GDC - kapitola 60 (1)

Kapitola 60 – Jedy (5)

Wen Ning zavolal pár tuctů učedníků a osobně je chránil, dokud nedorazili do velké, nádherné rezidence. Proplížil se dovnitř zadními dveřmi a vedl Wei WuXiana do menší budovy.

Ale zrovna když se Wen Ning otočil a zavřel dveře, než se vůbec mohl zastavit a odpočinout si, Wei WuXian ho znovu popadl za krk a tlumeným hlasem se ho tázal: „Co je tohle za místo?!”

I když ho Wen Ning zachránil, nemohl se zříct veškeré své obezřetnosti, co cítil vůči lidem ze sekty Wen. Vždycky byl ostražitý. Když následoval Wen Ninga tou velkou rezidencí, prošli kolem mnoha pokojů. Většina lidí uvnitř mluvila v nářečí Qishanu. Zachytil veškeré ty střípky konverzací, co pronikly mezerami v oknech, a zaslechl slova „dozorný úřad”!

Wen Ning rychle zamával rukama. „Ne... Já...”

Wei WuXian: „Co tím myslíš ne? Tohle není dozorný úřad ustanovený v Yilingu? Území které smolné sekty jste vzali tentokrát? Co jen chceš dělat, když jsi nás sem přivedl?”

Wen Ning se snažil velmi protestovat: „Mladý pane Weii, p-poslouchej mě. Tohle je dozorný úřad. Ale... Ale vážně nemám v úmyslu ti ublížit. Pokud bych chtěl, včera v noci když jsem se vrátil na Lotosové Molo, jsem mohl své slovo okamžitě porušit. N-nemusel bych tě vést sem.”

Wei WuXian se vždycky udržoval ve vysoké ostražitosti. Vůbec se neuvolnil a byl připravený kdykoli vybuchnout. Točila se mu hlava. Když to zaslechl, pořád mu plně nevěřil.

Wen Ning pokračoval: „Toto je vážně dozorný úřad. Pokud lidé ze sekty Wen nebudou někde hledat, pak to je tady. Vy dva tu můžete zůstat. Ale nesmí vás nikdo najít...”

Po chvilce se Wei WuXian nakonec přinutil ho pustit. Tichým hlasem mu řekl „děkuju” a „promiň”, než Jiang Chengovo tělo položil na dřevěnou postel v místnosti.

Ale dveře pokoje se najednou otevřely. Ozval se hlas ženy: „Zrovna jsem tě hledala! Řádně mi to vysvětli...”

Jen co řekl, že je nikdo nesmí najít, okamžitě je objevili!

Wei WuXiana okamžitě polil studený pot. Rychle skočil před postel. Wen Ning byl tak vyděšený, že nedokázal říct ani slovo.

Ti dva celí ztuhlí zírali na tu ženu, co stála ve dveřích. Nebo by se dala nazývat dívkou. Pokožku měla tmavší. Ačkoli měla sladké rysy, v jejím výrazu se zračila nejvyšší arogance. Sluneční róba, co na sobě měla, zářila rudí, vyšité plameny jí téměř tančily kolem rukávů a límce.

Její hodnost byla nesmírně vysoká, na stejné úrovni jako Wen Chao!

Ti tři stáli pár chvil bez pohybu. Zvenku přicházely spěšné kroky. Wei WuXian sebral odvahu. Zrovna když chtěl zaútočit, dívka se pohnula, než mohl něco udělat, a se zabouchnutím práskla dveřmi.

Vně dveří se zeptal jeden hlas: „Velitelko úřadu Wen, co se děje?”

Dívka lhostejně promluvila: „Nic se neděje. Vrátil se můj bratr. Znovu se necítí dobře. Nebuď ho. Pojďme. Můžeme si promluvit po cestě.”

Lidé venku přitakali a následovali ji pryč. Wen Ning si vydechl úlevou a vysvětlil Wei WuXianovi: „Moje... moje starší sestra.”

Wei WuXian: „Wen Qing je tvoje starší sestra?”

Wen Ning přikývl, bylo mu tak nějak trapně. „Moje sestra. Je vážně mocná.”

Byla vážně mocná.

Wen Qing se dala považovat za slavnou kultivátorku ze sekty Wen z Qishanu. Nebyla dcerou vůdce sekty Wen z Qishanu, Wen RuoHana, ale místo toho byla dcerou jednoho Wen RuoHanova bratrance. Ačkoli byli vzdálení bratranci, Wen RuoHan měl s tímto svým bratrancem vždycky blízký vztah. A Wen Qing byla navíc výjimečná v liberálních umění a také studovala medicínu. Byla nadaná, a proto si ji Wen RuoHan celkem oblíbil. Často Wen RuoHana následovala na bankety sekty Wen z Qishanu a kvůli tomu Wei WuXianovi přišla povědomá. Přece jenom to byla kráska. Také odněkud slyšel, že měla bratra. Ale moc lidí o něm nemluvilo, možná to bylo tím, že nebyl tak nadaný jako Wen Qing.

Wei WuXian vykřikl: „Vážně jsi mladší bratr Wen Qing?”

Wen Ning si myslel, že ho překvapilo, jak by tak výtečná a slavná sestra mohla mít tak průměrného bratra. Přiznal: „Jo. Moje sestra je vážně dobrá. A j-já... nejsem.”

Wei WuXian: „Ne, ne. Ty jsi taky vážně dobrý. Překvapilo mě, že tvoje sestra je Wen Qing, velitelka úřadu, a ty ses odvážil nás vzít...”

Jiang Cheng se na posteli najednou pohnul. Mírně nakrčil čelo. Wei WuXian se okamžitě otočil, aby ho prohlédl. „Jiang Chengu?!”

Wen Ning si pospíšil. „Probral se. Potřebuje léky. Pro nějaké zajdu.”

Když vyšel ven, zavřel za sebou dveře. Jiang Cheng se po tak dlouhé době v bezvědomí konečně probral. Wei WuXian byl původně radostí bez sebe. Ale brzy potě věděl, že se něco stalo.

Jiang Cheng se tvářil celkem podivně. Byl klidný, skoro až příliš.

Zíral na strop, jako kdyby se vůbec nezajímal o to, v jaké byl situaci. Jako kdyby se vůbec nezajímal o to, kde je.

Wei WuXian nečekal, že bude reagovat takhle. Smutek, radost, hněv, šok— nic z toho nevyjádřil. Přeskočilo mu srdce. „Jiang Chengu, vidíš mě? Slyšíš mě? Víš, kdo jsem?”

Jiang Cheng se po něm podíval. Nic neřekl. Wei WuXian se ho zeptal na pár dalších otázek. Jiang Cheng se nakonec zapřel paží a posadil se. Shlédl na rány po kázeňském biči na své hrudi a pak se hořce zasmál.

Pokud jej zasáhl kázeňský bič, bylo nemožné smazat tu značku hanby. Wei WuXian ho navzdory tomu utěšoval: „Přestaň se na to dívat. Musí existovat způsob, jak se toho zbavit.”

Jiang Cheng ho pleskl. Ten úder byl tak slabý, tak bezmocný, že sebou Wei WuXian ani netrhl. „Udeř mě. Hlavně že se budeš cítit lépe.”

Jiang Cheng: „Cítil jsi to?”

Wei WuXian se zarazil. „Co? Co jsem měl cítit?”

Jiang Cheng: „Cítil jsi moji duchovní sílu?”

Wei WuXian: „Jakou duchovní sílu? Nepoužil jsi vůbec žádnou duchovní sílu.”

Jiang Cheng: „Použil.”

Wei WuXian: „O čem to... mluvíš?”

Jiang Cheng zopakoval, odsekával každé slovo: „Řekl jsem, že jsem použil. Když jsem tě udeřil, použil jsem veškerou svou duchovní moc. A já se tě ptám. Cítil jsi to?”

Wei WuXian se po něm podíval. Po chvilce ticha promluvil: „Uhoď mě ještě jednou?”

Jiang Cheng: „To není třeba. Bez ohledu na to, kolikrát tě uhodím, bude to stejné. Wei WuXiane, víš, proč se Ruce tavící jádro takhle říká?”

Srdce mu naprosto pokleslo.

Jiang Cheng sám od sebe pokračoval: „Protože svýma rukama dokáže roztavit zlaté jádro, takže si už nikdy nedokážeš utvořit nové. Tvoje duchovní moc se rozptýlí a stane se z tebe obyčejný člověk.”

„A obyčejný člověk, co vzešel z kultivační sekty, se nijak neliší od budižkničemy. Celý svůj život strávíš pozemskými záležitostmi. Už ti není dovoleno i jen snít o tom, že budeš znovu na vrcholu.”

„Wen ZhuLiu nejprve mamce a otci roztavil zlaté jádro, takže ztratili schopnost vzdorovat, a pak je zabil.”

Wei WuXian měl hlavu v jednom zmatku. Nevěděl, co má dělat. Mumlal: „...Ruka tavící jádro... Ruka tavící jádro...”

Jiang Cheng se zasmál. „Wen ZhuLiu, Wen ZhuLiu. Chci se pomstít, chci, ale jak bych mohl? Už ani nemám své jádro. Už nikdy si ho nebudu moct vytvořit. Jak můžu usilovat o pomstu? Hahahahahaha, hahahahahahahahahaha...”

Wei WuXian se zhroutil na zem. Když sledoval, jak se Jiang Cheng zdál být šílený, nedokázal nic říct.

Nikdo nevěděl víc než on, jak ambiciózní Jiang Cheng byl, jak vysoce si považoval své kultivace a duchovní moci. Ale teď po jediném úderu Ruky tavící jádro to jeho kultivaci, jeho sebeúctu, jeho naději na pomstu... všechno to rozdrtil na prach!

Jiang Cheng se nějakou chvíli smál jako blázen. Pak se znovu položil na postel a rozpažil. Mluvil, jako kdyby se všeho vzdal: „Wei WuXiane, proč jsi mě zachránil? Jaký má smysl mě zachraňovat? Nechat mě žít na tomto světě, sledovat, jak wenští psi běsní, vidět, jak nic nezmůžu?”

V této chvíli dovnitř vešel Wen Ning. Na tváři měl úsměv, co vypadal téměř servilně. Kráčel k posteli s miskou medicíny v ruce. Než mohl cokoli říct, Jiang Cheng zahlédl ty sluneční róby. Zorničky se mu najednou zúžily.

Jiang Cheng Wen Ninga kopl, převrhl tu misku s lékem. Ta černá tekutina se všechna rozlila na Wen Ninga. Wei WuXian chtěl tu misku s lékem vzít. Také chtěl vytáhnout na nohy Wen Ninga, co kvůli šoku neměl slov.

Jiang Cheng na něj zařval: „Co to s tebou je?!”

Wen Ning byl tak vyděšený, že ustoupil několik kroků zpět. Jiang Cheng popadl Wei WuXiana za límec a zakřičel: „Vidíš wenského psa a nezabiješ ho?! A chtěl jsi ho vytáhnout na nohy? To chceš zemřít?!”

Ačkoli použil tolik síly, kolik jen mohl, stejně měl slabé paže. Wei WuXian se mu rychle vykroutil. Jiang Cheng si konečně všiml, kde byl. Rozhlédl se kolem sebe a poplašeně se zeptal: „Kde to jsme?”

Wen Ning z dálky odpověděl: „Dozorný úřad v Yilingu. Ale je tu velmi bezpečno...”

Jiang Cheng se protočil na Wei WuXiana. „Dozorný úřad?! Sám jsi nakráčel do jejich pasti?”

Wei WuXian: „Ne!”

Jiang Cheng promluvil drsným hlasem: „Ne? Tak co děláš na dozorném úřadě? Jak ses sem dostal? Neříkej mi, že jsi šel k wenským psům o pomoc?!”

Wei WuXian ho popadl. „Jiang Chengu, nejdřív se uklidni. Je tu velmi bezpečno! Vzpamatuj se. Není jisté, že Ruka tavící jádro nemůže...”

Jiang Cheng už dál nedokázal nikoho poslouchat. Už byl napůl šílený. S rukama kolem Wei WuXianova krku se zasmál. „Wei WuXiane, hahahahahahahahahaha, Wei WuXiane! Ty! Ty...”

Najednou dveře rozkopl rudý stín a vtrhl dovnitř. Úderem dlaně kolem problýsklo stříbrné světlo. Jiang Chengovi do hlavy pronikla jehlička a on se znovu hned položil. Wen Qing se otočila, aby zavřela dveře, než jim tichým hlasem začala hubovat: „Wen Ningu, jak moc jsi hloupý? Nechal jsi ho křičet a smát a tak moc hlučet?! To chceš, aby ho objevili?”

Jako kdyby Wen Ning zahlédl svého zachránce, zakřičel: „Sestro!”

Wen Qing: „Teď mě nazýváš svou sestrou? Ještě jsem se tě nezeptala. Od kdy jsi tak odvážný? Jak se opovažuješ skrývat lidi! Předtím jsem už uťala pár otázek. Takže proto jsi najednou chtěl jít do Yunmengu! Jak jen jsi tak arogantní? Kdo ti dal takovou kuráž? Kdyby se o tom dozvěděl Wen Chao, neroztrhal by tě na kousky? Pokud je vážně rozhodnutý někoho zabít, myslíš si, že ho dokážu zastavit?”

Mluvila rychle a jasně. Její rozhodný tón neumožňoval žádné námitky. Wei WuXian vůbec nedokázal najít chvilku, kdy by ji přerušil. Wen Ning měl tvář bledou jako sníh. „Sestro, ale mladý pán Wei...”

Wen Qing pokračovala přísným hlasem: „Nebudu toho moc říkat, protože jsi to udělal z vděčnosti, a to je pochopitelný důvod. Ale ti dva tu nesmí zůstat dlouho! Přišel jsi najednou a odešel jsi najednou a mezitím Wen Chao ztratil tyhle dva. Myslíš si, že je Wen Chao takový hlupák? Dřív nebo později se pátrání po nich přesune sem. Tohle je dozorný úřad pod mým velením a tvůj dům. Z čeho si myslíš, že tě obviní, pokud zjistí, že je schováváš? Pečlivě o tom přemýšlej!”

Tak jasně vysvětlila, co pro ně bylo v sázce. Bylo to tak jasné, jako kdyby ukázala Wei WuXianovi na nos a řekla mu, aby se rychle ztratil a nezůstával tu jako jejich břímě. Kdyby byl zraněný Wei WuXian nebo kdyby je zachránil někdo jiný, okamžitě by se rozloučil a s odhodláním odešel. Ale zrovna teď to byl Jiang Cheng, kdo byl zraněný. Nejenom že byl zraněný, ale také přišel o své jádro. Nebyl příčetný. Wei WuXian za žádnou cenu nedokázal sebrat ani trochu odhodlání. A sekta Wen byla přesně ta příčina, proč byli v této situaci. Bylo jenom přirozené, že nebyl ochotný se vzdát. Mohl akorát zatnout zuby a zůstat zticha.

Wen Ning: „A-ale lidé ze sekty Wen...”

Wen Qing ho přerušila: „Co sekta Wen dělá, není to, co děláme my. Nemusíme být zodpovědní za špatnosti sekty Wen. Wei Yingu, není třeba se na mě takhle dívat. Každý dluh má svůj počátek. Jsem velitel úřadu v Yilingu, ale bylo mi rozkázáno, abych to postavení přijala. Jsem medik, lékárník, nikdy jsem nikoho nezabila, o to méně jsem se dotkla krve sekty Jiang.”

Byla to pravda. Nikdo neslyšel o žádném životu, co by Wen Qing vlastníma rukama promarnila. Vždycky bylo mnoho případů, u kterých lidé chtěli, aby je převzala. To proto, že Wen Qing byla jedním z lidí ze sekty Wen, co vlastně jednal normálně. Někdy se dokonce před Wen RuoHanem přimlouvala za ostatní. Její pověst byla vždycky dobrá.

Všichni v místnosti byli zticha.

Za chvilku Wen Qing znovu promluvila: „Tu jehličku nevytahuj. Pokud se ten spratek probudí, začne vyvádět. Jeho křik byl slyšet dokonce i zvenčí. Vytáhni ji, až se jeho zranění zahojí. Vážně nechci jednat s Wen Chaoem a obzvlášť ne s tou ženou, co má s sebou. Hnusí se mi!”

Jakmile domluvila, vyšla ze dveří.

Wei WuXian promluvil: „Ona... tím myslí, že tu nemůžeme zůstat dlouho, ale pár dní ano... že?”

Wen Ning přikývl: „Děkuju, sestro!”

Zvenčí místnosti přiletěl balíček léčivých bylinek. Wen Qing z dálky promluvila: „Pokud jsi vážně vděčný, tak se trochu snaž! Co za zpropadený lék jsi to zrovna vyrobil? Znovu to uvař!”

Ačkoli ten balíček bylinek zasáhl přímo Wen Ninga, vesele promluvil: „Lék, co moje sestra připravila, se rozhodně povede. Bude stokrát lepší než můj. Určitě bude dobrý.”

Wei WuXianovi se konečně ulevilo. „Děkuju.”

Chápal, že to, že se jeden ze sourozenců rozhodl nad nimi přimhouřit oči a že se druhý rozhodl jim přímo pomoct, znamenalo, že se vystavovali nesmírnému nebezpečí. Přesně jak Wen Qing řekla, pokud chtěl Wen Chao vážně někoho zabít, bylo nepravděpodobné, že by ho Wen Qing dokázala zastavit. Možná by ji to dokonce ovlivnilo. Děti druhých se přece jenom nikdy nemohly srovnávat s těmi vlastními.
--------------------------------------------


~ Jiang Chengu, ty jsi někdy takový truhlík... Když se naštve, tak prostě vidí rudě a nikdo s ním nic neudělá. I později v příběhu bude pěkná osina v zadku... ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>