GDC - kapitola 92

Kapitola 92 – Touha (3)

Wei WuXian si v duchu povzdechl. 'Na tom dalším šetření a coby kdyby mi nesejde... Víc mě trápí, jestli je bytí ustřiženým rukávem nakažlivé prostřednictvím obětování vlastního těla!'

Únava za posledních pár dní se začala projevovat, jak si myslel. Wei WuXian si promnul spánky.

Lan WangJi: „Měl by sis odpočinout.”

Wei WuXian: „Dobře.” Jak mluvil, posadil se na postel, skopl z nohou boty a lehl si. „HanGuang-June, taky by sis měl...” V tuto chvíli odhalil celkem trapný problém.

V pokoji byla jenom jedna postel. Pokud bude odpočívat i Lan WangJi, bude muset spát na stejné posteli jako on. Navzdory tomu, kolikrát za posledních pár dní spali na stejné posteli, po Jiang Chengových slovech v síni předků na Lotosovém Molu teď hodně věcí bylo choulostivých. Ani nemluvě o tom, aby Lan WangJimu řekl, aby spal na stejné posteli jako on, dlouho rozmýšlel i nad tím, když se měl rozhodnout, kolik pokojů zamluvit.

Lan WangJi: „To není třeba.”

Wei WuXian se tak nějak nadzvedl. „Jak bys mohl? Taky jsi byl...” Jen co to vyslovil, začal toho litovat. Co kdyby když to teď řekl, si Lan WangJi pomyslí, že s takovými problémy bylo nejlepší, když si zamluví dva pokoje? Nebude to ještě trapnější?

Lan WangJi: „Jsem v pořádku. Můžeš si odpočinout.”

Wei WuXian si promnul bradu. „...Och. Tak si na chvilku lehnu. Ve tři mě vzbuď.”

Když Wei WuXian viděl, že Lan WangJi už zavřel oči a stále usazený u stolu začal meditovat, konečně se znovu položil.

Ležel s rukama v týle a nějakou dobu zíral na strop, otočil se, aby byl zády k Lan WangJimu. I po chvíli měl oči stále doširoka otevřené a nedokázal usnout. Nemohl si pomoct a podráždilo ho to.

Když si předtím hrál na blázna, řekl něco v tom smyslu, že dokázal usnout, jen když byl vedle Lan WangJiho. Samozřejmě že to všechno byl nesmysl. Ale zdálo se, že ten nesmysl se bůh ví od kdy stal realitou. Wei WuXian si pomyslel: 'Co mám teď dělat? Neříkejte mi, že od teď vážně nebudu moct spát v posteli, kde není i Lan Zhan?'

Po dlouhém zápolení se Wei WuXianovi konečně podařilo zavřít oči.

Kdo ví, jak dlouho mlhavě spal, ale když se vzbudil, venku za oknem už světlo zmizelo. Pravděpodobně už bylo po páté.

Wei WuXian se hned posadil. Zezadu se ozval zvuk. Otočil se a spatřil, že Lan WangJi zrovna zavřel knížku.

Wei WuXian: „Lan Zhane, proč jsi mě nevzbudil? Copak jsem neřekl, abys mě ve tři vzbudil?”

Lan WangJi: „Ať se tvoje mysl i tělo plně zotaví. Nespěchej.”

Wei WuXian spal téměř půl dne. Za celý ten den si Lan WangJi pravděpodobně došel dolů jen pro tu knížku ke čtení. Bylo mu to trochu líto, a tak vyskočil z postele. „Omlouvám se. Vážně jsem spal až moc tvrdě. Taky by sis měl na chvilku lehnout.”

Lan WangJi: „To není třeba.”

V této chvíli někdo zaklepal na dveře. Zvenku se ozval hlas majitelky: „Mladí pánové, přinesla jsem večeři.”

Wei WuXian si konečně uvědomil, že už bylo sedm. Lan WangJi otevřel dveře. Na podnose, co majitelka přinesla, byl malý džbánek s alkoholem a dva malé šálky. Jakmile vešla dovnitř, řekla: „He, vypadá to, že jste spali až do teď?”

Wei WuXian se cítil ještě provinileji a suše se zasmál.

Majitelka položila podnos na stůl. „Mladí pánové, odkud jste? Pokud jste odněkud zdaleka, pak je to vážně únavné. Můžete pokračovat v cestě až po řádném odpočinku, nemám pravdu?”

Wei WuXian bez rozmyslu odpověděl: „Jsme z Gusu.”

Majitelka: „Vážně! No, není divu. Myslela jsem si, že vy dva krasavci jste museli přijít z vodnatého a duchovního místa jako kraj Jiangnan.”

Lan WangJi působil, jako kdyby nic neslyšel.

Wei WuXian se zasmál. „Já se s ním nemůžu srovnávat. Je mnohem pohlednější než já.”

Majitelka byla celkem výřečná. Široce se usmála. „On je pohledný, ty jsi roztomilý. Je to něco jiného, ale oba jste pěkní! Ach, správně.” Bylo to, jako kdyby si na něco vzpomněla. „Pokud jste přišli na návštěvu, můžete se jít podívat na náš chrám Guanyin.”

Wei WuXian se jí užuž chtěl zeptat na chrám, když to náhodou nadnesla. „Během dne jsme do chrámu zašli. Vážně se ve městech nevidí tolik chrámů guanyin.”

Majitelka: „Jo, když jsem ho poprvé spatřila, taky mě to překvapilo.”

Wei WuXian: „Paní majitelko, kdy jsi přišla do města Yunping?”

Majitelka: „Už to je zhruba osm let.”

Wei WuXian: „Ten chrám tu byl už tehdy? Slyšela jsi někdy, proč ve městě postavili chrám?”

Majitelka: „Tím si nejsem moc jistá. Ten chrám je ale celkem oblíbený. Bez ohledu na to, na co místní lidé narazí, všichni se chodíme modlit ke Guanyin za ochranu. Taky tam někdy zajdu a zapálím pár vonných tyčinek.”

Wei WuXian se zeptal: „Tak proč v takovém případě nevyhledáte kultivační sektu, co má tuhle oblast na starosti?”

Vzpomněl si na to, až když se zeptal. Copak tuto oblast nespravovala přesně sekta Jiang z Yunmengu?

A přesto se majitelce zkroutily rty. „Vyhledat je? Jak bychom mohli?”

Wei WuXian: „Och? Proč ne?”

Majitelka: „Mladí pánové, nejste z města Yunping, takže o tom nevíte. Sekta Jiang je zodpovědná za nás všechny v oblasti Yunmeng. Vůdce sekty je celkem popudlivý. Je to téměř děsivé. To kdysi dávno řekl jeho podřízený. Jenom jedna sekta má na starosti tak velkou oblast. Každý den dojde k téměř stovce případů, kdy malí duchové nebo jiná stvoření škádlí živé a tak. Kdyby museli každou malou věc vyřešit okamžitě, měli by na to dost času a energie? To, co nikoho nezabije, není zlovolný duch a nemáme je rušit takovými trivialitami, co nejsou zlovolní duchové.” Stěžovala si: „Co to má znamenat? Nebylo by příliš pozdě, kdybychom s jejich vyhledáním čekali, až někdo zemře?!”

Po pravdě řečeno odmítat jednat, dokud to není zlovolný duch, bylo nepsané pravidlo, kterého se držely všechny větší sekty. Ačkoli mnoho lidí chválilo 'bytí všude, kde je chaos', jediný člověk, který se tohoto motta vážně držel, byl Lan WangJi. Ten, co byl zrovna teď vedle něj.

Majitelka pokračovala: „A kromě toho je Lotosové Molo vážně děsivé. Jak by si kdokoli troufl tam znovu zajít?”

Wei WuXian se na krátko překvapeně zarazil a pak odtrhl pohled od Lan WangJiho klidné tváře. „Lotosové Molo je děsivé? Jak je Lotosové Molo děsivé? Ty jsi tam byla?”

Majitelka: „Já sama jsem tam nebyla, ale znám člověka, co tam šel, protože v jeho domě velmi strašilo. Ale všechno to byla jedna velká smůla. Vůdce sekty Jiang práskal svým zářícím bičem přímo na cvičišti. A maso a krev oběti stříkala až k nebi, stejně jako jeho jekot! Sluha ho potají informoval, že vůdce sekty znovu chytil špatného člověka, že nebyl v dobré náladě a že by ho rozhodně nikdo neměl nijak dráždit. Ten člověk byl tak vyděšený, že upustil dary, co přinesl, a hned prchl. Nikdy už se tam neodvážil znovu jít.”

Wei WuXian už dávno slyšel, jak Jiang Cheng pátral po kultivátorech zádušní cesty, u kterých se zdálo, že se zmocnili cizího těla. Že je prý odvlekl na Lotosové Molo a tam je mučil a vyslýchal. Přítel majitelky pravděpodobně jen náhodou přišel, když upouštěl páru. Nebylo těžké si představit, jak ohavně Jiang Cheng vypadal. Takže nebylo divu, že normální člověk vzal do zaječích.

Majitelka: „A také jsem slyšela o dalším člověku, kterého vyděsili, až prchl.”

Wei WuXian: „Co ho vyděsilo?” Nemohlo to být tak, že Jiang Cheng znovu někoho bičoval, že ne? Jak často jen Jiang Cheng chytal lidi a bičoval je?

Majitelka: „Ne, ne. Byla to jeho smůla. Ten člověk měl příjmení Wen a zapřísáhlý nepřítel vůdce sekty Jianga má náhodou také příjmení Wen. Nenávidí na tomto světě všechny, co mají příjmení Wen. Kdykoli někoho takového zahlédne, nenávistně skřípe zuby a chce ho za živa stáhnout z kůže. Jak by mohl věnovat jediný přátelský pohled...”

Wei WuXian sklopil zrak a stiskl si kořen nosu. Nic neříkal. Dobré na tom bylo, že nebylo třeba, aby něco říkal. Po tak dlouhém tlachání byla majitelka také spokojená. „Se vším tímhle povídáním jsem vás zdržela od večeře, že? Půjdu dolů a už vás nebudu rušit. Prosím, řekněte mi, kdybyste potřebovali něco dalšího.”

Wei WuXian jí poděkoval a počkal, až odešla. Pak se otočil. „Vypadá to, že to, co hledáme, musí být starší než osm let. Zítra se pojďme vyptat pár místních, co to tu dobře znají.”

Lan WangJi mírně kývl.

Wei WuXian: „Ale pravděpodobně ani nic nezjistíme. Osm let je příliš dlouho. Za takovou dobu se toho spoustu zapomene.”

Zrovna když si chtěl nalít víno, na zlomek vteřiny se zarazil a hned sám sebe varoval: 'Pokud se nenapije, nech to být. Pokud se napije, zeptám se jenom na pár věcí. Rozhodně nic jiného neudělám. Musím akorát vědět, co si myslí. Až se vzbudí, stejně si na nic nevzpomene... Nic se tím nezmění.'

Teprve když si tohle slíbil, měl ruce při nalévání šálku klidné. Postrčil ho před Lan WangJiho, jako kdyby se nic nestalo. Už byl připravený na to, že se Lan WangJi nenapije, ale Lan WangJi se na šálek ani nepodíval, pozvedl ho a všechno to vypil. Možná to bylo tím, že i on byl zahloubaný.

Wei WuXian si přiložil vlastní šálek ke rtům a sledoval, co se dělo vedle. Ať už to bylo naschvál nebo ne. A přesto stačilo jen malinkaté usrknutí a okamžitě se zakuckal a celkem dlouho kašlal. Pomyslel si: 'Ta paní majitelka je vážně upřímná. Řekl jsem jí, čím silnější, tím lepší, a ona mi vážně donesla silný alkohol.'

Ve skutečnosti dokázal vypít alkohol desetkrát silnější než tento. Tentokrát se zakuckal jen proto, že byl duchem jinde. Otřel si víno z oděvu. Když znovu vzhlédl, Lan WangJi už byl mimo, jak čekal.

Tentokrát usnul rovnou na rohoži na sezení. Stále řádně seděl. Kromě zavřených očí a brady směřující dolů se jeho posed nijak nelišil od normálu. Wei WuXian mu párkrát zamával před tváří. Když na to nijak nezareagoval, konečně se mu ulevilo. Natáhl se, jemně Lan WangJimu zvedl bradu a zašeptal: „Celé ty dny jsem to potlačoval. HanGuang-June, konečně jsi v mých rukou.”

Spící Lan WangJi poslušně zvedl bradu. Když měl oči otevřené, kvůli světlým duhovkám a chladnému pohledu vyhlížela jeho tvář celkem lhostejně, přísně a vzdáleně. Ale když měl oči zavřené, rysy se mu zjemnily a vytvořily nefritovou sochu mladého, pohledného muže. Ten pokojný mír měl v sobě extrémní přitažlivost. Čím víc se Wei WuXian díval, tím víc jej to uchvacovalo.

Jak ho držel za bradu, nemohl si pomoct a přiblížil se víc k němu, až měli tváře téměř až příliš blízko. V oparu té chladné vůně santálového dřeva si najednou vzpomněl, kde byl. V tichosti zaklel a rychle ruku stáhl. Hlava Lan WangJimu zase klesla.

Srdce Wei WuXianovi bušilo téměř šíleně. Aby se uklidnil, několikrát se převalil na zemi a pak vyskočil na nohy. Řekl si, aby zachoval chladnou hlavu, pomalu se přisunul na původní místo a posadil se před Lan WangJiho. Chvíli seděl řádně a čekal, až se probudí, ale stejně se toho nedokázal zříct a tentokrát ho šťouchl do tváře. Po pár šťouchnutích si tak nějak uvědomil, že vlastně nikdy neviděl, jak Lan WangJi vypadal, když se usmíval. A tak sevřel koutky Lan WangJiho rtů a vytáhl mu je nahoru ve snaze vidět jeho usmívající se tvář. Najednou v prstu pocítil trochu bolesti. Lan WangJi už otevřel oči. Zíral na něj chladnýma očima.

A jeden Wei WuXianův prst už byl lapený v jeho ústech.
--------------------------------------------

~ Hohoho, Lan WangJiho opilá tiráda, tři, dva, jedna, start! Kdo chce aspoň trochu nahlédnout do tajemných zákoutí Lan WangJiho mysli, bude mít příležitost v příští kapitole. Aspoň trochu. Pokud se v tom tedy vyzná... ~




Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>