GDC - kapitola 102

Kapitola 102 – Nenávist (5)

Ačkoli mu meč pronikl hrudí, Jiang Cheng nebyl tak slabý, aby na místě zemřel. Jen teď nebylo nejlepší, aby se pohyboval nebo svolával duchovní moc. Nelíbilo se mu, když se mu ostatní snažili pomoct, a tak se otočil na Jin Linga a řekl: „Odstřel.”

Jin Ling věděl, že Jiang Cheng na něj byl stále naštvaný, že utekl. Cítil se kvůli tomu provinile a neodvažoval se obhajovat. Z dálky se ozývalo psí štěkání a následovalo jej náhlé zaúpění. Jin Ling se zachvěl, jak si vzpomněl, co Jin GuangYao řekl.

Zakřičel: „Vílo, utíkej! Chtějí tě zabít!”

Brzy se k nim bouří přihnal rozzuřený Su She.

Jin GuangYao: „Nezabil jsi ho?”

Su Sheho výraz se ještě zhoršil. „Nemohl jsem. Nemůžu uvěřit, že ten pes má tak mrzký charakter. Když má někoho ku pomoci, je celý divoký, ale jakmile se ocitne v nevýhodě, prchá rychleji než kdokoli jiný!”

Jin GuangYao potřásl hlavou. „Možná sem někoho přivede. Měli bychom to tu rychle dodělat.”

Su She: „Ti budižkničemové! Půjdu je popohnat.”

Naopak Jin Ling si vydechl úlevou. Když viděl, jak se Jiang Cheng se stále stejně zachmuřenou tváří posadil na zem, po chvilce váhání se otočil na Lan WangJiho: „HanGuang-June, jsou tu ještě nějaké rohože?”

Ty čtyři rohože, na kterých seděli, nasbíral Lan WangJi. Ale v chrámu byly jenom čtyři. Po chvilce ticha Lan WangJi vstal a posunul k nim tu, na které seděl.

Jin Ling si pospíšil: „Děkuju! To není třeba. Prostě mu dám svoji...”

Lan WangJi: „To není třeba.”

Jakmile domluvil, posadil se vedle Wei WuXiana. I když ti dva tak vážně seděli na jedné rohoži, nezdálo se, že by se tam nějak moc mačkali. Když už mu tu rohoži dali, Jin Ling se poškrábal ve vlasech a pak na ni odtáhl Jiang Chenga. Ten si nejprve stiskl akubod na hrudi, aby zastavil krvácení. Když se posadil, vzhlédl a letmo se podíval na Wei WuXiana a Lan WangJiho. Brzy zase zrak sklopil. Tvář měl zachmuřenou, neukazovalo se na ní nic, o čem přemýšlel.

Zrovna v té chvíli se zpoza paláce ozval bouřlivý hlas: „Vůdče sekty! Máme to! Roh je pryč!”

Jin GuangYaoův výraz se tak nějak uvolnil. Rychle odkráčel zpět za palác. „Pokračujte! Dávejte pozor. Nezbývá moc času.”

Na obzoru se klikatilo více než tucty blesků. Brzy je následovalo několikeré hřmění. Wei WuXian a Lan WangJi seděli vedle sebe, zatímco Jiang Cheng seděl stranou. Jin Ling si k němu také přitáhl svou vlastní rohoži. Padla na ně dlouhá chvíle mrtvého, rozpačitého ticha, co rušilo jen bubnování deště. Nikdo nepromluvil.

Ale z nějakého důvodu se zdálo, jako kdyby si s nimi chtěl Jin Ling vážně povídat. Po chvilce, co kolem házel letmé pohledy, najednou začal: „Strýčku, je dobře, že jsi předtím tu citerovou strunu zastavil, jinak by to dopadlo celkem špatně.”

Jiang Chengovi potemněla tvář. „Můžeš zmlknout!”

Kdyby kvůli svým vlastním nestabilním emocím nedopřál Jin GuangYaovi šanci k pokoutnému útoku, neocitl by se v rukách nepřítele. A kromě toho se Wei WuXian a Lan WangJi ve skutečnosti mohli tomu útoku sami naprosto vyhnout. I když Lan WangJi zrovna teď neměl duchovní moc a Wei WuXian ji měl od samého začátku nízkou, stále měli své schopnosti. Nemohli útočit, ale pořád byli schopní se útoku vyhnout. Jin Ling se nešikovně snažil zastat svého strýčka, ale přesto byla kvůli tomu situace ještě trapnější.

Poté, co mu Jiang Cheng vyhuboval, Jin Ling přestal mluvit, bylo mu trapně. Jiang Cheng sevřel rty do tenké čárky a znovu nepromluvil.

Ani Wei WuXian nic neřekl. V minulosti by se Jiang Chengovi rozhodně smál, že se nechal tak snadno vyprovokovat a poskytl protivníkovi příležitost. Ale když si teď vzpomněl, co Jin GuangYao řekl, všechno pochopil.

Jiang Cheng už znal pravdu.

Lan WangJi ještě několikrát pohladil Wei WuXiana po zádech. Wei WuXian vzhlédl. Lan WangJi se nezdál vůbec překvapený. Pohled měl téměř něžný. Wei WuXian cítil, jak mu přeskočilo srdce. Nemohl si pomoct a zašeptal: „...Tys to věděl?”

Lan WangJi pomalu přikývl.

Wei WuXian si zlehka vydechl. „...Wen Ning.”

Suibian měl původně Wen Ning, ale teď ho měl v rukách Jiang Cheng. A po cestě zpět z Lotosového Mola se Wen Ning o ničem takovém nezmínil.

Wei WuXian: „Kdy to řekl?”

Lan WangJi: „Když jsi byl v bezvědomí.”

Wei WuXian: „Tak jsme odešli z Lotosového Mola?!”

Kdyby nebylo toho, že je Wen Ning ještě nenašel, Wei WuXian už by na něj rozhodně zahlížel.

Lan WangJi: „Vždycky mu tě bylo líto.”

Wei WuXian měl hlas zbarvený hněvem: „...Tolikrát jsem mu řekl, aby to nedělal!”

Zčistajasna Jiang Cheng promluvil: „Nedělal co?”

Wei WuXian se překvapeně odmlčel, spolu s Lan WangJim se na něj otočil.

Jiang Cheng si jednou rukou zakryl zranění, hlas měl mrazivý: „Wei WuXiane, ty jsi tak skvělý, obětavý člověk. Udělal jsi to nejlepší a spolkl jsi veškeré utrpení a nikomu jsi o tom neřekl. Tak dojemná historka. Měl bych pokleknout a plakat vděkem, ne?”

Když Lan WangJi zaslechl ten výsměšný tón, kterému se naprosto nedostávalo respektu, tvář mu ochladla. Jin Ling spatřil ten jeho nespokojený výraz a okamžitě se postavil před Jiang Chenga. Děsil se, že by ho Lan WangJi zabil jediným úderem. „Strýčku!”

I Wei WuXianův výraz se zhoršil. Nikdy nečekal, že by se s ním Jiang Cheng udobřil, až by zjistil pravdu. Ale ani si nemyslel, že jeho tón bude stejně nelaskavý jako vždycky. Po chvilce ticha odpověděl, hlas měl zastřený: „Nikdy jsem tě nežádal, abys mi poděkoval.

Jiang Cheng si odfrkl. „Samozřejmě. Dávat, aniž bys čekal něco na oplátku. Jak vysoká úroveň. Na rozdíl ode mě, samozřejmě. Tak proto můj otec vždycky říkal, že jsi skutečně pochopil motto sekty Jiang a že děláš věci jako Jiang. Když byl ještě naživu.”

Wei WuXian už to nemohl dál poslouchat a přerušil ho: „To stačí.”

Jiang Chengovi zhrubl hlas: „Co tím myslíš, že to stačí? Když to řekneš, tak to stačí? Všechno víš! Ve všem jsi lepší než já! Ať už jde o talent nebo kultivaci nebo duchovnost nebo osobnost, vy všechno víte, zatímco já jsem mnohem níž – tak co potom jsem?!?!”

Najednou se natáhl, jako kdyby chtěl Wei WuXiana popadnout za límec. Lan WangJi se jednou rukou chopil Wei WuXiana za rameno a strčil ho za sebe a druhou rukou silou odstrčil Jiang Chengovu ruku. V očích mu byla vidět skrytá zuřivost. Ačkoli v tom jeho strčení nebyla žádná duchovní energie, co se týkalo síly, bylo to celkem silné. Zranění na Jiang Chengově hrudi se znovu otevřelo. Vytryskla krev.

Jin Ling vykřikl: „Strýčku, tvoje zranění! HanGuang-June, měj smilování!”

Ale Lan WangJiho hlas byl chladný: „Jiang WanYine, měl trochu ctnosti!”

Lan XiChen si sundal vnější róbu a zakryl jí chvějícího Nie HuaiSanga. „Vůdče sekty Jiangu, nebuď tak rozčilený. Zhoršíš si tím zranění.”

Jiang Cheng od sebe odstrčil Jin Linga, co ho bezmocně podpíral. Ačkoli ztrácel krev, bez ustání se mu hrnula do hlavy. Tvář mu střídavě bledla a rudla. „Proč? Wei WuXiane, zatraceně proč?”

Wei WuXian za Lan WangJim upjatě odpověděl: „Co proč?”

Jiang Cheng: „Kolik jen jsme ti my, sekta Jiang, dala? To já mám být jeho syn, to já mám být dědic sekty Jiang z Yunmengu, a přesto jsi mě veškerá ta léta úplně ve všem překonal. Zaplatil jsi za svou výchovu životem! Životy mého táty, mé mámy, mojí sestry a Jin ZiXuana! Kvůli tobě mi zbyl akorát Jin Ling, co nemá rodiče!”

Jin Ling se zachvěl. Poklesla mu ramena a i tvář mu ochabla. Wei WuXian pohnul rty, ale nemohl nic říct. Lan WangJi se otočil a vzal ho za ruku.

Na druhou stranu Jiang Cheng se odmítal vzdát. Křičel: „Wei WuXiane, kdo porušil svůj slib a zradil sektu Jiang jako první? Řekni mi. Že já budu vůdce sekty a ty budeš můj podřízený, že mi budeš celý svůj život pomáhat. Že dokud bude mít sekta Lan z Gusu své Dva nefrity, sekta Jiang z Yunmengu bude mít své Dvě pýchy. Že nikdy nezradíš mě nebo sektu Jiang – kdo to všechno řekl?! Ptám se tě – kdo to všechno řekl?! To jsi ty svoje zatracený slova vzal zpět?!”

Jak drmolil, byl víc a víc rozčilený. „A nakonec? Si jdeš ochránit cizí, haha! A ještě k tomu lidi ze sekty Wen. Kolik z jejich jídla jsi snědl?! Že jsi zběhl s takovým odhodláním! Za co jsi naši sektu měl?! Udělal jsi všechno to nejlepší, a přesto pokaždé, když uděláš to nejhorší, to bylo nedobrovolně! Nuceně! S nějakou nevýslovnou křivdou! Křivdou?! Nic jsi mi neřekl, udělal jsi ze mě hlupáka!!!”

„Kolik jen sektě Jiang dlužíš? Copak tě nemám nenávidět? To tě nemůžu nenávidět?! Jak to, že to teď je, jako kdybych ti ukřivdil?! Proč se musím cítit, jako kdybych celá ta léta byl zatracený šašek?! Co jsem? Zasloužím si být zaslepený tou tvou oslnivou velkolepostí?! Copak tě nemám nenávidět?!”

Lan WangJi vyrazil. Jin Ling se v panice postavil před Jiang Chenga. „HanGuang-June! Můj strýček je raněný...”

Jiang Cheng ho srazil na zem. „Ať přijde! Copak se ho bojím?!”

Ale poté Jin Ling ztuhl. A nejenom on, ale i Wei WuXian, Lan WangJi a Lan XiChen se přestali hýbat.

Jiang Cheng brečel. Z očí se mu valily slzy, zatímco cedil mezi zuby: „...Proč... Proč jsi mi to neřekl?!”

Jiang Cheng sevřel pěst, jako kdyby chtěl někoho praštit, jako kdyby chtěl praštit sám sebe. Nakonec tou pěstí stejně udeřil do země. Měl by být schopen Wei WuXiana bez starosti nenávidět. Ale zrovna teď mu to zlaté jádro, co se mu otáčelo v nitru, vzalo veškerou tu sebedůvěru.

Wei WuXian nevěděl, co říct.

Na začátku se rozhodl mu to neříct právě proto, že nechtěl vidět Jiang Chenga v takovém stavu.

Vzpomínal si na každou tu věc, co Jiang FengMianovi a paní Yu slíbil – že Jiang Chengovi pomůže a že se o něj postará. Kdyby na to přišel někdo tak nezdravě soupeřivý jako Jiang Cheng, byl by celý život sklíčený. Příliš sužovaný, aby sám sobě čelil. Vždycky by bylo něco, co by nikdy nedokázal překonat, co by mu připomínalo, že se na to postavení, kde byl, mohl dostat jen kvůli obětování někoho druhého. Vůbec to nebyla jeho kultivace a jeho dosažení. Bez ohledu na to, jestli vyhrál nebo prohrál, už dávno přišel o právo soupeřit.

A když zemřeli Jin ZiXuan a Jiang YanLi, Wei WuXian neměl jak to říct ostatním. Kdyby to Jiang Chengovi řekl poté, co se to stalo, bylo by to, jako kdyby se zbavoval zodpovědnosti. Jako kdyby honem chtěl ukázat, že se také přičinil. Bylo by to, jako kdyby Jiang Chengovi říkal: neciť ke mně nenávist, podívej, také jsem sektě Jiang z Yunmengu přispěl.

Jiang Cheng bezhlesně brečel, ale po tváři už se mu koulely slzy. V minulosti pro něj bylo téměř nemožné před ostatními takhle nevzhledně brečet. Ale každý okamžik, co od teď uplyne, si bude tento pocit pamatovat. Dokud v jeho těle zůstane to zlaté jádro, dokud se bude moct dále otáčet.

Vysoukal ze sebe: „...Řekl jsi, že já budu vůdce sekty a ty budeš můj podřízený. Řekl jsi, že mi celý svůj život budeš pomáhat. Řekl jsi, že sektu Jiang z Yunmengu nikdy nezradíš... Sám jsi to řekl.”

„...” Po chvilce ticha Wei WuXian odpověděl: „Promiň. Porušil jsem svůj slib.”

Jiang Cheng potřásl hlavou a zabořil tvář do dlaní. Za sekundu se najednou rozesmál. Tím svým zastřeným hlasem se vysmíval: „Už je to tolik let a pořád potřebuju, aby ses mi omluvil. Co jsem to za křehkého člověka.”

--------------------------------------------

~ No... to nebylo moc vánoční, ale Veselé Vánoce a hodně dárečků pod stromečkem! ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>