OSA - kapitola 57

Epilog

Rourke otevřel oči a otočil hlavou.

„Och díky bože, jsi to jen ty.”

Zachri se uchechtl, což teď pro něj byl přirozený zvuk, a vzal Rourkea za ruku. „Nevyděsil bych tě vlastní matkou, Omego. Zrovna teď je obzvláště vysilující. 'Měla' by na to být zvyklá vzhledem k tomu, kolik času jsi strávil v nemocnicích.”

„Jo, ale teď to jsem já místo ní.” Zaostřil pohled, ale když se posadil, hlava se mu trochu motala. „Kde, uch...?”

Zachri kývl ke straně, kde byla postýlka – něco na způsob akrylové trubice na kolečkách. A uvnitř byla malá růžová věc s modrou čupřinou.

„Och.” Rourke se chytil okraje, aby se na to podíval. „Tady je můj drobeček.”

Dotkl se svého břicha, přišlo mu to špatně. Prázdné. Natáhl se po moci, na kterou si zvykl – ale byla pryč.

„Proč pláčeš?” zeptal se Zachri v panice a přišel k němu.

„Já nevím. Mám pocit, jako kdyby mi něco vyrvali. Už necítím ani tebe, ani jeho.”

„Jsme hned tady.”

Zachri pomalu a opatrně vzal dítě do náručí a nabídl mu ho. Rourkeovi přišlo malé, ale sestřička ho ujistila, že byl dokonalý. Dokonce o pár gramů těžší. Když ho Rourke vzal do náručí, dítě otevřelo svou malou ručičku a chopil se ho, jako kdyby poznal svého druhého tátu.

Rourke se dotkl jeho nosíku a pusinky. Ještě neslyšel své dítě plakat a trápilo ho to. Thomas říkal, že jeho synové jsou stroje na křik.

Rourke prohlédl ty jeho drobné ručičky a nožičky a obrovskou kulatou hlavičku a nedokázal na něm najít nic špatného. Držel si ho na břiše a dítě se na něj dívalo a ten jeho pocit bolestné ztráty na krátko zmizel.

„Och, je stejně pěkný jako ty, ne?”

„Zrovna jsem myslel na to samé.”

Na chvíli byli oba zticha, jen se na něj dívali a dotýkali se ho.

„Ahoj, mimčo. Vítej do rodiny.”

„Když už jsme u toho...” Zachri sebou cukl. „Chce dovnitř.”

„Musíme?”

„Ne,” řekl tónem, jako kdyby se mu to zrovna vyjevilo, ale bylo to robotické. „Můžeme odletět v mateřské lodi a kolonizovat s jinou kompatibilní rasou.”

Zněl jako AI a Rourke ze sebe vydal dlouhý, těžký sten. „To se pokoušíš o humor? Dneska? Vážně?”

„Moje pojednání o tomto tématu bude revoluční.”

„Oooch, naše dítě si bude přát, abyste se ty a Cory nikdy nespřátelili...” Ovinul přikrývku dítěte až kolem drobných oušek.

„Co tím myslíš? Připravuji ho na lidského partnera. Bude mít výtečné konverzační schopnosti a hluboké porozumění lidské kultury. Bude nesmírně cennou pomocí, aby se jeho vrstevníci Alfové přizpůsobili. Myslím, že můj syn by mohl být průkopníkem splynutí Měsíční a Pozemské společnosti.”

„Dobrá, no, nenakládejme na něj veškerá ta očekávání. Je to teprve druhý den jeho úžasnosti.” Rourke ho políbil na ručičku a dítě ze sebe vydalo zvuk, jako že souhlasí.

'Poznává mě?'

Předpokládal, že ano. Jeho moc byla teď celá jeho. Rourke se snažil soustředit jen na radost, že ho teď na světě měl.

Dveře se otevřely. Zachri vzhlédl, oči mu zářily, zvedl ruku, aby někoho odvanul. Ale byla to jen jeho matka.

„Hej, promiň, už jsem se nemohla dočkat, a tak jsem se proplížila kolem sestry.”

„Už nikdy do této místnosti nechoď bez zaklepání.”

Rourke a jeho Alfa si vyměnili pohled strašlivé otrávenosti. Ale nic neřekli, když přišla k posteli a s sebou si táhla kyslíkovou bombu. Doktoři to doporučili, neboť chůze ji celkem rychle vyčerpávala. Když se přišla podívat na mimčo, přetáhla si trubičku přes hlavu.

„Já vím, promiň, já jsem prostě nemohla... Ach můj bože!”

Rourke jí ho pomalu předal a když ho jeho matka zvedla, celá se rozplývala.

Podíval se Zachrimu do očí. Padlo na ně ticho, zatímco mu na té chvíli přišlo něco známého. Skoro deja vu, ale bylo to, spíš jako kdyby se kvůli staré písni vrátil do staré vzpomínky.

„To děláš ty?” zeptal se Zachriho.

„Možná. Jaký to je pocit?”

„Jako... jako...” Chvíli to nedokázal vyjádřit. „Jako kdybych se vrátil domů. Zpátky do minulosti. Když jsem byl dítě.”

„Omegy se svými dětmi udržují určité nepatrné spojení. Je to hluboká intuice. Já cítím, že náš syn má svou babičku velmi rád a vítá ji.”

Kvůli tomu se jeho matka rozzářila jako už dlouho ne. Políbila dítě na ručičky a mírně se s ním pohupovala.

Zachri zamrkal a překvapeně se ohlédl na Rourkea. „Neřekl jsi mi, že umí 'zpívat',” zašeptal.

Rourke pokrčil rameny. „Myslím, že to mamky dělají, jen když drží nové dítě,” řekl se zívnutím a svezl se do postele.

„Chci ho ukázat Corimu! Můžu? Rychle? Prosím?”

Rourke pokynul rukou, dával tak najevo, že to je na Zachrim.

Alfa přikývl. „Žádný blesk.”

„Samozřejmě!”

Rourke zůstal vzhůru a trpělivý, aby ho mohli vyfotit, jak drží dítě. Pak pořídila ještě pár dalších jenom v kolébce. Když se vrátila sestřička, zamračila se, ale nic neřekla.

„Bylo dobře, že tu dneska nebyl Tobias,” zamumlal Rourke, zatímco jeho mamka mluvila s nespolupracující sestrou ohledně stavu miminka. Zdravotní sestry byly cvičené na ochranné instinkty Alfů a tuhle práci nezískaly, pokud se nedržely pravidel jako náboženství. „Už by ji zatkli.”

„Myslím, že si na ni zvyká. Ale tvoje matka nebere žádné ohledy na pravidla. A nemáš ponětí, jak moc to jakéhokoli Alfu stresuje. Ani nemluvě o Alfovi, co nás má všechny na povel.”

„To dělá umírání.” Jelikož se jeho mamka začala hádat, hlasitěji řekl: „Lidi. Prosím.”

Zachri řekl sestře, aby se o informace podělila a aby tak učinila venku.

Chvíli tu byli jenom on, jeho Alfa a jeho zdravé dítě opodál. Zachriho uklidňující vůně ho lákala k pohodlí.

„Nemyslím si, že po tomhle dlouho vydrží,” řekl a sevřel ruku pevně do pěsti.

„Možná chvíli zůstane. Doktoři říkají, že se jí na tuhle fázi vede dobře.”

„Ví, kdo to je. Ví, že to je jeho babička.” Rourke se přinutil k úsměvu, i když byl také smutný. „Všechno je dokonalé, Alfo. Děkuji.”

----------------------------------------

~ 3/3 ~

~ A to je koneeeec! --- Teď si nechám projít hlavou, co bude dál, a uvidí se. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>