OSA - kapitola 16

Kapitola 1

Na Měsíci vedlo ke všemu metro a nikde nebyla žádná auta. Stephanie mu vysvětlila, že Měsíc nebyl moc velký. Z Pozemské strany na Hvězdou se dalo doslova dojet za pár hodin správným rychlíkem. Místní metro bylo hladké a netknuté, nevandalizovaně bílé. Metro na Zemi bylo přeměněné na účinnou energii, ale samotné vlaky se nedočkaly vylepšení.

Na nástupišti byli jenom Alfové, všichni upírali zrak na Rourkea. Stephanie do něj šťouchla loktem.

„Nevšímej si jich. Jen jsou zvědaví na novou tvář.”

Ale muž s třešňově rudými vlasy a modrýma očima zvedl nos Rourkeovým směrem, nozdry se mu široce rozšířily. Rourke si na setkání se Zachrim vzal mikinu s kapucí, byla to taková bezpečnostní pokrývka, v které se mohl schovat. Teď byl rád, že ji měl. Nasadil si kapuci a skryl se v ní, ale ne před tím, než zachytil implicitní úšklebek toho dotyčného.

„Jsou trochu vyprahlí po lásce,” řekla Stephanie, jako kdyby to nebylo nic, čím by se měli trápit. Přitom namanévrovala kolem něj na jeho druhou stranu a postavila se mezi něj a toho chlápka jako bariéra. Také zrychlila, takže toho chlápka s třešňovými vlasy nechali za sebou.

Terminál vypadal jako samoobslužná pokladna v supermarketu.

„Máš ID?”

Stephanie ho tím provedla, ačkoli to bylo celkem samozřejmé. Na obrazovce se ukázala mapa města, kterou si mohl oddálit, aby se mu ukázal celý Měsíc, kdyby toho bylo třeba. Kromě informací o obchodech a místech, co by mohl navštívit, tam byly i live videa z bezpečnostních kamer před obchody. Bylo to trochu rozmazané, ale stejně dotěrné.

„Můžu vidět všude!” řekl Rourke a jen tak ťukal sem a tam. Když vybral park, ukázala se zepředu dvojice, co se na lavičce líbala. Stlačil obrazovku, aby co možná nejrychleji oddálil. Ovládání kamery bylo omezené, ale každý viděl všude po veřejné ulici. Více méně. Takže někdo mohl vidět i jeho. V rohu bylo rudé tlačítko, na kterém bylo napsáno: NAHLAŠ ZLOČIN.

„Jak je tohle legální?”

„Uch, jsme na Měsíci, zlato,” řekla Stephanie a poklepala na novou sekci města. „Tady platí alfa zákony. A konkrétně...” Ztišila hlas. „Tohle je zkušební verze budoucí Země. Tady to testují. Dělají nové zákony a odvolávají je. Zkouší nové veřejné služby, daně a způsoby vydělávání mezd. Život je tady na Měsíci... bouřlivý.”

„Proč by si někdo vybral tady žít?” zeptal se Rourke stejně tak tiše.

„Kromě tebe?” zeptala se s úšklebkem. „No, platy jsou tady vážně, vážně dobré. A není to tak, že by všichni z nás Alfy nenáviděli. Věci se zlepšují, Rourke, navzdory nedostatku svobody, o kterém jednáme, víš?”

„Ale Alfům by nemělo být dovoleno jen tak—”

„Pššt!” Popadla ho za paži. Všechny hlavy jasné jako voskovky na nástupišti zírali jejich směrem. Chlápek na lavičce sklonil knihu, co četl.

Rourke zapomněl ztišit hlas.

Jejich výrazy byly podivně pasivní, a přesto je tak intenzivně sledovali. Stephanie poklepala na obrazovce ÚSTŘEDÍ OMEGA SOCIETY. Ten obrázek temné věže, co se objevil, mu přišel známý. Palcem stiskla velké tlačítko JÍT a zároveň z vnitřní kapsy vytáhla peněženku. V průhledném pouzdře tam měla svoji fotku a zlatý emblém, jako policejní odznak. Otevřela to a pár sekund to nechala na očích.

Většina lidí se vrátila k tomu, co dělali. Ale ozývalo se nespokojené mumlání a ten chlápek na lavičce se nevrátil ke své knize.

„Promiňte,” řekla se sladkým úsměvem a hlasitějším tónem, než bylo třeba. „To ze mě mluví Pozemšťan. Je divné chodit sem a tam.”

Výraz jí poklesl, jak spatřila, že jeden muž ťukal na telefonu.

„Skvělé, kvůli němu přijdu o body,” řekla si pro sebe.

„Proč bys byla v maléru?” Rourkeovi by nevadilo za tím mužem zajít a říct mu, kam si to strčit. Ale ta představa byla šílená. Byl to Alfa, mohl si dělat, cokoli se mu k čertu zachtělo.

Dotkl se vlastní hlavy. A kde se vzalo tohle? Proč mám takový pocit?

Zatraceně dobře věděl, že to bylo hloupé. S Alfami se nevyjebávalo. Nikdy. Tedy pokud člověk nebyl fanatickým protestantem, co si přál umřít jako mučedník. A těch bylo v jeho rodném městě spoustu.

Stephanie mu neodpověděla, poklepala na obrazovku, aby ho na ni upozornila.

Psalo se tam: DVĚ MINUTY. POTŘEBUJEŠ DOPROVOD?

„Takže čeká se obvykle pět až deset minut,” řekla ve svém „profesionálním” tónu. „Pokud to kdy je víc než dvanáct minut, doprovod je povinný a ukáže se tady na nástupišti. Budeš vědět, kdo to je, protože bude oblečený jako obrněná stráž, co jsi viděl posledně.”

„Proč bych potřeboval doprovod?”

„Jak jsem řekla, Měsíc je simulace Země. V budoucnu budou nástupiště jako tohle se spoustou obyčejných lidí – Beta, tak se nazýváme. A je pochopitelné, že na Zemi budou obavy o tvé bezpečí. A ani není nemožné, že i tady dojde na problém.”

„Ale píše se tu jenom ano,” poukázal Rourke. „Takže si s sebou musím vzít stráž, ať jdu kamkoli?”

„Ne. V této chvíli nemusíš nic mačkat. To ano tam zůstane pro případ, že bys kdykoli během čekání potřeboval doprovod. Jen tak mimochodem, pokud se kdy dostaneš do maléru, hodně těch chlápků si všimne, že mačkáš ano a vrhnou se ti na pomoc. He, nedoporučuji ti to teď mačkat...”

S humorem se zasmála, ale Rourke viděl pravdu v napjatých koutcích jejích očí.

Možná jsem udělal chybu.

Alfové byli šílení, tyranští a panovační. Možná mu bude dovoleno cestovat sám, ale všiml si, že na mapě města bylo hodně červených oblastí, na které nemohl kliknout. Kvůli tomuhle se vzdal své svobody, své lidskosti a dokonce i svého, no, mužského ega.

Ale vždycky to bylo pro dobro jeho mamky. Brzy se jí dostane lepší péče. Bude moct žít po zbytek svého života. Zatímco na ni myslel, palcem se dotkl kapsy, kde měl svůj mobil.

„Zvykneš si na to, Rourke,” řekla Stephanie, jak se na kolejnici začalo ozývat nepatrné svištění. Ty nové vlaky byly tiché, až na proud vzduchu. „Tohle je úplně nová společnost. A Alfové dělají věci tak, že ti to bude připadat tyranské nebo ošklivé. Ale my – Bety – na tom pracujeme.” Postrčila si brýle a narovnala se. „Jednou se Alfy vrátí na Zemi. Nikdy jsme je nevyhostili, Rourke, jen jsme je přiměli si uvědomit, že potřebují jiný plán. Jsou tu a zůstanou tu, a tak s nimi musíme vycházet.”

„Někteří by nesouhlasili,” řekl tiše. Většina nástupiště si naštěstí znovu hleděla svého. Rourke je všechny nenáviděl a přál si, aby na ně mohl zaječet, aby do nich vpravil trochu té rozumnosti. Mohl by začít s nějakou tirádou.

Tohle nejsem já.

Znovu měl horečku.

„Už nejsi člověk, Rourke,” řekla Stephanie, jak jejich vlak přijel. Byl to jediný vagón s dvěma řadami luxusních kožených sedaček. Byl menší než vlak, co viděl předtím, a jasně byl určený jenom pro něj a možná menší společnost. Soukromý.

Jak se usadil, ten luxus stačil na to, aby ho to odvedlo od té podrážděnosti. Vpředu byla velká obrazovka se stejnou mapou, co viděl na terminálu. A na ní byla vyznačená trasa dopravy.

„Teď jsi exkluzivní součástí této společnosti,” řekla Stephanie a připásala se. „Nějakou dobu potrvá, než se tomu mentálně přizpůsobíš, ale od teď a navždy jsem já Beta a ty Omega. Já mám víc svobody než ty, ale co se společenského žebříčku týče, ty jsi výš. A pokud nebudeš chtít, nebudeš muset kdy znovu pracovat. Ale od teď patříš sem, rozumíš tomu?”

Rourke si uhladil kapsu s telefonem.

„Jo.” Nemám právo být naštvaný. Teď jsem jedním z jejich ploditelů. „Chápu.”

----------------------------------------

~ Takže bez dalších cavyků hurá na další knihu. Poznávání nové společnosti a samozřejmě spoustu střetů názorů... Tipujte, kolik kapitol bude trvat, než mezi Rourkem a Zachrim dojde k nějaké akci? Nebo nejprve dojde na akci s někým jiným? ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>