GDC - kapitola 100

Kapitola 100 – Nenávist (3)

Ta citerová struna byla nesmírně tenká. Také byla nabarvená zvláštní barvou, takže ji okem nebylo téměř vidět. A spolu s tím, jak byl Wei WuXian dezorientovaný a nedokázal ničemu věnovat pozornost, si nevšiml, kdy mu ji ovinuli kolem životně důležité oblasti.

Wei WuXian: „Lan Zhane, ne! Neustupuj!”

Ale Lan WangJi okamžitě a bez váhání ustoupil o pět kroků vzad.

Jin GuangYao: „Úžasné. Teď prosím vytas Bichen.”

Lan WangJi se zařinčením znovu poslechl.

Wei WuXian zuřil: „Nežádej toho příliš!”

Jin GuangYao: „Tohle už je příliš? Dál hodlám HanGuang-Juna dokonce požádat, aby si zapečetil svou duchovní moc. Jak to potom budeš nazývat?”

Wei WuXian soptil: „Ty...”

Než mohl vůbec domluvit, na hrdle ucítil ostrou bolest, jak mu něco drásalo maso. Něco mu steklo po krku. Lan WangJi v tváři zbledl.

Jin GuangYao: „Jak by mě nemohl poslechnout? Jen o tom popřemýšlej, mladý pane Weii, mám v rukách jeho život.”

Lan WangJi procedil jedno slovo za druhým: „Nedotýkej se ho.”

Jin GuangYao: „Tak víš, co máš dělat, HanGuang-June.”

Lan WangJi za okamžik odpověděl: „Ano.”

Lan XiChen si povzdechl.

Lan WangJi zvedl ruce. Dvěma silnými údery si zapečetil vlastní duchovní moc.

Jin GuangYao se usmál. Tichým hlasem řekl: „Tohle je vážně...”

Lan WangJi na něj upíral oči: „Nech ho jít.”

Ale Wei WuXian ho zadržel: „Lan Zhane! J-já ti musím něco říct.”

Jin GuangYao: „To si schovejte na později.”

Wei WuXian: „Ne. Je to vážně urgentní.”

Jin GuangYao: „Tak to tedy můžeš říct hned teď.”

Byl to jen takový neplánovaný komentář, ale zdálo se, jako kdyby si Wei WuXian něco uvědomil.

„Máš pravdu.” Hned poté Wei WuXian z plných plic zakřičel: „Lan Zhane! Lan WangJi! HanGuang-June! T-tehdy jsem se s tebou chtěl vážně vyspat!”

„...”

„...”

„...”

Jin GuangYaovo sevření povolilo a struna spadla. Jakmile Wei WuXian cítil, že to drásání na krku zmizelo, vrhl se k Lan WangJimu. Už nemohl čekat ani sekundu.

To šokující vyznání na Lan WangJiho zaútočilo takovou silou, že ho stále ještě nezpracoval. Na jeho normálně klidné tváři se objevilo pár vzácných náznaků rozpaků a zmatku. Nebylo to poprvé, co ho Wei WuXian objal, jako kdyby na tom závisel jeho život. Ale tentokrát to vypadalo, jako kdyby se Lan WangJi proměnil na těžkou kládu. Ztuhl tak moc, že ani nevěděl, kam dát ruce.

Wei WuXian: „Lan Zhane, slyšel jsi, co jsem řekl?!”

Lan WangJi pohnul rty. Za okamžik promluvil: „Ty...” Vždycky byl v projevu výstižný a vnímavý, nikdy se ani neodmlčel. Ale zrovna teď se odmlčel s takovým váháním jako nikdy. Za další chvilku pokračoval: „Ty jsi řekl...”

Zdálo se, jako kdyby to chtěl zopakovat, aby se ujistil, že se nepřeslechl. Ale pro Lan WangJiho bylo vážně až příliš složité ta slova vyslovit.

Wei WuXian se okamžitě rozhodl říct to znovu: „Řekl jsem, že jsem vážně chtěl...”

„Ehm!” Lan XiChen, co stál stranou, sevřel pravou ruku do pěsti a dal si ji před rty. Po chvilce rozmýšlení si povzdechl. „...Mladý pane Weii, na taková vyznání to rozhodně není to nejlepší místo a čas.”

Wei WuXian se bez jakékoli upřímnosti omluvil: „Vážně se omlouvám, vůdče sekty Lane, ale vážně jsem už nemohl počkat ani sekundu.”

Jin GuangYao také vypadal, že už nemohl počkat ani sekundu. Otočil se. „To jste to pořád ještě nevykopali?!”

Jeden z mnichů odpověděl: „Vůdče sekty, tehdy jsi to zakopal příliš hluboko...”

Jin GuangYaovi se zkroutila tvář, byl úplně bledý. Navzdory tomu svému podřízenému nevyhuboval. „Pospěš si!”

Než domluvil, oblohu pročísl bílý blesk. Za okamžik se ozval hrom. Jin GuangYao se s pochmurnou tváří podíval na oblohu. Brzy se z nebe snesly tenké provázky deště. Wei WuXian se tiskl k Lan WangJimu. Ještě pořád se snažil vydolovat ta nekonečná slova, co měl v hrudi, když mu tvář naráz smáčel chladný déšť a zklidnil ho.

Jin GuangYao se obrátil na Lan XiChena. „ZeWu-June, prší. Pojďme se skrýt do chrámu.”

I když už ho měl Jin GuangYao naprosto pod kontrolou, Lan XiChen mu stále čelil s naprostou zdvořilostí, nechoval se k němu ani s náznakem přísnosti. Nezdálo se, že by se k němu Jin GuangYao choval nějak jinak. Až na to, že byl obzvláště zdvořilý. I když byl naštvaný, bylo těžké si na něm vylít zlost. Člověk přece jenom nemohl udeřit člověka, co se usmíval. O to méně někdo jako Lan XiChen, kdo hněvu od začátku moc často nepodléhal.

Jin GuangYao překročil práh jako první a vstoupil do hlavního paláce. Zbytek skupiny jej následoval.

Wei WuXian a Lan WangJi už dovnitř zašli jednou během dne. Interiér budovy byl celkem široký a velkolepý. Rudé stěny a zlaté parkety byly jako nové. Bylo jasné, že se tu často uklízelo. Vzadu v paláci kopali mniši a kultivátoři. Ať už se prokopali jakkoli hluboko, stále nevykopali to, co tam Jin GuangYao zakopal.

Wei WuXian bezděky vzhlédl a okamžitě ho to překvapilo.

Socha Guanyin na oltáři měla nádherné rysy. V porovnání s obvyklými sochami Guanyin z této sálalo méně laskavosti a více elegance. Překvapilo ho, že mu ta socha Guanyin přišla trochu povědomá. Jako někdo, koho znal. Nebyl to Jin GuangYao, co to tam stál?

Na první pohled to nebylo tak nápadné, ale když tu sochu porovnal s Jin GuangYaoem, zdálo se, že se podobali. Wei WuXian si pomyslel: 'Vážně je Jin GuangYao tak moc posedlý sám sebou? Nestačilo mu být Vrchním kultivátorem celého světa— dokonce musel i nebeskou sochu nechat vytesat dle svého vzezření, aby se mu dostalo uctívání desítek tisíc lidí? Nebo to je nějaká temná kultivační technika, o které nevím?'

Najednou mu vedle ucha zazněl Lan WangJiho hlas: „Sedni si.”

Wei WuXian se okamžitě probral. Lan WangJi v chrámu našel čtyři polštářky k sezení, dva dal Lan XiChenovi a Jin Lingovi a dva měl pro Wei WuXiana a pro sebe. Ale z nějakého důvodu si Lan XiChen a Jin Ling posunuli své podušky celkem daleko od nich. A náhodou se také oba zároveň zahleděli do dálky.

Jin GuangYao a ostatní už šli za palác, aby se podívali, jak pokročili s kopáním. Wei WuXian zatahal Lan WangJiho a sám si sedl na podušku. Možná to bylo tím, že Lan WangJi byl myšlenkami jinde, ale kvůli tomu potáhnutí se zapotácel a pak se řádně posadil. Wei WuXian se trochu zklidnil a pak se podíval Lan WangJimu do tváře.

Oči měl sklopené k zemi. Nebylo v nich vidět moc emocí. Wei WuXian věděl, že jen po těch slovech mu Lan WangJi pravděpodobně stále nedokázal věřit. Mučil ho nevědomý, usmívající se člověk, co o svém zločinu nic nevěděl. Jen si to Wei WuXian pomyslel, cítil, jak mu ztěžkla hruď. Tak moc ho bolelo srdce, že se chvělo. Už si netroufal o tom déle přemýšlet, ale věděl, že by měl zvýšit dávku.

Promluvil: „Lan Zhane, p-podívej se na mě.”

Hlas měl stále trochu napjatý.

Lan WangJi: „Hm.”

Po hlubokém nádechu Wei WuXian zašeptal: „...Vážně mám špatnou paměť. Nepamatuju si na hodně věcí, co se v minulosti staly, včetně toho, co se stalo v Městě bez Noci. Nepamatuju si nic z toho, co se v té době stalo.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, oči se mu mírně rozšířily.

Wei WuXian se k němu najednou natáhl a popadl ho za ramena. Pokračoval: „Ale! Ale od teď co mi řekneš a co pro mě uděláš, všechno si to budu pamatovat— nic z toho nezapomenu!”

„...”

Wei WuXian: „Jsi vážně skvělý. Mám tě rád.”

„...”

„Nebo jinými slovy mě přitahuješ, miluju tě, chci tě, nemůžu tě opustit, s tebou cokoli.”

„...”

„Po zbytek svého života s tebou chci chodit na noční lovy.”

„...”

Wei WuXian spojil tři prsty, ukázal na nebe, na zemi a nakonec na své srdce. „A chci s tebou spát každý den. Přísahám, že to není jen z chvilkového zápalu nebo nějaké žertování jako v minulosti. A ani to nedělám z vděčnosti. Každopádně to není kvůli něčemu. Prostě tě mám vážně tak moc rád, že s tebou chci spát. Nechci nikoho jiného, jen tebe— nemůže to být nikdo jiný než ty. Můžeš si se mnou dělat, co chceš, jak se ti to zlíbí. Přijmu cokoli, dokud budeš ochotný...”

Než vůbec domluvil, dovnitř se najednou vehnal poryv větru a zhasil řadu svíček v chrámu Guanyin.

Než se kdokoli nadál, ten deštík se změnil na bouřku. Lucerny, co do sebe vně chrámu narážely, už také zvlhly deštěm. Jejich okolí se najednou ponořilo do tmy.

Wei WuXian ze sebe nedokázal vydat další hlásku. V té temnotě ho už Lan WangJi pevně objal a umlčel ho vlastními rty.

Lan WangJi dýchal přerývaně a nepravidelně. Ochraptělým hlasem zašeptal Wei WuXianovi u ucha: „...přitahuješ mě...”

Wei WuXian ho pevně objal: „Ano!”

Lan WangJi: „...miluju tě, chci tě...”

Wei WuXian zvedl hlas: „Ano!”

Lan WangJi: „Nemůžu tě opustit... nechci nikoho než tebe... nemůže to být nikdo než ty!”

Pořád dokola opakoval ta slova, co mu Wei WuXian řekl, hlas i tělo se mu přitom chvělo. Wei WuXian téměř propadl iluzi, že se co nevidět rozpláče.

Po každé větě ho ta paže kolem jeho pasu objala pevněji. To objetí bolelo, ale i Wei WuXian pevněji sevřel paže, co měl ovinuté kolem Lan WangJiho zad. Skoro přitom nemohl dýchat, ale stejně si vychutnával každý ten okamžik a přál si, aby ho obejmul ještě pevněji.

Nic neviděl.

Ale navzájem se dotýkali hrudí.

Ta dvě srdce se nedokázala vůbec skrýt. Wei WuXian to jasně cítil— Lan WangJiho tepající srdce, to horko, co se mu mělo prodrat z hrudi, a to něco, co mu dopadlo na krk, než beze zvuku zmizelo. Něco, co možná připomínalo slzu.

V té chvíli do hlavního paláce pronikly zrychlené kroky. Znovu se vrátil Jin GuangYao, co šel s pár kultivátory zkontrolovat situaci za palácem. Dva mnichové stáli po stranách brány a čelili silnému větru a konečně se jim s vypětím všech sil podařilo zavřít bránu na petlici. Jin GuangYao vylovil ohnivý amulet. Po lehkém fouknutí amulet vzplál a on jím znovu rozžal rudé svíce. V tomto opuštěném chrámu v nočním dešti byly jediným zdrojem světla tlumené žluté plamínky. Vně dveří se najednou ozvalo dvojí břitké zaklepání.

Když zaslechli, že někdo klepal, všichni v chrámu okamžitě nastražili uši a dívali se ke vchodu. Zdálo se, jako by ti dva mnichové, co bránu zavřeli, čelili velké hrozbě. Beze zvuku namířili meči ke dveřím.

Jin GuangYaoův výraz se vůbec nezměnil. „Kdo to je?”

Člověk venku: „Vůdče sekty, to jsem já!”

Byl to Su Sheho hlas. Jin GuangYao pokynul mnichům a ti sundali petlici. Su She vstoupil v doprovodu zuřící bouře.

Pod vlivem větru a deště se řada svící třepotala a mihotala. Dva mnichové zase okamžitě zavřeli bránu. Su She byl kvůli bouři promoklý. Tvář měl studenou a rty promrzlé do odstínu fialové. V pravé ruce držel meč a v levé člověka. Jen co vstoupil dovnitř, užuž chtěl toho člověka odhodit, ale pak spatřil Wei WuXiana a Lan WangJiho na dvou podsedácích stranou, co se stále tiskli k sobě a odmítali se oddělit.

Su She kvůli těm dvěma zrovna utrpěl celkem ztráty. Výraz se mu změnil, okamžitě vytasil meč a letmo se podíval po Jin GuangYaovi. Když Su She spatřil, že vypadal, jako kdyby bylo všechno v pořádku, věděl, že měl ty dva už rozhodně pod kontrolou. Konečně se uklidnil.

Jin GuangYao: „Co se děje?”

Su She: „Potkal jsem ho po cestě sem. Myslel jsem si, že nám možná bude k užitku, a tak jsem ho chytil.”

Jin GuangYao k němu přišel a shlédl. „Ublížil jsi mu?”

Su She: „Ne. Vyděsil se a omdlel.” Za řeči hodil toho člověka na zem.

Jin GuangYao: „MinShane, nebuď k němu tak hrubý. Nezvládá úleky a pády.”

Su She honem přitakal: „Dobře.” Pak toho člověka, kterého hodil na zem, vzal a opatrně ho uložil vedle Lan XiChena. Lan XiChen na toho člověka zíral. Shrábl mu stranou mokré, rozcuchané vlasy a podíval se mu do tváře. Ten člověk, co z úleku upadl do mdlob, byl vskutku Nie HuaiSang. Su She ho pravděpodobně chytil poté, co si odpočinul na Lotosovém Mole a co se vydal na cestu zpět do Qinghe.

Vzhlédl: „Proč ses chopil HuaiSanga?”

Jin GuangYao: „Když tu bude další vůdce sekty, ostatní budou do určité míry stejně víc obezřetní. Ale neboj se, bratře. Víš, jak jsem se k HuaiSangovi vždycky choval. Až přijde čas, rozhodně vás dva nechám odejít bez zranění.”

Lan XiChenův hlas zněl lhostejně: „Mám ti věřit?”

Jin GuangYao: „To je na tobě. Ať už mi věříš nebo ne, stejně s tím nic nenaděláš, že?”

V této chvíli Su She vrhl chladný pohled po Wei WuXianovi a Lan WangJim. Ušklíbl se. „HanGuang-June, Patriarcho Yilingu, kdo by si pomyslel, že se setkáme tak brzy? A situace se naprosto obrátila. Takže jaký to je pocit?”

Lan WangJi nic neřekl. Takovým zbytečným provokacím nikdy nevěnoval pozornost.

Wei WuXian si v duchu pomyslel: 'Jak se situace obrátila? Tehdy na Pohřebním pahorku jsi poraženě utekl, ale copak to neděláš i teď?'

Možná že to v sobě Su She dusil až příliš dlouho. Sám od sebe dál tlachal, aniž by ho někdo vyprovokoval. Prohlédl si Lan WangJiho od hlavy až k patě a vysmíval se mu: „Situace už je taková a ty stejně zachováváš to vzezření, kdy si myslíš, že vypadáš tak klidně a vyrovnaně. Jak dlouho v tom hodláš pokračovat?”

Lan WangJi byl stále zticha.

Ale Lan XiChen promluvil: „Vůdče sekty Su, když jsi studoval v sektě Lan z Gusu, věřím, že jsme se k tobě nikdy nechovali špatně. Proč na WangJiho takhle útočíš?”

Su She: „Jak se opovažuju útočit na druhého mladého pána Lana, co byl od mládí vždycky tak nadaný? Prostě nedokážu snést pohled na to, jak si vždycky myslí, že je taková celebrita.”

Ačkoli to nebylo poprvé, co Wei WuXian poznal, že nenávist nemusela mít důvod, stejně ho to bezděky omráčilo. „Řekl kdy HanGuang-Jun, že si myslí, že je celebrita? Pokud si to dobře vybavuju, není součástí pravidel sekty Lan z Gusu i to, že je 'namyšlenost zakázána'?”

Jin Ling: „Jak to že víš, co je součástí pravidel sekty Lan z Gusu?”

Wei WuXian si promnul bradu: „Mnohokrát jsem je opsal, víš?”

Jin Ling vyhrkl: „Proč bys opisoval pravidla sekty Lan z Gusu? Přece jenom nejsi...” Chtěl říct, že přece jenom nebyl z jeho sekty, ale než domluvil, pocítil, odkud přesně ta podivnost vycházela. Přestal mluvit a tvář mu ztmavla.

Wei WuXian se široce usmál. „Vůdče sekty Su, HanGuang-Jun měl už od mládí tak ledovou tvář, to kvůli tomu o něm smýšlíš takhle? Pokud ano, pak jsi ho bohužel špatně pochopil. Očividně je takový vůči každému. Měl bys být rád, že jsi nestudoval v sektě Jiang z Yunmengu.”

Su She řekl chladným hlasem: „Proč?”

Wei WuXian: „Jinak bych tě už dávno naštval k smrti. V mládí jsem každý den z celého srdce věřil, že jsem génius a že jsem taková zpropadená celebrita. A nejenom že jsem tomu věřil v duchu, ale dokonce jsem se tím všude vychloubal.”

Su Shemu na čele naskákaly žíly. „Zmlkni!” Zdálo se, jako že užuž udeří, když si Lan WangJi přitáhl Wei WuXiana pevně k hrudi a neochvějně ho chránil ve svém náručí. Su She se zarazil, sám se sebou debatoval, jestli by měl zaútočit nebo ne.

Wei WuXian okamžitě vykoukl ze svého úkrytu za Lan WangJiho zády. „Bude nejlepší, když nic neuděláš, vůdče sekty Su. LianFang-Zun vůči ZeWu-Junovi stále chová celkem respekt. Pokud ublížíš HanGuang-Junovi, myslíš si, že bude mít LianFang-Zun radost?”

To byl také důvod, proč se Su She zarazil. Ale když to teď Wei WuXian řekl, abnormálně ho to naštvalo. Ze vzdoru se mu znovu vysmíval: „Nikdy mě ani nenapadlo, že Patriarcha Yilingu, co legendárně vštípil strach jak živým, tak mrtvým, se bude sám děsit smrti!”

Wei WuXian bezostyšně odpověděl: „Vážně mi lichotíš. Ale není to tak, že bych se děsil smrti. Akorát ještě nechci zemřít.”

Su She se ušklíbl: „Slovíčkaření. Legrační. Je nějaký rozdíl mezi 'děsit se smrti' a 'nechtít zemřít'?”

Wei WuXian se přitulil Lan WangJimu k hrudi. „Samozřejmě že je. Například zrovna teď se mi nechce zvedat z Lan Zhana versus děsím se zvednout z Lan Zhana – mohlo by to být to samé?” Chvíli o tom popřemýšlel a pokračoval: „Promiň. Beru to zpět. Mám pocit, že to je vlastně úplně to samé.”

Su She byl v tváři téměř zelený. Wei WuXian měl původně v úmyslu jej stejně naštvat. Ale najednou se nad ním ozval tichý smích.

Bylo to tak extrémně lehoučké, že by člověk pochyboval, jestli se nepřeslechl.

Ale Wei WuXian okamžitě vzhlédl. Vedle Lan WangJiho rtů velmi jasně zahlédl prchavý náznak jemného úsměvu, co připomínal sluneční světlo, co se odráželo na sněhu. Tentokrát se nezarazil jenom Su She, udivilo to dokonce i Lan XiChena a Jin Linga.

Všichni věděli, že HanGuang-Jun byl vždycky chladný a nikdy se neusmíval, že byl téměř neživý. Jenom pár lidí vidělo, jak vypadal, když se usmíval, i když šlo jen o lehké stočení rtů. Nikdo nečekal, že jeho úsměv uvidí za takových okolností.

Wei WuXianovi se okamžitě doširoka a dokulata rozšířily oči.

O chvilku později nasucho polkl. Ohryzek mu přeskočil nahoru a dolů. „Lan Zhane, ty...”

Zrovna v té chvíli se vně chrámu Guanyin znovu ozvalo zaklepání.

Su She vytasil meč, držel ho oběma rukama a poplašeně se zeptal: „Kdo je tam?!”

Nikdo neodpověděl. Brána se rozletěla dokořán!

Uprostřed té bouře, co se zrovna prorvala dovnitř, se objevil praskající proud fialového blesku. Udeřil Su Sheho přímo do hrudi a poslal ho vzduchem vzad. Su She narazil do jednoho mahagonového sloupu a okamžitě vyzvrátil krev. I na ty dva mnichy, co strážili chrámovou bránu, měla vliv ozvěna toho útoku. Hodilo je to na zem a nedokázali vstát. Přes práh do hlavního paláce vyrovnaně vstoupila fialová postava.

Vně chrámu prudce pršelo, ale ta postava nebyla moc mokrá. Jenom fialkový lem jeho oděvu byl trochu tmavší. V levé ruce držel papírový deštník. Dešťové kapky plískaly do deštníku, všude stříkala voda. V pravé ruce mu dál prskalo chladné světlo Zidianu. Tvář měl pochmurnější než bouřlivá noc.

--------------------------------------------

~ Mě bylo tak trapně! WWX a LWJ jsi prostě mistři v šíření rozpaků, aniž by je to samo zasáhlo. Příští kapitolu v tom samozřejmě budou pokračovat, navzdory situaci a nově příchozímu. ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>