OSA - kapitola 23

Kapitola 8

Rourke recitoval tu část o tom, jak večer chodil z práce domů a vzhlížel k Měsíci. Jak přemýšlel, jací muži tam byli a jestli by ho chtěli. Jestli by se k nim mohl přidat. A pak to, jak chtěl rodinu. Konkrétně jak chtěl v náručí držet malé mimčo se zářivými vlasy, neboť Rourkeovi došlo, že s mateřskými instinkty to dotáhne daleko.

Za tímhle vším samozřejmě nebylo žádné „proč”. Jeho recitování bylo slabé jako papír, mělo tak málo podstaty, že by ho prosvítilo i světlo z oken.

Byl někde na straně tři. Došlo mu, že delší esej byla mnohem autentičtější než kratší, a on se naschvál snažil, aby to působilo, jako že se při psaní nechal unést. Byl zrovna u části, kde oceňoval mimozemskou technologii a kde popisoval ty drobnosti, co zlepšili navzdory té násilné historii od jejich ovládnutí.

Medicína byla výborná, což byl nejpravdivější aspekt jeho keců. V eseji to přešel rychle a teď také.

Až dokud Zachri nezvedl ruku a nezastavil ho: „Četl jsem tvou esej. Vím, proč ses zapsal do programu Omega.”

„Tys to četl?” Rourke ovadl. Uvědomil si, že byla chyba snažit se vzpomenout si přesně na řádky eseje.

„Ano. Všichni případní Alfové mají před aukcí přístup k esejím. Neříkáme vám to, protože věříme, že by to vedlo k neupřímnosti. Také nechceme, aby vás Omega Society instruovala, abyste od nás získali víc peněz.”

„He. No. To...” Není správné. Ale na druhou stranu podepsal několik dokumentů, kde se vzdával všech svých práv vycházející z lidské vlády, a pak spoustu věcí na důkaz svolnosti pro případ, že by je jeho rodina žalovala za únos.

Rourkea to stejně vůbec nezajímalo. Zajímalo ho to jenom teď, protože kvůli tomu vypadal jako hlupák a protože kvůli tomu tři minuty klamal.

„Jde o peníze, že?” Zachri si povzdechl, i když to bylo téměř neznatelné. A pak se ve svém křesle zaklonil. „Peníze jsou u lidí běžným motivátorem.” Jeho hlas přešel zase do „dokumentu o přírodě”, ale také byl plochý a mechanický. „Na našem domovském světě nebyly peníze, ale měli jsme podobný koncept s energií. A přesto lidé věří, že jejich peníze jsou zlé a že by se kvůli nim neměli pářit. A tak mnoho z nich na svých přihláškách lže. Byl jsi dobrý, že tě nechytili.”

Bylo hloupé být rozčilený kvůli představované ztrátě blízkosti. Rourkeovi nesešlo na tom, když i Thomas předpokládal, že mu šlo o peníze. Bylo to prosté vysvětlení s trochou pravdy. Během své konverzace s Thomasem bylo prostě jen snazší z toho vynechat jeho matku. Proč vysvětlovat, že ty peníze nebyly pro něj, když stejně snadno mohly být?

'Tak to nech být. Nech si ho myslet, co chce.'

Ale Rourke se naklonil dopředu. Nelíbila se mu ani Zachriho odtažitost, ani tón, kterým ta slova říkal.

„Peníze jsou snazší než energie,” pokračoval. „Mají číselnou hodnotu, co se dá uchopit, kvůli čemuž je snazší to změřit. Ale svazovat ji s jednou měnou se zdálo jako selhání logiky, dokud jsme nedorazili my.”

„Neudělal jsem to kvůli tvým penězům.” Rourke zněl z nějakého důvodu skoro naštvaně. Sám nevěděl, co ho na tom tak moc trápilo. Měl Zachriho rád. Jen nevěděl proč a teď musel vymyslet nový falešný důvod, aby se vyhnul pravdě.

Ústa se mu pohybovala rychleji, než co mozek zvládal.

„Ne úplně. Totiž nemyslím si, že bych se zapsal do programu Omega, kdybych musel žít někde v nějaké zatrolené díře. Takže asi by bylo špatné říct, že doopravdy chci být ploditel a že s tím peníze nemají co dělat. Ale nelhal jsem v tom, že chci mít dítě...”

Ach! Důvod. Celé se to vrátilo k tomu, že byl mašina na mimina.

Ale Zachri byl inteligentní muž. Rourke ho moc chtěl. A měl pravdu. Pokud mezi sebou mají mít smysluplné pouto, pak musel s některými věcmi vyjít ven.

Ne se vším – to by se obrátilo proti němu. V té chvíli mu na jazyk přišla ta správná slova. Mnul si kolena a odvrátil zrak, upřel ho do koutu místnosti.

„Moje mamka umírá. Možná jsi o ní v mojí složce četl? Letos se jí nevede tak dobře.” Pálily ho oči. Bylo otravné, že se jich musel zrovna teď dotknout, když rozhodně nemohl vypadat, jako že brečí. „Potřebuje léky a lepší domov. A to už dlouho a upřímně, kéž bych tohle udělal dřív. Ale taky...”

'Zpět k mašině na mimina.' Zpět k logice a k smysluplnosti a k necítění. Ať mu v hrudi vířilo cokoli, nemohl dopustit, aby to vyšlo ven.

„Chci jí dát vnouče. Pěkné vnouče,” přiznal s pokrčením ramen. „Víš, s modrými vlasy a tak.”

Rychle a letmo se podíval po Zachriho vlasech, byly nádherné a úžasné. Ale Alfa měl také upřený pohled a znovu seděl ve svém křesle vzpřímeně. Kvůli tomu bylo těžší mluvit, a tak Rourke dál obdivoval parkety.

„A je taky pro mě.” Rourke se naschvál vyhnul označení „to”. „Nedělám to jen pro svou matku.” Už ne. Evidentně. „Ale je vážně důležité, abychom nečekali rok. Nemá tak dlouho a rád bych, aby svoje vnouče viděla co nejdřív. Aby mohla být šťastná, víš?”

Zachri na to jeho „víš” neodpověděl a Rourke už to ticho nedokázal moc dlouho snést. Nedokázal se přimět se na Zachriho podívat. Jelikož Zachri nic neřekl, Rourke mu určitě dal nedostatečnou odpověď.

Zamumlal: „Mám tuhle představu budoucnosti. Já a Alfa. Ehm, asi ty. A naše dítě. A ona nás přijde navštívit a poprvé si ho vezme do náručí. A všichni budeme šťastní.”

A teď umře. Kdyby byl balvan, už by byl na kusy, rozpolcený uprostřed.

„Takže... takže to je celé.”

„Rourke...”

Kvůli tomu jeho tónu sebou trhl. Mohlo by to být jemné zklamaní. 'Promiň, ale...'

Nebo dojímavá odpověď. 'To je tak smutné.'

Rozhodně to nebude něco sexy jako: 'Hej, to chci taky. Tak to tak udělejme.' A když Rourke konečně odtrhl pohled od podlahy, Alfa se neusmíval. Na tom jeho obvyklém pasivním výrazu se teď zračilo mírné poklesnutí rtů.

Rourke zabořil nehty do područek křesla a zahlížel. Samozřejmě ne na Alfu. Ale byl naštvaný. Na sebe.

Zachri chtěl toho muže z eseje. Očividně. Na 'toho' člověka přihodil a Rourke se toho měl držet. Nikdo nechtěl mít dítě kvůli 'své mámě', to bylo hloupé. Neměl to takhle říct.

A neměl se zmiňovat o tom, že umírá. Proč se o tom zmínil? To nebylo sexy a přitažlivé. V tom nejlepším případě to mohlo vést k lajdáckému sexu z lítosti.

„Nejsem si jistý, jak odpovědět,” řekl Zachri. Teď byl spíš jako robot než dabér. „Můj druh nemá přirozeně silné emoční reakce. Páření nás mění. A žádný trénink a kurzy nás na to ve skutečnosti nepřipraví. A proto to mé chabé chování při našem prvním setkání. Zarazilo mě to.”

„Jo, tak to vypadalo,” odpověděl Rourke temně. Teď mohl říct, co chtěl. Alespoň mu z ramen spadlo břímě.

Zachri položil ruce na stůl, dlaněmi nahoru a nahnul se k Rourkeovi. Rourke by se radši vymluvil a někde skryl, ale automaticky položil svoje ruce do jeho.

Alfa ho držel tak pevně. Nedrtil ho, ale na tak klidného muže mu to přišlo jako bázlivé sevření. Pro jednou se mu Rourke podíval do očí se zvědavostí a ne se strachem.

„Je těžké tě ujistit, aniž bych přebil tvou svobodnou vůli. Tak to my děláme, chápeš? Cítím, že jsi rozrušený a vyřeším to. Není v tom žádné svolení, žádné vedení. Takže tě vlastním. Ovládám tě.” Zhluboka se nadechl. „Nazýváme to 'milováním'. Tak se staráme o naše partnery, tak je vždycky děláme šťastnými. Ale tvůj druh to nazývá otroctvím a je to koncept, co z větší části chápu. Přesně to vyučuji.”

Bylo možné najít toho jednoho hodného mimozemského Alfu? Rourke ho teď chtěl ještě víc.

„Takže se mnou měj trpělivost. Bude trvat, než se naučím, jak utěšovat lidsky.”

„Líbí se mi tvůj způsob,” řekl Rourke a sevřel jeho ruce stejně pevně jako on. „Přijde mi to snazší. Udělej to.”

Zachri si tiše, pobaveně odfrkl.

„Ne. Tohle není to správné místo. A zneuctil bych vlastní principy, kdybych si tě tady nárokoval. A na to by došlo. Cítím se nesmírně majetnicky, i když jsem odhodlaný se tomu nepodvolit.”

„To chci! K čertu, minule jsme to hodlali udělat v parku!”

„Rourke. Nepokoušej mě.” Jak přimhouřil oči jako predátor a hluboký tón jeho hlasu Rourekovi připomněl, že Zachri byl Alfa. Sklonil hlavu a dal jazyk za zuby.

„Musíš to pochopit,” řekl Zachri po chvilce. „Nejsem jeden z narozených. Ti mají emoční reakce a chápou lidi lépe než my, díky svým Omega matkám. Všiml sis čísla na mé jmenovce?”

„Ano.”

„Jsem jeden z původních Alf, co se probudili ze stáze, když jsme našli Zemi. Když se tvoje rasa vzbouřila a začalo být zjevné, že potřebujeme válečníky a stratégy a nikoho jiného, uložili mě zpět do stáze. A myslím, že víš, jak 'dobře' to zabralo.”

Zvedl jejich spojené ruce a přitiskl si hřbet Rourkeovy ruky ke své tváři. Teplé světlo propůjčovalo jeho očím lesk vhodný do ložnice. Rourkeova mysl už tam byla. Z té části úmluvy neočekával mnoho požitku, ale Zachri byl jiný, než čekal. Jen kvůli němu to bude úžasné.

Ale Zachriho vážný tón ho z té fantazie vytáhl.

„Mému druhu, probuzeným, nemůže být dovoleno, aby se oddávali chybám, Rourke. Jsme nejstarší a vůdci naší rasy. Já jenom neučím. Nastavuji příklad ostatním probuzeným, co čekají na lodi, co nedostanou šanci, pokud se tvé rase nepřizpůsobíme. To je zákon daný naším Alfou alf.”

„Je jich... víc? Totiž tohle nejste všichni?”

Nikdo v odbojové komunitě si nemyslel, že by jich na lodi mohlo být víc. A to měli spoustu konspiračních teorií. Ale Alfové by určitě svoje lidi nenechali spát, zatímco je hnali ze Země na Měsíc.

A přesto Zachri přikývl.

„Všichni nespáření původní a navíc nespočet ostatních, co se nikdy neprobudili. Co my víme, stáze se nijak neliší od smrti. Není v tom žádné vědomí, žádný život.”

Zaklepání na dveře je oba polekalo a Rourke se kvůli tomu otočil v křesle. Ta osoba čekala jen chvilku, než znovu zaklepala, naléhavě. Zachri pustil jeho ruce a vstal.

„Vím, čeho jsme schopní, Rourke,” řekl a šel ke dveřím.

Na druhé straně byl Thomas, nahlížel dovnitř kolem něj. „Ach. Doufal jsem, že budeš slušný,” řekl vesele. „Čas jít, Rourke. Stephanie začíná šílet. Už zavolala stráže.” Zamával svým telefonem, displej byl rozsvícený.

„Už zavolala? Bez nějakého požadavku nebo varování?” řekl Zachri. Rourke se zvedl, aby se k nim přidal.

„No jo. Je naštvaná. A pokud se Rourke neobjeví před univerzitou, v klidu a netknutý, hodlá...” Přečetl z displeje. „Do tebe sama vystřílet plno šipek, navěky ti zničit život a zařídit, že už se Omegy nikdy znovu nedotkneš. Z větší části parafrázuji. Mám ti ukázat tuto oficiální soudní hantýrku.”

Na obrazovce, co předal Zachrimu, stálo nahoře červeným OD ALFY ALFŮ a tučně PŘESTAŇ A USTAŇ. A pod tím byly odstavce textu.

„Tak to radši půjdu. Nechci, aby se někdo dostal do maléru. Tohle pravděpodobně nebyl dobrý nápad.”

Při pohledu na Thomase se mu svět vrátil zpět. Všechno, co si on a Zachri společně řekli, mu přišlo podivně emoční a zbytečné, ale nic z toho nemohl vzít zpět. Kdyby to mohl udělat znovu, neřekl by nic o své matce. Lépe by se zaměřil na nezávaznou konverzaci, chválil by všechna ta měsíční udělátka a technologii, co viděl.

Teď bylo příliš pozdě a jemu zbýval akorát jeden úkol, a tak se rozpačitě rozloučit.

„Ehm, brzy se uvidíme, tedy doufám... Zachri.”

Uklonil se jako student předtím.

Zachri vrátil mobil a ovinul Rourkeovi paži kolem pasu. Chytil ho, než mohl vyjít ven.

„Brzy, Rourke.” Sklonil hlavu a Rourke si byl jistý, že ho políbí. Oči se mu rozšířily a rozevřel rty, ale Alfa se jenom přiblížil, nosy se téměř dotýkali. Ještě níž, očima se zasněně toulal a zároveň se nadechl a řekl: „Tato schůzka dopadne dobře. Promluvím s Tobiasem a na tvoji vizi brzy dojde.”

----------------------------------------

~ Ze Zachriho se nám vyklubalo něco jako šlechta jeho druhu a z 18+ zase sešlo... ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>