GDC - kapitola 62

Kapitola 62 – Zlo (2)

Rty se mu chvěly, něco mlčky říkal. Jiang Cheng téměř okamžitě vstal.

Byl to Wei WuXian!

Ale kromě tváře se tento člověk od hlavy až k patě vůbec nepodobal Wei WiXianovi z minulosti.

Wei WuXian byl jasně veselý, živý chlapec. V koutcích očí a na kraji obočí měl neustále náznak smíchu, vždycky odmítal řádně chodit. A přesto byl tento člověk naprosto obklopený chladnou, temnou energií. Byl pohledný, a přesto měl bledou tvář. Se strašidelným úsměvem.

Ten pohled byl až příliš překvapující. Stále neměli jasno v situaci a nemohli jednat zbrkle. I když to ty dva na střeše ohromilo, ani jeden se nevřítil dovnitř. Akorát sklonili hlavy ještě níž a natáhli se blíž ke štěrbině mezi střešními taškami.

Uvnitř místnosti se černě oděný Wei WuXian pomalu otočil. Wen Chao si zakryl tvář. Byl teď slyšet jen sípavý dech jeho hlasu: „Wen ZhuLiu... Wen ZhuLiu!”

Když to Wei WuXian slyšel, oči a rty se mu vyklenuly. „Dokonce i teď si myslíš, že ti nějak pomůže na něj volat?”

Přišel o pár kroků blíž a kopl do bílého předmětu u svých nohou. Shlédl na zem. Byl to masový bochánek, co Wen Chao odhodil.

Wei WuXian pozvedl obočí. „Copak, jsi v jídle vybíravý?”

Wen Chao spadl ze stoličky a pištěl: „Nesním to! Nesním to! Nesním to!”

Jak brečel, plazil se po zemi za pomoci svých rukou bez prstů. Dlouhá černá kápě mu sklouzla z dolní půlky těla a odhalila jeho nohy. Ty dvě nohy mu visely z těla, jako kdyby to byly jen těžké přívěšky. Dokonce i když je měl ovinuté obvazy, stejně byly nezvykle tenké. Kvůli jeho násilným pohybům se obvazy natáhly a objevily se mezi nimi mezery. Pod nimi byly příšerné bílé kosti, karmínová krev a vlákna masa, co ještě visela z kostí.

Všechno maso měl z nohou odřezané, plátek po plátku. A pravděpodobně... všechno to maso sám snědl!

V prázdné kurýrní stanici se ozývaly Wen Chaovy pronikavé výkřiky. Wei WuXian přihlížel, jako by nic neslyšel. Pozvedl si lem róby a posadil se u dalšího stolu.

Rozžala se druhá lucerna. Wei WuXianova tvář byla před tím jasně žlutým plamenem napůl osvětlená a druhá půlka byla v temnotě. Spustil ruku dolů. Z temnoty pod stolem se objevila sinalá tvář. A brzy se ozvalo křupavé žvýkání.

U nohou mu dřepělo bílé dítě. Okusovalo něco, čím ho Wei WuXian nakrmil, jako masožravé zvíře.

Wei WuXian pohladil bílé ghoulí dítě po jeho sporých vláscích a pak ruku odtáhl. Dítě si v puse drželo to, co mu dal, otočilo se a posadilo se. Objímalo Wei WuXianovi nohu a litě žvýkalo. Přitom svýma chladnýma, lesklýma očima zahlíželo na Wen ZhuLiua.

Co žvýkal, byly dva lidské prsty.

Nebylo třeba říkat— že to musely být Wen Chaovy prsty!

Lan WangJi zíral na to děsivé zesnulé dítě a děsivého Wei WuXiana. Pevněji sevřel jílec Bichenu.

Wen ZhuLiu byl stále před Wen Chaoem. Wei WuXian shlédl, nebylo vidět, jak se tvářil. „Wen ZhuLiu, vážně si myslíš, že přede mnou dokážeš ochránit ten jeho psí život?”

Wen ZhuLiu: „Radši se o to pokusím a zemřu.”

Wei WuXian se chladně zasmál. „Jak loajální wenský pes.”

Wen ZhuLiu: „Nemůžu nesplatit dluh, co jim dlužím za jejich štědrost.”

Wei WuXianův výraz okamžitě potemněl. I hlas měl drsný: „To je ale vtip! Jak to, že se dluh, co ty dlužíš, musí splatit na úkor ostatních!”

Než vůbec domluvil, zpoza Wen ZhuLiua se ozvalo Wen Chaovo pronikavé vzlykání. Wen Chao se doplazil do kouta a ze všech sil se snažil přitisknout k dřevěným deskám, jako kdyby se mezi nimi mohl protlačit. Ale ze stropu najednou spadl rudý stín. Ztěžka na něj padla dlouhovlasá žena v rudém oděvu a se zmodralou tváří. Tmavá tvář, jasně rudé šaty a černé vlasy vytvářely mrazivý kontrast. Prsty ovinula kolem obvazů na Wen Chaově hlavě a trhla!

Wen ZhuLiu mu hlavu a tvář zrovna namazal mastí a znovu ovázal obvazy. Mast, kůže a obvazy byly stále přilepené k sobě. Spálená kůže byla od začátku přirozeně křehká. To silné trhnutí se strupy, co se ještě neodlouply, strhly i tenkou vrstvu masa. Dokonce i rty mu to strhlo. Z té nerovné, plešaté hlavy se okamžitě stala krvavá, plešatá hlava.

Wen Chao okamžitě omdlel. Jakmile za sebou Wen ZhuLiu zaslechl jekot, otočil se, aby mu pomohl. Lan WangJi a Jiang Cheng na střeše také sevřeli meče, byli připravení k útoku. Ale zaslechli další výkřik. Vřítilo se do toho ghoulí dítě u Wei WuXianových nohou. Wen ZhuLiu pravou rukou udeřili ghoulí dítě do čela, než v dlani ucítil ostrou bolest. Ghoulí dítě otevřelo své čelisti s ostrými zuby a zakouslo se do něj.

Wen ZhuLiu ho ze sebe nedokázal setřást, a tak ho ignoroval a šel rovnou k Wen Chaovi. Ale ghoulí dítě mu z ruky vykouslo celý kus masa a vyplivlo ho. Dál mu požíral dlaň. Wen ZhuLiu levou rukou popadl dítě za hlavu, jako kdyby chtěl na tu malou, chladnou hlavu vyvinout tolik síly, aby se rozprskla. Žena s modrou tváří hodila zkrvavené obvazy na zem a jako čtvernohé zvíře téměř okamžitě přelezla k Wen ZhuLiuovi.

Máchla svou paží a objevilo se deset krvavých škrábanců. Neustále s ním zápolily dvě temné bytosti, jedna velká a jedna malá. Wen ZhuLiu se nemohl věnovat oběma stranám zároveň a v tom zmatku se potácel. Jak se podíval stranou a spatřil Wei WuXianův chladný úsměv, vrhl se k němu.

Ti dva na střeše se zamračili. Lan WangJi pleskl do střechy. Tašky se roztříštily a střecha se propadla. Střechou sestoupil na druhé patro kurýrní stanice a zahradil Wen ZhuLiumu cestu k Wei WuXianovi. Bič problikávající fialovým světlem využil Wen ZhuLiuova překvapení, prohnal se okolo a kolem jeho krku. Třikrát se mu ovinul kolem hrdla a pak se zvedl. Vzdouvající bič zvedl Wen ZhuLiuovo velké, těžké tělo a ten nyní visel ve vzduchu.

Okamžitě se ozvalo křupání, jak mu praskly kosti v krku. Zároveň s tím se Wei WuXianovi zúžily zorničky. Vytáhl od pasu flétnu, otočil se a vstal. Ghoulí dítě a žena s modrou tváří, co trhaly Wen ZhuLiua, rychle ustoupily k němu a ostražitě zíraly na ty dva cizince.

Wen ZhuLiu za nimi ještě nezemřel. Tvář měl zrudlou a v celém těle mu cukalo, vzpíralo se proti jeho vůli. Oči měl tak doširoka rozevřené, že mu měly co nevidět puknout z důlků. Ghoulí dítě vrčelo na Lan WangJiho a Jiang Chenga, vůbec neskrývalo své nepřátelství. Wei WuXian mírně zvedl ruku, aby schovalo tesáky. Pohledem projel od Lan WangJiho k Jiang Chengovi a zpět. Z těch tří ani jeden nepromluvil.

Za pár chvilek Jiang Cheng máchl paží a něco mu hodil. Wei WuXian to bez přemýšlení chytil.

Jiang Cheng: „Tvůj meč!”

Wei WuXianovi pomalu klesla ruka.

Shlédl na Suibian a odpověděl teprve po krátké odmlce: „...Děkuju.”

Znovu uplynula krátká chvilka, než někdo něco řekl. Jiang Cheng k němu najednou přešel a udeřil ho: „Ty mizero! Kam jsi během těch tří měsíců utekl?!”

Ačkoli se zdálo, že ho tou větou káral, jeho tón zněl naprosto radostně. Lan WangJi se sice nepřiblížil, ale oči měl neustále upřené na Wei WuXiana.

Wei WuXian se po tom plácnutí prázdně odmlčel. Po chvilce ho také udeřil. „Haha, to je dlouhá historka, dlouhá historka!”

Ty dva údery jako by ten chladný vzduch kolem něj trochu rozředily. V Jiang Chengově radosti byl také hněv. Pevně ho objal a pak jej odstrčil vzad a zařval: „Copak jsme si neřekli, že se setkáme v tom omšelém městečku pod horou? Čekal jsem tam skoro šest dní a neviděl jsem z tebe ani stín! Pokud bys zemřel, ani bych o tom nevěděl! Za ty poslední tři měsíce jsem měl tolik práce, že mám hlavu dokonce o něco větší!”

Wei WuXian si pozvedl lem róby a znovu se posadil. Mávl rukou. „Už jsem řekl, že to je dlouhá historka. Tehdy i po mě všude pátrala smečka wenských psů. Čekali na mě, přímo tam mě chytili a hodili mě do pěkně ďábelského místa, abych tam trpěl.”

Jak mluvil, ta žena s modrou tváří se k němu připlazila po všech čtyřech. Když bojovala, tvář měla téměř ohyzdnou, ale teď když ji měla na Wei WuXianově klíně, tak nějak se zdála jako okouzlující konkubína, co poslušně těšila svého pána. Z úst se jí také ozval chichotavý smích. Wei WuXian seděl a nakláněl se ke straně, pravou rukou ji pořád dokola hladil po jemných, dlouhých vlasech.

Jak Lan WangJi sledoval jeho pohyby, tvář měl ještě chladnější. Ačkoli se Jiang Cheng při tom pohledu cítil tak nějak nepříjemně, momentálně byl spíš šokovaný než cokoli jiného. „Jaké ďábelské místo? Obezřetně jsem se zeptal všech lidí ve městě, takže jak to, že všichni řekli, že tě neviděli?!”

Wei WuXian: „Zeptal ses lidí ve městě? Je to jen banda naivních rolníků, co se děsí, že by na sebe svolali problémy, takže kdo by se ti odvážil říct pravdu? A ti wenští psi jim rozhodně nějak zavřeli pusu. Samozřejmě že všichni řekli, že mě neviděli.”

Jiang Cheng klel: „Ti staří hlupáci!” Rychle dodal: „Jaké ďábelské místo? Qishan? Město bez noci? Tak jak ses odtamtud dostal? A stalo se z tebe tohle. Co jsou... ty tvoje dvě věci? Vlastně poslouchají tvoje rozkazy. Před chvílí jsme se já a Druhý mladý pán Lan rozhodli v noci zavraždit Wen Chaoa a Wen ZhuLiua, ale někdo nás předběhl. Nemůžu uvěřit, že jsi to byl ty! A to jsi změnil i ty amulety?”

Wei WuXian koutkem oka viděl, že se na něj Lan WangJi neustále díval. Usmál se. „Více méně. Věřil bys mi, kdybych řekl, že jsem někde našel záhadnou jeskyni a že v ní byla záhadná kniha, co po sobě nechal záhadný expert, a když jsem potom vyšel z jeskyně, byl jsem takhle mocný?”

Jiang Cheng vyplivl: „Vzpamatuj se. V těch obrázkových knížkách jsi četl až moc legend, co? Jak by na světě mohlo být tolik expertů? A s tajnými jeskyněmi a knihami všude možně!”

Wei WuXian obrátil ruce dlaněmi vzhůru. „Vidíš? I když jsem to řekl, nevěříš mi. Pokud kdy budu mít šanci, řeknu ti o tom.”

Jiang Cheng se podíval po Lan WangJim. Věděl, že to pravděpodobně bylo něco, co se nesmělo říct před učedníky z jiných sekt, a nechal ze své tváře vyprchat radost. „Tak dobře. Můžeš mi o tom říct později. Hlavně je dobře, že jsi zpět.”

Wei WuXian: „Jo. Hlavně že jsem zpět.”

Jiang Cheng ta slova několikrát v tichosti zopakoval, než ho znovu udeřil. „Ty jsi vážně...! Přežil jsi dokonce i zajetí u wenských psů!”

Wei WuXian se pýřil: „Samozřejmě. Kdo jsem?”

Jiang Cheng si nemohl pomoct a vyhuboval mu: „Na co jsi tak hrdý?! Jsi naživu a nevrátil ses zpět dřív!”

Wei WuXian: „Zrovna jsem se odtamtud dostal, jasné? Slyšel jsem, že ty i kultivační sestra jsou v pořádku a že znovu obnovujete sektu Jiang z Yunmengu a utváříte alianci, takže jsem nejdřív šel zabít pár wenských psů, abych vám to břímě ulehčil a taky k tomu nějak přispěl. Za ty tři měsíce jsi pilně pracoval.”

Jak Jiang Cheng zaslechl tu poslední část, vzpomněl si na poslední tři měsíce, kdy se hnal sem a tam a kdy dnem i nocí pracoval. Tak nějak ho to dojalo, ale rychle nasadil přísnou tvář. „Založ si ten svůj omšelý meč! Čekal jsem, až si ho vezmeš. Už nechci pořád nosit dva meče a neustále dostávat tolik otázek!”

Lan WangJi najednou promluvil: „Wei Yingu.”

Do teď v tichosti stál stranou. Jak promluvil, otočili se na něj Wei WuXian i Jiang Cheng. Bylo to, jako kdyby si Wei WuXian konečně vzpomněl, že ho má pozdravit. Mírně kývl. „HanGuang-June.”

Lan WangJi: „To ty jsi zabíjel učedníky ze sekty Wen?”

Wei WuXian: „Samozřejmě.”

Jiang Cheng: „Věděl jsem, že jsi to ty. Proč jsi je zabíjel po jednom? To musela být taková otrava.”

Wei WuXian: „Abych to vyzkoušel, zahrával si s nimi až do smrti. Kdybych je všechny naráz a přímo zabil, bylo by to pro ně příliš snadné. Mnohem lepší je je před nimi zabíjet jednoho po druhém, jeden řez po druhém. Ale Wen Chaoa jsem samozřejmě ještě dost nemučil. Ale Wen ZhuLiu, tomu se dostalo rad od Wen RuoHana. Přidal se k sektě Wen a změnil si příjmení a pak na rozkaz Wen RuoHana chránil jeho drahého syna.” Chladně se zasmál. „Chtěl ho ochránit, ale já ho chtěl přimět vidět, jak se v jeho péči Wen Chao víc a víc deformuje, až se nebude podobat ani muži, ani netvoru.”

Ten jeho úsměv byl něco mezi chladem, krutostí a potěšením. Lan WangJi to sledoval s pochopením na tváři. O krok předstoupil. „Jakými prostředky ta temná stvoření ovládáš?”

Jak se po něm Wei WuXian letmo podíval, úsměv mu trochu pohasl. Jiang Cheng také slyšel ten nevhodný tón. „Druhý mladý pane Lane, co tím myslíš?”

Lan WangJi měl oči upřené na Wei WuXiana. „Odpověz mi.”

Ghoulí dítě a žena s modrou tváří se začaly ošívat. Wei WuXian se otočil a podíval se na ně. Pomalu, zdráhavě odstoupily a vnořily se do temnoty. Wei WuXian se konečně otočil znovu na Lan WangJiho a vyklenul obočí. „Pokud ne... co se stane, když neodpovím?”

Rychle se sehnul stranou, vyhnul se Lan WangJiho náhlému útoku. Přešel tři kroky dozadu. „Lan Zhane, zrovna jsme se po tak dlouhé době znovu setkali a ty už se mě snažíš chytit. To není pěkné, ne?”

Lan WangJi jednal beze slova. Wei WuXian vykryl každý útok, co na něj vrhl. Oba dva byli rychlí. Když Lan WangJiho ruku odklonil potřetí, promluvil: „Myslel jsem si, že bychom se mohli považovat za známé. Že se mnou začínáš bojovat bez jediného slova, mi přijde trochu necitelné, ne?”

Lan WangJi: „Odpověz mi!”

Jiang Cheng se vsunul mezi ty dva. „Druhý mladý pane Lane!”

Wei WuXian: „Druhý mladý pane Lane, to, na co se ptáš, se vážně nedá vysvětlit během chvilky. A je to trochu podivné. Kdybych se tě zeptal na tajné techniky sekty Lan z Gusu, odpověděl bys mi?”

Lan WangJi prošel kolem Jiang Chenga a šel rovnou k němu. Wei WuXian před sebe nastavil flétnu. „To je příliš, ne? Proč jsi tak nepřátelský? Lan Zhane, co kruci chceš udělat?”

Lan WangJi při řeči odsekával jedno slovo po druhém: „Vrať se se mnou do Gusu.”

Když to Wei WuXian a Jiang Cheng slyšeli, oba je to překvapilo.

Brzy poté se Wei WuXian zasmál: „Vrátit se s tebou do Gusu? Do Oblačných Zákoutí? Proč tam?”

Zdálo se, že si to okamžitě uvědomil. „Ach, zapomněl jsem. Tvůj strýček Lan QiRen nenávidí zvrhlé lidi jako já. Jsi jeho student, na kterého je hrdý ze všech nejvíc, takže samozřejmě, že jsi stejný jako on, haha. Odmítám.”

Jiang Cheng obezřetně zíral na Lan WangJiho. „Druhý mladý pane Lane, všichni chápeme způsoby sekty Lan. Ale Wei WuXian tě v jeskyni Xuanwua na Hoře soumračné bystřiny zachránil, ani nemluvě o přátelství, jak jste spolu bojovali. Takže teď ho bez milosti odsoudit by bylo trochu přemrštěné, ne?”

Wei WuXian: „Podívejme se na tebe. Jaký vůdce sekty.”

Jiang Cheng: „Ty zmlkni.”

Lan WangJi: „Není to tak, že bych ho chtěl odsuzovat.”

Jiang Cheng: „Tak proč chceš, aby se s tebou vrátil do Gusu? Druhý mladý pane Lane, v takové době sekta Lan z Gusu stále nespolupracuje s ostatními na zabíjení wenských psů a místo toho se stále drží svých nepružných způsobů?”

I když byli dva proti jednomu, Lan WangJi stále odmítal ustoupit. Díval se na Wei WuXiana. „Wei Yingu, za kultivaci na zlé cestě nakonec budeš muset zaplatit. Za celé historie nebylo jediné výjimky.”

Wei WuXian: „Můžu zaplatit.”

Když Lan WangJi viděl, jak se zdál lhostejný, ztišil hlas: „Ta cesta nepoškodí jen tvé tělo, ale i tvé srdce.”

Wei WuXian: „Ať už poškodí nebo ne, já ze všech nejlíp vím, kolik té škody bude. A co se mého srdce týče, je přece jenom moje. Vím, co dělám.”

Lan WangJi: „Některé věci nemůžeš být schopen vůbec ovládat.”

Po Wei WuXianově tváři problýskla nespokojenost. „Samozřejmě že to dokážu ovládat.”

Lan WangJi přišel o krok blíž. Zdálo se, že chtěl užuž znovu promluvit, když Wei WuXian zavřel oči. „Když jde o mé srdce, co by o něm mohli vědět ostatní? Proč by se o něj měli starat ostatní?”

Lan WangJi se zarazil. Najednou ho to rozčílilo. „...Wei WuXiane!”

Wei WuXiana to také rozhněvalo. „Lan WangJi! Vážně to musíš v takové době dělat těžší? Chceš, abych šel do Oblačných Zákoutí sekty Lan z Gusu, aby mě za trest zavřeli? Kdo si myslíš, že jsi, co si myslíš, že je sekta Lan z Gusu?! Vážně si myslíš, že nebudu vzdorovat?!”

Mezi těmi dvěma se vytvořila nepřátelská energie. Klouby na Lan WangJiho ruce sevřené kolem jílce Bichenu zbělaly.

Jiang Chengův hlas byl chladný: „Druhý mladý pane Lane, zrovna teď jsme ještě nezastavili ten zmatek se sektou Wen. Tohle je doba, kdy zoufale potřebujeme síly. Lidé ani nemají čas starat se sami o sebe, proč by sektu Lan z Gusu zajímalo něco tak vzdáleného? Wei WuXian je na naší straně. Chceš potrestat naše vlastní lidi?”

Wei WuXian nabyl svůj klid. „Správně. Všechno je v pořádku, dokud se zabíjejí wenští psi. Proč se zajímat, jak je zabíjím?”

Ti dva už od dětství věděli, jak navázat na slova toho druhého. A teď ten jejich argument plynul bez přerušení jednu větu za druhou. „Omlouvám se, že říkám něco tak neomaleného, ale i kdybychom se v tom začali hrabat, Wei WuXian ani není z tvé sekty. Není na místě, aby ho trestala sekta Lan z Gusu. Bez ohledu na to, s kým a kam se vrátí, s tebou to nebude.”

Jak to Lan WangJi zaslechl, výraz mu ztuhl. Vzhlédl na Wei WuXiana, ohryzek na hrdle se mu chvěl. „Já...”

Než mohl pokračovat, Wen Chao v koutě ze sebe vydal tenký výkřik. Wei WuXian a Jiang Cheng se okamžitě otočili. Zároveň s tím oba obešli Lan WangJiho a zamířili k Wen ZhuLiuovi a Wen Chaovi. Wen ZhuLiu visel ze Zidianu. Stále se zmítal v agónii. Wen Chao byl napůl mrtvý. Jak pomalu otevřel oči, hned spatřil dvě tváře, co na něj shlížely.

Ty tváře byly stejně mladé, stejně známé. Obě na sobě měly výraz buď zoufalství, muk nebo hluboce zakořeněné nenávisti. Ale zrovna teď ty tváře nad ním měly stejný chladný úsměv, stejné chladné oči.

Wen Chao už neječel. Ani se nepokoušel utéct. Bezvýrazně zvedl své bezprsté ruce a začal slintat. Wei WuXian ho kopl tak, aby klečel ve směru Yunmengu. Odhalené kosti a maso se mu třely o sebe. Wen Chao zostra vykřikl bolestí. V prázdné kurýrní stanici to znělo obzvláště nepříjemně.

Jiang Cheng se zeptal: „Proč má tak tenký hlas?”

Wei WuXian: „Samozřejmě že ho bude mít takový, když mu chybí jistá věc.”

Jiang Chenga to znechutilo. „To jsi udělal ty?”

Wei WuXian: „Když o tom takhle přemýšlíš, je to hnusné. Samozřejmě jsem mu to neusekl já. Ukousla mu to jeho ženská, když zešílela.”

Lan WangJi stále stál za nimi, sledoval je. Wei WuXian si najednou znovu vzpomněl, že tam byl. Otočil se a usmál se. „Druhý mladý pane Lane, následující scéna možná nebude vhodná pro tvůj zrak. Možná bude nejlepší, když se tomu vyhneš.”

Ačkoli řekl slovo „možná”, jeho tón nezněl ani v nejmenším nakloněný vyjednávání.

Jiang Cheng také promluvil s respektem a odstupem zároveň: „Správně. Druhý mladý pane Lane, Wen Chao a Wen ZhuLiu nám už padli do rukou. Úkol byl splněn a je na čase, abychom se rozešli. Co se stane poté, bude soukromá záležitost naší sekty. Bude nejlepší, když se vrátíš jako první.”

Lan WangJi měl pohled stále upřený na Wei WuXiana, zatímco Wei WuXian už upřel pozornost na svého umírajícího nepřítele. Jak se díval na Wen Chaoa a Wen ZhuLiua, oči se mu leskly a jeho úšklebek byl jak vzrušený, tak krutý. Jiang Cheng se tvářil stejně. Oba dva byli pohroužení do ohromného potěšení z pomsty. Ani jednoho nezajímalo, že by se měli vypořádat s cizím.

Za pár chvilek se Lan WangJi otočil a sešel po schodech.

Když vyšel z kurýrní stanice, dlouho stál před dveřmi, ale nikdy neodešel.

Nevěděl, jak moc času uplynulo, když tichou noc prořízlo pronikavé kvílení.

Lan WangJi se podíval za sebe, jeho bílé róby a stužka na čele poletovaly v chladném větru.

Noc uplynula. Slunce na nebi mělo co nevidět vyjít.

A Slunce na zemi padalo.
--------------------------------------------

~ Chudák LWJ, takhle rezolutně ho odmítnout... Příště se vrátíme zpět do současnosti. A začneme s blokem kapitol s názvem Něha. Na nějakou dobu nebudou žádné nechutnosti a horory. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>