GDC - kapitola 60 (2)

Jiang Cheng s jehličkou v hlavě spal tři dny. Jak kosti, tak jeho vnější zranění se už zahojila. Jediné, co zbývalo a co se nemohlo zahojit, byly věčné jizvy po kázeňském biči a zlaté jádro, co už nikdy nebude moct získat zpět.

Wei WuXian během těch tří dnů také přemýšlel.

Za tři dny se Wei WuXian rozloučil s Wen Ningem. Nesl Jiang Chenga na zádech a chvíli šel a pak si vypůjčil malý domek od lesní stráže.

Zavřel dveře a vytáhl Jiang Chengovi z hlavy jehličku. Otevřel oči, teprve když uplynula notná chvíle.

Probral se, ale vůbec se nehýbal. Byl tak lhostejný, že se ani neotočil a ani se nezeptal, kde to je. Nenapil se ani trochu vodu a nic nesnědl. Zdálo se, že mu šlo akorát o smrt.

Wei WuXian: „Vážně chceš zemřít?”

Jiang Cheng: „Nemůžu usilovat o pomstu, ani když budu naživu. Proč bych neměl zemřít? Možná se ze mě stane zběsilý duch.”

Wei WuXian: „Od mládí jsi podstupoval ceremonie na zklidnění ducha. I když zemřeš, nebudeš se moct proměnit na zběsilého ducha.”

Jiang Cheng: „Pokud nemůžu usilovat o pomstu bez ohledu na to, jestli jsem mrtvý nebo živý, jaký je mezi tím rozdíl?”

Jak to řekl, už za žádnou cenu znovu nepromluvil.

Wei WuXian seděl u postele. Chvíli se na něj díval. Pleskl se do kolen, vstal a začal se něčím zaobírat.

Když nastal večer, konečně dovařil jídlo. Všechno položil na stůl. „Vstaň. Je čas na večeři.”

Jiang Cheng ho samozřejmě ignoroval. Wei WuXian seděl u stolu. Vzal si vlastní hůlky. „Pokud si nedoplníš sílu, jak si můžeme vzít zpět své zlaté jádro?”

Když Jiang Cheng zaslechl ta slova „zlaté jádro”, konečně zamrkal.

Wei WuXian pokračoval: „Správně. Nepochybuj o tom. Neslyšel jsi špatně. Řekl jsem vzít zpět své zlaté jádro.”

Jiang Cheng pohnul rty. Hrdlo měl suché. „...Ty víš jak?”

Wei WuXian promluvil klidným hlasem: „Vím.”

Otočil se. „Už dávno víš, že moje matka samotářská kultivátorka ZangSe je žačkou samotářské kultivátorky BaoShan, ne?”

Ta věta měla jen pár slov. Ale neživé oči Jiang Chenga se po ní okamžitě rozzářily.

Samotářská kultivátorka BaoShan, legendární nebeská bytost, co žila stovky let. Izolovaná mistrová, o které se povídalo, že dokázala oživit mrtvé a obalit kosti masem!

Hlas se mu chvěl: „Tím myslíš... Tím myslíš...”

Wei WuXian jasně promluvil: „Tím myslím, že vím, na které hoře tato BaoShan přebývá. To znamená, že tě můžu vzít za samotářskou kultivátorkou BaoShan.”

Jiang Cheng: „...Ale copak si nedokážeš vybavit věci z dětství?!”

Wei WuXian: „Není to tak, že si nic nepamatuju. Mám pár střípků vzpomínek, co se mnohokrát opakovaly a co jsem ještě nezapomněl. Vždycky jsem si vzpomínal na hlas ženy, co mi něco opakovala, co mi říkala o jednom místě a o mnoha jiných věcech. Ten hlas mi řekl, že pokud se kdy ocitnu v naprosto zoufalé situaci, můžu jít na tu horu a požádat nesmrtelné na ní o pomoc.”

Jiang Cheng se vykutálel z postele.

Vrhl se ke stolu. Wei WuXian k němu přistrčil misku a hůlky. „Jez.”

Jiang Cheng se tiskl ke stolu, byl vzrušený. „Já...”

Wei WuXian: „Jez. Promluvit si můžeme při jídle. Nebo jinak nic neřeknu.”

Jiang Cheng se mohl akorát posadit na stoličku. S hůlkami v rukách si nacpal jídlo do úst. Cítil se naprosto bezmocně, a přesto najednou zjistil, že se to stále dalo naprosto otočit a svět mu přišel krásný. Byl tak vzrušený, že měl pocit, jako kdyby kolem něj vzplály plameny. Jak byl rozrušený, ani nevěděl, že hůlky držel obráceně.

Když Wei WuXian viděl, že konečně začal jíst, ač byl takto rozrušený, pokračoval: „Za pár dní tě tam vezmu.”

Jiang Cheng: „Dneska!”

Wei WuXian: „Čeho se děsíš? Nesmrtelní, co jsou staří přes stovku let, mohli by za těch pár dní zmizet? Bude to za pár dní, protože je ohledně tohoto spoustu tabu. Budu ti o nich muset pečlivě povyprávět. Nebo jinak pokud bys udělal něco, co je zakázané, a rozhněval mistrovou, byl by konec. Pro nás oba.”

Jiang Cheng na něj zíral s očima doširoka rozevřenýma, doufal, že mu řekne víc.

Wei WuXian pokračoval: „Až půjdeš na tu horu, nemůžeš otevřít oči a rozhlížet se kolem sebe. Nemůžeš si zapamatovat tu scenérii na hoře a nemůžeš spatřit tamější lidi. Nezapomeň, bez ohledu na to, co ti řeknou, musíš to udělat.”

Jiang Cheng: „Dobře!”

Wei WuXian: „A teď to nejdůležitější. Pokud se tě zeptají, kdo jsi, musíš říct, že jsi syn samotářské kultivátorky ZangSe. Nesmíš odhalit svou skutečnou totožnost!”

Jiang Cheng: „Dobře!”

Bylo pravděpodobné, že bez ohledu na to, co by mu Wei WuXian řekl, aby udělal, Jiang Cheng by s uslzenýma očima souhlasil.

Wei WuXian zakončil: „Dobrá, najezme se. Načerpáme sílu a zlepšíme si energii. Během pár dalších dní se budu muset připravit.”

Jiang Cheng si konečně uvědomil, že své hůlky držel špatně. Obrátil je a snědl pár dalších soust. Bylo to tak pálivé, že mu zrudly oči. Stejně si nemohl pomoct a klel: „...Chutná to příšerně!”

Po dnech, kdy se jej Jiang Cheng neustále vyptával na podrobnosti o samotářské kultivátorce BaoShan, s ním Wei WuXian konečně vyrazil na cestu. Po dlouhé cestě dorazili na úpatí jedné vzdálené hory v Yilingu.

Ta hora byla obrostlá zelenými rostlinami. Její vršek obklopovaly mraky a mlha. Vážně měla trochu náznak nebeskosti. A přesto to stále mělo tak nějak daleko k tomu, jak si takovou nebeskou horu všichni představovali. Během těch pár dní byl Jiang Cheng vždycky podezíravý. Někdy měl podezření, že mu Wei WuXian lhal, a někdy měl podezření, že to Wei WuXian slyšel nebo pamatoval špatně. Neustále se trápil, jestli tu horu budou moct najít. Když tu horu spatřil, znovu začal se svým podezřením. „Vážně je tohle místo, kde žije samotářská kultivátorka BaoShan?”

Wei WuXian zněl jistě. „Rozhodně je to tady. Má nějaký smysl, abych ti lhal? Abys mohl být pár dní šťastný a pak byl ještě víc zklamaný?”

Ti dva už si podobné konverzace vyměnili mnohokrát. Wei WuXian s ním vystoupal na půl cesty nahoru. „Dobrá. Teď už s tebou nebudu moct jít.”

Vytáhl pruh látky a zakryl jím Jiang Chengovi oči. Pořád dokola mu říkal: „Nikdy, nikdy nesmíš otevřít oči. Na této hoře nejsou žádná zvířata. Budu radši, když půjdeš pomaleji. I když spadneš, nemůžeš si tu látku sundat. Nesmíš být zvědavý. Nezapomeň, prostě řekni, že jsi Wei WuXian. Víš, jak odpovědět na otázky?”

Bylo rozhodující, jestli si dokáže znovu vytvořit jádro a usilovat o pomstu nebo ne. Jiang Cheng se samozřejmě neodvažoval být ledabylý. Nervózně přikývl.

Otočil se a začal pomalu kráčet na horu.

Wei WuXian: „Budu na tebe čekat ve městečku dole!”

Chvíli sledoval, jak se Jiang Chengova silueta pomalu pohybovala, a pak se také otočil a vydal se jinou horskou cestou.

Jiang Cheng byl na hoře sedm dní.

To městečko, kde se domluvili, že se setkají, bylo postavené v horách. Bylo celkem vzdálené. Nebylo tam moc lidí. Cesty byly úzké a hrbolaté. Po stranách nebyli ani žádní pouliční prodejci.

Wei WuXian dřepěl po straně cesty. Letmo se podíval směrem k hoře. Po Jiang Chengovi pořád nebylo ani stopy. S rukama na kolenou se postavil a ucítil, jak se mu zatočila hlava. Chvíli se potácel a vydal se k jedinému hostinci v městečku.

Ten hostinec byl pravděpodobně jediná budova ve městě, co nebyla neopracovaná. Jen co vstoupil, přišel k němu číšník s úsměvem. „Co bys rád?”

Wei WuXiana to okamžitě poplašilo.

Za posledních pár dní byl na útěku a neměl čas se umýt. Skoro by se dal popsat jako umouněný. Když většina číšníků v hostinci spatřila takový vzhled, měl by štěstí, kdyby ho hned nevykopli. Aby přišel s takovým nadšením, se mu zdálo trochu moc falešné.

Rychle se rozhlédl po podniku. Pokladní stál za pultem a vypadal, jako kdyby chtěl tvář zabořit do účetní knihy. Kolem deseti stolů rozesetě sedělo zhruba půl tuctu lidí. Mnoho z nich mělo kápě, pili čaj s hlavami skloněnými, jako kdyby něco skrývali.

Wei WuXian se okamžitě otočil k odchodu. Ale udělal jen jeden krok z hostince a tyčil se nad ním vysoký, temný stín a udeřil jej tvrdě do hrudi.

Wei WuXian narazil a roztříštil dva stoly. Číšník a pokladní vyběhli v panice ven. Všichni lidé uvnitř si sundali kápě a odhalili sluneční róby, co měli pod nimi. Wen ZhuLiu překročil práh a stál před Wei WuXianem. Díval se na to, jak zápolil s tím, aby vstal, pak se podíval na svou dlaň a zdálo se, že přemýšlel. Někdo Wei WuXiana kopl zezadu do kolen, takže ho přinutil padnout na zem.

V zorném poli se mu objevila Wen Chaova tvář plná krutého vzrušení. „Už jsi na zemi?! Ty mizero, copak jsi v jeskyni Xuanwua masakru celkem dost nejančil? Po jediném úderu jsi vyřízený? Hahahaha, jen dál skákej, jen se podívej, jak jsi byl arogantní!”

Ozval se i Wang LingJiaoin netrpělivý hlas: „Rychle! Mladý pane Wene, usekni mu ruku! Pořád nám dluží paži!”

Wen Chao: „Ne, ne, ne, nespěchejme. Konečně jsme toho spratka našli. Kdybychom mu usekli ruku, příliš by to krvácelo. Pokud by brzy nato zemřel, nebyla by to zábava. Nejdřív mu roztav jádro. Chci ho slyšet ječet jako toho malého mizeru Jiang Chenga!”

Wang LingJiao: „Tak mu nejdřív roztav jádro a pak mu usekni ruku!”

Jak o tom stranou diskutovali, Wei WuXian vyplivl trochu krve. „Jasně! Ať máte v rukávu jakékoli mučící techniky, sem s nimi!”

Wang LingJiao se zašklebila: „Ta slova si pamatuj.”

Wen Chao se mu vysmál: „Jsi tak blízko své smrti a pořád si hraješ na hrdinu!”

Wei WuXian se chladně zasmál. „Právě proto, že jsem blízko smrti, jsem tak šťastný! Děsím se toho, že nezemřu. Pokud máte odvahu, mučte mě! Čím krutější to bude, tím lépe. Až zemřu, rozhodne se ze mě stane zběsilý duch a budu sektu Wen z Qishanu strašit ve dne v noci, všechny vás prokleju!”

Jak to Wen Chao slyšel, vlastně váhal. Učedníci slavných klanů jako Jiang FengMian a Yu ZiYuan byli od mládí přece jenom pod vlivem jejich klanu a pokladů, co jim patřili. Když vyrostli, dostalo se jim nespočet ceremonií na zklidnění ducha, takže byla jenom nepatrná šance, že se z nich stanou zběsilí duchové.

Ale Wei WuXian byl jiný. Byl synem sluhy. A ani v sektě Jiang nevyrůstal od narození. Neměl šanci si projít tolika ceremoniemi. Pokud by zemřel s přílišnou energií zášti a pokud by se z něj opravdu stal zběsilý duch a strašil je, bylo by to celkem otravné. A pokud ho zaživa mučili, pak byl ten duch, co se po smrti utvořil, obtížnější tím víc, čím toho mučení bylo víc a čím bylo krutější.

Když to Wang LingJiao viděla, pospíšila si se slovy: „Mladý pane Wene, neposlouchej jeho nesmysly. Ne každý se může po smrti stát zběsilým duchem. Čas, místo a situace— všechno tohle musí být tak akorát. A kromě toho i kdyby se z něj stal zběsilý duch, copak sekta Wen z Qishanu nedokáže zvládnout tohoto jediného ducha? Tak dlouho jsme se ho snažili chytit. Nebylo to všechno proto, abychom ho mohli potrestat? Neříkej mi, že ho jen kvůli chvilce chvástání necháš jít?”

Wen Chao: „Samozřejmě že ne!”

Wei WuXian věděl, že rozhodně zemře, a tak ho to tak nějak uklidnilo. Ta nenávist, co mu pronikala až do morku kostí, se v něm usadila do železně chladného odhodlání. Když se Wen Chao díval na jeho výraz, sice byl naštvaný, ale také tak nějak cítil strach. Kopl ho do břicha. „Pořád se takhle předvádíš! Koho tím chceš vyděsit?! Čí hrdina předstíráš, že jsi?!”

Skupina učedníků Wei WuXian bila spolu s ním. Když měl Wen Chao pocit, že to stačilo, konečně rozkázal: „To stačí!”

Wei WuXian vyplivl další krev. V duchu byl odhodlaný. 'Je na čase mě zabít? I kdybych zemřel, nebude to o moc jiné. Nebude to o nic horší než život, a mám šanci jedna ku třem, že se ze mě stane zběsilý duch a že budu usilovat o pomstu!'

Jak o tom přemýšlel, cítil nepřekonatelné vzrušení.

A přesto Wen Chao promluvil: „Wei Yingu, vždycky si myslíš, že se ničeho neděsíš, že jsi statečný a mocný, co?”

Wei WuXian překvapeně odpověděl: „Hm, takže dokonce i wenští psi umí mluvit lidskou řečí?”

Wen Chao udeřil pěstí k zemi. Jeho úsměv byl ohavný. „Jen se dál předváděj, předváděj, jak umíš dobře mluvit. Rád bych viděl, jak dlouho ještě dokážeš udržet to hraní na hrdinu!”

Rozkázal svým podřízeným, aby Wei WuXiana drželi. Wen ZhuLiu přišel k Wei WuXianovi a zvedl ho ze země. Wei WuXianovi se podařilo zvednout hlavu. Díval se na člověka, co zabil Jiang FengMiana a paní Yu a co zničil Jiang Chengovo zlaté jádro. Vypálil si jeho tvář a jeho chladný výraz do paměti.

Spolu s ním lidé ze sekty Wen letěli na svých mečích. Město a hory se víc a víc vzdalovaly. Wei WuXian si pomyslel: 'I kdyby Jiang Cheng sešel dolů, už mě nenajde... Proč mě berou tak vysoko do vzduchu? Nechají mě spadnout a zabít, až budou dost vysoko?'

Po chvilce letu a mezi vrstvami sněžných mraků se najednou objevila černá hora.

Z té hory sálala předzvěst smrti. Jako kdyby to byla obrovská mrtvola stará tisíce let, stačilo se na ni jen podívat a člověku tuhla krev v žilách.

Wen Chao se zastavil nad tou horou. Promluvil: „Wei Yingu, víš, kde jsme?” Ušklíbl se. „Tomuhle místu se říká Pohřební pahorek.”

Jak Wei WuXian zaslechl to jméno, po páteři mu přeběhl závan chladného vzduchu až k temeni hlavy.

Wen Chao pokračoval: „Pohřební pahorek je přímo v Yilingu. Vy, lidi z Yunmengu, jste o něm pravděpodobně také slyšeli. Je to hora mrtvol, staré bojiště. Pokud si kdekoli na této hoře najdeš místo a zaryješ lopatou do země, vykopeš mrtvolu. Taky sem hází všechny bezejmenné mrtvoly, zabalené jen v rohoži.”

Mečová formace pomalu klesla, blížila se k černému vrcholku.

Wen Chao: „Podívej na ten temný vzduch. Tsk, tsk, tsk, ta nepřátelská energie je silná, co? A energie zášti je hutná, co? Dokonce ani my ze sekty Wen jsme s tím nedokázali nic udělat. Mohli jsme ji jenom obklopit a zabránit lidem, aby sem chodili. Teď je pořád ještě den. A v noci se tu vážně dá najít co-ko-li. Když sem přijde živý člověk, nemůže se vrátit, ani tělem, ani duší. Nedokáže vylézt celou věčnost.”

Popadl Wei WuXiana za vlasy. Na tváři měl škaredý úsměv a odsekával jedno slovo od druhého: „A ani ty se odtud ani za celou věčnost nedostaneš!”

Jak domluvil, hodil Wei WuXiana dolů.

„Aaaaaaaaa...!”
--------------------------------------------


~ První půlku kapitoly čtěte velmi pozorně a dávejte pozor na Wei WuXianův stav, na konci příběhu vám to potom ušetří spoustu zmatku, když se všechno rozuzluje... ~

~ Další kapitola je začátek nové části s názvem Zlo. A nebude to moc pěkné. ~



~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>