TL - kapitola 1

Kapitola 1 – Patnáct lesků

Během svých tři a třiceti let Ratha probudili mnoha nepříjemnými způsoby.

Nechat se vytáhnout z postele naštvanými lidmi, co mu šli po krvi, byl jeho nejméně oblíbený. A to do toho počítal i to, kdy na něj někdo hodil vařící vodu a nechal ho se spáleninami, co se hojily celé věky.

Zabručel, jak mu hlavou znovu třískli o zem, divoce vykopl a tak nějak jej utěšil ten bolestný výkřik jednoho nohsleda, kterého se mu podařilo zasáhnout. Rath se dostal na nohy a začal kolem sebe máchat a byl dost velký a máchal dost tvrdě, že přehnaně nadšení útočníci konečně ustoupili.

Pak se někomu většímu podařilo uštědřit ránu a Rath padl na kolena, dezorientovaný, naštvaný a naprosto moc namol, aby s tím něco udělal.

„Dobré ráno, Kryso.”

No, to zúžilo to, kdo po něm šel. Proč bylo stále nejasné, ačkoli to dokázal zatraceně dobře odhadnout. Rath vzhlédl, udržovat svůj vzdouvající se žaludek se mu dařilo jen díky dlouhým letům tréninku, a zakalenýma očima zahlížel na většího muže, co se nad ním tyčil jako pozlacená vila.

Pozlacená vila tak nasáklá parfémem, že by to utopilo celý nevěstinec, ale tohle Mnichovi z Východního Konce nikdo neřekl, pokud chtěl, aby mu zůstaly všechny zuby. „Dobré ráno, Mnichu.”

Mnich se kousavě usmál. „Pro tebe a tvé blízké to není tak dobré ráno.”

„Pokud jsi tímhle obtěžoval mou matku—”

„Dámy neobtěžuji, pokud to není absolutně nutné,” skočil mu do toho Mnich a vysmál se mu, jako kdyby za celý život nespáchal jediný násilný počin, nemluvě proti ženě.

Rath protočil očima. „Tomu nikdy neuvěřím. Kolik ti můj ničemný otec dluží tentokrát?”

„Patnáct marek, za tři dny.”

To stačilo na to, aby mu to z těla vytřáslo poslední zbytky spánku a alkoholu. „Proč ti k zmrvenému čertu můj otec na hovno dluží patnáct lesků?” I kdyby měl Rath pravidelný příjem každý pracovní den roku, což rozhodně neměl, nevydělal by víc než něco přes dva lesky. Co jeho otec provedl? Rath ho tentokrát zabije doopravdy.

„Ach, nechci kazit tu zábavu, až to bude vysvětlovat.” Mnich ho poplácal po tváři. „Měl jsi souhlasit a pracovat pro mě, když jsi ještě měl nějakou cenu, Kryso. Víš, kde mě najít, až budeš mít peníze. Máš dnešek plus tři další, protože mi je tě jen trošičku líto. Dones mi to před posledním zvoněním.” Ostře pokynul ostatním lidem v místnosti.

Masivní postava, co Ratha shodila na kolena, ho na rozloučenou strčila na zem. Zahlížel na ni. „Vždycky je mi potěšením, Jen.”

Jen mu věnovala úsměv plný nepřátelství a stříbrných zubů a pak byla pryč, jen co práskly dveře.

Podle toho, jak ranní buzení od Mnicha vypadala, to mohlo být horší.

„Co to pro všechno na světě bylo?”

Ach, správně. Mezi tím, jak ho drze vzbudili a řekli mu, že jeho dny jsou znovu sečteny, když znovu nesežene děsivou sumu peněz...

„To nic,” odpověděl Rath a opatrně se zvedl z podlahy, pevně se držel kymácejícího se sloupku postele a sám se mírně kymácel, ale podařilo se mu nespadnout.

Podíval se na pohledného muže, co byl stále v posteli s tvou svou tmavou kůží, dlouhými, tmavými, zapletenými vlasy a očima tak zelenýma, že by přiměl smaragd šílet žárlivostí.

„Kdo to byl?” zeptal se muž.

Rath si přál, aby si pamatoval mužovo jméno, ale zrovna v tu chvíli měl štěstí, že si pamatoval to svoje. Ach, co by nedal za korbel piva nebo za sex. Ale na to bude mít trochu moc na pilno. „Pokud to nevíš, pak buď za to požehnání rád a nech si hloupé otázky pro sebe. Je mi líto, že musím jít, krasavče, ale musí se toho spoustu udělat a je na to velmi málo času.”

Muž přezíravě mávl rukou. „Doufám, že ty peníze seženeš.” Pleskl sebou zpět na postel, co pod jeho vahou a ledabylým zacházením zaskřípala. „Byla by pro svět škoda přijít o muže tvého nadání.”

„Doufejme, že s tebou Osud souhlasí. Pa, poklade,” odpověděl Rath a napodobil mužům přízvuk Vyššího Města. Našel si oblečení a natáhl si punčochy, spodky a boty. Jak se vyškrábal na nohy, popadl svou košili a kabátec a zkontroloval, že mince skryté v kabátci, tam pořád jsou. „Doufám, že si bez problémů najdeš cestu zpět do Vyššího Města. Skryj si měšec.”

Muž se zasmál a věnoval mu lenivé mávnutí, jasně ho víc zajímalo to, aby se vrátil ke spánku.

Bavit se, dokud to šlo. Škoda, že to nevydrželo většinu rána. No, jo. Rozptylující myšlenky bylo nejlepší odsunout. Rath si natáhl košili, zatímco vykročil na chodbu a pak se nasoukal do kabátce. Brzy bude třeba záplaty na levém loktu; cítil, jak se látka měla co nevidět protrhnout.

Venku na ulici se mu žaludek převrátil z pachu levného jídla z různých stánků, co lemovaly ulici a co stály před mosty. Vydal se na sever, směrem k mostu pro prostý lid – jednomu ze tří, co se klenuly přes kanál, co město zhruba rozděloval na dvě části. Třetina nahoře, na sever od mostů, byla vyhrazená pro povýšence, zvané Vyšší město. Ty druhé dvě třetiny na jih od mostů byly pro všechny ostatní a zvané Nižší město. Ty tři mosty se formálně jmenovaly po ženách, co měly na starost jejich stavbu: Sherenda, Herth a Martiana. Ale obecně se jim říkalo strážný most, běžný most a soukromý most, kterému se také říkalo svatý most, protože lordové a dámy se rozhodně chovali, jako kdyby byli svatější než ostatní, a to včetně bohů.

Než se Rath prodral městem k běžnému mostu, žaludek se mu uklidnil, ale agónie z bolesti hlavy se ztrojnásobila. Naštěstí měli prodejci jídla u mostu vždycky nějaké to jídlo, co byli ochotní místním prodat za levno; kousek sýra a chléb s medem ho stál jenom čtvrtpenci. Z cizinců by vytáhli aspoň celou penci a někteří z těch vážně dobrých prodejců by dostali dvě.

„Zdarec, Rathe!”

Při tom veselém hlase vzhlédl a usmál se na muže, co k němu přiběhl s košilí rozvázanou a hrudí odhalenou a vlasy spadajícími na ramena. „To tě vyhodili z pokoje nějaké dámy, že tu běžíš napůl oblečený?” zeptal se Rath a nabídl mu půlku medem pomazaného chleba, co si koupil.

„Možná,” zamumlal muž a schlamstl to jídlo. „Ale stálo to za to. Měl jsi ji vidět.”

„Řádní lidé nejsou nic než trable.”

„Nikdo na téhle straně kanálu není řádný,” odpověděl muž vilně.

„Tophe!” zakřičel někdo. „Hned se vrať sem!”

Toph se zasmál. „Ups, musím běžet. Později v Blue?”

„Jenom když za tebe nebudu muset zacvakat kauci,” odpověděl Rath a předal mu kus sýra, co si koupil, než Topha postrčil dál. „Už jdi. Strážníkova žena, upřímně, Tophe.”

Toph ho se smíchem políbil na tvář a pak odběhl, zrovna když se přiblížila skupina stráží vedených mužem s rudou tváří a obrovským černým knírem. Ten muž zařval a strčil do Ratha tak silně, že ho povalil na zablácenou dlažbu, a pak vyrazil za Tophem.

Rath se toho dne už podruhé sebral, oklepal ze sebe všechnu hlínu, co mohl, než se znovu vydal k mostu.

Bylo tam narváno, mnohem víc než bylo naprostřed týdne typické, ale brzy mělo začít kvalifikační kolo Turnaje poražených. Doufal, že Mnich a zbytek městského bahna bude mít tak na pilno s terorizováním turistů, že místní nechají na pár měsíců na pokoji.

Rath se prodíral hejnem tlustých labutí, co byly ošperkované až po zuby: jedna celkem doslova; Rath nechápal šlechtickou módu. Dvěma z nich ulevil od měšců, když byli dost hloupí na to, aby k nim nechali přístup. Strčil si je tam, kde o ně sám nepřijde – a kde si bystrý strážník nevšimne, že měl příliš mnoho měšců.

Za mostem vpadl do tlačenice ještě většího davu, co sestával hlavně z mladých, přílišně nadšených hlupáků, co si mysleli, že Turnaj poražených nabízel skutečnou šanci na něco lepšího než jejich život za půlpenci. I když tím kráčel tak rychle, jak jen dokázal, Rath stejně zachytil úryvky nadějí a snů utroušených s nadšením. Když se provdám za prince, koupím svým rodičům řádný dům. Až vyhraju turnaj, zařídím, že celá vesnice dostane, co potřebuje! Už se nikdy nebudu muset trápit kvůli jídlu a přístřeší.

Zapotácel se, když do něj narazila jedna obzvláště neurvalá skupina. „Promiň!” vykřikla jedna z mladých žen a zastrčila si zpět pramen zplihlých, kaštanových vlasů, co jí vypadl z pod čepce.

Rath zabručel na souhlas, ale nezpomalil, ačkoli zachytil pohled jejich tolerantních, vyčerpaných rodičů, a věnoval jim soucitný pohled. Pořád si vzpomínal, jak byl jako chlapec natěšený, že bude ve věku, aby se účastnil Turnaje, pobouřený tím, jak jej všichni dospělí kousavě nazývali Turnajem poražených, když si zasloužil svůj skutečný název: Charletin turnaj.

Takto zvaný kvůli regentce Charlet, co království zachránila před několika stoletími v prvních letech vlády královny Bardol II. Celá země se rozpadala mezi morem a občanskou válkou. Chtělo to zbloudilého prosťáčka, co by povstal a všechno napravil. Ženu, do které se královna šíleně zamilovala. A ustanovila se tradice, že každých sedmdesát pět let se musel přinejmenším jeden přímý člen královské a šlechtických rodin oženit nebo provdat za prostého člověka, aby se do rodu vnesla nová krev a nová perspektiva, co jim zabrání zaběhnout do stejných vzorců a arogance, co kdysi království téměř zničily.

Šlechta protestovala, že prostě nechat kohokoli se přiženit nebo provdat do jejich rodin by napáchalo více škody než užitku a že bylo třeba jistých rysů a dovedností, aby dokázali řádně splnit povinnosti, co se od nich čekaly. Řešením byl turnaj, kde mohli kandidáti prokázat, že jsou sňatku hodní. Ten turnaj byl pojmenovaný po regentce Charlet, co byla za ten zákon zodpovědná a co ten turnaj vymyslela.

Jak čas plynul, turnaj se proměnil na zmatek hlupáků, co soupeřili ve výzvách kvůli žádnému zatracenému důvodu, neboť si šlechta rychle osvojila umění manipulace, podplácení a jiného podvádění. Bylo velmi dobře známo, že velká většina vítězů byla vždycky prostým lidem jen v tom nejprostějším, nejsměšnějším smyslu. Z historek, co si Rath pamatoval, to byly často extrémně malé děti kupců nebo obchodníků nebo častěji sirotci, co byli poté dáni řečeným kupcům a obchodníkům. A ti je pak vycvičili dle přesných specifikací konkrétních šlechticů. Žádný skutečný prosťáček nevyhrál za posledních pět turnajů a dosud se pořádalo celkem jen devět turnajů. Tohle bude desátý a někteří říkali, že poslední, že šlechta tlačila víc a víc na to, aby se pro „dobro všech” té hloupé záležitosti zbavili.

Díky Osudu že veškeré ty nesmysly nechal za sebou a věděl, že se má celé té zatracené věci vyhnout. Rath možná neměl moc rozumu, ale měl ho dost.

Konečně se dostal tou tlačenicí v srdci Vyššího Města a proplétal se malými postranními uličkami, dokud se nedostal k malé budově na jihovýchodní straně. Byl to skromný městský dům, co byl na Vyšší Město dostatečně slušný, ale stačilo to jen na to, aby byl na jeho okraji, tři kroky od toho, než se člověk skutálel do Nižšího Města. Dům měl tři podlaží a o dům napravo se opíral jen mírně a vždycky nádherně voněl po čajovně v přízemí. Bylo to o tolik pěknější než žít v zapadlém konci Řeznické ulice s tím vším rozkošným pachem, co k tomu patřil.

Napravo od čajovny byla kavárna a nalevo byl malý obchůdek s kořením, takže celá oblast úžasně voněla. Byla to jediná část jeho navštěvování matky, co si užil, kromě samozřejmě samotné návštěvy. Zapadl do úzké uličky mezi čajovnou a kavárnou, co byla černočerná kvůli tomu, jak se o sebe domy opíraly, což prakticky znamenalo, že dolů nepronikalo téměř žádné světlo.

Zaťukal na vysokou bránu a za pár minut se otevřela. Vykoukla na něj vrásčitá, ztrápená tvář s uslzenýma modrýma očima. „Už ty?”

„Už já,” souhlasil Rath. „Je tu?”

„Vyřiď to rychle. Na ty tvoje nesmysly máme trochu moc na pilno.” Muž mu dveře zavřel před nosem.

Rath se opřel o kamennou zeď, co obkružovala malý dvůr za domem, a zapálil si cigaretu. Smutné bylo, že mu zbývaly poslední dvě a ve světle nedávných událostí si nijak brzy další nekoupí. Pokud se tedy peněženky, co ukradl neukáží slibné.

Kapsářství si neoblíbil. Často to za ty potíže nestálo a v dnešní době byl trest stokrát horší než zločin. Také prostě neměl rád kradení, ačkoli to až příliš často bylo nezbytné pro lidi, co se jen snažili přežít další den.

Vytáhl měšce a vysypal si obsah do ruky. V jedné byl šilink a dvě pence. V druhém byly dva šilinky a pět pencí. Celkem tři šilinky a sedm pencí. To bylo dost peněz, aby s tím nějakou dobu vydržel. Ale bylo to o čtrnáct lesků a dvacet dva šilinků méně, než co potřeboval splatit Mnichovi.

Brána se se zavrzáním otevřela a on to všechno sklidil. Nasadil úsměv, na který se necítil, jak jeho matka Alia Jakobson vykročila do uličky. Na ramenou si svírala vybledlý šál, z pod čepce, co měla na hlavě, vykukovalo trochu z jejích šedivějících vlasů.

Rath podědil svůj vzhled po své matce – její nazlátlý odstín pleti; zvlněné hnědočerné vlasy; světle hnědé oči; a její výšku a mohutnost. Když byl chlapec, bydleli blíž dokům a pracovali tam. Přesouvali náklad s ostatními nádeníky za dvě pence denně. Byl tak pyšný, že dokázal rodině přispět o půl pence víc.

Jeho otec to ale vždycky rychle ukradl nebo vzal kvůli nějaké bláhovosti, až ho jeho matka nakonec vyhodila a přestěhovala se do Řeznické ulice, kde žili s jeho tetou a jejím manželem. Pak jeho teta zemřela ve rvačce v taverně a jeho strýc je vyhodil. Poté už nikdy nikde nežili moc dlouho a často i na ulicích, dokud si jeho matka nenašla práci v čajovně a Rath byl dost starý na to, aby pracoval v bordelu.

Kde stále čas od času pracoval, když obzvláště potřeboval peníze. Ačkoli preferoval práci v docích, i když i to mělo svá vlastní úskalí.

Dokouřil cigaretu a pustil nedopalek na zem. Zadupl jej a zeptal se: „Viděla jsi poslední dobou našeho nejméně oblíbeného šmejda?”

Alia si povzdechla. „Neukázal se tu téměř měsíc, což jsem si užívala. Chci vědět, jak zlé to je?”

„Patnáct lesků Mnichovi.”

Zaklela tak, jak to člověka naučí jen deset let práce v docích. „Nemůžu si takovou sumu 'vypůjčit' z obchodu a i kdybych mohla, nikdy bychom to nenahradili, než by se na to přišlo.”

„Nepřišel jsem sem, abych si od tebe vzal peníze. Jen chci zjistit, kde se ta zatrolená pijavice skrývá.”

„Nevím, ať už naštěstí nebo bohužel,” odpověděla. „Pokud bych měla hádat, řekla bych u Staré brány. Nikdo tam nechodí, tedy pokud jejich nejlepší možností je nechat se podříznout.”

Rath se zašklíbil, ale z větší části to byla rezignace, protože měla pravděpodobně pravdu. „No, to bude sranda.” Naklonil se, aby ji políbil na tvář, a vytáhl z měšců, co ukradl, dva šilinky. „Na, stejně dobře si je můžeš vzít. Není to dost, aby to pro mě byl nějaký rozdíl, a Osud ví, co se mi stane, pokud si je nechám. Měj se.”

„Opatruj se,” řekla, poplácala ho po tváři a hrála si s pramenem jeho vlasů. „Dej mu za mě pořádně do huby.”

„První rána je vždycky tvoje.” Políbil ji na prsty, pak si zapálil novou cigaretu a odešel stejně rychle, jako přišel. Projít městem zpět a přejít most bylo ještě obtížnější než poprvé. Jak se den prodlužoval, davy se budou akorát zhoršovat, jak lidé přicházeli z celého Dennarmu s marnou nadějí, že budou jedním z těch šťastných pár, co se provdají nebo přižení do bohaté rodiny a jejichž problémy tak všechny odletí.

Než se konečně dostal do Nižšího Města, měl Rath hlad, byl rozmrzelý a akorát čekal na záminku někoho praštit. Až na to, že kdyby se zapletl do rvačky, byl by příliš pomlácený a ošklivý na to, aby získal nějaké klienty. A pokud měl schrastit vůbec nějaké lesky, bude to tak, že zvládne pár nocí pro Triniru.

Ale i kdyby měl zatracené štěstí, stejně mu to vynese asi jenom tři marky. To mělo do patnácti hodně daleko, ale jeho nejlepší nadějí bylo, že se mu podaří splašit aspoň třetinu a Mnich mu pak dá čas vydělat zbytek.

Ta naděje samozřejmě zcela spočívala na důvodu, proč Mnich zrovna teď požadoval patnáct lesků, a Rath si ten důvod ještě nevyslechl.

Od dalšího prodejce si koupil chléb a kvašenou zeleninu a pak se začal propracovávat zpět Nižším Městem. Při osudu, na konci dne mu nohy odpadnou.

Nižší Město bylo rozdělené na zhruba čtyři nestejně velké čtvrti: doky, obchody, rezidence a stráže. Doky a obchody byly největší čtvrti, kde pracovala a žila většina lidí. Rezidence byla oblast, kde blízko k mostům žili kupcové a těch pár dostatečně bohatých. Byli tak blízko druhé straně, že dosáhnout toho cíle bylo neustálé mučení. Poslední část, stráže, sestávala z městských stráží, pár z královského vojska, co tu zůstávali kvůli praktičnosti, a různých žoldnéřských kompanií, co přicházely a odcházely. To byli jediní lidé, kterým bylo dovoleno použít strážný most.

Rath vytrvale kráčel bludištěm domů a ulic v obchodní čtvrti, až se dostal do Medové ulice, kde se nacházely všechny nevěstince. Z většiny budov na ulici visely barevné, často křiklavé štíty, barvy naznačovaly charakteristiku podniku.

Zastavil se před jedním, co byl natřený sedmi svislými pruhy různých barev a dole protnutý bílým, černým a šedým pruhem. To značilo, že tento dům byl ochotný udělat více méně cokoli. Byly tam další, neformální značky, že nebude dělat nic nezákonného – například děti a nesvolné lidi. Domy, co obsluhovaly takovou mrzkou klientelu, obvykle nevydržely moc dlouho. A domy, co byly odhodlané tu vydržet, byly nesmírně diskrétní a obvykle operovaly jinde ve městě. Ale obvykle neznamenalo vždycky, takže nevěstince byly nuceny neustále dávat najevo, že existovaly určité hranice, které se nemohly překročit.

Na jeho zabubnování na dveře bylo rychle odpovězeno, a to samotnou paní domu. V noci byla paní Trinira tak nádherná, že by mohla soupeřit s Osudem, ale ve dne preferovala prostý a jednoduchý vzhled. Mnohem víc ji zajímalo účetnictví a úklid, než aby vyhlížela dost dekadentně, aby jí to vyneslo nějakou minci.

Měla na sobě prosté hnědé krátké kalhoty a modrou tuniku přes plátěnou halenu, své dlouhé, předlouhé vlasy volně navršené na vršku hlavy a na nose usazené brýle. Svou tmavou pokožku měla posetou pihami, nikdy by nestrpěla, aby je viděl zákazník. A mezi zuby stisknuté cigarillo. „Dobré ráno, lásko. Nečekala jsem, že dneska zajdeš. Myslela jsem si, že vezmeš nějakou práci navíc v docích.” Opřela se o zárubně dveří a překřížila si ruce na ploché hrudi. „Co děláš v tomhle koutě města?”

„Moje dnešní plány se změnily.” Rath se zašklíbil.

Pozvedla své jemné, hnědorusé obočí. „Kvůli komu?”

„To nechceš vědět.”

„Měl bys tělo svého otce hodit do přístavu nebo ho prodat těm milovníkům mršin na Tanning Row. Měl bys dost peněz, abys pokryl jeho dluhy, a ještě by ti zbylo dost na to, aby ses rozmazloval. Vždyť by nikomu nechyběl.”

„Jednoho dne to možná prostě udělám, ale zrovna teď to ještě stále nestojí za ten risk, že by mě odvedli do žaláře. Nerad tě obtěžuju—”

Přerušila jej mávnutím ruky. „Pro muže tvých schopností je práce vždycky, Rathe. Zvláště se všemi těmi mimoměšťáky. Můžeš začít brzy?”

„To by neměl být problém. Musím vystopovat svého otce a vymlátit z něj nějaké odpovědi, ale poté mám celý den volný. Něco zvláštního, na co bych se měl připravit?”

„Cítíš se na skupinovku?” zeptala se.

Rath pokrčil rameny. „Proč ne? Ačkoli nepreferují k tomu obvykle někoho mladšího? Už nejsem nejmladší, abych byl hračkou přiopilé skupiny nadržené šlechty.”

„Ne, tohle je trochu víc vkusnější skupina a chtějí někoho, kdo ví, co dělá. Měla jsem na mysli Striplinga, ale tři dny jsem ho neviděla. Teď už se pravděpodobně vznáší v oblaku prachu a špatného ginu, ten hloupý blázen. Přijď kolem čtvrté. Nažhavíme tě a pak šup s tebou k partičce šlechty kolem osmé. I když odečtu provizi domu, mělo by tě to hned pokrýt.”

„Doufejme,” zamumlal Rath a pak se sehnul a políbil ji na tvář. „Díky, Trini. Bez tebe bych byl ztracený.”

„Tak jdi,” řekla, ale usmála se, než si znovu strčila cigarillo do úst a zavřela dveře.

Rathovi stačilo jenom pomyslet na noc před sebou a byl vyčerpaný. Přinejmenším tři hodiny, kdy se nechá šukat skupinou lidí. To nedělal minimálně čtyři roky. Poslední dobrodružná noc, co měl, byla s dvojčaty, co mu dobře zaplatili jak za jeho nadání, tak schopnost držet jazyk za zuby.

Cokoli bylo lepší než smrt. A když už mluvil o smrti, bylo na čase jít najít toho jeho zatraceného otce.

Zabralo mu to další hodinu a půl chůze a vyptávání, ale konečně nalezl tu bezcennou jímku zahrabanou v plesnivé, smradlavé taverně na samém konci doků známých jako Stará Brána, neboť to kdysi bylo místo, kde všichni lidé vystupující z lodí proudili do města. Mořské brány se už dávno přesunuly na severní konec přístavní čtvrti a za desetiletí se to staré místo proměnilo na oblast, kam dokonce i krysy chodily nerady.

Vstoupil do taverny, zašklebil se nad tím pachem a přelétl pohledem to zašlé, zakouřené místo, aby našel známou tvář. On a jeho otec se spatřili zhruba ve stejnou chvíli. Jeho otec vstal, snažil se zdrhnout a Rath se vehnal přes celou místnost a vrhl se na něj.

„Ty šupáku, mizero!” zavrčel Rath a popadl ho za zadní díl tuniky. Trhl s ním blíž k sobě a pak mu přirazil tvář k baru. Nechal na desce penci za útratu a neobtěžoval se starat se o nějaké přirážky za škrábance a promáčkliny v hospodě, co jimi byla pokrytá. Rath odtáhl svého otce ven a hodil ho na zem.

Nohou mu stoupl na hruď, pevně stiskl a řekl: „Řekni mi, proč kruci dlužím Mnichovi patnáct lesků nebo přísahám Osudu, že ty peníze schrastím prodejem tvé mrtvoly.”

„Dej tu botu—”

„Mluv a nezlomím ti žebra.”

Jeho otec zrudl v tváři a zabručel: „Jsem tvůj otec. Takhle se k otci nechová—”

„Vážně chceš vést tuhle diskuzi, ty zapáchající hromado psích zvratků?” zeptal se Rath. „Protože se vsadím, že můj seznam, jak by se lidé měli chovat ke svým chotím a dětem, je mnohem delší než ten tvůj, jak by se dítě mělo chovat ke svým rodičům. Teď mi to řekni nebo tě kopnu do koulí a nechám tě vřískat na ulici jako opilého heretika.” Když to vypadalo, že užuž chtěl protestovat, přitlačil botou silněji.

Když jeho otec začal mávat rukama v náznaku, že potřebuje vzduch, Rath konečně zmírnil trochu toho nátlaku. „Mluv.”

„Omylem jsem zabil jeho nejlepšího gryfa.”

„Osude—” Rath stáhl nohu zpět, než mohl podlehnout nutkání přece jenom tomu zatracenému bláznovi zlomit žebra. „Jak jsi ve jménu Osudu omylem zabil gryfa?”

„Vypadal, že by mu bodlo nějaké to pití,” zamumlal jeho otec. „Dal jsem mu trochu ginu.”

„Alkohol je pro gryfy jed, ty děravý pytli hnijícího zrní!” Rathovi se chtělo ječet. Boje ve špinavých zápasech, to bylo místo, kde Mnich vydělával větší část svých peněz. Většinou od šlechtických spratků, kterým se nic nelíbilo víc než se odplížit do Nižšího Města a chovat se, jako kdyby žili nebezpečně tím, že si vsadí na to, které zvíře zabije druhé jako první. A přitom hltali alkohol a jídlo, o kterém si všichni v Nižším Městě mohli nechat akorát zdát.

A jeho idiotský zpropadený otec zabil jeden z nejlukrativnějších majetků, co Mnich měl, a bez ohledu na to, kolik času uplynulo, stejně všichni čekali, že Rath po svém otci zamete. „Pokud kvůli tomuhle budu nakonec plavat v přístavu, přísahám Osudu, že padneš jako první.”

Otočil se a rychle se propracoval zpět do obchodní čtvrti a rušnými ulicemi až do Řeznické ulice, kde si od Roberta a Anty, sezdaného páru, co vyráběli a prodávali párky, pronajal malou podkrovní místnost. Jak procházel dvorem, mávl Antě a po postranním schodišti vyšplhal po rozvrzaných starých schodech nahoru do své ošuntělé místnosti.

Nebylo to moc, ale získal to po dvaceti letech života v prostoru jiných lidí a občas na ulici. Žádná protékající střecha, žádní další lidé, s kterými by se o to musel dělit. Vypořádat se musel akorát s hlukem a pachem a koho něco takového zajímalo?

Jeho ne, vážně.

Zavřel jediné okno v místnosti, aby ztišil trochu ten ruch, stáhl si boty a uložil je vedle dveří. A peníze skryl na tajném místečku ve zdi. Pak ze sebe stáhl oblečení a pověsil je na věšák v rohu a vlezl si do své malé postele, aby se trochu vyspal, než bude čelit té dlouhé noci před sebou.

----------------------------------------

~ První kapitolka nového projektu, více info najdete na hlavní stránce. --- Podle prvních informací to vypadá drsně, ale je to takové roztomiloučké a Rath je sice ostřílený nádeník/prostitut, ale v hloubi duše pořádná naivka ^_^  Být na jeho místě já, tak už toho tatíka dávno odpravím, ať si konečně můžu šetřit do vlastní kapsy a ne do kapsy nějakého mafiána! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>