OSA - kapitola 24

Kapitola 9

„Takže jaký je?” zeptal se ho Thomas a zmáčkl tlačítko výtahu do přízemí.

„Byl milý,” řekl Rourke. Odejít od Zachriho bylo jako vystoupit z horké sprchy do chladného vzduchu. Všechno to teplo a pára tam pořád ještě bylo, ale chlad rychle přebíral kontrolu. Rád by se vrátil, ale ještě na to nebyl čas. To chápal.

„Milý?” zopakoval Thomas a když mu zazvonil mobil, ztišil ho. „Žádné podrobnosti, Rourke? Políbil tě aspoň? Když jsem šel dovnitř, čekal jsem, že vás najdu se rty u sebe. Myslel jsem si, že se budu muset probít přes dveře.” Zasmál se. „Když uvážím tu jeho majetnickost na první schůzce, tak nějak jsem si myslel, že tě přehne přes stůl!”

„Ne, jen jsme si povídali.” Rourke si strčil ruce do kapes a nepatrně se odvrátil. Měli udělat víc? Bylo tohle špatné znamení?

Ale když odcházel, Zachri mu nenechal moc prostoru k pochybám.

'Asi mu musím věřit.'

„Och kruci,” řekl Thomas, zatímco se díval na svůj mobil, co stále svítil zmeškanými hovory a oznámeními. „Rourke, dej mi svůj telefon.”

Už se chápal po Rourkeově kapse, aby si ho vytáhl. A když ho Rourke vytáhl, viděl, že displej byl poklidně tmavý. Thomas stiskl tlačítko na zapnutí po straně a přehrála se animace firemního loga a telefon se spustil. Což bylo divné, protože si ho Rourke nikdy nevypnul.

„Jak k tomu došlo?” přemýšlel nahlas.

„No, potřeboval jsi trochu ticha, aby mohla romantika začít,” řekl Thomas věcně a vystoupil. Rourke ho následoval a zároveň projížděl dlouhý seznam zpráv. Jak od jeho mamky (Taky tě miluju, synku), tak od Stephanie.

Od Coryho stále nic, což byla jen malá poznámka, co měl na mysli. Dneska mu pošle další zprávu, jen aby si potvrdil, že ho Cory ignoroval naschvál.

A od Stephanie litanie: 'Kde jsi? Rourke? KDE KRUCI JSI?!

A potom tam bylo pár: 'ZVEDNI TELEFON.'

Volala mnohokrát.

„Myslel jsem, že jsi řekl, že to nebude nic velkého?” řekl Thomasovi.

„No jo, údajně to nemáme dělat. Samozřejmě. Myslel jsem si, žes to věděl. Hej, zpomal, Rourke, nejsem tak rychlý jako ty.”

Když předtím Rourkea opouštěl, vážně byl rychlý. Ale Rourke stejně zpomalil a Thomas se do něj zavěsil, když začali scházet po příkrých schodech. Rourke se rozhlédl, jestli někdo zíral. Zírali, ale všude byli samí Alfové. Takže tohle bylo normální. Tady.

„Skvělé, všechno jsem podělal,” zamumlal Rourke, jak scházeli. „Doufám, že kvůli mně Stephanii nevyhodí.”

„Proč by ji vyhazovali?”

„Už teď je v maléru a Zachri proti ní hodlal podat stížnost.”

„No, to bude směšné, protože ona na něj hodlá podat tucty stížností. Je na dočasném zákazu, Rourke. Má na něj páku.”

Pomáhat Thomasovi trpělivě ze schodů bylo v rozporu s jeho nutkáním na něj také zařvat.

„Thomasi, řekl jsi mi, že to bude v pořádku! A teď mi říkáš, že jsem si možná zničil svoje šance ho mít?!”

Ten opojný nával adrenalinu byl pro něj nepřirozený, nezvyklý. Zazvonil mu telefon a ten hluk nepomáhal. Jen stěží se zarazil, aby ho neodhodil.

„Necítím se v pořádku,” řekl rychle a uvědomil si, že taky chtěl někomu ublížit. Neublíží – ale přemýšlel o tom a byl tak rozzuřený...

„Jen klid.” Když byl Thomas zase v bezpečí na rovném chodníku, položil mu ruku na čelo a zkontroloval mu teplotu. „To je Rambo mód. Něco jako PMS u mužů. Co já vím, myslím, že to máme horší. Každopádně to znamená, že jsi vyřízený. Podle mě budeš zítra v plné říji.”

„Skvělééé.” Ten sarkastický tón byl jen lest. Rourke chtěl něco roztrhat jako vytočený býk. Hruď se mu dmula nutkáním vybuchnout a křičet.

'Řekl jsi mi, že to nebude velký problém! Vzal jsi mi telefon! Dostal jsi Zachriho a Stephanii do maléru!'

Thomas možná nebyl kamarád, kterého by si chtěl udržet.

Ještě jedno zasmání, jeden hloupý, veselý komentář a nechá ho tu.

Ale zrovna teď nedělal nic s tím, jak byl do něj Thomas zavěšený. Rourke držel své emoce pevně na uzdě jako vždycky. Někde v mysli věděl, že většinu této zuřivosti přiživovala říje.

„Teď ti ho dají,” řekl Thomas a pokýval ke scéně před nimi.

Na druhé straně náměstí k nim Stephanie kráčela s několika muži v tmavém brnění, tváře jim zakrývala hledí. Také s ní byl Alfa s fialovými vlasy. Vypadal uvolněněji než ona, ale podle toho, jak vzpřímeně šel, a kvůli něčemu na něm si Rourke pomyslel, že to tu měl na starosti víc než ostatní Alfové.

„Alfové jsou na naší straně, Rourke. Ne Omega Society. Jak jsem řekl. Stephanie má za úkol zajistit, že se ti dostane osmiměsíčního dvoření a všech těch kravin. Ten chlápek se jmenuje Tobias a když ucítí tvou říji – že je příliš pozdě s tím něco dělat – praštíte do toho tenhle víkend.”

Rourke si neuvědomil, jak blízko mu Thomas mluvil u ucha, dokud se mu o rty neotřel o boltec. A Rourke se zachvěl. Ale hleděl na toho Alfu. A myslel na něj. Radši by měl Zachriho, ale najednou se necítil zase až tak vybíravý.

Ten muž se zastavil několik kroků od něj a rozšířilo se mu chřípí. Rourke si uvědomil, že se jim všichni na škole opatrně vyhýbali. Navzdory tomu, že Thomas nějakou tu pomoc potřeboval.

Stephanie mašírovala k nim.

„Mohla bych vás prostě oba dva přetrhnout!” zasyčela, když byla dost blízko na to, že to nikdo jiný nezaslechne.

„Promiň, drahoušku,” řekl Thomas, neznělo to upřímně. „Ale jejich schůzka šla dobře. Rourke, řekni jim to. Ani se nepolíbili nebo tak něco! Rozhodně jsou zamilovaní.” Mrkl na Rourkea a pustil ho, nabyl zpět svou hybnost a nezávislost.

Rourke ucítil tlak v uších. A pak se zvedl vítr, první, co na Měsíci cítil. Vzduch mezi ním a tím mužem se otevřel do tmavého portálu.

„Já pojedu metrem, děkuji velmi pěkně,” řekl Thomas nahlas a vydal se jiným směrem.

„Je to bezpečné,” řekl Tobias, vypadal podrážděně.

„Ne, ale díky.”

Stephanie ho podepřela. Blížit se k portálu bylo jako vstoupit na okraj velké jámy. Čím byl Rourke blíž, tím mu země začala víc ujíždět pod nohama.

„Tohle se mi nelíbí,” řekl Rourke. Zdálo se, že se jeho váha naklonila pocitem pádu.

„Věř mi,” řekl Alfa a podíval se mu do očí. Ale Rourke ne. Rozhodl se, k čertu, a otočil se. Ale pak byl ten strach pryč. Ta sladká vůně – tentokrát lékořice – byla silná a Rourke toho chtěl víc.

„Do portálu, prosím.”

Rourke cítil, jak se mu tep zase zklidňoval. Skoro se mu chtělo spát. Ve vzduchu byla nová vůně, jako lékořice. Když se mu Rourke podíval do očí, Tobias nepatrně kývl, uznal, že to byla jeho práce.

Poslechnout už nebylo tak těžké. Jak vstoupil do portálu, potemněl mu zrak. Cítil vítr a tah, jako kdyby zrovna jel dolů na horské dráze. A když se dostal až na dno, byl ve svém bytě.

----------------------------------------

~ Teď už jenom zavázat mašličku, dát třešničku navrch a Zachri, prosím, můžeš se pustit do svého dortíku... ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>