OSA - kapitola 17

Kapitola 2

Teď Rourke věděl, co mu přišlo tak povědomé, když mu Stephanie ukázala obrázek ústředí Omega Society. Bylo to očividné, ale jeho rozptýlila jejich konverzace. Takové budovy už předtím viděl v učebnicích dějepisu. Ale podle toho, jak je malovali, si myslel, že byly mnohem vyšší.

Jak ta budova vystupovala ze země, kroutila se a vytvářela čtvercovou spirálu, co se jednou otočila. Zdálo se, že hrany té tmavé oceli neustále klouzaly. Ale nepatrně, byl to zrakový klam. Když se člověk dostatečně nesoustředil, působilo to, jako kdyby se celá budova neustále otáčela na místě.

„To je harémová věž,” řekl Rourke, nohy mu vrostly do země. Věděl, k čemu se upsal. Ale aby ho tam strčili, aby přímo ze stránek jedné jeho učebnice o otroctví a znásilnění vystoupila ta nenáviděná praktika...

„Nejdu tam.” Zahlížel na Stephanii, poprvé ji nenáviděl. „Oklamal jsi mě.”

„Uch, ano... někdy lidé při pohledu na toto místo reagují špatně. A proto obrázky na našich webovkách upravujeme ve photoshopu a vystřihujeme tu věž. A momentálně platí dlouhodobý, ale dočasný zákaz fotografování věže a jejího sdílení na pozemském internetu. Uuf, vážně toho hodně skrýváme...” Stephanie ho vzala za paži jako vždycky, ale Rourke se tentokrát nepohnul.

„To je harémová věž,” zavrčel a odtáhl se.

„Ne! Ne, Rourke, na všechny se podívej.”

Navedla ho, aby sklopil zrak na náměstí před nimi. Ta věž ho upoutala jako první, ale na náměstí se to mírně hemžilo lidmi. Alfové, Omegy a děti mezi nimi. Vcházeli a vycházeli z několika normálních budov.

„Nikoho tu nevězníme.” Zatahala ho. „Slibuju. No tak, ukážu ti to tu.”

A tak započala jeho prohlídka.

„Omega věž je vlastně jen družstevní dům,” řekla. „Věř mi, my Bety jsme vážně tvrdě bojovali za to, aby se to nevztyčilo. Zaprvé proto, že jsme chtěli, aby Omegy bydleli v oddělených domech jako ostatní lidé na Zemi. A zadruhé, no víš, kvůli tomu, že to připomíná minulost a tak.”

Z jedné budovy vyšel muž s velmi opuchlým břichem, byl jim celkem blízko. Rourke se snažil nezírat, ale to bylo nemožné. Zíral aspoň koutkem oka.

Zdál se v pořádku. Ne nijak zvlášť extatický nebo tak něco, ale normálně a vypadal zdravě. Ten těhotný muž zavolal ke dveřím za sebou s náznakem podráždění v hlasu. A pak k němu přihopsal malý chlapec, vlasy měl jasně jantarové.

Vzali se za ruce a dál se blížili k Rourkeovi. Když se střetli pohledem, ten muž se zarazil a Rourke si uvědomil, že otevřeně zíral.

„Hej,” zavolal ten muž a trochu zamával. Ale zdálo se, že co se týče toho, aby se přiblížil, byl obezřetný.

Stephanie se stočila rovnou k němu. „Ahoj, Thomasi! Jak je?”

„Zaneprázdněně,” hudroval. „Tohle je další nový kluk, co? Nebo Beta?”

„Je Omega a bude s tebou bydlet,” odpověděla.

„Jéj!” vykřikl chlapec a rozběhl se k Rourkovým kolenou.

Rourke o krok ustoupil a zvedl paži, jako kdyby se chtěl bránit. Jeho instinkt mu pravil: Řítí se na mě Alfa. Ale to maličké mu objalo pažemi kolena a široce se na něj usmívalo.

„Uuuuch...”

Rourke nikdy nezvážil, že bude vychovávat dítě déle než ve fázi mimina. Rodinná část jeho plánu se rozplývala na to, že Alfové dělali to, co se svými potomky dělali. Představil si, jak se jeho matka rozplývala nad miminkem, ale to bylo spíš o tom, aby mu odpustila a ne aby vytvářel dlouhodobou rodinu.

„He, Elias si prochází fází objímání,” řekl ten muž, naklonil se k němu a odtáhl svého syna. Musel se doširoka rozkročit a nahrbit se. Vypadalo to tak divně. A jeho nabobtnalé břicho bylo, no... Rourke to nechtěl přiznat, ani potají ne.

Ale nechutné. Takové to bylo.

„Já jsem Thomas.” Natáhl k němu ruku. Rourkeovi to chvíli trvalo, ale pak si vzpomněl na své vychování.

„Rourke.”

To potřesení rukou bylo dokonale vřelé a normální.

„Je v pořádku být zprvu vytřeštěný,” řekl Thomas a poplácal se po nafouklém břichu. „Zvykneš si na to. V kterém bytě budeš bydlet?”

Stephanie mu řekla číslo.

„To je vysoko! To musí být prudce elegantní. Blahopřeju. Tvůj Alfa musí být někdo důležitý.”

„Všechny byty jsou stejné,” řekla Stephanie.

„Ale výhled je lepší,” namítl Thomas. Pak pokynul k budově za sebou. „No, tam chodíme na lekce umění. Zapiš se na keramiku nebo malování a budeme se vídat.”

Jo, s tím Rourke nepočítal. Měl umělecké schopnosti méně funkční olihně.

Ale řekl: „Dobře.”

„Vlastně...” Stephanie si poklepala na spodní ret. „Možná bys mohl přijít na návštěvu? Mohli bychom zajít na večeři nebo tak něco, pomoct Rourkovi zapadnout!” Tleskla. „Víš, Rourke měl tak nějak špatný první dojem.”

„Och. Jeden z těch, co?” Thomasův rozzářený výraz se zamlžil, ale ne moc. Jako u Stephanie i on měl takové ty oči, co byly vždycky připravené se usmívat. Rourke si poprvé všiml jejich nezvyklé barvy. Hnědé, ale s nepatrnou pěknou září, jako rozeklaná skála, co se rozštípla a ukázala rozpálenou lávu.

Jeho syn měl stejnou barvu očí, ale neustále mu zářily jako každé Alfě.

„No, neměj z toho můry. Nic špatného se tu neděje. Sezdané Alfy by si ho podali, kdyby se o něco pokusil. Jsou hrdí na to, že si udržují velmi dobrou reputaci.” Vytáhl telefon. „Vyměňme si číslo, dobře? A můžeš mi napsat, pokud budeš mít jakékoli otázky.”

„A co ta večeře?” tlačila Stephanie s nadějí.

Rourke si přál, aby to nechala plavat. Napsat tomu chlápkovi bylo v pohodě, ale být s ním tváří v tvář, v jeho stavu... to bylo nepříjemné. Také vytáhl telefon a proklikal se na možnost synchronizace a vyhledal si telefony v okolí. Thomas měl na profilu fotku sebe a mimina s jantarovými vlasy.

Další? Nebo jeho syn před pár lety?

Jak často si tímhle prochází?

Thomas měl ruku položenou na břiše, mírně si ho poklepával.

„Co takhle kdybych ti místo toho napsal, jestli máš hlad? Když jsem sem poprvé přišel, dva dny jsem nic nejedl.”

„To zní dobře,” řekl Rourke. Přišlo mu nezdvořilé nechat Stephanii mluvit a dělat mu tohoto kamaráda. Zvlášť když Thomas oslovoval přímo Rourkea, i když se do toho pořád míchala.

„Taky půjdu!” řekl chlapec pod nimi a přísně se střídavě díval na oba dospělé, jako kdyby věděl, že na něj zapomněli.

„Ano, taky můžeš přijít.” Ale bezhledně, ve skrytu svého masivního břicha Thomas vykroužil ústy: Neboj se. A mrkl.

Po pár zdvořilostech na rozloučenou se vydali jinými směry, Thomas zavolal zpět na ně: „Zapiš se do uměleckého klubu! Je to zábava!”

„Vidíš?!” řekla Stephanie, když byl jejich známý jen stěží z doslechu. „Tohle je přátelské místo. Omega muži jsou tak nějak jedna velká rodina, víš? A Alfa muži taky. Na Zemi není ta samá 'příslušnost', jakou najdeš tady.”

----------------------------------------

~ Nová tvář! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>