sobota 15. října 2022

TL - kapitola 2


Kapitola 2 – Zoufalé prostředky


Rath se probudil bolavý a pořád vyčerpaný. Venku slyšel křik prodejců a prodavačů, ruch zákazníků, což znamenalo, že už bylo pozdní ráno. Jak se posadil, zasténal. Trhl sebou při každé bolístce a bolesti, co o sobě dala vědět.

Včerejší noc nebyla špatná na to, co to bylo, ale nijak nespěchal si takové počínání zopakovat. Ta skupina pěti pánů a dam byla aspoň tak spokojená, že mu kromě těch dvou marek, co zaplatili domu za jeho služby, dali celou jednu marku jako dýško. To pro něj bylo celkem dvě marky— plat hodný celého roku za jedinou noc.

Prostituce obvykle nevynášela tak pěkně, ale vzhledem k tomu, že to byla skupinová služba a že nebyli z města... No, jedním z důvodů, proč se stal prostitutem, byly peníze. Kdyby nebylo jeho otce, žil by si mnohem lépe než teď.

Takže měl dvě marky, třináct zbývalo. Kdyby se mu dostalo dalších pár dobrých nocí v bordelu, určitě by vytáhl další marku. Možná dvě, kdyby mu Osud projednou prokázal laskavost. Když se k tomu přidá trochu toho kapsářství a pár triků na ulicích, možná dokáže schrastit pět marek. Doufal, že to by stačilo dost na to, aby to Mnicha přesvědčilo ke štědrosti a aby mu dal víc času schrastit zbytek.

Konečně se vyhrabal z postele a ztuhle přešel přes místnost ke škopku, co mu tu někdo laskavě zanechal. Voda byla teplá, ne horká, ale nebyl vybíravý. Vydrhl ze sebe nepořádek, co zůstal po jeho noci, na nejhorší modřiny a jiná bolavá místa si vmasíroval hojivou mast. Otevřel šatník a vytáhl oblečení, co si tam uložil. Jak si natáhl kabátec, zarazil se, znovu ho sundal a podíval se na odřený loket. Usmál se, když viděl, že mu ho někdo zalátal. Podíval se znovu a viděl, že někdo v nevěstinci mu vlastně oblečení vypral a vyspravil. Pravděpodobně uklízecí personál, když tam pracoval, vždycky k němu byli laskaví.

Tak nějak se zaradoval ze dne před ním, znovu si natáhl kabátec, projel si hřebenem vlasy a založil si marku, co mu jeho klienti nechali. Cestou po schodech dolů si pospíšil do kuchyně. „Dobré ráno!” pozdravil kuchařku Bettinu.

Nepřestala se věnovat hrnci, jehož obsah míchala, ale krátce vzhlédla a usmála se na něj. „Na stole máš jídlo.”

„Jsi nejlepší.” Posadil se na nejbližší lavici a rychle zhltl talíř chleba s máslem a medem, trochu zbylého sýra a dokonce pár plátků trpkého jablka. Někdo před něj postavil džbánek piva a on vzhlédl na usmívající se Triniru. „Ránko.”

„Ránko, fešáku. Musel si udělat hodně dobrého, protože jen zřídka se mi od takových lidí dostane osobních díků. Zaplatili účet bez náznaku zaváhání.” Po stole k němu postrčila jeho výdělek. Vzal si mince a dal si je ke své marce. „Pokud kdy budeš chtít zase stálou práci, víš, že je tvoje. Dneska večer se vracíš?”

Přikývl, hodil do sebe pivo. „Ano, když jsi tak ochotná. Cením si toho, Trin.”

Vysmála se mu a napila se vlastního piva. „Takže si myslím, že možná vím, jak bys mohl vydělat deset marek, ať už dneska nebo zítra. To záleží.”

„Pochybuji, že jsem fyzicky zdatný něčeho, co by mi za dva dny vydělalo tolik peněz. Včera v noci jsem to jen stěží všechno zvládl.”

Trinira se zasmála a hravě ho pleskla do paže. „Myslím, že se podceňuješ. Ale naštěstí pro tebe jsem nemluvila o sexu, když jsem se o tom nápadu zmínila. Mluvila jsem o Turnaji poražených.”

Zarazil se s posledním kouskem jablka na půl cesty k ústům. „Osude, ne. To nemůžeš myslet vážně. S tou hloupou věcí nechci nic mít.”

„Vážný jako kněz při bohoslužbě,” řekla Trin unyle. „Popřemýšlej o tom, zlato. Vyřazovacím kolem bys mohl projít dost snadno, což by tě dostalo do druhého kola. Každý, kdo se dostane do druhého kola, dostane deset marek na živobytí během soutěže, kdy nemůžou pracovat.”

Rath otevřel pusu, znovu ji zavřel a pak konečně snědl kousek jablka. „Myslím, že přeceňuješ moje schopnosti a první zápas vyřazovacího kola je pranice, což je stejně tak o štěstí jako o schopnostech. Mohl bych z toho vylézt s promáčknutou hlavou a odejít akorát s dalšími dluhy, co bych musel pokrýt.”

Pokrčila rameny. „Pokud to nezkusíš, nikdy ty peníze neschrastíš včas. A na ulicích se povídá, že Mnich prahne po krvi a necítí se nijak nakloněný milosrdenství.”

„Aha,” řekl Rath a tiše zaklel, než dojedl posledních pár soust svého jídla. Jakákoli naděje, že Mnicha přesvědčí, aby mu dal víc času, byla tatam. Ugh, zabije svého otce třikrát za to, že ho přinutil zaplést se do něčeho tak hloupého jako turnaj. „To bych se asi měl vrhnout do práce.”

Trin vstala spolu s ním, chytila ho za paži. „Rathe, nechci, abys skončil špatně, zvlášť Mnichovou rukou, jen proto, že je tvůj otec hlupák. Zkus ten turnaj; pořád si myslím, že budeš v pohodě. Je to deset lesků a já zařídím, že dostaneš zbytek. Můžeš mi to splatit v delším období. Vím, že jsi na to dost slušný.”

Slušný na to, aby splatil tři lesky, ale ne třináct. Ale Rath ji za to vážně nemohl nenávidět, když uvážil, jak rychle kvůli svému otci ztrácel peníze. „Budu se snažit ze všech sil, abych to nepotřeboval. Asi ten hloupý turnaj zkusím.” Při té myšlence zasténal. „Myslím, že bych prostě radši dělal celý týden skupinovky. Přísahám, že by to bylo méně vyčerpávající a méně bolestné. Ani nemluvě o méně ponižující.”

„Jenom ty by sis myslel, že být hračkou k sexu je méně ponižující než se pokusit přiženit do lepšího života.” Trin zakroutila hlavou. „Vezmi si peníze a jdi. Nebude tě to stát víc než den, nanejvýš dva.”

Rath si povzdechl, ale kývl. „Díky za veškerou pomoc, Trin.” Políbil ji na tvář a pak odešel zadním vchodem. Proklouzl různými zapáchajícími uličkami, než se dostal na Pekařskou uličku, kde to mohl mnohem snadněji říznout k mostům, menšími uličkami, co nebudou tak zahlcené návštěvníky.

Celou dobu se snažil vymyslet nějaký jiný způsob – jakýkoli jiný způsob – co nezahrnoval účast v hloupém Turnaji poražených. Ne že by na tom nakonec záleželo, protože jak Trin řekla, bude ho to stát akorát odpoledne nebo dvě.

Ale bylo to ze zásady. Ten turnaj byla píseň bardů, bláznovo zlato. Rath možná neměl moc rozumu, ale měl ho dost na to, aby se vyhnul účasti v podívané pořádané pro davy, aby se řídily zákony. Jako při každém turnaji šlechta už pravděpodobně dávno vybrala a zaučila vhodné kandidáty. Pokud už šlechta nezačala podvádět, tak brzy začnou. Od uplácení úředníků turnaje, aby zajistili, že se jejich předem vybraní kandidáti dostanou vyřazovacím kolem, nebo aby se předem dozvěděli, jaké budou výzvy. Pokud jejich kandidáti stejně neuspěli, také podpláceli, aby to napravili. Podvádění nebylo těžké, jen drahé.

Každý, kdo ho znal, mu bude donekonečna kázat, ale s tím se nedalo nic dělat. Jediná jeho další možnost, jak získat tolik peněz tak rychle, bylo poskytnout nějakého umrlce té divné trojici, co vždycky šťastně a štědře zaplatila za těla a nikdy se neptala, odkud ta těla přišla. Co s těmi těly dělali, nikdy nikdo nebyl dost statečný, aby se na to zeptal.

Rath jednou pomohl kamarádovi odnést jim tělo jeho otce, když se skácel z přílišného alkoholu a rvaček. Byla to jedna z nejubožejších nocí jeho života, i když ne tak špatná jako pro jeho kamaráda, co měl svého otce vlastně rád. Ale potřeboval peníze a dělal jenom to, co mu jeho otec nakázal.

Ale ten strašný večer Rathovi vydělal patnáct šilinků. Celé tři týdny se nemusel trápit penězi. Pak se objevil jeho otec a všechno zničil, ale tři týdny klidu bylo víc, než se mu obvykle dostalo.

Rath vzdal vymýšlení alternativních způsobů rychlého výdělku a snažil se z paměti vyhrabat, co o turnaji věděl. Když byl malý a dost hloupý na to, aby byl vzrušený, lidé mu o turnaji řekli spoustu historek. Když si pomyslel, že možná bude jedním z těch šťastných pár a přižení se do šlechtického rodu, nebo možná se mi poštěstí oženit se s princem nebo princeznou!

Při té vzpomínce s sebou cukl, snažil se myslet na něco, co by ji znovu zahnalo. Jako třeba všechny ty historky, co mu lidé řekli, když byl starší. O tom, jak hloupý a zbytečný vlastně turnaj doopravdy byl. Nebo jeho pravidla. Pokud tohle vážně hodlá dělat, bylo by užitečné si na ně vzpomenout.

Pravidla, pravidla, pravidla. Vždycky se k soupeření objevily tisíce a trvalo by až příliš dlouho obstarat tak dlouhou řadu vyzyvatelů. Takže během několika dní, v době, kdy byl turnaj populárnější to bylo pět dní, počet vyzyvatelů zredukovali ve dvou kolech.

První byla pranice, šílený hromadný úprk přes speciálně postavené „bojiště”. Než pranice začala, všichni účastníci dostali vlajky a cílem bylo si ty vlajky udržet, zatímco je ukrást ostatním. Čím víc vlajek člověk uzmul, tím bylo pravděpodobnější, že se dostane do dalšího kola. Byl zapsaný rekord na nějaké absurdní množství, ale Rath už si ho nepamatoval.

Ve druhém kole to byly souboje, něco jako nejlepších pět či tak. Ani to si nepamatoval. Jednou si pamatoval všechno. Počet míst ke sňatku, všechny tituly, různé druhy výzev a klíčové body, jak v každé uspět, rekordy pro každou z nich a tak dál a tak dál. Tolik promarněné energie na něco tak hloupého.

Teď si pamatoval jenom to, že bylo sedmdesát sedm šlechtických rodů a královská rodina, což znamenalo sedmdesát osm míst ke sňatku. Šest vévodství, sedmnáct hrabství a padesát čtyři baronátů. Ukáže se zhruba pět tisíc lidí, plus mínus tisíc, aby soutěžilo o šanci. Všichni až na pět set ostrouhá během prvních dvou dnů a do toho se nepočítali ti, kteří nebyli k soutěži připuštěni.

Protože aby se člověk mohl vůbec účastnit, musel být: ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti. Alespoň v sedmi generacích nesměl mít žádnou stopu po šlechtickém rodokmenu. Jeho rodina nesměla vyhrát v přechozím turnaji. Během posledních tří let nesměl být zatčen a absolutně nesměl být usvědčen z vážných zločinů, což byly znásilnění, vražda, velká krádež a žhářství.

To eliminovalo dost lidí, ale stejně nechalo přebytek možností.

O co se nepostarala pranice, to zvládly duely a zredukovaly finální počet účastníků na pět set. Potom bylo rozřazovací kolo, kde se těch pět set lidí rozdělilo do skupin, co budou soutěžit o sňatek s královskou rodinou, vévody, hrabaty a barony. A poté nastalo finální kolo, měsíce absurdních, libovolných výzev, co měly dokázat, že ti patetičtí malí prosťáčci byli hodni stát se nafoukanci.

Rath by velmi rád dělal cokoli jiného, ale už čelil horším věcem. Mohl ten hloupý turnaj snést dost dlouho na to, aby vydělal deset lesků.

„Raaaathe!”

Zastavil se a otočil, jak se k němu řítil Toph, protože Toph se tak nějak nikdy nenaučil někam prostě chodit. Hekl, když do něj Toph narazil a pevně ho objal. „Ránko, Tophe.”

„Kde jsi byl? Čekal jsem v hospodě, až se ukážeš! Celou noc!”

Rath zasténal. „Promiň, Tophe. Měl jsem napilno s odklízením nejnovějšího bordelu mýho otce. Celou noc jsem strávil prací u Trin. Naprosto jsem zapomněl.”

Toph nakrčil nos. „Zase tvůj táta? Copak jsi ho ještě nestrčil do přístavu, ani jsi neprodal jeho tělo?”

„To druhé mi pořád všichni navrhují. Tak nějak mě děsí společnost, ve které se vyskytuji.”

„Jako kdybys ty byl nějaká nóbl společnost,” namítl Toph vesele, zavěsil se mu do rámě a pokračovali v chůzi. „Takže kam míříš teď? Máš čas na pintu?”

„Možná později. Já, uch—” Rath nakrčil tvář a pak si povzdechl. „Pořád mi chybí deset lesků.”

„Svatý Osude!” řekl Toph. „Co ve jménu Belnových koulí udělal tentokrát?”

Rath si znovu povzdechl a řekl mu to. Ke konci už chudák Toph vypadal tak vystresovaný i za něj, že by mu Rath koupil něco k pití, kdyby se nemusel soustředit na to, co dělal. „No tak, stůj se mnou ve frontě, abych nezešílel nebo nezpanikařil a na poslední chvíli neutekl.”

Toph pokrčil rameny. „Nikdy jsem tě neviděl od ničeho utíkat, ale až do večera nemám nic jiného na práci. Dostal jsem práci u Wynri.”

„Od kdy jsi na bolest?”

„Bolest, ne, ale co je sem tam malý hedvábný provázek? Ach, vydrž, mám hlad. Chceš něco?”

Rath zakroutil hlavou, tiše se smál. „Nikdy neodmítám jídlo, ale od kdy máš peníze? Ukradl jsi je od konstábla spolu s náklonností jeho manželky?”

„Ta ženská miluje jenom sebe a nemá zájem milovat nikoho jiného— to mám na ní rád ze všeho nejvíc,” řekl Toph, pak odkvačil k nedalekému pouličnímu prodejci, aby vesele smlouval o svůj oběd. Vrátil se za pár minut s horkými koláčky, co voněly po kuřecím a masové šťávě a dobré zelenině. „Co se týče mincí,” řekl, když mu Rath věnoval podezíravý pohled. „Ostatní se vsadili, že na noc skončím v šatlavě a že budou muset zaplatit dozorčímu, aby mě ráno pustil. Ale celou noc jsem zůstal volný jako krysa a všichni mě museli vyplatit.”

Rath ho škádlivě strčil do hlavy. „Konstábl si z tvýho spodku stejně udělá měšec na mince, až tě najde.”

„Pche,” řekl Toph a zhltl několik soust svého koláče. Pak si hřbetem ruky otřel ústa a dodal: „Je zaneprázdněný veškerou tou mimoměstskou holotou a než se bude moct vrátit k jednání s místní holotou, bude naštvaný na nejnovějšího cizáka ve své posteli. Na mě úplně zapomene.” Rychle se ušklíbl. „Znovu.”

„Zahráváš si s Osudem,” odpověděl Rath. „Dávej si pozor nebo skončíš v oprátce.”

„Budu, budu,” odpověděl Toph zlehka. Dojedl svůj koláč a z jedné kapsy od svého kabátce vytáhl potrhaný šátek, aby si jím otřel tvář a ruce.

Rath dojedl vlastní koláč a jak vkročili na obecný most, byl čistý a připravený a opatrně se proplétal tlačenicí. Rád by využil příležitosti a ukradl pár měšců, ale kvůli tomu návalu to bylo příliš nebezpečné. Snadno nabýt, ale kdyby ho chytili, neměl by kam utéct.

Když se konečně dostali skrz, odolával nutkání zkontrolovat si vlastní měšec. Nic nepřilákalo zlodějův pohled víc, než když mu člověk řekl, kde přesně si schovával peníze. „Nemůžu se dočkat, až bude po všem. Za poslední dva dny jsem toho nachodil víc než za poslední dva týdny. Co musí člověk udělat, aby měl slušnou práci a pintu nebo dvě na konci dne?”

„Zabij otce a prodej jeho tělo—” Toph se zahihňal, když ho Rath klepl do koruny hlavy.

„Přestaň mluvit o vraždě. Takhle často to přivolává smůlu a zrovna teď mám tak akorát tolik smůly, kolik dokážu ustát— a pokud mám dostat deset lesků za to, že dám lidem pěstí, potřebuju všechno štěstí, co můžu najít,” řekl Rath. Pak s mručením dodal: „Neboť je nepravděpodobné, že by došlo k božímu zásahu.”

Toph se usmál a natáhl se, aby mu stiskl paži. „No tak, povedeš si skvěle. Viděl jsem, jak házíš těmi pytli s obilím a jak přesouváš ty sudy. Dokážeš zdolat pár venkovských hlupáků a vzít jim vlajky, aniž by ses zapotil.”

„Možná,” odpověděl Rath. Pak se jejich hovor vytratil, jak se dostali k vršku Vyššího města, kde se nacházel pavilon a královský hrad.

Pavilon se hemžil lidmi jako sud s rybami, z kterého většinu vody vyšplouchaly, a byl tu takový hluk, že Rath jen stěží slyšel vlastní myšlenky. Nebyl moc na úprky, to byla pravda, ale zrovna teď byl připravený začít s novým zvykem.

„Co se na těch cedulích píše? Neznám ty značky.” Toph se zeptal tím svým tichým hlasem, co používal jen zřídka, neboť bylo těžké přimět Topha cítit se nejistě, ať už šlo o cokoli. Rath tu jeho vlastnost vždycky miloval a obdivoval. Ale Tophova neschopnost číst, ačkoli ji sdílel s většinou z Nižšího Města, ho vždycky rozčilovala.

Rath zamžoural na cedule, ale jak mu slunce svítilo do očí, bylo těžké to přečíst. A na dálku vážně neměl nejlepší zrak. V pavilonu byly rovnoměrně seřazené tři cedule a teprve pak si všiml, že ten nával vlastně měl nějaký řád: byly to obrovské, vzdouvající se a kroutící fronty. Na cedulích byla písmena a pod tím barevná kolečka: zleva doprava rudé, modré, zelené.

„Uch. Na té první je 'věk 20-25', na druhé 'věk 26-30' a na poslední '31-40'.” Cukl sebou, jak si nemohl nevšimnout, že tamta fronta nebyla ani z půlky tak dlouhá jako ostatní dvě. A ta první byla zase o půlku delší než druhá.

To nebylo překvapivé, vážně. Ten hloupý turnaj byl pošetilostí mladých. Ale stejně bylo ponižující vidět, jak nápadně mimo tu bude. „Možná na mě budeš chtít počkat tady.”

„Jak je to lepší než prostě zůstat s tebou? No tak. Pokud budeš místo dělání myslet, celý zběláš.”

„To nedává žádný smysl,” remcal Rath, ale nechal se Tophem táhnout dál. Tlačili se a strkali a proklínali celou cestu davem, dokud se konečně nedostali na konec řady.

„Hoj, Rathe!” pozdravil ho sbor mužů sympaticky. Muži, co znal z loděnic a ze své oblíbené nálevny. „Taky tě zatáhli do téhle hloupé sázky?”

„Jaké sázky? Ne, víte, že hazard nedělám. Pro moji rodinu je to špatný osud.”

„Na tak cynickýho lumpa jsi tak pověrčivý,” řekl jeden z mužů černý jako noc, útlý a neupravený jako strom v zimě. Ale v té štíhlé siluetě byla překvapivá síla; Rath viděl, jak Mick jediným úderem srazil muže, co byli třikrát větší než on. „Ne, ne, pár chlápků od Crowa řeklo, že v pranici nevydržíme ani pět minut. Máme bank. Vyhraje ho ten, kdo získá nejvíc vlajek.”

„Tak co tady děláš, Rathe?” zeptal se další muž. Stejně velký jako byl ten první vyzáblý, se sněhově bílou pokožkou a vlasy žlutými jako pivo.

Rath se zašklebil. „Co myslíš, Coore? Skrývám se před tvým manželem.”

Ti čtyři muži se všichni zasmáli a Coor ho poplácal po zádech. „Jako kdyby mi můj muž věnoval chvilku svého času. Preferuje muže, co se nad ním netyčí jako zatracený strom.”

„No tak, Rathe, to se ti nepodobá, aby ses staral o něco takového. To tě tady Toph ponoukl, aby ses zapsal?”

„Ne, ale mělo mě to napadnout!” řekl Toph vesele, pak vyjekl, když ho Rath šťouchl do žeber.

Rath ho šťouchl znovu a pak se otočil na ostatní. „Ne, to jenom můj otec.” Všichni bručeli a soucítili s ním a nabídli mu, že mu ho pomůžou zmlátit, ale Rath je všechny odmávl. „Jaký je bank, abych věděl, kolik pint mi někdo z vás koupí?”

To mu vyneslo víc smíchu a pak byli celí šťastní ho zasvětit do drbů, co za posledních pár dní promeškal, zatímco měl napilno s prací v loděnicích a byl příliš zatraceně unavený, aby dělal něco jiného než padnout do postele. Jeho večer s pěkným mužem, co musel opustit, bylo poprvé za více než týden, kdy se pobavil.

Než byl Rath konečně na řadě u registračního stolku, byl skoro v dobré náladě.

„Jméno, věk, adresa,” dožadoval se úsečně úředník oděný v livreji v barvách královské modré a purpurové.

Rath sebou mírně cukl. „Rathatayen Jakobson, třicet tři, Robertův obchod s párky.”

Úředník vzhlédl, zdálo se, že na okamžik ztuhl, než se vzpamatoval a znovu akorát vyhlížel znuděně a znaveně. „Povolání?”

„Nádeník.”

„Nád—” úředník se zarazil a pak honem sklonil hlavu a poznamenal si to.

Ach, teď to Rath chápal. Ten muž byl pravděpodobně klientem u Trin nebo možná někdo, co Rath sbalil na ulici. „Jo, nádeník. Je to problém?”

„Ne,” řekl úředník stěží slyšitelně. Vzhlédl. „Já jenom—”

„Co? Myslel, že nemůžu být nic jiného než prostitut? A co je vůbec špatného na tom být prostitutem?” zeptal se Rath.

Úředník sevřel rty. „Jen jsem čekal, že řekneš něco jiného, to je celé.”

Rath si odfrkl, ale nechal to být. Kdyby se pustil do otráveného úředníka, akorát by ho zavřeli za obtěžování a pak by musel vydat to málo mincí, co měl, aby si zaplatil kauci a podplatil žalářníka, aby jeho zatčení nezaznamenával. „Nějaké další otázky?”

„Jsi trénovaný v nějakém bojovém umění?”

„Jenom šest měsíců jako všichni.”

„Umíš číst a psát?”

„Zákon praví, že na tom nezáleží,” řekl Rath.

Úředník na něj zahlížel. „To není kvalifikace; je to jen obecná informace.”

„Zákon praví, že na tom nezáleží, takže to neřeknu.”

„Pokud neřekneš, nesoutěžíš. Není to vyžadováno, ale potřebujeme to vědět, abychom vhodně upravili výzvy.”

Rath spolkl kletbu. „Ano, umím číst a psát.”

Úředník se znovu vrátil k zapisování. „Nějaké nemoci, zranění nebo jiné možné překážky, s kterými by se mělo v tvých výzvách počítat?”

„Ne.”

„Dobře. Tohle si přečti a podepiš. Pokud budeš potřebovat, abych ti něco přečetl, jen řekni.”

Rath si vzal ten těžký list papíru a celý si ho pročetl, mračil se na pár delších slov, ale po chvilce je rozluštil z kontextu. Když skončil a tak spokojený, jak jen mohl být, položil list zpět, vzal si brk, co mu úředník stále podával, a rychle dole naškrtal svoje jméno.

Úředník položil papír stranou, aby zaschl, a předal Rathovi malý dřevěný žeton nabarvený na jasnou rudou s něčím, co se zdálo jako bílá hlava kočky. „Jsi ve druhé pranici. Přijď toto odpoledne v půl třetí na výstaviště, pod modrý stan. Někdo tam vysvětlí pravidla a rozdá vlajky. Pokud se neukážeš, automaticky tě diskvalifikují. Bez toho žetonu nemůžeš soutěžit, takže ho neztrať.”

Rath přikývl, založil si žeton a dal se na ústup. „Potřebuju se zatraceně napít,” řekl, když se on a Toph konečně dostali z pavilonu.

„Rád ti koupím dokonce dvě,” řekl Toph a propracovali se zpět do Nižšího Města, kde bylo pivo jak dobré, tak levné.

Z dvou piv nakonec vzniklo téměř pět. Možná šest. Ale bylo to pár hodin, kdy mohl Rath předstírat, že jeho život nezávisel jen na tom, jestli přežije pranici a několik duelů.

Ale když odzvonilo poledne, už se déle nemohl vyhýbat svému osudu. Dopil zbytek svého posledního piva, hodil na stůl čtvrtpenci, aby pomohl pokrýt jakékoli zbylé útraty, a poplácal Topha po zádech. „Jdu si nechat zatraceně nepříjemně nakopat zadnici. Později večer za vámi sebrankou zajdu, anebo zítra.”

Toph ho políbil na tvář a ostatní u stolu zvedli svoje korbele na rozloučenou, vesele jej ujišťovali, že bude v pořádku, a volali na něj hodně štěstí.

Salvare bylo královské město, koruna Dennarmu. Nacházelo se v severovýchodním cípu země a přímo proti moři. Rath to věděl jen díky létům práce v loděnicích a že se skrýval v kanceláři laskavého úředníka, když byl příliš malý, ale jeho matka ho nechtěla nechat doma samotného. Tak se poprvé začal učit číst a psát. Jedním z dalších důvodů, proč se dal na prostituci bylo to, že bordely byly ochotné kromě jiného učit číst a psát, aby mohli svým zákazníkům nabídnout dodatečné drahé služby.

Vně hradeb Vyššího města bylo výstaviště postavené během prvního turnaje, bylo to přetvořené staré vojenské cvičiště, co bylo kvůli novým pozemkům a ubikacím uvnitř hradeb dávno opuštěno. Výstaviště bylo zasunuté v malé proláklině mezi městskými hradbami, útesy sousedícími k městu a řekou, co město protínala v půli. Od první výstavby ten pozemek dva a půlkrát vyhořel, většinou kvůli opilé lehkovážnosti v kombinaci s příliš mnoha příliš natěšenými hlupáky.

Mezi turnaji se používalo na různé slavnostní radovánky a jednou, někdy dvakrát do roka jej využívala armáda ke svým bláhovým kláním, co zahrnovalo pití a vzájemné srážení. Zbytek času se nejvytříbenější— nejhloupější— mladíci ze všech sil snažili imitovat klání, co zahrnovala mnohem více alkoholu a padání z koní.

Rath prošel obrovskou jižní branou a přidal se k zástupu vojáků, co mířili po malé vedlejší cestě, co se oddělovala od hlavní cesty a vedla k výstavišti, přes široký, masivní most, co nebyl tak elegantní jako městské mosty. Postavili ho prostě tak, aby sloužil svému účelu.

Kvůli vůni pečeného masa, klobás, z kterých kapal tuk, a masových koláčů, co málem praskaly kvůli měkkému drůbežímu, mu zakručelo v břiše. Bydlení nad obchodem s klobásami mu dalo více šancí jíst maso než ostatní, ale i tak byla stejně vzácnost, když nějaké dostal. Ten koláč, co mu Toph předtím koupil, bylo první sousto masa za celé věky.

„Hej, tady, ty ničemo,” vykřikl známý hlas.

Rath se zastavil a rozhlédl se kolem, překvapeně pozvedl obočí, když spatřil toho pěkného muže, s kterým nedávno spal a kterého musel kvůli Mnichovi ráno opustit. Spratci z Vyššího Města za ty problémy normálně nestáli, pokud mu za to nezaplatili, ale tenhle... Zatraceně, jakže se jmenoval? Ten za ty potíže stál. „Hej, ty Vyšší Měsťáku.”

Mužův úsměv se ještě víc rozšířil, jak Ratha dohnal. Byl o pár centimetrů vyšší než Rath, což bylo tak nějak nezvyklé, ale neměl nic z Rathovy váhy nebo rozložitosti. „Jdeš se podívat na pranici? Zdál ses vůči turnaji tak kousavý, že bych vsadil desítku, že se k tržišti nepřiblížíš, zatímco tu bude probíhat.” Potřásl hlavou a přehodil si tak dlouhou záplavu těžkých copů přes rameno. Copy měl bez ozdob, což bylo nezvyklé, neboť propracované ozdoby vlasů a tváře teď byly ve Vyšším Městě v módě. Bylo vzácností vidět Vyššího Měšťáka, co neměl vlasy zbarvené do ruda a modra drahokamy a v nich připnuté ptáky.

„To je jmění, o které bys přišel, neboť teď mám být v té zatracené pranici,” odpověděl Rath.

„Och?” Muž uprostřed kroku na chvilku zakolísal, oči se mu na krátko rozšířily. „Jak k tomu došlo?”

„Má to spojitost s tou záležitostí, co mě to ráno vytáhlo z postele.”

„Chápu.” Nakrčil čelo. „Ne, spíš to nechápu. Co má tohle co společného s tamtím?”

Rath potřásl hlavou. „Je to nudná historka, to slibuju. Beru to tak, že ty ses přišel dívat, fešáku?” Naklonil hlavu a zamyšleně si toho muže prohlížel. „Možná ses přišel podívat, jaké jsou tví kandidáti k sňatku?”

Ten muž se zašklebil. „Možná.”

„Jak podobné rozmazlenému spratkovi, že porušuje pravidla, jen aby ukojil svou zvědavost.”

„A ty bys to neudělal? Každopádně takhle brzy jen stěží páchám nějakou újmu,” odpověděl muž a jeho uvolněný úsměv se vrátil. „Ačkoli když už jsme u věcí, co bych neměl dělat, bezostyšně jsem zapomněl tvoje jméno.”

Rath se zasmál. „No, ani já si to tvoje nevybavuju, takže jsme si kvit. Většinou mi říkají Rath. Moje celé jméno je pěkně dlouhé a nemá cenu ho znát.”

„To není pravda nebo bych se nesnažil ho dozvědět podruhé. Já jsem Tress.”

„Rád tě poznávám, Tressi.”

„Rád tě poznávám, Rathe.” Tressův úsměv zjihl, nabral flirtovních tónů. „Co děláš po pranici?”

„Zotavuji se,” odpověděl Rath. „Pokud budu na konci byť jen stát, ohromí mě to.”

Tress si povzdechl. „To je předpokládám pravda. V kterém jsi týmu?”

„V týmu?”

„Co máš na odznaku?”

„Och.” Rath vyhrabal žeton, co si strčil do měšce na mince (v kterém nikdy nebylo nic tak cenného jako peníze – jenom hlupáci měli mince na místě, kde je každý mohl vzít). „Kočku, ať to znamená cokoli.”

Tress se ušklíbl. „Kočku. To má být lví hlava.”

„Co je pro Osud lev?”

„Kočka větší než člověk, co loví... hm, jeleny a tak na pastvinách daleko odtud.”

„Takže to je hlava kočky.”

„No, ano, ale je to jako nazývat vlka psem.”

„To je jedno,” odpověděl Rath, kůže mu zrudla a rozpálila se, jak ten žeton zase sklidil. Nevěděl, co to je lev; koho to zajímalo?

Tressův úsměv pohasl. „Promiň, nechtěl jsem—”

„Zapomeň na to,” odsekl Rath, byl vděčný, že se dostali k rušnému tržišti. „Musím jít do modrého stanu nebo tak něco. Pokud potom nebudu mrtvý nebo v bezvědomí, jsi vítán mi koupit pintu nebo dvě.”

Tressovi se vrátil úsměv a řekl: „Vypadá to, že těch už jsi měl dost.”

„Proč by tohle někdo dělal střízlivý?” zamumlal Rath. Zvlášť když uvážil, jak zatraceně bolavý byl po celém dni chození, po kterém následovala noc šukání následovaná dalším chozením. Při Osudu, prostě jen chtěl několik dní spát.

„Já rozhodně ne,” řekl Tress. Chytil Ratha za zápěstí a zastavil ho. Zvedl Rathovi ruku a něco mu do ní vtiskl, pak se sehnul a vtiskl mu na každou tvář letmý polibek. „Symbol a polibek pro štěstí. Ať Osud vidí tvé vítězství.”

Byl pryč, než Rath mohl odpovědět. Zamračil se, otevřel dlaň a zíral na ten předmět: malý dřevěný amulet, takový ten, co se měl přichytit k oděvu nebo z kterého se udělala náušnice nebo přívěšek a co se kupovaly z chrámů za tři čtvrtpence. Modlitební amulety, co měly svému nositeli dopřát různá požehnání a udržovat chrámy zaopatřené. Tress mu dal amulet štěstí.

Proč u sebe Tress měl něco tak hloupého? Nemohl vědět, že se s Rathem znovu setká a i kdyby ano, proč by chlápkovi z Nízkého města na jednu noc kupoval takovou hloupost? Musel je koupit na něco jiného a rozhodl se, že Rathovi jeden dá, možná z provinilosti nebo z lítosti.

Rath strčil amulet do měšce, sevřel svůj odznak a zamířil k jasně modrému stanu na druhém konci prostranství.
----------------------------------------

~ Na to, že se mu do turnaje nechtělo ani za nic, tak šel celkem lehce. I když předpokládám, že asi žádnou jinou možnost neměl. Tress! Bude to jen známost na jednu noc nebo něco víc? A jak moc Rathovi natlučou v pranici? ~

3 komentáře: