GDC - kapitola 103

Kapitola 103 – Nenávist (6)

Slova vůdce sekty Jianga byla navěky poskvrněná výsměchem. Ale tentokrát se nevysmíval nikomu jinému než sám sobě.

Najednou řekl: „Promiň.”

Wei WuXian zaváhal. „...Nemusíš se omlouvat.”

V této chvíli bylo nemožné vymyslet, kdo by se měl komu omlouvat.

Wei WuXian pokračoval: „Ber to jako moje vyrovnání sektě Jiang.”

Jiang Cheng vzhlédl. Díval se na něj uslzenýma, krví podlitýma očima a ochraptělým hlasem řekl: „...Vyrovnání vůči mému otci, matce a sestře?”

Wei WuXian si stiskl spánky. „Zapomeň na to. Teď je to celé minulostí. Už se o tom nebavme.”

Nebylo to něco, na co by rád vzpomínal. Nechtěl, aby si pořád dokola připomínal, jaké to bylo, když mu vyřezávali jádro nebo jakou cenu musel zaplatit. Kdyby se na to přišlo v minulosti, s největší pravděpodobností by se smál a utěšoval Jiang Chenga slovy: 'Stejně to není zase nic tak velkého. Stejně se mi bez jádra podařilo se protlouct, ne? Zmlátil jsem všechny, co jsem chtěl zmlátit, a zabil všechny, co jsem chtěl zabít.' Ale teď vskutku neměl sílu nasadit takovou sebevědomou, nonšalantní přetvářku.

Z hloubi srdce věděl, že mu to přece jenom nebylo lhostejné.

Vážně bylo tak snadné se od takového počinu odrazit?

Samozřejmě že ne.

Když bylo Wei WuXian sedmnáct nebo osmnáct, po pravdě řečeno neměl o nic menší pýchu než Jiang Cheng. Kdysi míval silnou duchovní moc, byl nadanější než ostatní. Bez ohledu na to, jak moc trojčil, jak zůstával celou noc vzhůru a jak si z ostatních tropil žerty, pořád byl daleko před svými spolužáky, co tak pilně studovali.

Ale každou noc, co se v noci převaloval a nemohl spát, kdy věděl, že se řádnými prostředky nikdy nedotkne až hvězd, kdy věděl, že nikdy nevytasí svůj meč s takovou zručností, co měla vykouzlit údiv v tak mnoha očích... v takovou chvíli přemýšlel, že kdyby ho Jiang FengMian nevzal zpět na Lotosové Molo, možná by za celý život na kultivaci nenarazil.

A pak by nevěděl, že na tomto světě existovala tak velkolepá cesta. Byl by akorát hlavním žebrákem, co by se potuloval po ulicích a prchal při prvním pohledu na psa. Nebo by se možná na venkově staral o krávy a kradl z polí ostatních a dlouhou chvíli by si krátil hraním na flétnu. Nevěděl by, jak kultivovat, a rozhodně by neměl šanci si vytvořit jádro. Při takovém pomyšlení se cítil mnohem lépe.

Ber to jako vyrovnání nebo to ber jako vykoupení. Ber to tak, jako kdyby nikdy nezískal zlaté jádro.

Když si to takhle pořád dokola vysvětloval, bylo to, jako kdyby byl doopravdy tak sebevědomý a nonšalantní, jak se zdál navenek. A časem se dokonce dokázal pochválit za takový přístup. Ať už si to nalhával nebo ne.

Ale to bylo v jeho minulém životě.

Wei WuXian: „Uch, myslím, že bude nejlepší, pokud bys to... také přestal mít pořád na mysli. Vím, že na to rozhodně budeš vždycky myslet, ale... jak to mám říct...” Sevřel Lan WangJimu ruku a řekl Jiang Chengovi: „Zrovna teď si vážně myslím... že to je celé minulost. Bylo to příliš dávno. Už není třeba se tím trápit.”

Jiang Cheng si drsně otřel tvář, setřel tak slzy. Zhluboka se nadechl a zavřel oči.

V této chvíli se postupně probral Nie HuaiSang, co byl stále zavinutý do Lan XiChenovy róby. Tiše zasténal, pak se mu podařilo vyhrabat a se stále rozespalýma očima řekl: „Kde to jsem?”

Ovšem jakmile vstal, spatřil Wei WuXiana a Lan WangJiho, co spolu tak blízko seděli na jedné rohoži. Patriarcha Yilingu prakticky seděl Hanguang-Junovi na klíně. Okamžitě zasténal, jako kdyby měl znovu omdlít. Zároveň s tím se zpoza chrámu Guanyin ozvalo několik podivných zvuků. O chvíli později začali sténat i kultivátoři, co tam kopali.

Výraz všech v chrámu se změnil. Ven se okamžitě vyvalil jaksi čpící pach. Lan XiChen si rukávem zakryl tvář, ale v jeho očích se dala vyčíst starost. Brzy se ven vypotácely dvě postavy.

Su She podpíral Jin GuangYaa. Ti dva vypadali bledě, zatímco za palácem se dál ozývalo kvílení.

Su She: „Vůdče sekty, jak se cítíš?!”

Jin GuangYaovi se na čele perlil studený pot. „Fajn. Díky za pomoc.”

Levá ruka mu volně visela, nedokázal ji zvednout. Chvěla se mu celá paže, jako kdyby trpěl extrémní bolestí. Pravou rukou si zpoza klop vytáhl lahvičku s pilulkami. Chtěl ji otevřít, ale jen s jednou rukou to bylo složité. Jak to Su She viděl, okamžitě si tu lahvičku vzal a vysypal si do dlaně pilulku. Jin GuangYao sklonil hlavu a se zamračením ji spolkl. Obočí se mu okamžitě uvolnilo.

Lan XiChen chvíli váhal, než se zeptal: „Co se stalo?”

Jin GuangYao se překvapeně zarazil. Zdálo se, že se mu do tváří konečně dostala krev, neboť se mu podařilo usmát. „Nehoda.”

Vytáhl špetku léčivého prášku a poprášil si jím ruku. Od hřbetu levé ruky po zápěstí mu ruka zrudla. Při pozorném pohledu bylo vidět, že jeho kůže působila jako vařené maso. Měl naprosto zničenou kůži. Jin GuangYao si odtrhl část bílého rukávu, prsty se mu mírně chvěly. „MinShane, pevně mi to ovaž kolem zápěstí.”

Su She: „Je to jedovaté?”

Jin GuangYao: „Jed stále stoupá vzhůru. Není to nic vážného. Ten jed se dá vyloučit odpočinkem.”

Jen co mu Su She ošetřil zranění, Jin GuangYao se chtěl vrátit za palác a zkontrolovat to tam. Su She si pospíšil: „Vůdče sekty, nech jít mě!”

Ten pronikavý puch postupně vyprchal. Wei WuXian a Lan WangJi se také napřímili. Vedle hluboké jámy byla vidět hora hlíny. Na jedné straně ležela celkem delikátní rakev a na ní černočerná truhlice. Oboje už bylo otevřené a zevnitř dál stoupal tenký, bílý dým. Ten puch pocházel z toho bílého dýmu, což znamenalo, že to musel být nějaký smrtící jed. Kolem rakve ležely rozeseté mrtvoly kultivátorů, co předtím tak horečnatě kopali. Spálilo je to zaživa. Dokonce i uniformy a róby měli rozleptané na černé cáry. Bylo očividné, jak jedovatý ten bílý dým byl.

Su She šel v čele a použil svou energii meče, aby rozehnal zbývající dým. Hrot čepele se mu mihl přes černou truhlu. Železná schránka spadla na zem. Byla prázdná.

Jin GuangYao se nakonec už nedokázal držet zpátky. Odpotácel se k okraji rakve. Ta krev, co se mu vrátila do tváří, znovu okamžitě vyprchala. Jen dle jeho výrazu bylo vidět, že i ta rakev byla prázdná.

Přišel k němu Lan XiChen. Poté, co spatřil tu hrůzu, ke které došlo v paláci, šokovalo ho to. „Co jsi tady pro všechno na světě zakopal? Jak je tohle možné?”

Nie HuaiSang se na to jen letmo podíval, než se znovu skácel k zemi a dávil se. Jin GuangYaovi se chvěly rty. Nedokázal nic říct. Nebe pročísl blesk a ozářil mu bledou tvář. Tvářil se vskutku strašlivě, až z toho Nie HuaiSangovi běhal mráz po zádech. Kvůli tomu se ani neodvažoval příliš nahlas zvracet. Zakrýval si za Lan XiChenem ústa a chvěl se. Ať už to bylo strachem nebo chladem. Lan XiChen se otočil a řekl mu pár slov, aby ho utěšil, zatímco Jin GuangYao ani neměl sílu, aby si zachoval svou vlídnou, něžnou masku.

Wei WuXian: „ZeWu-June, teď tady vůdci sekty Jinovi křivdíš. On tady ty věci vůbec nezakopal. I kdyby tady na začátku něco zakopal, někdo to už dávno vyměnil za něco jiného.”

Su She na něj namířil svým mečem a chladným hlasem řekl: „Wei WuXiane! Je tohle jeden z tvých triků?!”

Wei WuXian: „Nesnažím se nijak chvástat, ale kdybych to byl já, kdo vás oklamal, tvůj vůdce sekty by neměl zraněnou jenom paži. Vůdče sekty Jine, pořád si vzpomínáš na ten dopis, co ti tehdy na Kapří Věží Qin Su donesla?”

Jin GuangYao se pohledem pomalu přesunul k němu.

Wei WuXian: „Ta osoba, co Qin Su řekla, co pěkného jsi provedl, byla bývalá služebná paní Qin jménem Bi Cao. Ale když se Bi Cao najednou rozhodla, že to všechno odhalí, vážně jsi věřil, že za tím nikdo nestojí? A slečna Sisi, tu, kterou jsi zavřel. Kdo ji zachránil? Kdo jí řekl, aby šla s Bi Cao do sekty Jiang z Yunmengu a přede všemi odhalila tvoje tajemství? Pokud ta osoba dokázala přijít na veškerá ta tvoje skrytá tajemství, co je tak těžkého na tom sem předem přijít a vyměnit to, co jsi chtěl vykopat, za jedovatý dým, co se na tebe vyvalí, až přijdeš?”

Najednou promluvil mnich: „Vůdče sekty, tady jsou známky, že někdo tu hlínu převrátil. Někdo to tu vykopal z druhé strany!”

Jak se dalo čekat, někdo tu už byl. Jin GuangYao se otočil a udeřil pěstí do prázdné rakve. Nikdo neviděl, jak se tvářil, ale bylo vidět, jak se mu chvěla ramena.

Wei WuXian se široce usmál. „Vůdče sekty Jine, pomyslel jsi na to, že dneska jsi možná kudlanka, ale že za tebou je skřivan? Ta osoba, co tě sledovala, se možná právě v této chvíli skrývá v temnotě a pozoruje každý tvůj pohyb. Ne, možná to není člověk...”

V bouři tlumeně zaburácelo. Jak Jin GuangYao zaslechl to „není člověk”, na zlomek sekundy se mu na tváři mihlo něco, co by se dalo popsat jako strach.

Su She se ušklíbal: „Wei WuXiane, přestaň s tím planým zastrašováním...”

Jin GuangYao zvedl pravou ruku, aby jej umlčel. Ten strach na jeho tváři zmizel stejně rychle, jako se objevil. Všechny emoce měl rychle pod kontrolou. Promluvil: „Neztrácej sílu dohadováním. Ošetři si to zranění. Až odstraním ten jed, hned shromáždi lidi a připrav se k odchodu.”

Su She: „Vůdče sekty, a co ta věc, co vykopali?”

Jin GuangYao měl trochu bledé rty. „Pokud už to vykopali, pak je nemožné si to vzít zpět. Neměli bychom tu zůstávat dlouho.”

Su She: „Dobře!”

Když Su She bojoval s Vílou, na mnoha místech ho poškrábala. Oděv měl potrhaný jak na pažích, tak na hrudi. A obzvláště na hrudi měl ta zranění hluboko do masa. Bílými róbami mu prosakovala krev. Pokud si ta zranění řádně neošetří, možná časem nebude moct čelit nouzové situaci, co by mohla vyvstat. Jin GuangYao zpoza klopy vytáhl měšec s léčivy a předal mu ho.

Su She ho přijal oběma rukama. „Dobře.”

Opravdu s Wei WuXianem přestal mluvit, otočil se, sundal si oděv a začal si ošetřovat zranění. Jin GuangYao stále nedokázal pohnout rukou, co měl spálenou jedovatým dýmem. Mohl si akorát sednout na zem a soustředit se, aby ten jed vyloučil z těla. Zbývající kultivátoři s meči v ruce chodili v chrámu Guanyin sem a tam a hlídali. Jak Nie HuaiSang spatřil ty oslňující čepele, upřel pohled přímo před sebe. Neměl s sebou žádné stráže, a tak se neodvažoval ani nahlas dýchat. Schoulený v rohu za Lan XiChenem několikrát kýchl.

Wei WuXian si pomyslel: 'Su She je k ostatním celkem sarkastický a k Lan Zhanovi cítí ještě větší zášť. Ale vůči Jin GuangYaovi se vážně chová celkem uctivě.'

Jak si tohle pomyslel, nemohl si pomoct a letmo se podíval na Lan WangJiho. Právě včas, aby zahlédl, jak se mu před očima mihl ledový záblesk.

Lan WangJi chladným hlasem promluvil na Su Sheho: „Otoč se.”

Su She měl hlavu skloněnou a s tváří obrácenou k zemi si potíral škrábance na hrudi. Jak zaslechl ten Lan WangJiho téměř neporušitelný rozkaz, bezděky se otočil. A jak to udělal, Jiang Chengovi a Jin Lingovi se rozšířily oči. I ten široký úsměv na Wei WuXianově tváři vyprchal.

Téměř tomu nedokázal uvěřit: „...To jsi ty!”

--------------------------------------------

~ Je super, jak ty díly skládačky pomalu zapadají do sebe. Kdyby neměli Wei WuXiana, tak by na nic nepřišli! ~

~ Co přesně odhalili tentokrát, že to všechny tak šokovalo, se dozvíme zase příště. ~ 

~ Kudlanka a skřivan. V Číně mají jedno takové pěkné přísloví ve smyslu: kudlanka číhá na cikádu, aby ji mohla sežrat. Ale nad kudlankou poletuje skřivan, co ji pak sežere. Myslím, že význam je celkem jasný. ~

<Předchozí>...<Hlavní stránka>...<Následující>