GDC - kapitola 99

Kapitola 99 – Nenávist (2)

Jin Ling se znovu pokoutně podíval na Wei WuXiana. Neměl s sebou žádného psa a Wei WuXian se konečně dokázal sebrat. Měl pocit, že na něj šel bolehlav. „Ty děcko... Je tak pozdě. Proč jsi sem přišel s tím svým psem?”

Ale nevěděl, že poté, co on, Lan WangJi a Wen Ning odešli z Lotosového Mola, Jin Ling ho šel potají vyhledat. Uvědomil si, že byl pryč a začal se vztekat na svého strýčka, co šíleně pobíhal kolem a nutil lidi tasit meč. Kritizoval ho, že Wei WuXian utekl kvůli němu, a Jiang Cheng ho hned poté srazil na zem. A tak se Jin Ling rozhodl, že si stejně dobře může dělat, co chce, a vzal Vílu, co Wei WuXiana stopovala. Víla ho nezklamala a dle Wei WuXianova pachu dorazila přesně k chrámu Guanyin. Ale když Jin Ling zabušil, Víla vycítila ten úmysl zabíjet skrytý za dveřmi a najednou se otočila, zakousla se do oděvu svého pána a dala se do štěku, aby ho na to upozornila. Bohužel se na tomto chrámu Guanyin zdálo něco divného a Jin Ling měl pocit, že musel zjistit, co to bylo. Nakonec stejně padl do rukou nepřátel.

Jin Ling samozřejmě neřekl pravdu. Jenom si odfrkl.

Jin GuangYao vstoupil do chrámu spolu s pár lidmi. Než se dveře zavřely, otočil se na své podřízené. „Kde je ten pes?”

Mnich odpověděl: „Ten pes byl divoký. Pokousal všechny, co mu stáli v cestě. Nedokázal jsem si ho podmanit a utekl.”

Jin GuangYao: „Najdi ho a zab ho. Ten pes je celkem chytrý. Nebylo by nám k užitku, kdyby sem někoho dovedl.”

„Ano!”

Mnich odešel s mečem v ruce a brána se konečně zavřela.

Jin Linga to více než udivilo a vyhrkl: „Vážně ho hodláš zabít? To ty jsi mi Vílu dal!”

Jin GuangYao se místo odpovědi zeptal: „A-Lingu, co tady děláš?”

Jin Ling se podíval po Wei WuXianovi, nebyl si jistý, jak odpovědět.

Najednou promluvil Lan XiChen: „Vůdče sekty Jine, Jin Ling je pořád ještě dítě.”

Jin GuangYao se na něj otočil. „Já vím.”

Lan XiChen: „Také to je tvůj synovec.”

Jin GuangYao se usmál. „Bratře, o čem to přemýšlíš? Samozřejmě že vím, že je Jin Ling dítě a zároveň můj synovec. Co sis myslel, že udělám? Zavraždím ho, abych ho umlčel?”

Lan XiChen nic neřekl.

Jin GuangYao potřásl hlavou a otočil se na Jin Linga. „A-Lingu, slyšel jsi ho. Pokud budeš dělat povyk, možná ti provedu něco děsivého. Dělej si, co uznáš za vhodné.”

Jin Ling měl s tímto svým strýčkem vždycky dobrý vztah. V minulosti ho Jin GuangYao celkem dost miloval. Zrovna teď působil stejně laskavě jako vždycky, ale v této situaci přišlo Jin Lingovi složité na něj nahlížet stejně jako předtím. V tichosti přešel k Wei WuXianovi a Lan XiChenovi, vypadal celkem poslušně.

Jin GuangYao se otočil. „Pořád to ještě nevykopali? Řekni lidem uvnitř, aby si pospíšili!”

Jeden z mnichů odpověděl: „Ano!” S mečem v ruce se hnal do paláce Guanyin.

Wei WuXian si konečně všiml, že z hlavního paláce vycházely zvuky přesouvání hlíny a kamení, jako kdyby se hodně lidí snažilo něco vykopat. Pomyslel si: 'Co to tu kope? Tunel? Tygří pečeť? Tu věc, co tu je zapečetěná?'

Jin GuangYao: „Když už jsme u toho, ještě jsem se na něco nezeptal— pane Weii, jak ses o tomto místě dozvěděl? Prosím, neříkej mi, že jsi sem s HanGuang-Junem jen tak náhodou dorazil na dovolenou.”

Wei WuXian: „LianFang-Zune, v tajné komnatě ve Voňavém paláci jsi skryl celkem velký zemský úpis, hned vedle mých rukopisů. Nevzpomínáš si?”

Jin GuangYao: „Ach, to bude moje chyba. Měl jsem je uchovat odděleně.”

Wei WuXian: „Zrovna teď ti v žádném případě neutečeme, takže mohl bys mi říct, jaké stvoření je pod tímto chrámem Guanyin zapečetěno? A uspokojit tak mou zvědavost?”

Jin GuangYao se usmál. „Uspokojení tvé zvědavosti není vůbec levné. Mladý pane Weii, jsi si jistý, že bys to chtěl zkusit?”

Wei WuXian: „Och. Když tak o tom přemýšlím, tak ne, díky.”

V této chvíli k němu přišel Lan XiChen. Wei WuXian si konečně všiml, že i když měl meč u pasu na pár centimetrů povytažený, nezářilo z něj žádné světlo. Zeptal se: „ZeWu-June, co to je?”

Lan XiChen: „Je to celkem hanba. Nechal jsem se oklamat lží a přišel jsem o svou duchovní moc. I když mám u sebe Shuoyue a Liebing, nebudou moc ku pomoci.”

Wei WuXian: „Není třeba se stydět. Lhaní je přece jenom jednou z nejlepších LianFang-Zunových schopností.”

Vzpomněl si na scénu ze Vcítění, kde Meng Yao předstíral sebevraždu, aby Nie MingJuea bodl do zad, a také na tu nynější zprávu, že LianFang-Zun byl těžce raněný. A nebylo pro něj příliš složité si vydedukovat, jak Lan XiChen přišel o svou duchovní moc.

Jin GuangYao rozkázal mnichům: „Vztyčte formaci. Až později přijde HanGuang-Jun, co možná nejdéle jej zadržte.”

Wei WuXian: „Proč sis tak jistý, že HanGuang-Jun přijde?”

Pořád v rychlosti přemýšlel, jestli by měl lhát nebo ne a snížit tak Jin GuangYaovu obezřetnost, ale Jin GuangYao se usmál, jako kdyby věděl, na co myslel. „Samozřejmě že přijde. Jelikož jsi ty měl své podezření ohledně tohoto chrámu Guanyin, pak samozřejmě že i HanGuang-Jun bude vědět o zdejších podivnostech. Mladý pane Weii, neříkej mi, že sis myslel, že ti uvěřím, kdybys řekl, že s tebou nepřišel.”

Wei WuXian: „Bravo.”

Lan XiChen: „Mladý pane Weii, pokud je WangJi tady, jak to, že není s tebou?”

Wei WuXian: „Jednáme odděleně.”

Ale Lan XiChen se překvapeně odmlčel. „Slyšel jsem, že když jste odešli z Pohřebního pahorku, byl jsi zraněný. Proč by v takovou chvíli jednal odděleně?”

Wei WuXian: „Od koho jsi to slyšel?”

Jin GuangYao: „Já jsem mu to řekl.”

Wei WuXian se po něm letmo podíval, než se otočil na Lan XiChena. „Je to takhle. Dneska v noci jsem nemohl spát a tak jsem se šel projít ven kolem hostince. Přišel jsem sem jen náhodou. HanGuang-Jun je v jiném pokoji. Neví, že jsem šel ven.”

Jin GuangYaovi to přišlo divné. „Vy dva jste si rezervovali dva pokoje?”

Wei WuXian: „Kdo ti řekl, že si rozhodně zamluvíme jeden?”

Jin GuangYao se usmál, ale nic neřekl.

Wei WuXian: „Ach, já vím.” Řekl mu to Lan XiChen.

Wei WuXian: „Vy dva vážně mluvíte o čemkoli a o všem.”

Ale Lan XiChenův hlas v sobě nenesl žádný náznak žertu: „Mladý pane Weii, stalo se mezi vámi něco?”

Bez toho vlídného úsměvu na tváři vypadal s tou vážnou tváří ještě víc jako Lan WangJi. Wei WuXian nedokázal pochopit, proč reagoval tak přehnaně. On už se přece jenom cítil provinile.

„Vůdče sekty Lane, co by se mezi námi mohlo stát? Momentálně obraťme pozornost k tomu, abychom se vypořádali s tímhle člověkem.”

Očima přelétl k Jin GuangYaovi.

Po tomto připomenutí Lan XiChen odpověděl: „Byl jsem příliš netrpělivý. Omlouvám se.”

A přesto se Jin GuangYao usmál. „Takže se zdá, že vážně došlo k nějakému problému. A ještě k tomu to nebyl malý problém.”

Wei WuXian mu oplatil chladným úsměvem. „Zrovna teď se celý kultivační svět chystá na křížovou výpravu proti tobě, LianFang-Zune, a ty pořád jen nečinně přihlížíš, co? Pořád máš tolik volného času starat se o druhé? Nejsi ty ale upovídaný?”

Jin GuangYao: „Samozřejmě že ne. Jen jsem to prostě musel okomentovat. HanGuang-Jun strávil tolik let touhou a dokonce ještě ani dnes se nedočkal svého šťastného konce. Nejenom že má vůdce sekty Lan dobrý důvod být netrpělivý, dokonce ani nezasvěcený člověk to nedokáže sledovat.”

Wei WuXian se prudce otočil. „Jaká touha? Jaký šťastný konec?”

Jak to Jin GuangYao a Lan XiChen zaslechli, zdálo se, že je to překvapilo. Pečlivě zkoumali jeho výraz, jako kdyby se snažili odhadnout, jestli naschvál předstíral nevědomost. Wei WuXianovi najednou začalo srdce splašeně tlouct, jako kdyby to něco, co bylo více než půl noci mrtvé, najednou v jeho hrudi znovu propuklo k životu. Přinutil se ke klidu.

„Co tím myslíš?”

Jin GuangYao: „Mladý pane Weii, vážně nechápeš, co tím myslím? Kdyby tohle slyšel HanGuang-Jun, pak by ho to každopádně trochu ranilo, ne?”

Wei WuXian: „Já to vážně nechápu. Prostě to řekni jasně!!!”

Lan XiChena to šokovalo. „Mladý pane Weii, znamená to, že i po tak dlouhé době, co jsi s WangJim strávil, stále neznáš jeho pocity?”

Wei WuXian se ho hned chopil, užuž chtěl pokleknout na zem a žadonit ho, aby to všechno naráz vysvětlil. „Vůdče sekty Lane, vůdče sekty Lane, j-jaké pocity máš na mysli, když říkáš Lan Zhanovy pocity?! Je to, je to...”

Lan XiChen silou odtáhl ruku a nevěřícně promluvil: „Takže vážně nic nevíš. Ale copak jsi zapomněl, jak přišel k těm jizvám po biči? Copak jsi neviděl ten cejch na jeho hrudi?”

Wei WuXian: „Jizvy po biči?!” Znovu se Lan XiChena chopil: „Vůdče sekty Lane, já to vážně nevím. Prosím, řekni mi to, jak jen přišel k těm zraněním? Jakou by se mnou mohly mít spojitost?!?”

Na Lan XiChenově tváři byl znát hněv. „Kdyby to s tebou nemělo co dělat, mohl by něco takového provést bezdůvodně?!”

ZeWu-Jun byl vždycky nesmírně trpělivý člověk, ale když teď šlo o Lan WangJiho, doopravdy ho to nahněvalo. Ale když si prohlédl Wei WuXianův výraz, potlačil něco ze svého hněvu a zkusil říct: „Ty... ztratil jsi paměť?”

Wei WuXian: „Ztratil paměť?” Okamžitě se ze všech sil snažil si vzpomenout na to, co zapomněl. „Nevzpomínám si, že bych ztratil... Ano!”

Ve vzpomínkách měl opravdu jedno místo, co bylo zamlžené.

Masakr v Městě bez Noci!

Tu noc si myslel, že už Wen Qing a Wen Ninga proměnili v prach, sledoval, jak se na něj kultivační svět s takovou vášní vrhl, dokonce viděl, jak přímo před jeho očima zemřela Jiang YanLi. Nakonec přišel o kontrolu a spojil Tygří pečeť a dovolil, aby se poddala masakru. Ti, které zabily mrtvoly pod velením Pečeti, se stali novými mrtvolami. Vytvářelo to nekonečný proud vraždících loutek, co vytvořily krvavé peklo.

I když se poté Wei WuXianovi podařilo zůstat na nohách a vzpřímený, v těch svých rozmazaných vzpomínkách cítil, že odešel z toho města, co se stalo jatkami. Dlouho byl v bezvědomí a když se znovu probral, celkem dlouho seděl na úpatí Pohřebního pahorku v Yilingu.

Lan XiChen: „Už sis vzpomněl?”

Wei WuXian zamumlal: „Tehdy v Městě bez Noci? V-vždycky jsem si myslel, že jsem se nějak vrátil po svých. Mohlo by to být...”

Lan XiChen se z hněvu málem rozesmál. „Mladý pane Weii! Kolik lidí proti tobě stálo té noci v Městě bez Noci? Tři tisíce! Bez ohledu na to, jaký jsi byl génius, abys za těch okolností uprchl bez újmy? Absolutně nemožné!”

Wei WuXian: „Co... Co Lan Zhan udělal?”

Lan XiChen: „Co WangJi udělal— pokud si na to nevzpomínáš, obávám se, že ti to v tomto životě nikdy neřekne a ani ty by ses na to nikdy nezeptal. Tak dobrá. Tak to řeknu já.” Pokračoval: „Mladý pane Weii, té noci jsi ty dva díly Styžské tygří pečeti spojil k sobě. A když tě ten masakr uspokojil, byl jsi také vyčerpaný jako kotě. Během tvého řádění byl zraněný i WangJi. Nebyl na tom o moc lépe než ty, jen stěží se držel na nohou tím, že se opíral o Bichen. Navzdory tomu když tě viděl se potácet pryč, okamžitě tě následoval.”

„V té chvíli nebylo ještě moc lidí při vědomí. Dokonce i já jsem téměř nebyl schopný pohybu a mohl jsem akorát sledovat, jak se WangJi, jehož duchovní moc měla jasně co nevidět vyprchat, potácel k tobě. Jakmile se tě chopil, vytáhl tě na Bichen a odletěli jste.”

„Když se mi za čtyři hodiny konečně obnovila duchovní moc, spěchal jsem zpět do sekty Lan v Gusu, abych vyhledal pomoc. Bál jsem se, že kdyby tě našel jako první někdo z jiné sekty, považovali by WangJiho za tvého komplice. V tom nejlepším případě by měl navždy poskvrněné jméno a v tom nejhorším by ho okamžitě připravili o život. A tak jsme spolu se strýčkem vybrali třicet tři seniorů, co o WangJim vždycky dobře smýšleli, a dva dny jsme potají pátrali na svých mečích. Teprve pak jsme našli známky, že jste v oblasti Yiling. WangJi tě skryl v jeskyni. Když jsme dorazili, prázdně seděl na kameni v jeskyni. Držel tě za ruku a předával ti duchovní energii. Neustále ti něco šeptal. Ale ty jsi mu celou dobu opakoval dvě stejná slova.”

„Ztrať se!”

Wei WuXianovi vyschlo v hrdle. I oči měl zarudlé. Nedokázal říct jediné slovo.

Lan XiChen pokračoval: „Najednou se před ním objevil strýček a vyhuboval mu. Žádal ho, aby to vysvětlil. Jako kdyby WangJi věděl, že ho objevíme, řekl, že nebylo co vysvětlovat. Že to prostě bylo takhle. Až do té doby strýčkovi a mě ještě nikdy neodmlouval. Ale kvůli tobě nejenom že strýčkovi odmlouval, ale dokonce zkřížil meče s kultivátory ze sekty Lan z Gusu. Těžce ranil všech třicet tři seniorů, které jsme požádali, aby s námi přišli...”

Wei WuXian si zajel rukama do vlasů. „...J-já jsem to nevěděl... já vážně...”

Kromě toho, jak opakoval, že to nevěděl, nedokázal nic jiného říct. Lan XiChen se na okamžik zkrotil, ale pak přesto pokračoval: „Třicet tři ran bičem! Potrestali ho naráz, jednu ránu za každého člověka. Měl bys vědět, jak moc to bolí, když bič zasáhne tělo. A jak dlouho poté trvá, než se zotavíš! Tak moc se snažil tě odnést zpět na Pohřební pahorek, a když se tak sklíčeně vrátil, aby přijal svůj trest, jak dlouho pak klečel před Zdí pravidel! Když jsem za ním přišel, řekl jsem mu, že mladý pán Wei už udělal závažnou chybu a že nemá smysl to dál navyšovat. Ale on řekl... že nedokáže s jistotou říct, jestli je to, co jsi udělal, správné nebo špatné. Ale že je každopádně ochotný přijmout zodpovědnost za všechny důsledky spolu s tebou. Říká se, že se za ta léta kál ze svých chyb, ale ve skutečnosti byl upoutaný na lůžko. Ale i tak když se dozvěděl o tvé smrti, za každou cenu se v takovém stavu dovlekl k Pohřebnímu pahorku, aby se naposledy podíval...”

„To, jak vypadal a jak k tobě mluvil, když tě zachránil a skryl tě v té jeskyni... dokonce i někdo slepý a hluchý by si jeho pocity uvědomil. A kvůli tomu byl strýček tak nahněvaný. WangJi byl jako dítě vzorem pro učedníky a jako dospělý předním kultivátorem. Za celý svůj život byl upřímný, spravedlivý a bezvadný— ty jsi byl jediná chyba, které se dopustil! A ty říkáš... A ty říkáš, že to nevíš. Mladý pane Weii, poté, co ses vrátil v tomto těle, jak to, že jsi ho obtěžoval, a proč ses mu vyznal? Každou noc... Každou noc jsi musel... A ty říkáš, žes to nevěděl? Pokud jsi to nevěděl, proč jsi něco takového udělal?”

Wei WuXian se vážně chtěl vrátit do každého toho okamžiku a zabít se. Bylo to právě proto, že to nevěděl, že si troufl udělat něco takového!

Najednou byl celý vyděšený. Pokud Lan WangJi nevěděl, že si nedokázal vybavit, co se stalo těch pár dnů po masakru v Městě bez Noci. Pokud si Lan WangJi myslel, že celou dobu jeho pocity znal. Jak strašné jen byly ty skutky, co udělal po svém návratu?

Nejprve ty hanebné, teatrální věci dělal proto, aby Lan WangJiho zhnusil. Aby ho Lan WangJi vyhodil z Oblačných Zákoutí, aby se už nikdy znovu nesetkali, aby se vydali vlastními cestami. Lan WangJi nemohl nevidět, jaký byl jeho skutečný postoj. Ale i tak... i tak se stejně rozhodl nechat si ho po svém boku. I tak odmítal dát Jiang Chengovi šanci se k němu dostat a stěžovat mu to. Zodpověděl mu všechny otázky, splnil mu všechna přání, hýčkal ho a pořád dokola mu odpouštěl. Dokonce i tváří v tvář Wei WuXianovu nesčetnému a téměř až krutému škádlení byl stále schopen se zadržet a nepřekročit meze.

Takže tehdy v hostinci, když ho tak náhle odstrčil, bylo to také proto... že si myslel, že to byla jen další impulzivní chvilka troufalosti?

Wei WuXian už vážně nedokázal dál přemýšlet. Vyrazil k branám chrámu Guanyin a kultivátoři jej okamžitě zadrželi.

Jin GuangYao: „Mladý pane Weii, chápu tvé nynější rozrušení...”

Zrovna teď chtěl Wei WuXian akorát vtrhnout zpět do hostince, přihnat se k Lan WangJimu a vyjevit mu své pocity bez ohledu na to, jak by při tom blekotal. Jedinou ranou poslal dva mnichy, co se jej snažili zadržet, vzduchem pryč. Zařval: „Co na tom k čertu chápeš!”

Po tom úderu se na něj vrhlo všech sedm nebo osm lidí. Wei WuXian okamžitě cítil, jak mu potemnělo zorné pole.

Na druhé straně Jin GuangYao měl v úmyslu svá slova dopovědět: „...Jen jsem ti chtěl říct, že není třeba tak spěchat. Tvůj HanGuang-Jun— už je tady.”

Z nebes vystřelil ledově modrý odlesk meče, se svištěním přinutil ty siluety, co Wei WuXiana obkličovaly, vzad a pak se vrátil do ruky svého pána. Lan WangJi beze zvuku dopadl před chrám Guanyin a podíval se po něm. Výraz měl stejný jako vždycky.

Ale Wei WuXian s nervozitou cítil, jak se mu to všechno, co chtěl říct, v hrdle rozpadlo. Sevřel se mu žaludek. Dokázal akorát zamumlat: „...Lan Zhane.”

Jin Linga ta Lan XiChenova předchozí řeč šokovala. Když viděl, že Lan WangJi dorazil, nejprve byl radostí bez sebe, ale pak se mu výraz zkroutil, jen co spatřil, jak se na sebe Lan WangJi a Wei WuXian dívali.

Jin GuangYao si povzdechl. „Vidíš? Co jsem říkal. Pokud jsi tu, mladý pane Weii, HanGuang-Jun také rozhodně dorazí.”

Lan WangJi natočil zápěstí ruky, v které držel Bichen. Chtěl se užuž pohnout, ale Jin GuangYao se usmál.

„HanGuang-June, bude nejlepší, když o pět kroků ustoupíš.”

Wei WuXian najednou pocítil malé, ostré bodnutí na krku.

Lan XiChen ztišil hlas: „Pozor. Nehýbej se!”

Lan WangJimu padl pohled na Wei WuXianův krk. Tvář mu mírně pobledla.

Wei WuXian měl kolem krku uvázanou téměř nenápadnou citerovou strunu, co byla lehká a zlatá.
--------------------------------------------

~ Tak se to všechno vysvětlilo, příště bude určitě velké vyznání. Akorát to celé bude kazit fakt, že jsou vlastně vydáni Jin GuangYaovi na milost (či nemilost)... Chudák Jin Ling z toho bude mít trauma na celý život, ha! ~

~ Jestli jste ještě nekoukli na Chibi verzi Mo Dao Zhu Shi, vřele doporučuji. Je to k popukání. Najdete jako torrent na nyaa nebo se zkuste zeptat strýčka Googla. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>