Kapitola 47
Zhang ShuLin čekal v horách hořké tři dny a noci. Oči měl opuchlé a pod nimi se mu rýsovaly velmi nápadné kruhy. Čtvrtého dne už vážně nemohl dál čekat, chopil se dýky a chtěl jít dolů z hor. Ale jeho rodina ho zastavila.
„Lenní pane, máš hodně lidí, mohl bys jich pár poslat, aby našli Xiao Heie? V budoucnu ti tu laskavost oplatím,” žádal Zhang JiaRui Zhou YunShenga.
Byl to nesmírně chytrý chlapec. Bylo mu jenom 15 let, ale už teď se účastnil zkoušky, aby se z něj stal učenec. Sám o sobě řekl, že měl super schopnosti, věřil si, že uspěje. Ačkoli žádal o laskavost, vůbec se nechoval pokorně.
Kvůli těm několika nedorozuměním už přišel o hodně hrdosti. Bylo pro něj těžké Zhu Ziyua o něco žádat. A navíc i když věděl, že je Zhu Ziyu nevinný, ani v nejmenším to nezlepšilo ten špatný dojem, co z něj měl. Vlastně Zhu Ziyua nenáviděl ještě víc. A tak jeho žádost byla sladká jako med, ale v srdci skrýval ostří.
Zhou YunSheng byl příliš lenivý na to, aby se obtěžoval tak nevýznamnou mouchou. Ale kdyby se osud světa držel původního příběhu, Zhang ShuLin by sám sešel z hory, aby Qin Cea našel. Přitom se ztratil a zranil a pak ho ten věrný pes zachránil. Pak by si samovolně našli jeskyni, kde by si mohli odpočinout, a jejich vztah se stabilizoval.
Věrného psa hluboce dojalo, že se vydal ven do nebezpečných hor, jen aby ho našel. Poté se k Zhang ShuLinovi choval ještě s větší láskou a začali se chovat jako skutečný sezdaný pár.
Zhou YunSheng neměl v úmyslu je znepřátelit, ale ani nechtěl, aby jejich pocity byly ještě stabilnější. Chvíli o tom přemýšlel a nakonec souhlasil, že své lidi pošle. A sám je doprovázel. Tohle byla také příležitost, jak se tomu věrnému psu zavděčit.
Vzal si několik stráží a pod rouškou noci se vydal dolů z hory. Horská stezka byla hrbolatá, ze všech směrů tam trčely větve, takže netrvalo dlouho a vlasy i oděv měl rozcuchané. Jeho vzezření elegantního prince okamžitě zmizelo.
V noci bylo těžké se na stezce orientovat. Jelikož neměli žádné pochodně, protože by to mohlo přilákat loupežníky, museli kráčet za slabého svitu měsíce. I když byl Zhu Ziyu fyzicky zdatný, neměl schopnost nočního vidění. Po chvilce omylem stoupl na uvolněný kámen a skutálel se z hory dolů.
Stráže jej zoufale pronásledovali a křičeli „mladý pane”.
Qin Ce zrovna kráčel nahoru do kopce, když spatřil, jak k němu klopýtala postava. Reflexivně natáhl paži, aby ji zachytil. Mezi větvemi prosvítalo měsíční světlo a zářilo na nádhernou tvář podobnou nefritu.
„Ziyu?” Polekalo ho to, ale také ho to příjemně překvapilo. Srdce mu to vyprovokovalo a on kolem něj pevněji sevřel paže a důvěrně se zeptal: „Co tu děláš?”
„Och, to jsi ty?” Zhou YunShengovi se motala hlava. Když se vzpamatoval, zjistil, že ho v náručí držel věrný pes. Trochu se odstrčil od jeho široké hrudi a řekl: „Dlouho ses nevracel, a tak jsem vzal pár stráží a šel tě hledat.”
„Jak vidíš, jsem v pořádku.” Qin Ce mírně pozvedl své tenké rty. Pomohl mladému muži na nohy a pak si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Kde jsi zraněný?”
„Tady, zvrtl jsem si kotník.” Zhou YunSheng zakýval kotníkem a pak zalapal po dechu. Stráže je konečně dohnali a pak se kolem něj shlukli a neustále na něj stříleli ustarané otázky.
Qin Cea ze svého kroužku vytlačili. Vzhlédl na plynoucí oblaka, měsíc se pomalu sunul dolů.
„Ponesu mladého pána Zhua na zádech. Jsem vesničan z divočiny, jsem na hory víc zvyklý a mám větší rovnováhu než vy,” řekl Qin Ce bezostyšně, už znovu nabyl paměť.
Stráže se tak trápili svou chabou rovnováhou, že nedokázali ani zabránit pádu svého mladého pána, a tak mu pomohli vysadit Zhou YunShenga na záda. Když rodina Zhangů viděla, že se Zhu Ziyu vrátil společně s Xiao Heiem ani ne za hodinu, byli radostí bez sebe.
„Bratře Xiao Heii, kde jsi byl?” Zhang ShuLin skočil Qin Ceovi do náručí. Oba se zapotáceli a Qin Ce skoro upustil Zhu Ziyua. Když Qin Ce trpěl amnézií, měl pocit, že Zhang ShuLin byl velmi vlídný a že byl zručný v udržování domácnosti, a tak si myslel, že byl dobrý nápad s ním strávit celý život. Ale teď se najednou cítil znaveně, kdykoli se na něj podíval. Dokonce pociťoval trochu nevysvětlitelné provinilosti.
Ale vždycky měl pokerovou tvář a jeho nálada se nikdy tak snadno neukazovala. Prostě jim povyprávěl o tom, jak se vyhýbal hlídkám loupežníků a jak narazil na armádu. Přitom Zhu Ziyua opatrně položil na měkkou slámu.
„Kde to máš zvrtlé? Podívám se na to.” Posadil se vedle mladého muže a nenuceně mu sundal boty.
Lushi a Tweety mu chtěly zabránit v tom, aby se díval na tělo mladého pána, ale bylo příliš pozdě. Nechtěly, aby někdo pojal podezření, že jejich mladý pán měl nějaké tajemství, a tak mlčely. Mohly na ně akorát ustaraně zírat. Naštěstí se zdálo, že se Qin Ce upřímně díval na to zranění. Vypadalo to, že si ničeho divného nevšiml.
„Tsssssss, mohl bys být něžnější?” Poté, co se Zhou YunSheng vymanil z kontroly systému, nebyl nikdy vážně zraněný. Tato náhlá neznámá bolest byla nesnesitelná.
Qin Ce otupěle zíral na jeho chodidla. Nikdy neviděl tak nefritově bílé a elegantní nohy. Měl pět růžových rozkošných kulatých prstů, co se kvůli bolesti chvěly a kroutily. Nasucho polkl, jak si představil, jaké by to bylo mu každý jednotlivý prst vzít do úst a olíznout. Ale jeho tvář byla jako obvykle bezvýrazná, ve vší vážnosti mu prsty zkoumal a promačkával.
„Vypadá to, že to není zlomené. Vmasíruju na to nějaké léčivo a pak tři nebo dva dny odpočívej. Zlepší se to.” Vytáhl malou lahvičku, co silně voněla po bylinkách, a aplikoval ten krém na oteklou část. A promnul to.
Zhou YunSheng trpělivě zaťal zuby, ale jelikož to až příliš bolelo, oči měl plné slz. Kvůli těm jeho tmavým, vlhkým očím byl každý, kdo se na něj podíval, jako bez dechu.
Qin Ce se rychle podíval na jeho tvář a pak se znovu soustředil na prsty u nohou. Nikdy neviděl tak lahodně vyhlížejícího muže!
Všichni dali najevo starost a shlukli se kolem Zhou YunShenga, aby se na to zranění podívali. Takže ta jeho noha byla každému na očích. Qin Cea to nevysvětlitelně podráždilo, a tak bezděky zrychlil to své ošetřování a pak mladému muži pomohl navléknout ponožky a nazout boty.
Poté plochým tónem řekl: „Správně, tohle zranění by ti nemělo příliš bránit v pohybu. Vezmi si tento léčivý krém, možná ti v budoucnu přijde vhod.”
Zhou YunSheng si tu nádobku vzal a mírně se zasmál. „Krém Zijin Quyu, dvacet dva stříbrných za nádobku. Tak skvělá medicína. Kde jsi k ní přišel?”
Qin Ce nehnul ani brvou. „Našel jsem ji na kraji cesty.”
Zhou YunSheng nečekal, že tento věrný pes dokázal lhát s otevřenýma očima. Významně na něj přimhouřil oči.
„Vždycky jsem měl velké štěstí,” dodal Qin Ce v klidu, jak se po něm letmo podíval.
Rodina Zhang mu uvěřila, uvěřil mu dokonce i Zhang JiaRui.
„Jelikož vyslali armádu, co má ty loupežníky pobít, kdy se budeme moct vrátit domů?” zeptal se Zhang ShuLin vzrušeně. Posadil se blízko Xiao Heie, tvář měl plnou očekávání.
Qin Ce se po jeho slovech zamračil. Nebylo tak snadné se se Zhu Ziyuem sblížit. Kdyby bylo po jeho, čekal by s ním v jeskyni ještě minimálně deset dalších dní. Dlouho mlčel, až nakonec zamumlal: „Zítra ráno odejdeme.”
Dvě sestry Zhang překvapeně vykřikly.
Druhého dne brzy ráno vzal Qin Ce Zhu Ziyua na záda a vedl skupinu lidí dolů z hory. Setkali se s dalšími vesničany, co také mířili do vesnice. Všichni vyhlíželi velmi vyčerpaně. Dveře všech domů byly otevřené a rozlámané, sila na vodu rozmlácené a nádobí roztříštěné. Všechno obilí a drůbež byla pryč a všude bylo smetí.
„Lenní pane, co se děje? Jsi zraněný?” Starosta vesnice k nim přivedl skupinu lidí. Ačkoli se na jeho tváři zračil žal kvůli tomu zničenému majetku, měl mnohem větší radost, že celé to utrpení přežil.
„Po cestě jsem si zvrtl kotník, není to nic vážného. A co ty?” Zhou YunSheng poplácal Qin Cea na rameni na znamení, že ho má spustit na zem.
Qin Ce byl dál naprosto bez citů jako dřevěný kůl zaražený do země.
Starosta si povzdechl. „Díky tvému návrhu jsme přežili. Naštěstí jsi nám řekl, abychom si nevzali všechno jídlo, jinak bychom utrpěli ještě víc. Lidé z vesnice klanu Yang nás viděli jít nahoru do hor a také se evakuovali. Ale vzali si s sebou všechno jídlo. Ti loupežníci byli tak naštvaní, že jim vesnici zapálili a dokonce pročesali celé hory a bezohledně zabili každého, koho našli. Bylo to vážně žalostné! Kdyby armáda nepřijela včas, obávám se, že by nikdo nepřežil.”
Jeho hlas se vytratil a přeživší vesničané si smutně povzdechli. Lidé, co naléhali, aby se vrátili a vzali si víc jídla, rozpačitě sklonili hlavy. Párkrát se vrátili a vzali si víc jídla, dokonce si vzali i z cizích domů. Mysleli si, že měli štěstí, že nenarazili na žádné loupežníky, ale když se doslechli o tom, jak skončila vesnice Yang, kvůli tomu jejich počínání jim byla přirozeně hanba.
Zhou YunSheng řekl starostovi pár slov. Pak spatřil, že dorazil jeho vůz, a tak davu zamával na rozloučenou.
Qin Ce ho pomalu usadil do vozu. Sledoval ho, až dokud vůz nezmizel na konci cesty. Pak se otočil na rodinu Zhangů.
„Xiao Heii, podívej, loupežníci naši spížku nenašli!” Zhang ShuLin vyběhli z rozbitých dveří a táhl za sebou pár pytlů rýže.
Qin Ce v tichosti seděl na stoličce, vlastně ho to nezajímalo.
Zhang JiaRui smetl rozbitý porcelán na hromadu, pak si donesl smeták. Škodolibě se ušklíbl: „Náš starší bratr je až příliš chytrý, schoval ty pytle tak dobře, že loupežníci neměli šanci. A dům naší rodiny je navíc tak zchátralý, že rozhodně nečekali, že by tu něco našli. Když to tu zběžně prohlédli, pravděpodobně šli vykrást jiný dům. Naopak dům klanu Zhu má tesané sloupy a bohatě zdobené pavilóny, má to tam tak velkolepé, že loupežníkům pravděpodobně stačil jediný pohled a skákali radostí. Jakpak se asi bude tvářit, až spatří ten svůj zničený dům. Pokud ho zapálili...”
„Kdyby vás mladý pán Zhu včas nevaroval, vyhladili by celou vesnici, a přesto mu neprokazujete ani náznak díků...” začal Qin Ce temně.
Předtím měl pocit, že Zhang JiaRui byl odolný a celkem nadaný. Měl v plánu ho podporovat. Ale teď viděl akorát to jeho ubohé, předpojaté chování. Nemělo cenu jej kultivovat.
Zhang JiaRuie zarazil ten jeho majestátný výraz. Vždycky měl v duchu podezření, že Xiao Hei byl někdo urozený. Ale nikdy nebyl ten typ člověka, co by se jen tak v tichosti vzdal. „Klan Zhu vesničany tolik let utiskoval, mám v sobě takovou letitou zášť, tak proč bych ji nemohl trochu upustit?”
„Vesničany utiskoval otec mladého pána a jeho komorník, co to má co dělat s mladým panem Zhuem?” Qin Ce na něj varovně zíral.
„Samozřejmě že řekl, že s tím nemá co dělat. Bratře Xiao Heii, jak mu můžeš věřit?! Kdo tady ve vesnici neví, že Zhu Ziyu je ještě arogantnější než jeho otec...”
Jeho hlas zanikl v křiku zvenčí.
„Lenní pán odvedl Zhu LaoSia na úřad. Říká, že to on lidi utiskoval, kradl ryby a vybíral víc daní, než měl. Tento zločin se nedá odpustit! Lenní pán přinesl na úřad také všechny účetní knihy, zrovna teď hodlá Zhu LaoSia konfrontovat! No tak, pojďme se na to podívat!”
Qin Ceovi se zachvělo srdce. Okamžitě se zvedl a šel na úřad.
Zhang JiaRui, co zrovna Zhu Ziyua pomlouval, ztuhl. Tváře měl uzardělé a pálily ho, jako kdyby mu někdo dal políček kladivem.
----------------------------------------
~ Zhangové všehovšudy brzy utřou nos. Jak ten starší, tak ten mladší. Doufám, že to pokopou ještě o něco víc... ~
Žádné komentáře:
Okomentovat