CV - kapitola 14 (2)

Saša si od číšníka vzal sklenici šarlatového šampaňského a usrkl. Pohled měl upřený na nevěstu a ženicha, co stáli deset metrů od nich. Hodili se k sobě jako „zlatá větévka a nefritové lístky”. Nejdřív ho napadlo, že by se postavil trochu víc dopředu, ale když viděl, že konzultant politických a zahraničních záležitostí kazašské ambasády, jeho blízký přítel a také rival v lásce (někdy) stál s grimasou v koutě, přešel a přidal se k němu.

„Měl ses svést mým autem, pane Ropný barone. Ačkoli jsi bohatý, co je špatného na tom se snažit snížit trochu toho globálního oteplování?” Pusa se mu pohybovala tlacháním, ale oči měl vědoucně upřené na pohmožděné rudé zranění na tváři. Tvář toho Uzbeka zdobil dráždivý úsměv.

Alexej položil svou sklenici šampaňského na stůl, na toho člověka, co jej pozdravil, se svýma šedýma očima díval, jako kdyby to bylo nevyhnutelné. Ani nemluvě o tom, že mu odpověděl v němčině. „Nechci, aby mě zasáhla zbloudilá kulka pro případ, že na tebe někdo čekal, aby tě přepadl a zastřelil. To se nebojíš?”

„Vážně se o mě bojíš? Když to slyším, podivně mě to těší.”

„Pokud chceš vědět, jak jsem k tomuhle přišel, honem se zeptej.” Bezvýrazně mluvil o tom pohmožděném rudém zranění s náplastí přes to, jako kdyby mluvil o komářím kousanci.

Ten zvědavec vybuchl smíchy, hravě Alexeje plácal po zádech a rameni. „Takže jak se ti to poštěstilo?”

„Jen jsem zavraždil kuře přímo před malou opičkou. Emocionální malou opičku to nedojalo, a tak na mě hodil banán.” Vlastní slova ho pobavila. Alexej se nakonec zasmál a podrážděně potřásl hlavou. „Je tak těžké s ním vyjít.”

Saša zařval smíchy. „Vážně se o něj zajímáš?” zeptal se a snažil se ovládnout svůj smích. Ale myslel to vážně.

Alexej zíral svému příteli do očí pohledem, který bylo těžké přečíst. „Pokud se dokážeš starat o malou opici, bude nejlepší, když se budeš nejdřív starat o sebe. Už ti zavolal Vivianin právník?”

„Neignoruj moji otázku, nejdřív mi odpověz, jestli to s ním myslíš vážně nebo ne.”

„Ti dva fakani, příští sobotu mají narozeniny. Doufám... že tě uvidí ve Frankfurtu.” Člověk s náplastí nalepenou přes koutek úst ztišil hlas: „Pozdravuj ode mě ji a děti.”

„Alexeji!” Saša zpřísnil hlas, zněl nespokojeně. Ale neodvažoval se zvednout hlas, protože pořád byli na svatebním obřadu. „Předtím jsem tě varoval, aby ses do téhle záležitosti nepletl.”

„Jsem jejich kmotr.” V šedých očích to problýsklo, stejně jako on nehodlal ustoupit. „A také jsem bratr tvé zákonné manželky! I kdybychom nebyli přátelé, pořád jsem tvůj švagr.”

Někteří svatební hosté nedaleko se otočili, aby se podívali, a pak se otočili zase zpět, jako kdyby se nic nestalo.

Saša pevně zaťal pěst...

„Co si o něm myslím, je moje věc... a co si on myslí o tobě, do toho nebudu zasahovat...” I když Alexej tiše šeptal, to slovo 'švagr' se mu ohlušivě ozývalo v obou uších.

„Dneska večer ti přinesu dárky. Řekni dětem, že je mi líto, že jsem nemohl přijet na návštěvu.”

„Nikdy jsem neřekl, že pojedu.” Saša se netrpělivě chopil příležitosti promluvit. V duchu přemýšlel o něčem jiném, o jistém člověku, s kterým chtěl strávit čas...

„To hodláš dopustit, aby děti měly narozeninovou oslavu bez otce? To ses zbláznil, Sašo?”

Kvůli tomu pohledu, co Alexej vyslal jeho směrem, mu téměř znecitlivěly tváře. Ty šedé oči se na něj sarkasticky dívaly jako dvě dýky. Tolik se podobaly Vivianině očím. Navzdory jejich vztahu neměl rád ty oči, co všechno prohlédly, stejně tak jako se mu protivilo muset lhát sám sobě. Neměl rád ta drásavá slova, co měla zdánlivě v úmyslu jej seknout, zkrvavit a pak mu do otevřených ran vlít dezinfekci.

Alexejovi nic neuniklo. Tenhle chlápek věděl všechno bez ohledu na to, jestli to měl vědět nebo ne. No ano, někdy to bylo praktické (Saša nemusel podávat sáhodlouhá vysvětlení), a přesto někdy... tento rys nenáviděl. Ať už to bylo s kým spal během studia na univerzitě, koho doprovázel na večeře během svých komplikovaných let v Německu nebo dokonce i jaký dárek koupil komu. Bylo zaručeno, že se to donese k Alexejovým uším.

Alexej se po něm úkosem díval, zatímco uznale tleskal šťastným novomanželům na jevišti. Tenhle chlápek věděl, že byl tehdy opilý (nikoho z toho nemohli obviňovat, protože všichni byli úplně namol) a když se Saša dalšího rána probral, našel se v posteli s Vivian, mladší sestrou svého nejlepšího přítele, co přicestovala do Evropy. Za tři měsíce, jak už jste pravděpodobně odhadli... byla těhotná...

A to bylo také poprvé, kdy Alexeje spatřil ztuhnutého šokem. Když se vzpamatoval, honem zavolal domů, aby je informoval, že se Vivian rozhodla dál zůstat v Německu. Zatímco nejmladší z Nazarbajevů nedělala nic jiného, než že neústupně brečela, že si ty titěrné buňky nechá, na starším bratrovi zůstalo to, aby se o všechno ostatní postaral. A v den, kdy ze sebe dvojčata vydala křik, co se ozýval na porodním sálu, se nakonec rozhodl říct své rodině pravdu.

Ten člověk registrovaný jako otec dětí byl on. Samozřejmě... kdyby ne... určitě už by teď byl mrtvý na dně nějaké řeky v Německu.

„Nikdy mě nenapadlo, že od tebe uslyším tak zatracené věci...” V těch šedých očích problýskl hněv, a přesto byl stále schopen ovládnout svůj hlas. „Jako tvůj přítel... tě znovu varuju... přijmi zodpovědnost a udělej, co se od tebe čeká. A také nevyměň svou budoucnost za... kdo ví koho. Pokud se to donese k uším jistého člověka, na té židli nijak pohodlně sedět nebudeš.”

„Bojíš se o mě nebo jsi majetnický vůči panu Petchovi, co z toho?”

Alexej si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Neuvědomil jsem si, že vy z Uzbekistánu máte tak nízké IQ. Až budu příště ve Frankfurtu, radši bych měl vzít děti a nechat jim změřit IQ.” Koutky úst se ušklíbl. „Obávám se, že by mohly být stejné hloupé jako jejich otec.”

Pokud by dal pěstí konzultantovi z kazašské ambasády a vyhnul by se tomu, že by se to nahlásilo na ministerstvo v Taškentu... Alexej by si celé týdny nedal pivo!




Jeden krok... pořád se díval na regál plný zahraničních novin.

Dva kroky... začal pozorně a se zájmem číst.

Tři kroky... prolistoval jimi a začetl se do politického sloupku.

„Petchi... snažit se přede mnou uniknout v supermarketu nebude tak snadné. Už jsi skončil s výběrem potravin? Ještě musíme jít na jiná místa.”

Isakovův otrávený hlas mi přikoval nohy, zastavil mě tak náhle, že jsem hlavou málem trhl dopředu. Otočil jsem se a vycenil na něj tesáky.

„Kdo utíká? Jen jsem se hodlal zastavit v té uličce támhle.”

Jessica náhodou volala, ale já rychle zmáčkl tlačítko k položení hovoru, protože ten surovec přede mnou se zdál důležitější.

Isakov si povzdechl, vytrhl mi nákupní seznam z ruky, aby se sám podíval. Pár položek vrátil do regálů a za krk mě odtáhl k sekci k připraveným pokrmům.

„Trvá ti celou věčnost se rozhodnout, který krém si koupit. Každá lahev je stejná, věř mi, žádný z nich se nevstřebá do té tvé hroší kůže,” bručel Isakov.

„Ale je chladno, ne! Jak můžu nepoužít krém? Víš, jak bylo těžké, aby moji rodiče porodili tak pohledné dítě jako já?” dohadoval jsem se, uzmul jsem mu zpět nákupní seznam a popadl jsem jednu plechovku pepsi. „A přestaň se už chovat jako lakotná žena v domácnosti, tohle jsou moje peníze a můj život.”

„Jen dál pij ty sodovky, pij je, dokud nebudeš mít kosti plné děr.”

Poškrábal jsem se ve vlasech. Přišlo mi, jako kdybychom byli manžel a manželka, co se dohadují, co koupit domů za potraviny. „Dobrá, fajn, mami. Co jiného bys ještě chtěla, abych si koupil, mami?”

Ten Rus mě pleskl po hlavě s hlasitým plesknutím! Celých třicet sekund jsem z toho byl v mdlobách. „To jsem tvůj kamarád?” Isakov na mě vycenil zuby. Velmi se podobal Rottweilerovi – svému šéfovi se šedýma očima. „Tady, balíčky s ochucovadly. Vezmi si ty, u kterých si tvůj mozek myslí, že je schopný je uvařit.”

Tvrdě jsem zaskřípal zuby záští. A proč jsem se podvoloval tomuto brutálně vyhlížejícímu osobnímu strážci? Neměl jsem ponětí. Každopádně jsem se podvolil, dobrý světe. Trhl jsem s ním, aby si dřepl ke mně dolů a mohli vybrat spolu. „Nevím, co si vybrat. To ty mi musíš pomoct.”

Zavřel jsem oči a uši a podařilo se mu popadnout jeden sáček. Byla to kořenící směs na restované mleté vepřové s bazalkou. Když jsem si přečetl instrukce zezadu na sáčku, zdálo se to celkem snadné, a tak jsem vzal další dva. Na vedlejší poličce byly hotovky, salát z mletého masa, vepřové karí a kuřecí karí, jo... Mohl jsem stejně dobře vzít všechno. „Isakove, jdi vzít svazek bazalky.”

„Budeš vařit dneska?” Tvářil se překvapeně s podivnou příměsí podezření.

„Pokud přestaneš lelkovat, možná ti taky něco udělám!”

Pche... vážně šel vybrat svazek bazalky. Ach... marinované vepřové, česnek a čerstvé čili... tenhle chlápek měl nečekaně dobré znalosti thajského jídla.

Na druhou stranu jsem přemýšlel, jestli bych ho měl varovat, aby si jen pro případ koupil léky proti průjmu...




„Takže kvůli čemu jedeme k tobě domů?” zeptal se Isakov a obrátil auto. „Požádat tvoje rodiče o peníze?” Podíval se na hodinky. Hua... jeho hodinky byly ještě dražší než můj SLR fotoaparát.

„Co tvoje rodina dělá?”

„Prodáváme ty nejlepší grilované husy a kuřata v Chinatown.”

„A přesto jsi pro pana Alexeje udělal instantní nudle?”

„Jo, co je na tom špatného? Jsou to instantní nudle a ne žrádlo pro psa.” Vystrčil jsem spodní ret. Co na tom bylo tak těžkého? Měl jsem koření, bazalku, česnek a čili. Co se týkalo masa, moje rodina rozhodně nějaké měla... Jen počkej, ty fešáku, přežiju tenhle výlet a ani nezemřu hlady, pche!

Skříííííííííííp.

„Распиздяй!!!” Z rudé Hondy Jazz, co před populárním podnikem s grilovanými husami a kuřaty v Chinatown zabrzdila tak prudce, až pasažérům poskočily hlavy, se ozvalo ruské klení. To tímto směrem přitáhlo pohledy všech uvnitř. Isakov zatroubil tak nahlas, jak jen moje titěrná Honda zvládla, vystrčil hlavu z okna řidiče a ukázal na mého mladšího bratrance Phaie, co na svém motocyklu Fino předjel mafii. „Moron! (Blbče!) Jak to řídíš?!”

Vylezly mi oči z důlků. Honem jsem otevřel dveře a odtáhl jsem Phaie, co upadl do stavu šoku z toho, jak mu vyhuboval cizinec, do domu. Zároveň s tím jsem na pozdrav mávl tátovi, mámě, dědovi, zaměstnancům a zákazníkům. Obkroužil jsem podnik jako boxer, co vstoupil do ringu.

Táta trhl hlavou z místa, kde krájel husí krk. Položil svůj sekáček na prkýnko a otřel si ruce o utěrku, co měl uvázanou kolem svého břicha o míře 112 cm. „To je tvůj kamarád, Petchi? Na návštěvu chodíš jen vzácně, ale vždycky děláš povyk.”

„Hu, tati, vypořádám se s tím, jasné?” řekl jsem prosebným hlasem. Vytrhl jsem klíče od Fina z Phaiovy ruky a rychle jsem vyběhl zaparkovat motorku, než se jistý pan Bodyguard rozhodne začít běsnit.

Isakov podrážděně mlaskl, než auto delikátně obrátil na parkovací místo, kontrastovalo to s jeho dřívějším výbuchem. Spěšně jsem se přitiskl ke staženému okýnku, byl jsem rozčilený. „Proč jsi musel dělat povyk! Podívej se na všechny ty polekané zákazníky.”

„Honem, máš pět minut. Mám se šéfem nějaké záležitosti k vyřízení.”

„Jen jdi, kam chceš, kšá kšá!”

„Čtyři minuty a padesát tři sekundy.”

„Chci mamce říct, aby mě naučila, jak udělat restované mleté vepřové s bazalkou, za pět minut se to vepřové ještě ani nepropeče!” protestoval jsem.

„Možná bys měl nejdřív začít tím, jak udělat běžné instantní nudle.”

„Petchi, synku, přivedl sis s sebou kamaráda?” Zezadu se objevila mamka, kolem těla se jí vznášela vůně grilované husy; to byl výsledek lopoty (grilování hus) od pěti ráno. Už bylo osm třicet večer a ta vůně grilované husy ještě nevyprchala. Vážně bych si měl otevřít obchod, kde by se prodával parfém grilovaných hus a kuřat, to znělo jako dobrý nápad, ne? „Vezmi svého kamaráda do domu, Petchi.”

Isakov vystoupil z auta, sepjal ruce k sobě a pozdravil mou mamku, na nevychovaného cizince jako on to bylo nečekaně zdvořilé. Moje mamka jeho pozdrav přijala se zářivým úsměvem (myslím, že se jí úsměv o 28% rozšířil, když si Isakov sundal sluneční brýle a odhalil tak zelené oči a vrásky ze smíchu, co mu lemovaly koutky úst...). Ženu ve středních létech to zatahalo za srdce. Kdyby nevystoupil z Hondy Jazz, pravděpodobně by byl tak pohledný jako nynější 007 Daniel Craig. Odtáhl jsem Isakova, aby se pozdravil s mým tátou, a on mě poslušně a bez stížností následoval. Když to táta viděl, tvář se mu trochu uvolnila.

„Už jsi jedl, Petchi?” zeptala se mamka.

„Ne, mami, jen jsem se zastavil pro pár věcí.”

„A kdy jedeš do zahraničí, Petchi?” zakřičel táta otázku od prkýnka na krájení hus, a přesto měl oči upřené na Isakova.

„Tuhle neděli.”

Táta se chopil husího křídla, nasekal ho a pak ho hodil na talíř. „Dobrá, tohle odnes svému kamarádovi támhle— wot is yua name?” Táta zničehonic nadhodil tuto otázku. Omráčilo mě to. Ještě nikdy v životě jsem neslyšel tátu mluvit anglicky. I když byli v podniku zahraniční zákazníci, vždycky poslal své zaměstnance, aby jim menu nahodile přetlumočili gesty.

Isakov se usmál. Poprvé jsem ho spatřil se skutečně usmát; taky mu trochu vykukovaly tesáky. „Isakov, pane.”

Když táta zaslechl, že ten cizinec mluvil thajsky, okamžitě se zatvářil potěšeně. „Kamarádíte se s Petchem? Kde pracujete? A co váš dům?”

Bylo to typické tlachání starých lidí... byl odhodlaný z něj vymáčknout i ten nejmenší detail.

„Je to tělesná stráž mafie,” odpověděl jsem netaktně.

Tátův sekáček vyloudil hlasitý úder do prkýnka. Zákazníci v podniku otočili hlavou, aby se podívali. „Petchi, takhle tady druhé falešně neobviňuj! Odnes tohle jídlo dozadu a nabídni svému hostovi i vodu.”

Tenhle svět byl tak nefér. Isakov ještě před chvílí křičel nadávky na Phaie, ale když přišel dovnitř, stačil jeho zdvořilý pozdrav a nějaké to utroušení ve thajštině a táta byl radostí bez sebe, pche!

„Vážně je osobní strážce mafiána. Pokud mi nevěříš, komu jinému tedy budeš věřit? Otravnému pouličnímu psu?”

„Dokonce i ořech od vedle je důvěryhodnější než ty.”

Aby mě takhle srovnávali... to zatraceně bolelo.
-----------------------------------------------


~ Tak, uvěří nakonec Petchovi rodiče, že je Isakov mafián nebo ne? To se dozvíme příště. Samozřejmě to bude pěkná mela, ať už to praskne nebo ne. ~

<Předchozí>...<Následující>