OSA - kapitola 18

Kapitola 3

„Takže všichni bydlíme ve stejné budově, co?” zeptal se Rourke, jak nastoupili do výtahu. „Ale můžeme cestovat a přesouvat se a tak. To není tak špatné.”

„Když tohle stavěli, bojovali jsme za typičtější uspořádání,” řekla Stephanie a zmáčkla číslo jejich patra. „Trvali jsme na tom, že uzavřený objekt by působil špatným dojmem. Ale Alfové o tom nechtěli slyšet. Chtějí všechny své rodiny na jenom místě, jako úl, a mají k tomu dobrý důvod. Lepší přístup k lékařským službám. Děti vyrůstají spolu a Omegy se navzájem podporují. Většinu svého času strávíš tady, tedy pokud nechceš být někde jinde.”

Dveře výtahu se otevřely do místnosti. Což bylo divné, protože Rourke necítil vůbec žádný pohyb. Myslel si, že se ještě ani nerozjeli. Ale oknem na druhé straně místnosti byl vidět výhled z výšky, výš, než kde byli předtím.

„Jak jsme se sem dostali tak rychle?”

„Uch, proto trvali na věži,” řekla Stephanie a vešla do obýváku spolu s ním. Bylo to úžasné a zámožné, s tmavými koženými sedačkami a obrovskou holosetovou televizí. „Tahle budova je živá, Rourke. Když budeš mít dítě, přirostou místnosti a tak. Všechno je to vážně divné a momentálně celkem mimo lidské chápání. Nebo tak to říkají. Alfové se prostě o info nedělí. Ale má to co dělat s hmotou a energií. Je to věda, ne magie.”

„Jů. Tohle je hodně prostoru.”

Níže položený obývací pokoj. Kuchyně. Ta, co měli doma, vypadala jako skříň. Rourke vytáhl telefon a udělal dvě fotky. Napadlo ho, že je pošle matce a ukáže jí, jak dobře se mu vede. Ale pak se rozhodl, že to neudělá.

Pořád mu v hlavě vrtalo to Thomasovo nadmuté vzezření.

Nezáleželo na tom, že z toho byl nervózní a že mu žaludek klesl i bez pomoci výtahu. Rourke potřeboval, aby byl takový.

Jeho slova se neshodovala s jeho neklidem. „Kdy znovu uvidím Zachriho?”

„Horlivý, co? No, zítra se můžeme stavit na návštěvu pod dohledem.”

„Ne dneska večer?”

„Ach jo, Rourke.”

Přesvědč je, řekl Zachri. Věděl, co za tím bylo, a nevadilo mu to.

„Prosíííím, Stephanie? Čekal jsem tak dlouho! Tři měsíce!” S nevolností ve vesmírném toustovači. „To je dvakrát déle než většina lidí!”

Dala si telefon za záda, jako kdyby se snažila ho před ním schovat.

„Už teď jsem v maléru, Rourke! Pravděpodobně. Totiž ještě mě nekontaktovali, ale... Došlo ke spoustě pochybením. Když jsem tě doručila, nebyl jsi zdravý. Nedohlížela jsem na tebe na tvém prvním setkání, protože se ta zatracená zavazadla ztratila. A pak možná ten vlak... Bety musí být k Alfám uctivé, víš? Po tomhle si pravděpodobně budu muset projít etickým a sociálním nápravným školením.”

„Proč? Neudělala jsi nic špatně!”

„Jo, podle pozemských standardů. Ale Alfové berou sociální klasifikaci na úplně jinou zatracenou úroveň, Rourke.”

Ta veselá přetvářka byla pryč a Stephanii klesla ramena, hlava jí spadla, jako kdyby byla unavená.

Ona nedostala luxusní byt. Rourke nechtěl to pěkné bydlení ukázat své matce, protože by se kvůli tomu možná cítila špatně, než se k ní dostanou ty peníze. Ale Stephanie bude vždycky normální. A Alfové se k normálním lidem nechovali moc pěkně.

„Proč pro ně pracuješ?”

Zvedla hlavu. „Protože to zlepšujeme. Taky bojujeme, Rourke. Chceme od našich utiskovatelů svobodu, stejně jako ty a všichni ostatní v našem městě. Jen bojujeme na jiné frontě, to je celé.”

„Takže s nimi pracuješ, abys změnila jejich názor,” zamumlal Rourke. Tam, odkud pocházel, nikdo neviděl Omega Society jako nic než promimozemské zrádce.

„Přinejmenším nás poslouchají. Tím myslím že nás nechají předložit naše obavy. Přijímají velmi málo našich návrhů, ale co projde, může udělat velký rozdíl. Například jsme nemohli zabránit tomu, aby vztyčili věž, ale přesvědčili jsme je, aby nás kolem nechali vystavět univerzitu.”

Po jejím gestu s ní Rourke přišel k oknu a ona mu položila ruku na rameno. Mluvila o přednáškách, na které se mohl zapsat, o klubech, kam mohl vstoupit, a o všem tom, jak se mohl zlepšovat, „zatímco bude vychovávat svou rodinu”. Což byl ten pěknější způsob, jak to říct.

Rourke nebyl do ničeho z toho hrr. Dotkl se svého břicha podobně, jako to udělal Thomas, a pomyslel na to, jak se s ním setká. Ironické bylo, že i Cory měl dítě. Normální cestou.

Ale taky ho to změnilo. Bylo pochopitelné, že Cory měl méně času být jeho kamarádem. Vypadal teď mnohem starší, neustále měl pod očima kruhy. Jen vzácně byl online a hrál videohry a přes rok už Rourkeovi nenapsal prosté: Hej, co děláš?

„Rourke?” Stephanie mu mezi tváří a oknem zamávala rukou. „Na co myslíš?”

„Och. To jen... asi se mi stýská po domově.” Váhal, jestli jí má říct pravdu, ale ta slova se mu drala z úst. „Všechno je to tady nahoře všemožně pojebané, víš?”

Bezstarostně pokrčil rameny, aby si neuvědomila, jak moc to na něj mělo vliv.

„Stesk po domově je velmi normální.” Poplácala ho po rameni a Rourke si přál, aby to byla jeho matka. Nechtěl v tomhle nóbl bytě bydlet sám.

„Musím jít vyřídit nějaké papíry,” řekla. „Tuny papírování. A už tak dvě hodiny jsem neodpověděla na maily, takže tam je pravděpodobně dvě stě zpráv.”

„Díky, Stephanie,” řekl, krátce ji poplácal po ruce. Jen proto, že tyhle Omega záležitosti se zdály jako příšerný bolehlav.

„Žádné strachy, Rourke, jasné? Jsi v pohodě. Žiješ na Měsíci, jak jsi vždycky chtěl.”

Správně. Ta hloupá esej.

„Jo,” řekl dutě. „Ale chci vidět Zachriho. Nechci tu jen celý den znuděně sedět.”

Do pohody měl daleko. A jeho matka by radši měla žít dost dlouho na to, aby dostala to jeho jmění.

Jinak možná vyskočím z tohohle okna...

Zamračil se a odvrátil se od skla.

----------------------------------------

~ A jelikož to bylo takové o ničem, přibude ještě jedna kapitolka... ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>