Jablko Pokušení: TL - kapitola 3-1

Kapitola 3 – Pranice

Rath vyplivl krev a vyhnul se ječící ženě, co se k němu hnala. Jak se kolem něj prohnala, trefil ji rovnou do břicha, a zatímco padala k zemi, ukradl jí její jediný zbývající prapor. Strčil si ho do kabátce zrovna ve chvíli, kdy zahlédl dvojici mužů. Oba svírali závaží, co jejich ráně pěstí dodá ošklivou sílu. To bylo také proti pravidlům, ale kdy to někoho zastavilo?

Jednomu se vyhnul, ale druhý ho lízl do čelisti a kvůli tomu se zapotácel a narazil do někoho za ním. To mu vydělalo drsný kopanec a jeden ztracený prapor – ale poslalo ho to rovnou do toho prvního páru a všichni se svalili na zem. Rath dal oběma pěstí, jednoho udeřil kolenem do slabin, oběma ukradl dva prapory a dostal se odtamtud, zatímco se ti dva stále snažili vymyslet, kterým směrem se jde nahoru.

Jak dlouho bude tahle noční můra ještě trvat?

Už i jemu samotnému zbývaly dva prapory z pěti, což pravděpodobně znamenalo, že jeho boj bude brzy u konce. Ačkoli doufal, že odejde s dostatečným počtem praporů, aby ho to kvalifikovalo k soubojům.

Ačkoli s čím bude soupeřit v soubojích byla záhada. Prostý lid se neučil bojové umění tak jako šlechta. Dostalo se jim šesti měsíců základního tréninku a pak jim bylo dovoleno vrátit se ke svému životu. Lidi z Vyššího města se museli naučit mnohem víc – a vynaložili na to slušnou sumu peněz.

Rath poznal ostrý konec meče a věděl, kam ho strčit, ale jen díky těm povinným lekcím, kterých se účastnil, když mu bylo čtrnáct. Jeho schopnosti s nožem se více hodily na domácí práce než na ubližování lidem. Pokud mu na průchod prvními dvěma koly nebudou stačit jeho pěsti, pak měl smůlu.

Vyhnul se chlápkovi, co byl zhruba velký jako loď a co měl veškerou grácii potápějící se lodi. Zrovna se pustil do ženy, co měla zdánlivě vojenský výcvik, když zazněl roh a on sebou kvůli tomu trhl. Rath odskočil od té ženy tak rychle, jak jen byl schopen. Každá kost a sval v těle ho bolely a vrátil se na okraj pole.

Pole, co bylo na začátku nedotčenou plání umetené hlíny, teď bylo poseto lidmi v bezvědomí, cáry z roztrhaného oblečení a stříkanci krve. Jeden z vyvolávačů jim rozkázal utvořit řady před stoly a připravit se na součet vlajek. Pokud neměli žádnou vlajku, měli jít ke stolu na nejvzdálenějším konci.

Ale to nebyl Rathův problém. Když se konečně dostal ke stolu, hodil na něj svou sbírku vlajek a pak jim předal jedinou vlastní, co mu zbývala.

„Čtyři ztracené, dvacet tři vzatých,” řekl úředník. „Jdi se postavit pod modrý stan.”

Věnoval mu uštěpačnou verzi vojenského zasalutování: hřbetem ruky k úředníkovi s prsty u čela a pak jimi zostra švihl ven. Otočil se na patě a oddusal k modrému stanu. Kde svižně klesl k zemi a sklonil hlavu, aby se nepozvracel. Možná že vypít pět nebo šest piv před tím, než se pustil do masivní rvačky, nebyla ta nejmoudřejší volba. Ať mu Osud dá milost, jak měl dnešní noc pracovat pro Trin, když se jen stěží dokázal pohnout?

Ale to byl problém, se kterým se bude muset popasovat za pár dalších hodin. Doufejme, že se brzy zbaví toho zatraceného turnaje a bude si moct odpočinout před tou dlouhou nocí, co ho čekala.

Při zvucích povyku vzhlédl a spatřil muže, co řval a křičel, a úředníka, co se válel po zemi. Přiběhli tam naštvané stráže a odtáhli toho muže pryč. Rathovi zacukalo v obličeji, vytáhl se na nohy a opatrně se opřel o jeden ze sloupků, co podpíral stan. „Co se děje?”

„Pokud bych měla hádat,” řekl drsný, ale pěkný hlas s přízvukem, co rozhodně nebyl z města. „Řekla bych, že se snažil podvádět. Možná skoupil vlajky od těch, co měli jenom jednu nebo dvě a evidentně by neprošli.”

Rath zabručel. Chytré, ale za ten risk to nestálo. Otočil se, aby se podíval na mluvčí. Byla to pohledná žena s kůží o něco tmavší než jeho a načervenalými hnědými vlasy, co měla zapletené do tlustého, těžkého copu, co končil kousek pod krkem. Rozhodně nebyla z města, protože ve městě si mohla dovolit takhle dlouhé vlasy jen šlechta. U všech ostatních se dlouhé vlasy rychle zašpinily a hemžily havětí. „A jak se mu to vyplatilo.”

Žena pokrčila rameny. „Člověk musí být chytrý a opatrný a kdokoli, kdo podvádí v řadě, není ani jedno.” Natáhla k němu ruku dlaní nahoru. Rath natáhl svou vlastní; propletli si prsty ve formálním pozdravu, s kterým se nikdo ve městě neobtěžoval. „Kelni z vesnice Rier.”

„Rath Jakobson. Takže kde je Rier?”

„V pustině na jihu odtud, zhruba šest dní pěšky. Rybářská vesnice.”

Rath se zašklebil. „Proto páchneš po rybách?”

„Zmlkni, měšťáku. Jak se vymluvíš, že páchneš jako putyka?”

„V jedné jsem tři hodiny byl a jsem nádeník, co tratí mzdu, aby se nechal zmlátit kvůli cárům látky,” odpověděl Rath.

Kelni se zasmála. „To je fér. Po tomhle si vyzvednu svoje sestry a sama si dám skleničku nebo tři. Znáš nějaké dobré místo k pronájmu pokojů, kde nepřijdu o veškeré peníze, co mám?”

„Cart Street, sedmý dům nalevo z jižního konce. Na dveřích má namalovaného rudého ptáka. Ubytuje lidi s doporučením. Pokud jí řekneš, že jsem tě poslal, dovolí ti zůstat. Pokud bude mít plno, bude znát nějaké dobré místo, kam tě poslat. Co se jídla týče, zkus Modrého Minstrela. Dobré a levné, moc neředí pití a pivo nechutná jako chcanky.”

Rozzářila se na něj a zlehka se ho dotkla na paži. „Děkuju, jsi velmi laskavý.”

Rath pokrčil rameny. „Hodně jiných lidí by ti mohlo pomoct stejně. Uch, vypadá to, že nás volají. Ať tě Osud vede ke Štěstí.”

„Ať tě dovede k tomu samému, měšťáku.” Mrkla na něj a proklouzla, aby se přidala k davu, co se přesouval k vyvolávači, co je gestem volal.

Když se všichni shromáždili kolem vyvolávače, co stál na sudu a držel list papíru, odkašlal si a zaburácel: „Pokud vyvolám vaše jméno, jděte ke stolům vzít si štítek k duelům. Pokud vaše jméno nevyvolám, byli jste vyřazeni. Duelisté se tu nahlásí zítra při zvonění po mši. Kdokoli se nedostaví včas, ztratí své místo v turnaji.”

Rath si povzdechl, jak vyvolávač začal vyjmenovávat jména. Nebyl si jistý, jestli chtěl své jméno slyšet nebo ne. Bez ohledu na to, jak moc ho 'potřeboval' slyšet. Zaskřípal zuby, jak začalo být čím dál obtížnější ignorovat ty modřiny a oděrky a dva dny přemáhání. Možná se tomu poddá a objeví se u Vix pro jeden nebo dva prášky, aby se přes tu noc dostal. Doufal, že mu to Trin nechá projít. Věděl, jak moc nenáviděl spoléhat se na takové věci. Dobré pivo a sem tam lok ginu bylo to největší dobrodružství, o které se staral.

Ošil se, snažil se soustředit, když kolem sebe slyšel víc a víc bručení od lidí. Rath se podíval, kam zírali. Na skupinu lidí, co přišla ke stolům, aby si vzali své štítky. Ach. Budoucí choti, přinejmenším půlka z nich. Byli příliš čistí a příliš dobře oblečení na to, aby to byli skuteční Nízkoměšťáci nebo lidi z vesnice. Bez ohledu na to, jak moc se tak snažili vypadat. Legálně byli z prostého lidu, ale od narození je trénovali ke šlechtickému životu. Přesně jako ty, s kterými měli v plánu uzavřít sňatek, a v turnaji měli každou myslitelnou výhodu. Jenom Osud věděl, jak turnaj doopravdy skončí, ale nebylo třeba boží moci, aby člověk poznal skupinu podvodů a vypočítal si vyhlídky.

„Rathatayen Jakobson!” křikl vyvolávač.

Přelila se přes něj úleva a zklamání spolu s obvyklou rezignací, jak se lidé kvůli jeho jménu ušklíbli. Rath odkulhal ke stolům, aby si vyzvedl svůj štítek. Založil si ho do měšce na mince. „Takže co ty duely zahrnují, je nám dovoleno se na to zeptat?”

„Bojovat do první krve, nejsou dovoleny žádné zbraně,” odpověděla úřednice. Usmála se a shrnula si loknu jasně blonďatých vlasů, co jí vyklouzla z uzlu na temeni hlavy. „Umíš číst? Máme seznam pravidel, na který se můžeš podívat, ačkoli ti je ráda povím.”

„Umím číst,” řekl Rath. „Seznam pravidel zní, že to bude pro všechny snazší.”

„Vůbec to není problém,” odpověděla, ale posunula po stole malý list papíru.

Tolik papíru a inkoustu. Rath byl rád, že ten turnaj nemusel financovat on, protože jen všechny ty psací potřeby stály celé jmění. Sroloval ten papír a také si ho strčil do měšce. Pak pomalu odkulhal zpět do města.

Musel se několikrát zastavit, aby popadl dech a nechal bolest ustoupit. Když na silnici zakopl, ani ne na půl cesty zpět do města, skoro se rozbrečel. Na tenhle nesmysl byl příliš starý. Chtěl jen stabilní práci a dobré jídlo na konci dne. Proč se neustále musel vypořádávat s turnajem a děvkařením a svým mizerným otcem k ničemu?

Na rameno mu dopadla ruka a než mohl vzhlédnout, někdo ho vytáhl na nohy. Ať už čekal cokoli, nebyly to smaragdově zářivé oči plné zájmu a laskavosti. „V pohodě, Rathe?”

„Už mi bylo líp,” přiznal Rath. „Nemyslím si, že mám na to si s tebou dát pivo, i když bych si to užil.”

Tress protočil očima. „Pivo může počkat. Pojďme domů.”

„Dokážu se o sebe postarat. Nepotřebuju, aby se nějaký spratek z Vyššího města—”

„To si nech,” odpověděl. „Pro lidi jako ty máme ve Vyšším městě termín.”

„Máte několik termínů a slyšel jsem je všechny,” zamumlal Rath.

Tress otevřel pusu, ale pak jí zase zavřel. To napjaté zamračení nahradilo pobavení.

„Och, urazil jsem tvůj delikátní útlocit, drahoušku?”

„To si nech,” zopakoval Tress. „Ne, byl jsem naštvaný kvůli něčemu jinému. Každopádně ten termín, o kterém jsem já mluvil, je 'příliš hrdý na to, aby trpěl životem'. Hádám, že to je striktně řečeno fráze. Ale trvám si na tom.”

Rath se po něm podíval, jak se vydali dál. „Ani si nejsem jistý, na čem si trváš. Že vy nafoukanci používáte sedm slov, když by stačilo jedno? Protože je snazší mě prostě nazvat zabedněncem.”

„To nezní ani zdaleka tak výsměšně.”

„Nech toho.”

Tress se zasmál. „Vedlo se ti v pranici dobře?”

„Mám na krku dva duely, takže asi muselo,” odpověděl Rath. „Takže mi řekni, frajere, proč se obtěžují se vším tímhle nesmyslem, marní vším tím časem a penězi, když už se o kandidátech rozhodlo a akorát to teď hrajeme na oko?”

„Není v tom tolik podvádění, jak si očividně myslíš. Co se týče toho, proč pořád pořádáme turnaj, to proto, že se tomu říká dodržovat zákony. Změnit takový zákon není nic snadného. Když se Charletin turnaj prvně uzákonil, regentka Charlet se zatraceně dobře ujistila, že to tady zůstane. A jak se říká, měla spoustu přátel, co jí pomohli. A tak se to ujalo a pořád je v moci dost Tradicionalistů, co dávají pozor, aby se to tu dál konalo bez ohledu na to, jak hlasitá je opozice. Vlastně je celkem těžké úspěšně zmanipulovat turnaj a dokonce i ten nejlepší plán může zvrátit zbloudilý rybář s nadáním a odhodláním větším, než kdo čekal.”

Rath se po něm podíval, proti jeho vůli ho rozptýlily pohledné linie Tressovy tváře, náznak strniště a to, jak voněl jako teplý, kořeněný čaj, co Rath ochutnal jen při Zimním pokojném festivalu, když ho chrámy rozdávaly zadarmo jako součást jejich povinností vůči chudým. Čaj a jídlo zdarma: to bylo všechno, na čem Rathovi sešlo. „Zdá se, že toho hodně víš, ale hádám, že šlechta v tom může přijít o tolik, kolik my můžeme získat.”

„To záleží na tom, koho se zeptáš,” řekl Tress rozladěně.

Ta lehkomyslnost, co se navrátila, zase odumřela. „Ptám se 'tebe', ty hňupe. Na člověka, na koho ta záležitost nemá přímo vliv, se o to zajímáš až moc. Ačkoli předpokládám, že hlavu na špalku by mohl mít tvůj sourozenec.”

„Ne, už mám dva sezdané sourozence a jeden se vydal kněžskou dráhou. Vždycky mě zamýšleli jako výhru do turnaje. 'Chci' být výhrou turnaje, ačkoli se nijak nespěchám sezdat s cizím člověkem, kterého budu nakonec možná nenávidět nebo bude nenávidět on mě. Ačkoli existují způsoby, jak se s tím vypořádat, kdyby k tomu došlo.” Usmál se. „Řekl bych ti svůj rod, ale to by bylo podvádění.”

„Jsem si celkem jistý, že je podvádění už jen to, že se mnou mluvíš, zvlášť ohledně turnaje.”

„Ne pokud nevíš, kdo jsem. Mohl bych lhát,” odpověděl Tress. „Každopádně se to počítá, jen když mě u toho chytí.”

Rath protočil očima. „Tos promluvil jako skutečný člověk z Vyššího Města. Už jsme na místě?”

Tress se zasmál a pozměnil směr, pomohl Rathovi k nízké části zídky, co ohraničovala dvorek za strážním domkem. „Můžeme si udělat přestávku. Stejně nevím, kde bydlíš.”

„Řeznická ulice,” řekl Rath a zhroutil se na něj, nedokázal se udržet vzpřímeně. Bolel ho celý člověk. „Stejně dobře se můžu vzdát a vydat se Mnichovi do rukou.”

„Tohle všechno děláš kvůli mnichovi?”

Rath si odfrkl a posadil se dost na to, aby mu věnoval pohled. „Ne mnichovi, ale Mnichovi s velkým M.” Povzdechl si, když mu Tress akorát věnoval zmatený pohled. „Vede boje v aréně a má na starosti většinu místního pašování, taky hodně sázkovek.”

„Ach, správně.”

Rath mu věnoval ještě kousavější pohled.

Tress se rozpačitě usmál. „Dobrá, dobrá. Nikdy jsem o něm neslyšel. Upřímně jsem nevěděl, že takovéhle věci měl na starosti jeden člověk. Já, uch, moc z domu nevycházím. Můj nejstarší bratr říká, že kdyby nebylo sexu, nikdy bych nevystrčil nos z knížek.”

„Takže takový typ?” Rath se při té myšlence usmál a na mysl mu vytanula vzpomínka. „Kvůli knížce jsem s tebou začal mluvit.”

Tressovi se rozzářila tvář. „Vzpomínáš si. Ano, byla to knížka, co podnítila konverzaci. Chtěl jsi vědět, jak domýšlivý nebo hloupý bych mohl být, že jsem si do baru přinesl knížku.”

„Řekl jsi, že to byla knížka...” Rath se zamračil a snažil se vybavit to absurdní slovo, co Tress použil. „Nějaké hloupě nóbl slovo pro sexuální příběhy.”

„Erotické,” odpověděl Tress, rty se mu vyklenuly v úsměvu, na který si Rath rozhodně vzpomínal. A kdyby se necítil, jako kdyby ho přejel vůz na sběr exkrementů, možná by se pokusil zjistit, jestli by se mu dostalo opakování. „Byl to svazek erotických příběhů. Chtěl jsi vědět, proč se pro Osud obtěžuju číst o sexu, když by ho takový hezounek jako já mohl mít naživo.”

Rath protočil očima. „Vzpomínám si, kam ta noc potom mířila. Patetické, obvykle nejsem tak dostupný, když přijde na tohle.”

„Měl bych se urazit, jak kousavě dokážeš říct věci jako Vyšší město a vaše sorta a nafoukanci, ale je to podivně přitažlivé. Jako pálení dobré whiskey. Také to je o tom, jak mě to nutí zírat ti na rty.”

„Jdi si zchladit hlavu,” řekl Rath. „Už jsem slyšel lepší od platících zákaz—” zarazil se, to potěšení se vytratilo a nahradil ho děs. Hlupák.

----------------------------------------

~ Postup do dalšího kola. Že bychom našli druhého hlavního hrdinu, takže Tress? A Rath se právě podřekl a přiznal k prostituci. Den už by nemohl být lepší. ~