nedostatky, nepřineslo to nic než utrpení. Existovalo jedno rčení: Na světě nescházela krása, jen oči, co by ji viděly.

Bylo normální, aby si lidé dávali pozor na cizí lidi, ale nebylo dobré to přehánět.

Tang Feng si myslel, že se s ním Lu Tianchen bude dohadovat. Buď to, anebo se atmosféra vytratí do trapného ticha. Ale Lu Tianchen se po něm jenom podíval a tiše řekl: „Jen jsem se o tebe bál.”

Tang Feng najednou neměl slov.

„Až se trochu projdeme, vrátíme se,” přinutil se Tang Feng říct po dlouhé chvíli. Lu Tianchen šel proti pravidlům. Nebyl zvyklý jednat s takovým logickým Lu Tianchenem.

„Dobře, řekni mi víc o tom, co se předtím stalo. O té tvojí nové kamarádce Aničce.”





V ulici naproti parku bylo zaparkované černé auto. V Americe to nemohl být běžnější pohled.

„Jdi pryč. Ty hloupé prase!” zakřičela roztomilá malá dívka na muže, co ji držel. Muž ji postavil znovu na zem a uctivě od ní odstoupil. Kvůli tomu se po nich podívalo hodně kolemjdoucích. Osobní strážce, co stál vedle auta, otevřel dveře na zadní sedadlo. Malá dívka okamžitě skočila dovnitř. Na její tváři nebylo ani smítko nevinnosti, co ji před tím zdobila. Hrdě se usmála, úplně jako malý ďáblík. „Tati, ten Tang je tak pitomý. Uvěřil všemu, co jsem řekla.”

Na zadním sedadle seděl Albert, co zrovna odložil sklenici na víno, co měl v ruce. Rozpřáhl ruce a řekl: „Moje Anička je tak chytrá.”

Anička mu vběhla do náruče. Se smíchem se Albertovi opřela o hruď. „Tati, líbí se mi.”

„Vážně? Já to cítím stejně jako ty, Aničko. I mě se ten pitomý muž líbí.” Albert se na ni usmál. „Pojď, řekni mi, co jste spolu dělali. Jak odpověděl na otázky, co jsem ti řekl, aby ses na ně zeptala?”

(Pozn.: A teď kdo je tu to důvěřivé dítě, co?)
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>