OSA - kapitola 22

Kapitola 7

Přišli k velkým dveřím s reflexním kovem vsazeným do dřeva. Rovné linky a úhly křížily povrch a vytvářely v rozích složité vzory. Na zlaté jmenovce bylo napsáno Zachri. Místo příjmení tam bylo písmo, kterému nerozuměl a číslo. Ale jako by ke zmírnění cizozemskosti těch dveří byla k oknu přilepená pracovní doba v obyčejné ochranné fólii. Text ve fontu arial, tučně a podtrženě, studentům připomínal, že k návštěvě potřebovali sjednat schůzku.

„Pravděpodobně tu není,” řekl Rourke, zachovával vážnou tvář. Držel se opodál jako malé dítě, co se bálo netvora ve skříni. Když mu Thomas řekl o tomhle výletu, pomyslel jenom na mimina a peníze. Teď už to nebyl plán, teď byl tady a on nepočítal s tím, že byl tak roztřesený a připitomělý.

Kontrolovat si vzhled v selfie kameře viděl jenom marnotratné dívky na střední, ale teď měl blízko k tomu, aby udělal to samé. Tvář měl rozpálenou. Neměl ponětí, co dělaly jeho vlasy, ale kdykoli si jimi projel prsty, byly neforemné a slepené. Vážně si přál, aby včera nebyl příliš unavený a osprchoval se. A pak ráno zaspal. Thomas ho vzbudil bzučákem u dveří.

„Och, je tu, ty zbabělče. Jinak by nás aplikace zavedla do jeho učebny. Nebo do koupelny nebo tak něco, he.”

„Aplikace tě tak moc sleduje?” řekl Rourke nevěřícně. „Co, to má mikročip?”

„Alfové jsou na veřejnosti kdykoli dostupní, ale radši bys měl mít zatraceně dobrý důvod některého z nich rušit. Je to součást jejich kultury, což se naučíš, až tě strčí na vyučování. A teď se přestaň snažit utéct a přestaň mě rozptylovat.”

Thomas ho jednou rukou popadl za zápěstí a druhou zvedl, aby zaklepal.

„Počkej!” Rourke se celou dobu až sem vyptával, ale ještě ho napadaly další otázky.

Bylo příliš pozdě. Thomas hlasitě zaklepal. Na druhé straně se rozhodně ozývaly zvuky, jako že tam někdo je, pravděpodobně odsunul židli od stolu. A pak mumlání hlasů.

„Hm, víš, musím jít na záchod,” zamumlal Thomas rychle a pustil ho.

Rourke zíral na dveře, cítil, jak se k nim někdo blížil. Střídavě měl pocit, že má vlasy úplně špatně, a pak si rukama uhlazoval svoje tričko. Měl použít víc deodorantu. Příliš se potil.

„Za chvilku se k tobě přidám, dobrá?” Thomasův hlas se ozval z dálky a Rourke se otočil, jen aby ho spatřil se kolébat k výtahu.

„Cože?! Ne, kam jdeš?!”

Thomas mu věnoval šibalský úsměv a ťukl do tlačítka výtahu. Zatracená mimozemská technologie se svojí magiofyzikou se tam dostala za dvě sekundy. Klika dveří cvakla, jak je někdo otevřel, a Rourke jako poslední část Thomasova těla, co vklouzla do výtahu, spatřil palec nahoru.

Žaludek Rourkeovi říkal, aby utekl spolu s ním. Ačkoli teď už bylo příliš pozdě to udělat, aniž by ho někdo viděl. Dohnat, přeskupit, brečet pokořením. Ale ta překvapená tvář u dveří nepatřila Zachrimu. Byl to ten muž s třešňovými vlasy ze včerejška.

„Uch. Zdravím.” Rourke na něj hloupě zíral, jako kdyby spolkl vlastní jazyk. Pak mu cinkl telefon a Rourke ho v panice rychle vytáhl z kapsy. Obrazovka se rozzářila několika emotikonami od jeho nového „kamaráda”. Úsměv, klobouk na párty. Srdce. Polibek. A válení se smíchy.

„Kdo to je?” řekl známý, tichý hlas za tím mužem. „Rourke?”

„Jo, to jsem já...” řekl tiše. Jak hloupě to znělo, si uvědomil, až za chvilku. Egoistická část jeho duše v té chvíli zemřela. Se vším byl konec, takže nemělo smysl se zachraňovat. „Hej. Ahoj...”

Muž s třešňovými vlasy se ušklíbl. Ale tón měl dál uctivý, když oslovil svého učitele a uklonil se mu.

„Děkuji, že jste mi to vysvětlil. Nastuduju si to.” Kývl také na Rourkea, uznal ho jako Omegu, a pak vyklouzl ven a šel dál chodbou.

Zachri vypadal jenom zmateně, prohlížel si Rourkea, mrkal očima. Nebesa, spaste ho, ale navzdory tomu, že mu bylo trapně a že se styděl... Rourke dokázal na všechno to zapomenout a prostě si jen myslet, jak vypadal pěkně. Dokonce by mohl použít slovo nádherně, až na to, že to mu přišlo vhodné spíš pro dívku. Vlasy měl mírně rozcuchané jako na fotce, ne tak sežehlené, jako když se setkali. Měl na sobě další šedý oblek, ale sako měl sundané a košili měl povolenou, mírně pokrčenou z ustálého dne. Horní knoflíčky rozepnuté.

Byl méně formální a to bylo dobře. Kdyby si Rourkeova představivost prosadila svou, hned by do toho Alfy vběhl, místo aby se od něj držel dál. Objal by ho a lísal by se mu ke košili, hladká látka by mu sjížděla po rozpálených tvářích.

Což bylo tak divné, tohle byl Alfa, co to s ním k čertu bylo?

Sklonil hlavu a svěsil ramena, byla to mnohem nešikovnější úklona, než co udělal ten student.

„Já— omlouvám se. Že jsem tě překvapil. Ehm...” Teď půjdu. Ale Alfa kráčel k němu, jeho boty se objevily v Rourkeově zorném poli, jeho tělo bylo ach tak blízko.

Ty paže, co se kolem něj ovinuly, mu přišly tak správné. Na krátko se Zachrimu podíval do očí, chtěl něco říct, ale kvůli emocím nedokázal najít slova kombinace touhy a úlevy. Zachri vtáhl Rourkea do své kanceláře a zavřel dveře, dál ho držel v náručí.

'Pokud chci, můžu ho obejmout.'

Ale Rourke místo toho zkroutil prsty. Nebyl si jistý, jestli to bylo bezpečné. Podle toho jeho nakrčeného čela se zdálo, že byl mírně naštvaný.

„Kde je tvůj zástupce? Ta dívka, 'Stephanie'.” Na jejím jméně mu tón klesl.

„Promiň, přišel jsem sám. Uch, nebuď na ni naštvaný, neví o tom.”

„Je za tebe neustále zodpovědná.” Dovedl Rourkea k židli a pak Alfovy paže odpluly, zatímco samotný Alfa šel k počítači za svým stolem. Došlo na spoustu soustředěného klikání, pak psaní na klávesnici příkrými údery, zatímco se skláněl u obrazovky.

„Ne, to ne.” Než mu mohla naskočit logika a připomenout mu, že Alfové byli 'uzákonění vrazi' – což byl jeden z termínů, co vymysleli lidé z Rourkeova města – natáhl se přes stůl a stáhl Zachrimu ruku z klávesnice.

Oči se mu strašně rozšířily, když si uvědomil, co to udělal. Alfův přísný pohled se přesunul od obrazovky k němu za méně než sekundu.

„J-já...” Vpotácel se na židli za sebou a jen stěží se mu podařilo se posadit a nepřepadnout přes ni. Než vůbec zadnicí dopadl na polstrování, Zachri byl zpět u něj, obešel stůl tak rychle, že se jeho pohyby zdály bez tíže a že tak mohl překročit mnohem větší vzdálenost, než jaké byla obyčejná chůze schopná.

„Jsi vyděšený.” Rozšířily se mu nozdry. Rukou se dotkl jeho vlasů a přiblížil tvář velmi blízko k němu. „Neboj se, Rourke. Proč bych byl na tebe nahněvaný?”

„Ehm. Přišel jsem sem. Sám od sebe.” Ale Rourke ho rozptýlil. Ustal uprostřed psaní. A pokud se nehněval, pak ho Rourke mohl udržet na téhle straně stolu a možná zabránit tomu, aby se Stephanie dostala do maléru. „Jen tak mimochodem, pěkná škola. Takže, ehm, ty tu pracuješ, co?”

Hlas měl vyšší než obvykle, ale přinejmenším to byl realistický pokus o nezávaznou konverzaci. Zdálo se, že to zabralo, neboť se Zachriho rysy uvolnily. Nebylo to tak, že by se vlastně usmál, ale něco se mu stalo s očima, kvůli čemuž si Rourke myslel, že pořád nebyl tak vážný chlap.

„Tady učím. A ostatní učí pod mým vedením.” Odstoupil a pokynul do místnosti. „Co si myslíš o výzdobě? Snažil jsem se to zařídit tak, aby to vypadalo jako autentická lidská kancelář.”

Rourke přemýšlel, jak vypadala mimozemská kancelář, a rozhlížel se po téhle s novým zájem o cokoli výstředního. Nic tu nebylo. Na stěně měl zarámované diplomy, za jeho jménem byly vždycky ty samé klikyháky a číslo. Ale podepisoval se jen svým křestním jménem.

Na jeho poličkách nebylo nic zvlášť zajímavého, až na to, že měl plachetnici v lahvi. Byl vůbec mimozemšťan na plachetnici? Globus se dal vysvětlit, ale staromódní dalekohled? Tohle vypadalo víc jako obrázek, jaká by kancelář měla být. Jako z časopisu nebo tak něco.

„V-vypadá to dokonale,” řekl Rourke, zakoktal se přitom. 'Nenucená konverzace s Alfou. Hotovo. A teď k tomu bodu s celým tím slavným oplodněním...'

Kuráž mu povadla. Ale musel ho přimět dál mluvit, to byl první krok. Úplně jako randění.

„Všechno tady bylo do teď vážně pěkné.” Uznání svým suverénům se zdálo nezbytné. Vděčný přístup by ho měl dostat daleko.

„Ale jiné než na Zemi,” řekl Zachri a zaujal uvolněnou pozici u stolu. Zdálo se, že na počítač zapomněl, takže to fungovalo.

'Zbytek je na mě.'

Ne že by měl v plánu se Zachrimu rovnou dostat do kalhot, ale když Alfu přiměje, aby ho měl rád, mělo by mu to pomoct.

„Stýská se ti po domově, Rourke?”

„To ne.” Hlas měl dutý, ale pokračoval, aniž by se nejistě odmlčel. „Moje nové bydlené je úžasné. Skvělý výhled. A tolik prostoru.” To na tom vlastně nenáviděl. „Obývací pokoj je jako celý můj byt na Zemi. Je to skvělé.”

„Hm. To je dobře. Ale přišel jsi za mnou v zoufalém pokusu o útěk.”

Rourke si objal tělo pažemi, jako kdyby mu byla zima.

„To je nezvyklé. Omega se několik týdnů velmi zdráhají vyrazit ven ze svého území. Jsi ve fázi přizpůsobování. Překonat své nepohodlí a vyhledat mě, na to bylo třeba značného úsilí. Takže proč jsi přišel, Rourke?”

Zněl jako hlas z dokumentárního filmu, co recitoval fakta.

„Ehm, no, je to takhle...” Rourke mu řekl o Thomasovi a o jejich večeři. Tu část ohledně otěhotnění musel upravit slovy chtěl jsem tě vidět. „Ale víš, vážně jsme měli nejdřív zavolat nebo poslat zprávu. Cítím se provinile, že jsem ti narušil den. Já, uch... neuvědomil jsem si, že Alfové mají pravidelnou práci.”

Pak si vzpomněl na to, co Thomas řekl, když se doslechl číslo jeho bytu. To musí být někdo celkem důležitý.

„Takže profesorský plat není špatný, co?” řekl s nervózním uchechtnutím. No ano, žádný lidský profesor si nemohl dovolit jeho akční cenu.

Zachri se usmál a Rourke si pomyslel, že tahle věc s nezávaznou konverzací by mohla zabrat, ačkoli ten jeho výraz byl jen nepatrný pohyb rtů. Ten třešňový chlap byl mnohem výmluvnější.

„Není to pravidelná práce. Alfové jsou placeni rovnocenně bez ohledu na to, co děláme. Moji studenti mi ale často dávají extra 'plat' za důležité téma, co učím. V mé kultuře je běžné dávat své bohatství ostatním, až dokud nejsi hoden.”

„To mi od nich přijde milé.” Rourke si přál, aby nezněl tak sarkasticky. Ale bylo těžké zrovna teď předstírat, že neví, odkud to bohatství pochází. On a Cory to viděli každý druhý týden na vlastní výplatě. Byly to prostě DANĚ. Žádné vysvětlení a nenárokovala si je žádná pozemská vláda. Všechno to dostali Alfové a rozhodli o tom, kam to půjde. A procento z jejich výdělku se také lišilo, v dobách přírodních pohrom vzrůstalo.

Zasraná Asie měla další zatracené zemětřesení a MY za to platíme, stěžoval si Cory posledně.

A teď se tu Rourke snažil být milý na jednoho z těch 'Alfa-ténů'. Měl pocit, že výraz měl v koutcích ztvrdlý super-lepidlem.

„Ano,” řekl Zachri, aniž by si toho byl vědom. „Učím tu velmi důležitý předmět. Studoval jsem to celý svůj život. Učit se o lidech je to jediné, co jsem kdy chtěl dělat, ačkoli jsem... nějakou dobu odkládal nalézt si Omegu pro sebe.” Letmo se podíval stranou, celý zamyšlený. „Studoval jsem tolik kultury a konceptů, obzvláště element 'svobodné vůle'. Já sám jsem zodpovědný za mnohé integrace s Omega Society a projektů na Nové Zemi.”

Jak to Rourke zaslechl, v duchu se zachvěl. A ne tím správným způsobem, ačkoli Zachriho vlasy mu přišly jako celkem dobré rozptýlení, takhle s oknem za ním, co na něj vrhalo teplé světlo.

„Když jsem se s tebou setkal, nebyl jsem sám sebou. Měl jsem to čekat podle toho, jaký vliv na mě měla ta aukce. Ale nečekal jsem to. Myslel jsem si, že pokud někdo má poskytnout Omeze příjemný domov, měl bych to být já. Ale byl jsem...” Zamračil se a trhl sebou. „Jeden z nejhorších.”

„To nic.”

A co že si od všech těch lidí, kterým Alfové ukřivdili, vypůjčil trochu toho hněvu?

Odplata za lidstvo bylo mimo rozsah jeho malé existence. Byl tu, aby zachránil svou matku, a ne Zemi. A 'udělat to' mu nepřišlo jako taková námaha, když s ním Zachri byl tak otevřeně upřímný. Zdálo se, že rysy mu každou minutou víc jihly a pozbývaly kontroly.

„Ujišťuji tě, že to není nic,” řekl Zachri. „Jak s tebou mluvím, je čím dál víc těžší tě nepřipravit o tvou svobodnou vůli a 'neznásilnit' tě.”

Rourkeovi se rozšířily oči. Prohlédl si Zachriho, jestli najde nějaké napětí, hněv, nějaký náznak, že se co nevidět stane něco nebezpečného. Ale pořád měl na rtech ten nepatrný úsměv a působil uvolněně jako vždycky. Obě ruce měl na stole, tam, kde se jimi podpíral.

„No... zvládáš to celkem dobře...” řekl se smíchem, který mu neoplatil.

„Ujišťuji tě, že to nezvládám.”

Rourkeovo odumírající uchechtnutí bylo v tom trapném tichu jediný zvuk. Pokud sem vtrhne Stephanie, celá ustaraná a ochranitelská, promění se to na další 'událost'. A co když se vrátí Thomas? Nezdálo se, že by se trápil kvůli Zachriho možným počinům. Možná to bylo kvůli jeho zářícím očím a moci, co díky těhotenství zdánlivě měl. Ale Rourke si nemohl být tak jistý.

„A pak jsem tě spatřil v parku. Navzdory tomu, co se stalo, sis nevzal žádné tlumící léky. Pořád je nebereš, ačkoli jsi téměř v plné říji a nemáš Alfu, co by ti ulevil.” Jak polkl, hrdlo mu trochu poskočilo. Ale hlas měl na rozdíl od slov vytrvale příjemný. „A proto Stephanii degradují na její původní pozici zpět na Zemi. Byl jsi její první případ a ona z toho udělala pohromu.”

„Počkat. Já jsem byl Stephaniiným povýšením?”

Mlhavě si vzpomínal, že ona – nebo její kolega – to ohledně jeho aukce zmínili.

„Byl jsi za to zodpovědný, ano. A já ji za tebou poslal, jakmile dokončila trénink. Lidé preferují lidi, s kterými se už setkali. Ale toto byla chyba. Nepoznala, že jsi v říji. Nebo pokud ano, nepřijala žádná opatření.”

„Skryl jsem to před ní.”

„Ach. Takže jí nevěříš. To se zaznamená do jejích záznamů.”

Znovu se natahoval k počítači, sahal za sebe po myši. Rourke přemýšlel jen o tom, aby ho rozptýlil, vlastně vůbec nepřemýšlel, a odtáhl mu ruku. Tentokrát si s ním propletl prsty a vstal. Chtěl Alfu políbit. To ho rozptýlí. Ale veškerá jeho odvaha se proměnila na třes a vnitřní naříkání, když měl Alfovu pozornost.

„Prosím, ne. Ehm. Mám Stephanii rád. Vážně, vážně ji mám rád. Jenom jako kamarádku... Ale jo. Cítil bych se strašně. Není její chyba, že jsem si nevzal prášky.”

Šel na to. Rourke se naklonil blíž, nabídl své rty ke spojení. Ale ten počin, co byl v jeho mysli tak monumentální, byl v reálném životě jen velmi malá změna ve fyzickém postoji. Selhal, než vůbec začal, dopadl znovu na paty, do vlastního prostoru.

„Rourke...” Alfa měl zavřené oči. Jak se nadechl, chřípí se mu rozšířilo. Když vzal do rukou i Rourkeovu druhou ruku, oči otevřel jen částečně. Rourke mu teď stál velmi blízko a jak se Zachri opíral o stůl, byli stejně vysocí. Líbat se by bylo snadné. To říkala jeho mysl jeho ustrašenému žaludku.

„Je pro mě těžké tě neujišťovat odnětím tvé svobodné vůle. Naše rasy jsou téměř naprosto stejné. Ale to, v čem se lišíme, je celkem složité. My cítíme, zatímco vy ne. Manipulujeme smysly, aby ses cítil v bezpečí, abychom tě přiměli se cítit příjemně a jistě. A, ano... také kvůli páření. Jinak by to bylo kruté. Ale tvoje rasa to bere jako kruté samo o sobě.”

Znovu mluvil tím svým dokumentárním hlasem, co měl v sobě smyslný nádech. Rourke zjistil, že se sám od sebe nakláněl blíž, že ho to k němu přitahovalo. Ale Zachri vložil jejich semknuté ruce na Rourkeovu hruď, zastavil ho, než se dostal příliš blízko.

Stále byl příjemný a uvolněný, zatímco vysvětloval: „Jelikož nebereš své prášky, budu předpokládat, že se mnou stále souhlasíš. A mě je dovoleno nabít nad tebou dominanci, pokud jsi k tomu ochotný. Ale celý svůj život jsem studoval svobodnou vůli lidí a naučil jsem se její mnohé nuance.”

Postavil se, pustil Rourkeovy ruce a zatlačil mu do ramen, aby si sedl. Rourke nemohl dělat nic jiného, než ho sledovat, jak se narovnal od stolu a přešel kolem ke svému křeslu.

Jednou klikl myší, usadil se a pak jej oslovil.

„Období dvoření je pro Omegy celkem důležité. Máte pocit, že nám nemůžete svěřit svá těla, dokud neznáte naše myšlenky. Vysvětli mi, proč pro tebe tohle není problém.”

Ach, skvělé. Mohlo by tohle být ještě horší? Chlápek, co uznal, že ho chce znásilnit, s ním teď dělal pohovor k 'celé té práci'. Rourke si dlaní promnul čelo, než tu svou reakci mohl skrýt. Zabořil se do křesla.

„Rourke. Řekni mi svůj názor.”

Jeho esej začínala něčím jako: Už jako malý kluk jsem snil o tom, že pojedu na Měsíc... Už jen to napsat bylo laciné. A teď to musel odrecitovat.

Zachri nepatrně nakrčil čelo. „Sdílet názor je ten nejkritičtější aspekt lidského sbližování.”

„Já vím, já vím. Já jenom...” Zachri ho zahnal do kouta. A Rourke to s ním velmi moc chtěl. Všechno to samozřejmě bylo kvůli jeho matce, ale žádný jiný Alfa to nemohl být. Jeho emoce se proti němu bouřily, i když si sarkasticky pomyslel: Musel jsem si vybrat učitele.

Jiný Alfa by možná byl snazší. Ale žádný z nich nebyl tak přitažlivý jako Zachri a za poslední dva dny jich musel vidět stovky. Zachri v něm něco podněcoval. Byl to jediné, na co mohl Rourke včera v noci myslet.

Takže to bude muset překousnout a 'podělit se'.

„Už jako malý kluk...”

----------------------------------------

~ A auž to vypadalo taaaak nadějně. Ale ne, Zachri prostě musí mít nervy ze železa a minimálně titanové sebeovládání a ještě prostudovaný koncept svobodné vůle... Z toho by člověku hráblo. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>