OSA - kapitola 19

Kapitola 4

Když odešla, Rourke si oddechl a přejel si rukama po tváři, pátral po místě, kam by se zhroutil. Kožené pohovky v níže položeném obýváku byly božské. Na konferenčním stolku mu někdo nechal několik letáků. Na jednom se psalo: Vítej ve svém novém domově! Rourke si s dvěma uspokojujícími těžkými bouchnutími vyložil nohy na stůl.

Na mysl mu vytanul Zachri. Při té vzpomínce měl pokožku citlivější, Rourke ze sebe vydal „hmm” a otřel se krkem o tu koženou texturu.

Cítil se jako kočka, kterou někdo podrbal po hřbetě od hlavy až k ocasu.

Z toho mála, co pobral z okolností, a z toho, co mu Stephanie řekla, byla tato citlivost výsledek alfa feromonů, co mu voněly jako větrový bonbon. Ale Zachri tu nebyl. Takže možná to ucítil z toho Alfy v metru.

Jelikož tu byl sám, s největší pravděpodobností si tu senzaci vytvářel ze vzpomínek.

Žaludek se mu o něco zklidnil. Horečku měl stále, ale byl si méně vědom toho tlaku v hlavě.

Možná že žít tu se Zachrim nebude tak špatné. Ale to nebylo to hlavní.

Ačkoli jen pomyslel na to slovo „mamka”, a padla na něj tíha větší než ta nepříjemná hrůza při pohledu na Thomasovo břicho. Rourke si sáhl do kapsy pro mobil.

Mnohem radši by spal. Když ji jeden den nezkontroluje, určitě neodejde navždy, ne? Zase neměl takovou smůlu.

Ale Rourke toho Alfu ještě nedostal. Neměl nijak blízko k otěhotnění. Když se před čtyřmi měsíci začal Rourke o tohle ucházet, měla „méně než rok”. A možná bude muset vydržet ještě pár dalších měsíců.

V hlavě mu naprosto dunělo, když mobil začal vyzvánět podruhé. Když ho to hodilo do hlasové schránky, ukončil hovor a sundal nohy ze stolu, aby se posadil.

„No tak, mami...”

Znovu to vyzvánělo. Po třetím zazvonění přestal dýchat.

„Co?” ozval se hlas jeho matky, co byl otřesený jako samo peklo. Jenom spala, přesně jak doufal. Navzdory tomu měla puštěnou televizi a Rourke si vzpomněl, že ji vždycky vypínal on. Bude mít vysoký účet za elektriku.

„Hej, mami, jen tě kontroluju.”

„Och.” Slyšel, jak si zívla. Její slova byla rozmazaná spánkem. „Teď jsi na Měsíci? Jak to tam vypadá?”

„No, všude tu jsou Alfové...” Začal s popisem metra a parku, ale zanedlouho ho přerušila.

„Dotkli se tě? Osahávali tě? Ne že je necháš, Rourke!”

„Cože? Ne.” Proč skočila po tomhle?

„Není jim dovoleno se na tobě střídat!”

Rourkeovi klesla brada. „Střídat” v tomto kontextu nebylo něco, co by chtěl slyšet z úst své vlastní matky. Nikdy.

„Ať si tě nepředávají dokola! Na internetu jsem se dočetla, že jsi smluvený jenom jednomu Alfovi.”

„Jo, já vím, taky jsem o tom četl. Mami, oni stejně nejsou... ehm... polyamorní...”

„Správně. Jakmile otěhotníš. Potom jsi jejich majetek.” Když teď začínala být naštvaná, její hlas v sobě měl víc síly. „Ale ne že jim předtím dovolíš, aby si s tebou zahrávali. Na té odbojové stránce jsem se dočetla všechno o těch harémových věžích. Víš, co dřív dělali?”

„No, jo, tak trochu...” Rourke se letmo podíval na okno s tím úžasným výhledem. Nemohl jí říct, kde teď bydlel, jinak by ječela.

„Co?” zeptala se náročně.

„Chceš, abych ti to řekla?” To nebylo něco, o čem by si s ní mohl povídat. Teoreticky věděl, že jeho matka byla stejně nakloněná sexu jako on, ale nerad o tom přemýšlel. Nikdy.

„Dřív se o ně dělili! Skupinové znásilnění. Celé měsíce, Rourke, každý den! A s kýmkoli ten muž otěhotněl, ten si tu děvku nechal. Tak to dělali.” Ztišila hlas do rychlého, spikleneckého šepotu. „A teď mají ty dementy z Omega Society, co každému říkají něco o druzích a podobně a šťastných dětech a nóbl dražbách. Přesně jak to řekli tobě! Rourke, pokud se ti na tom místě něco stane, můžeš zavolat na tohle číslo— och, kam jsem ho dala...”

„Mami, tak to není.” Rourke si promnul oči. Ty příjemné pocity byly pryč a její hlas drásavý. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsem tady, že jsem v bezpečí, že—”

„Vydrž, najdu to číslo.”

Rozrušil ho ten zvuk padajícího nádobí. Jak teď muselo vypadat to její hnízdo, když tam teď nebyl, aby to nádobí aspoň jednou za čas odnesl do dřezu?

„Mami, uklidni se. Tohle místo takové není, Zachri je vážně hodný...” Ale i když říkal tohle, ta záplava obrazů z jeho vzpomínek mu protiřečila. Stephanie, co bojovala za jeho bezpečí— nebo tak něco— na jejich první schůzce. Vystříleli do Zachriho plnou dávku sedativ, probůh.

Jak Stephanie velmi znervóznila, když v metru trochu zvedla hlas.

A přesto mu z úst vypadla mumlaná slova: „Všichni tu jsou velmi zdvořilí a starají se o mě. Vážně. Kdybys jen viděla tenhle byt... Mám ti poslat fotku?”

Neposlouchala. V telefonu bylo dál slyšet přehrabování.

„Mami? Víš, ostatní Omegy jsou tu vážně šťastné. Já...” Trhl sebou. „...Zapsal jsem se na hodiny umění s jedním chlápkem jménem Thomas. Je vážně přátelský.” A těhotný. „Už je se svým Alfou několik let.”

„Tady to je!” Její hlas zazněl ve sluchátku nahlas, jako kdyby si mobil držela u úst jako mikrofon. „Jedna. Osm, sedm sedm... Rourke, píšeš si to?”

„Mami, ty mě neposloucháš.”

„Zlato, ti lidé mají konexe u médií. Kdyby se něco pokazilo, musíš je kontaktovat.”

„Mami...”

„Rourke! Tohle je pro tvou ochranu, tak dělej, co říkám!”

Musíš se uklidnit, řekl by doma a navedl ji do křesla. Někdy ji tak něco posedlo, obvykle nějaký zázračný lék, co našla na internetu. Rourke ji musel několikrát přesvědčovat, že potřebuje moderní medicínu a pomoc ověřených doktorů s diplomem.

„Píšeš si to?” tlačila na něj matka, naprosto vážně.

„Jo, jo, mami, píšu si to...” Rourke ani nevěděl, jestli byla v tomhle bytě propiska. „Víš, žes mi to mohla prostě poslat ve zprávě.”

„Dobrý nápad. Vydrž, jdu na to.”

Ozvalo se několik neharmonických pípnutí, jak mačkala tlačítka.

„Mami, udělej to, až zavěsíš.” Její telefon mohl celkem snadno dělat víc věcí naráz, ale to bylo mnohem víc, než co chtěl vysvětlovat. „Měsíc je vážně super, víš? Na většině místech je nebe pořád temný. Mají speciální kopuli se silovým polem, kde vidíš všechny hvězdy a je to úžasné, mami. Měl jsem to vyfotit. Ale dokonce i pod normálními kopulemi vidíš pořád Zemi a je to nádhera.”

Na jejím konci bylo podivně ticho.

„Mami? ...Haló?” Telefon se mu vrátil na hlavní obrazovku. „Ach můj bože, zavěsilas, přesně když jsem ti řekl...” zasténal pro sebe. Pak mu telefon cinkl zprávou od matky. Nejdřív telefonní číslo a pak: Měl bys hned zavolat.

Cink.

Udrží tě v bezpečí.

Lehl si na pohovku, otočil si telefon na šířku, aby mohl psát oběma palci.

Neznásilňují mě. Ani mě nedrží v zajetí. Všichni jsou vážně—

Ustal v psaní. Psát na telefonu byla dřina a pokračovat hlasovou zprávou se mu zdálo zbytečně, protože spolu zrovna mluvili.

Stejně ji nepřesvědčí. Ne tak rychle a ne na takovou dálku. Vyrůstala, když Omega Society teprve založili a únosy končily. Na takové velké město byli jeho lidé uzavření do sebe, sousedé na sebe navzájem dávali pozor. Sjednotili se pod jednotným účelem dělat všechno, co mohli, aby se vzepřeli „pánům”.

Vymazal ten text a nahradil ho: Dobře.

Cink. Už voláš?

Došla mu trpělivost, a tak napsal: Dávám si šlofíka. Zavolám později. Neboj se. A pak vypnul zvuk. Kufr měl postavený nedaleko dveří a bylo na čase se podívat, jak vypadala ložnice a koupelna. To hučení energie v jeho břiše mu slibovalo, že povlečení bude božské.

----------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>