FOD - kapitola 48

Kapitola 48

Zhou YunSheng si myslel, že dům rodiny Zhu znesvětili loupežníci. V původní zápletce se bohatě vyhlížející vila loupežníkům protivila. Nejen že ukradli veškerý majetek klanu Zhu, ale také založili požár, co zničil polovinu celé vily. Ale když vůz dorazil k domu, Zhou YunSheng zjistil, že brána byla akorát trochu poničená, ale jinak stále netknutá. Dokonce i květiny podél cesty byly stále v pořádku.

Ze dveří vyšel voják a rychle k němu přišel. Zeptal se: „Jsi mladý pán Zhu, Zhu Ziyu?”

„Ano, jsem.” Zhu Ziyu se pustil Lushiny paže, o kterou se opíral, a řádně ho pozdravil.

„Mladý pane Zhu, dočasně jsem zabavil tvou vilu jako vojenské velitelství. Když teď loupežníci ustoupili, vrátíme ti ji.” Podle jeho vojenské uniformy by tento velitel měl zastávat celkem vysoké postavení, ale přitom se choval velmi pokorně.

Generál Ding Yuan byl jedním z Qin Ceových spolehlivých pobočníků, byl čestný a neukradl by majetek klanu Zhu. Zhou YunSheng si vydechl úlevou, rychle mu poděkoval a také rozkázal Tweety, aby mu předala měšec stříbrňáků.

Jak by mohl Ding Yuan zanedbat strážení této vily, když mu to rozkázal sám velitel? Také se přirozeně obával to stříbro přijmout. Rezolutně to odmítl, svolal svou jednotku a spěšně odešel.

Zhou YunSheng seděl v netknutém obývacím pokoji a spokojeně si povzdechl. Užuž chtěl Tweety říct, aby začala s večeří, když ho sluha informoval, že se vrátil Zhu LaoSi.

„No tak, svažte ho a uvrhněte ho rovnou na administrativní úřad.” Zhou YunSheng se nemilosrdně usmál.

Zhu LaoSi nečekal, že na něj jeho pán najednou zaútočí, zastihlo ho to naprosto nepřipraveného. Stráže snadno našli jeho účetní knihy, v kterých byly jasné důkazy jeho přečinů.

Zhou YunSheng to chtěl s velkou fanfárou. Po cestě do administrativní budovy obkroužil se svázaným Zhu LaoSiem několik vesnic. Před davem porovnal účetní knihy Zhu LaoSia a klanu Zhu, mezi vesničany to bzučelo vzrušením: nejenom že Zhu LaoSi shrábl velkou část neoprávněného nájmu, ale také nájemníky nutil mu dávat roční dary. A když mu je nedali, vyhrožoval, že jim půdu vezme. A tyto dary si nacpal do vlastních kapes, klan Zhu z toho nikdy nic neměl. Když jeho syn Zhu FuShun našel zalíbení v nádherné dívce a jednom Gerovi, naprosto pominul, že byli oba vdaní, a jménem svého pána je polapil. Kvůli tomu několik rodin nenávidělo klan Zhu až do morku kostí.

V této chvíli si už všichni uvědomili, že Zhu Ziyuovi křivdili. Byl jenom nevědomý nový pán, na kterého tlačili, aby zachoval stará pravidla svého otce. Jak by ho mohli nenávidět?

Úředníkem kraje QingMin byl Qin Ceův podřízený, byl nesmírně upřímný a okamžitě ten případ přijal. Hned rozkázal prohledat Zhu LaoSiův majetek. A opravdu tam našli unesenou dívku a toho Ger. Dav vesničanů měl vůči tomu obrovskou reakci. Jedna strana plamenně hubovala Zhu LaoSia a druhá litovala Zhu Ziyua.

Všechny špatnosti spáchali ta nemilosrdná dvojice otce a syna, ale veškerá nechvalná proslulost padla na Zhu Ziyua. Nespravedlnost, taková nespravedlnost!

Kvůli tomu blížícímu se útoku loupežníků se Zhu LaoSi skryl v horách, ale kvůli své hamižnosti také ukradli pár věcí z domu klanu Zhu a skryli to v lesích. Měli to v plánu hodit na loupežníky, ale teď to odmítali vrátit. Místní úředník rozkázal, aby mu uštědřili výprask o 40 ranách. A přestali s tím, až když se měl Zhu LaoSi co nevidět zlomit.

Z hor dovezli k prahu úřadu více než tucet vozů zboží a jídla. Vesničané na to s údivem zírali. Už se s hamižností setkali, ale nikdy ne s tak obrovskou. Copak ten nemilosrdný Zhu LaoSi vykradl celou vilu?

Zhu Ziyu otevřel účetní knihu a zkontroloval to, pak ji předal a řekl: „Pane magistráte, po té přírodní pohromě a útoku loupežníků lidé strádají. Zhu LaoSi je dlouho okrádal o věci a jídlo, takže bych toto rád daroval, abych jim pomohl. Chci, abychom tyto těžkosti všichni ustáli.”

Vesničané už dlouho závistivě zírali na ty vozy s jídlem. Kdyby nebylo toho, že na ně dohlíželi stráže, už by došlo na boj. Ale poté, co zaslechli Zhou YunShenga, vděčně se poklonili až k zemi, po tvářích jim stékali slzy a někteří dokonce Zhu Ziyua nazývali žijícím Buddhou.

I místní úředník se obával, že ve skladě nebude dost jídla, aby vesničanům pomohl, a tak když zaslechl, co Zhou YunSheng řekl, byl radostí bez sebe. Vlastně se k němu přihnal a hluboce se mu poklonil a řekl, že o tom spraví císařský dvůr, aby se Zhu Ziyuovi dostalo uznání.

Zhou YunSheng konečně očistil pověst klanu Zhu. Zhang JiaRui a ten věrný pes už v budoucnu nebudou mít důvod klan Zhu potlačit.




Qin Ce stál na kraji davu vesničanů. Sledoval, jak Zhu Ziyu odjel ve voze a pak místnímu magistrátovi mírně kývl.

I rodina Zhangů sledovala, jak se čilí vesničané tlačili u vchodu na úřad, sbírali pytle s jídlem a pak vesele odcházeli domů.

Zhang ShuLin vykřikl: „Nevěděl jsem, že Zhu LaoSi až tak moc zneužil mladého pána Zhua. Jeho otec a matka jsou mrtví a když klan převzal, byl nezkušený. Nebyl si vědom toho, že ho vlastní sluha tak dlouho využíval. Vlastně tak bezdůvodně nastřádal takovou špatnou pověst, jak smutné.”

„Proč bys ho měl litovat? Pořád je nechutně bohatý a žije si tu mnohem lépe než kdokoli jiný,” ušklíbl se Zhang JiaRui.

„Obděláváš jeho půdu, a tak bys mu měl přirozeně platit za nájem. To ti musí dát všechno, co má, než vůbec uvážíš, že by to mohl být dobrý muž? Kde na světě bys našel člověka, co je hoden tak drahé úcty?” řekl ten vždy tichý Qin Ce najednou. Jasně působil pochmurně.

Zhang ShuLin se letmo podíval po pobouřeném Zhang JiaRuiovi, pak se usmál a souhlasně kývl na Qin Cea.

V té chvíli k nim přišel starosta vesnice. Promnul si ruce a řekl: „Hej, ShuLine, armáda co nevidět odjede, ale loupežníci pořád nejsou úplně potlačení. Obávám se, že by se mohli vrátit. Rozhodli jsme se poslat armádě pár vozů jídla jako zásoby, aby nás ještě pár dní strážili. Máte doma něco navíc? Shromažďujeme pytle v síni předků. Pokud budete něco potřebovat, dejte mi vědět. Já si půjdu promluvit s dalšími domácnostmi.”

Zhang ShuLin přikývl a pak šel domů vymyslet, kolik pytlů s jídlem mají. V rodině Zhangů bylo celkem sedm lidí včetně Xiao Heie. A jídla měli tak akorát. Už teď se báli, že nebudou mít dost na to, aby si uvařili kaši až do jara. Ale teď vlastně museli dát něco z toho jiným. Jak by k tomu mohl být ochotný?

Zhang JiaRui se také velmi zdráhal, a tak navrhl: „Pošli půl pytle, bude jasné, co tím myslíme. Armáda očividně má prostředky, jak ty loupežníky naprosto potlačit, ale vojáci se najednou v půlce stáhli. A teď těm loupežníkům musíme znovu čelit. Pravděpodobně nás tím vydírají, abychom je zásobili. Taková ohavnost.”

Něco takového nebylo v Chu Yunguu takovou vzácností. Takové jednotky se dokonce nazývaly „oficiální loupežníci”. Ale takové jednotky neměl pod velením Qin Ce. Jeho jednotky se v půlce stáhly, protože je poslal do hlavního města zabít syna Královny Matky a pomoct zachránit malého prince. Chtěl počkat, až se situace stabilizuje, a pak se vrátit a vypořádat se s loupežníky. Ta Zhang JiaRuiova slova byla naprosto nepodložená urážka.

Qin Ce se temně podíval po Zhang JiaRuiovi. Jeho dojem z něj klesl přímo na samé dno.

Zhang ShuLin nečekaně kývl na souhlas, ale také mu za ta drsná slova vyčinil. Nabral půl pytle obilí a vydal se k síni předků.

Najednou někdo přiběhl a nahlásil: „Neposílejte žádné obilí! Lenní pán poslal vlastní lidi s jídlem, aby ho doručili do kasáren.”

„Takový světec!”

„Žijící Buddha!”

„Musím se modlit za dlouhý život lenního pána!”

„Já taky, kdyby nám lenní pán nepomohl, rodina by mi uhynula hlady!”

Všichni lidi pokřikovali, provolávali Zhu Ziyuovi slávu a dík. Zhang ShuLin si původně myslel, že všichni starodávní lenní páni byli tyranové. Nečekal, že bude mít takové štěstí a narazí na někoho tak štědrého. Odnesl si pytel s jídlem zpět a vesele se usmíval.

Zhang JiaRui celý zbledl v tváři. Několikrát se nadechl, ale nevěděl, jak by Zhu Ziyuovo počínání zesměšnil. Nakonec jen s opovržením řekl: „Akorát chce být slavný!”

„Ať už chce slávu nebo ne, stejně je vám to k užitku.” Qin Ce se letmo podíval po Zhang ShuLinovi. „Naber trochu jídla, dáme to mladému pánu Zhuovi jako projev díku.”

„Ano, udělejme to.” Zhang ShuLin hned nabalil košík a šel ke dveřím, ale Qin Ce ho zastavil.

„Je třeba se postarat o dům. Ty tu zůstaň, já to doručím.”

Zhang ShuLin už k Zhu Ziyuovi necítil nenávist, ale kdykoli se s ním setkal, bylo mu trapně, a tak souhlasil. Qin Ceovi se splnilo přání a tak okamžitě vykročil ze dveří.

Léto bylo vždycky parné, ale po několika měsících sucha bylo to horko vážně nesnesitelné. Zhou YunSheng poslal armádě přebytek klanu Zhu, takže neměl žádný led, co by si přidal do lavoru. Musel se obléct jen do tenké vrstvy oděvu a neobouval se. Ovíval se bambusovým vějířem a napůl mrtvý ležel u lotosového jezírka vedle pavilónu.

Když Qin Ce dorazil, zrovna se připravoval k obědu. V misce měl zlatá, lesklá vepřová ouška posypané jarní cibulkou a olejem z čili, a studené nudle. To silné aroma stoupalo přímo do nosu.

Qin Ce byl gurmán, ale jako první si nevšiml jídla, ale toho, že ten mladý muž seděl na pohovce s nohama bosýma. Na jeho bledé pokožce, co byla jako nefrit, se ukazovaly obrysy modrých žil. Vypadal jako záhadná a velkolepá kráska. Qin Ce téměř viděl jeho tep a dokonce cítil jeho jedinečnou vůni.

Chtěl vedle něj pokleknout, vzít do rukou ty jeho nefritové nohy a políbit ho na každý jednotlivý prst. Lízal by a sál, zatímco by obdivoval tu nádhernou a jedinečnou rozechvělou tvář. Sledoval by, jak by mu broskvové oči zvlhly vilnými slzami.

Na mysl mu jedna po druhé útočily bláznivé myšlenky, takže se cítil, jako kdyby byl posedlý. Oči začal mít lité a intenzivní, úplně jako hladový vlk.

Zhou YunSheng vstal. Když si všiml Qin Ceova soustředěného pohledu, myslel si, že měl prostě jen zájem o jeho vychlazené nudle. V duchu ho proklínal, jaký je to závislák na jídle, a liknavě načal: „Pokud chceš, můžeš si dát. Není třeba se tvářit jako vyhladovělé zvíře.”

„Vážně?” Qin Ce najednou vzhlédl, tvářil se nevěřícně. V očích mu byl znát náznak extáze a dlaně mu okamžitě zvlhly nervozitou.

„Přirozeně. Je to jenom miska studených nudlí a ne nějaký poklad.” Zhou YunSheng se zasmál.

Och...

To vzrušení v Qin Ceových očích okamžitě povadlo. Olízl si rty a otřel si zpocené dlaně do kalhot. Vzal do rukou misku se studenými nudlemi a pustil se do nich. Jedl velmi pomalu, ale žvýkal neobvykle krutě. Jako kdyby tu misku nudlí trestal.

Qin Ce chtěl odpoledne strávit po Zhou YunShengově boku, ale musel odejít. A tak vstal, tvář se mu okamžitě zachmuřila a vyšel z brány. Bez ohledu na to, jak velkolepě Zhu Ziyu vypadal, byl to muž. Ale ten muž byl tak okouzlující, že z toho šílel!

Kvůli tomu se Qin Ce cítil velmi komplikovaně. Ale čím se cítil komplikovaněji, tím víc se zdráhal se vzdát. Začal ve vší vážnosti zvažovat možnost, že by se dvořil muži.

Zhu Ziyuovi už bylo přes dvacet, byl nádherný a vládl obrovskému sídlu. Dřív nebo později se o něj bude někdo ucházet. Nemohl si dovolit to dvoření zdržovat.

Ale co Zhang ShuLin? Vážně ho mohl tak zrádně opustit?

Jak o tom Qin Ce přemýšlel, najednou zjistil, že se ocitl v pěkném dilematu.

----------------------------------------

~ Zhang ShuLina kopnout do sedinky, možná tak mu poslat nějaký ten dárek za záchranu života, aby se neřeklo, a honem jít zhltnout ZYS. Akorát by to Qin Ceovi šlo mnohem lépe, kdyby se netvářil jak kostka ledu. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>