OSA - kapitola 15

Kapitola 15

Byli v parku. Bylo denní světlo, ale nebe bylo naprosto černé a hvězdy nebylo vidět. Stephanie vysvětlila, že druhá zahrada měla zvláštní silové pole, co odrážela světlo. Nebe na Měsíci bylo vždycky černé, až na Zemi, co byla obrovská a nádherná. Bylo divné vzhlížet k černočerné obloze a přitom všechno kolem něj bylo slunečné a jasné.

Park byl krytý kopulí a bylo tam spoustu trávy a stromů. Pokud se Rourke nedíval na obzor, skoro by uvěřil, že byl zpět doma. Až na to, že vzduch byl dokonale stojatý. Až to bylo tak trochu otravné.

Nikdy si neuvědomil, že jedna z těch skvělých věcí, co bral na Zemi jako samozřejmost, byl vánek. Bez ohledu na to, jak mírný.

Park byl plný lidí; lidí i alfů. Stephanie usoudila, že by pro něj bylo zdravé vidět, jak se alfové a omegy chovali pokojně. A opravdu. Rourke si vždycky představoval, že lidi drželi ve věžích, jak ho to učili na škole, ale tady se setkávali jako obyčejní lidé. Daleko od nich bylo hřiště a tam skákaly hlavy barev duhy, lezly na klouzačky a na houpačky.

Rourke si přál, aby seděli blíž té oblasti, aby ty děti viděl. To místo, kde byli, bylo daleko od cest a střetávání s lidmi. Stephanie řekla strážím, aby sem přitáhli piknikový stolek. Znovu byl dřevěný a obyčejný, jako většina věcí v parku. Rourke si myslel, že měsíční nábytek bude exotičtější.

Nikdo je neměl rušit a kolem dokola byli stráže, co měli přesměrovat každého, kdo by se chtěl dostat do stínu.

Stephanie měla na sobě zdravotní límec. Trvala na tom, že je v pořádku a že to bylo jen kvůli tomu, aby se Zachri cítil hůř. Ale Rourke měl podezření, že lhala, aby se přestal omlouvat.

Jedna výhoda chlápka s jasně modrými vlasy—Rourke ho spatřil na míle daleko, nesl s sebou kytici bílých růží. Měl na sobě další šedý oblek a lehce zbarvené sluneční brýle. Když dorazil, strčil si je do kapsičky od saka.

„Ahoj, Rourke.” Usmál se, dokonale civilizovaný a přátelský, ale Rourke si přál, aby si ty sluneční brýle nechal na nose. Oči měl tak divné.

O chvilku později už pozornost upíral jen na Stephanii.

„Tohle je pro tebe. Je mi to tak líto...”

Předal jí růže, což Rourkeovi přišlo jako menší zklamání. Ale předpokládal, že to měl čekat. Minule se stalo všechno špatně.

„Také bych ti přinesl dárek, Rourke,” řekl a posadil se naproti němu a Stephanii. „Ale po tom svém chování jsem nedokázal vymyslet nic vhodného. Naprosto jsem zničil příležitost, jak si u tebe vybudovat důvěru. Takže si to musím získat zpět. A pak tě vhodně zasypu dárky.”

Složil si ruce na stole, jako kdyby to bylo obchodní jednání.

Tak nějak bylo. Rourke dokázal dýchat o něco snadněji.

„Jak jsi na tom se zdravím?”

„Dobře,” odpověděl Rourke.

„Buď prosím specifičtější.”

Ačkoli ta jeho žádost byla náročná, jeho tón nebyl. Ale Rourke stejně dokázal říct, že očekával, že mu odpoví.

„Ehm, já... od našeho setkání jsem už nezvracel.”

Podle Zachriho mlčení Rourke předpokládal, že chtěl víc podrobností.

„Cítím se v pořádku. Možná trochu unaveně. Ale velmi dobře.”

Ví o tom chtíči? Rourke předpokládal, že musel. Ten účinek pominul, ale stačilo se jen podívat Zachrimu na ruce a cítil jeho náznak. Zachri pohnul rukama a pak si je promnul. Pak je dal pod stůl.

„Tak to jsem rád. Stephanie mi řekla, že možná odmítneš můj příhoz, a já doufám, že to neuděláš. Rád bych tě přesvědčil, abys mi dal dva týdny, abych se ti ukázal.”

Usmál se, ale ten úsměv působil vystresovaně. Rourke chtěl užuž odpovědět: Jo, dobře. Stejně tu jeho nabídku nechtěl odmítnout. Ostatní kupci v dražbě nebyli o nic lákavější než předtím. Ale Zachri pokračoval v řeči.

„Ale... Zdá se, že moje dávka je stále nedostačující. Stephanie, prosím, informuj své strážce, že Rourke na mě má vliv. Nemyslím si, že mě to přemůže. Ale bude nejlepší hrát na jistotu.”

„Ježíši, Rourke. Vážně do něj musíš být udělaný, co?”

Rourke se po ní podíval rozpačitě a zhrozeně zároveň. Stephanie na něj mrkla, sáhla do kapsy a vytáhla lahvičku s pilulkami. Trochu jí zatřásla, aby si je vzal.

„Dej si pár. Dopřej mu trochu oddychu.”

Zachri se zdvořile uchechtl. Ten nebezpečný, neovladatelný zlosyn, kterého z něj Rourke udělal, se neshodoval s tím jeho něžným hlasem a nynějším chováním.

„Můžeme mít dva týdny. Déle, pokud chceš,” zamumlal Rourke a vysypal si na dlaň dvě pilulky.

Zachriho úsměv se okamžitě rozšířil. Brzy své nadšení zakryl, ale Rourke dokázal říct, že tím alfovi udělal radost. Vážně mě musí chtít.

To je dobře.

„Přesuneme tě na ústředí Society,” řekla Stephanie, zatímco Rourke předstíral, že si bral pilulky. „Doufám, že ti to nevadí, Rourke. Požádala jsem je, aby ti během této schůzky přenesli zavazadla. Vím, jak moc nesnášíš vesmírný toustovač.”

Jak se zachichotala, Rourke usrkl z její lahve vody.

„Budete mít veřejné návštěvy pod dohledem, dokud léky nezačnou fungovat. Představenstvo tu nehodu stále prošetřuje, ale s největší pravděpodobností vám stále umožní pokračovat v randění, pokud po předem dané údobí zachováte civilnost. Dva týdny pravděpodobně nedovolí dotyky.”

Když ani jeden z nich nic neřekl, Stephanie se na ně podívala. Alfův úšklebek zmizel a nepřestal na něj zírat. Rourke se mu bál podívat do očí. Měl pocit, že ho přichytil.

Stephanie rozpačitě pokračovala: „Je tu malá šance, že tu cenovou nabídku bloknou. Rourke, bylo by nápomocné, kdybys sepsal prohlášení o svých preferencích vůči Zachrimu a jak ses cítil, když k tomu incidentu došlo.”

Rozhodně to viděl. Ačkoli Rourke klamal Stephanii a doktory celé měsíce. Alfa se tvářil prázdně, ale intenzivně, očima se ani na sekundu nepohnul od Rourkea.

„Haló? Vy dva?” Stephanie mezi nimi zamávala rukou. Obrátila se na Zachriho. „Tohle je stav nouze? Měla bych je požádat, aby tě zastřelili?”

To si získalo jeho pozornost a Zachri několikrát zamrkal, podíval se přes rameno na stráže, co tam stáli.

„Ne... Ne, to bude v pořádku. Myslím... že Rourke a já jsme velmi chtiví tohoto páření. Není-liž pravda?” zeptal se a podíval se přímo na Rourkea.

„Ano.” Rourkeovi se nějak povedlo podívat se mu do očí, když odpovídal. A nešeptal. Po těle mu skákala husí kůže a on zjistil, že jeho nervozita ustoupila něčemu jinému.

Když se cítil takhle, alfové mu připadali jiní. Rourke teoreticky věděl, že by ho mohl hodit do zdi a že to byl v podstatě vládce Země a to všechno, ale nebyl zastrašující. Už ne.

Rourke se posadil vzpřímeněji a přímo upřel pohled na Zachriho.

Alfa přesunul pohled na Stephanii. „Ohromím tě tím, že odejdu o vlastním odhodlání. Doporučíš představenstvu, aby Rourkea hned poslali ke mně domů.”

„Není připravený, ještě ani—”

„Doporučíš to. On a já jsme spřízněné duše. Není-liž pravda, Rourke?”

Rourke okamžitě přikývl.

„Jen stěží znáte svoje jména!”

Zachri vstal od piknikového stolku. „Doporučíš to. Rourke—pokud tohle chceš, zařiď, ať do udělá.”

Jak odcházel, Stephanie na něj zírala.

„Jen stěží se znáte dvě minuty.”

„Ale má pravdu, Stephanie. Cítím s ním spojení.”

Ale ne jako spřízněné duše. Bylo směšné, jak to Zachri řekl. Jako kdyby papouškoval zvuk a ne slovo. Zdálo se, že kultura alfů nepodporovala koncept spřízněných duší. A to Rourkeovi nevadilo.

To, co se Zachrim měl, bylo lépe nazývat „účelem” a ne pocitem. Rourkeovi to nevadilo.

„Ten chlápek se s tebou rozhodně chce dát dohromady.”

Rourke sledoval, jak odcházel.

„Ježíši. Ty to chceš taky, že jo?” Povzdechla si a potřásla hlavou. „Ty a modří chlápci, co?”

„Ano, prosím,” řekl, aby jí na tváři vykouzlil úsměv. Nemám moc času.

----------------------------------------

~ A to je konec první knížky! Takže Zachri je stále ve hře a teď už dokonce ví, že Rourke nebere prášky tak, jak by měl... Nastává otázka: dáme si pauzu nebo se vrhneme na druhou knihu? ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>