CV - kapitola 14 (1)

Kapitola 14

S pomocí Isakova jsem své traumatizované tělo a mysl nesl zpět do bytu 1204; ačkoli ten byt byl jen pár metrů.

To stačí, chtělo se mi zvracet. Krátce řečeno:



...Šokovalo mě to...




Předtím mě nesčetněkrát hubovali, ale nikdy ne člověk, co mě mohl roztrhat tak zlomyslně a nemilosrdně.

Padl jsem na svou postel. Uznávám, že jsem tam seděl skoro půl hodiny a vůbec nic nedělal, jednoduše jsem zíral na ruku, kterou jsem dal Alexejovi ránu, cítil jsem se zmateně. V té chvíli to bylo uspokojující, přijatelná reakce na jeho urážlivá slova. A později jsem se kvůli jeho následujícím slovům cítil, jako kdyby mě uhodil na oplátku.

Ze všeho nejvíc bolelo... souhlasil jsem s jeho slovy... bylo to, jako kdyby mě znal celý svůj život. Jeho chladný pohled mě naprosto prohlédl. Dokonce i slepé místo, co jsem naschvál držel v tajnosti, aby ho nikdo neviděl... odvážil se odhalit, jaký člověk vlastně jsem... ani nemluvě o tom, že to řekl nahlas. Ta hanba, co jsem cítil, byla nesnesitelná.

„Jak dlouho tam budeš tak sklíčeně sedět?”

Z mé reverie mě vytrhl podivný thajský přízvuk. Když jsem se otočil, střetl jsem se s dravě vyhlížejícím osobním strážcem, co rozkročeně stál před mým cestovním kufrem.

„Co to děláš!” odsekl jsem.

„Zabal si věci. Za čtyři dny cestuješ a nic jsi neudělal.”

Takže ten fešák měl pořád pár dobrých úmyslů a poslal mi služebnou (?), co se o mě starala.

Isakov na mě sarkasticky zíral s káravým pohledem a vykasal si rukávy. Po obou pažích se mu svíjela modrozelená tetování. Ztuhle jsem nasucho polkl, když jsem spatřil, že u nohou Panny Marie spočíval obláček ve tvaru lebky. Bylo jasné, že v krvi ruské mafie kolovala hutná víra.

Zdálo se, že si osobní strážce uvědomil, že zírám, a tak si je vykasal výš, abych to viděl celé. Ajá... děsivé.

„Proč pořád sedíš? Rukama nepádluješ a nohama hrabeš v blátě, Petchi, honem začni pomáhat.”

Rychle jsem sklouzl z postele. Ehmm... Jsem vyděšený z tvých tetování, pane...

„Na kolik dní jedeš?”

„Osm týdnů.”

„Kam?” Jeho tón mi přesně připomněl učitele, co se snažil vyslýchat své studenty na základní škole.

Zamračil jsem se. Proč chtěl vědět, kam jsem jel?

Jakmile jsem otevřel pusu, abych se s ním dohadoval, služstráž (služstráž (podstatné jméno): Kombinace služebná + osobní strážce) se nad mým už sbaleným kufrem zatvářil komplikovaně.

S naparováním opatrně použil konečky prstů, aby sevřel triko, než ho hodil na podlahu. „Na nic.”

Dál byl rolák z bavlny, co jsem nosil dohromady sedm let.

„Tohle je taky na nic.”

Třetí kousek byly seprané džíny u kotníků mírně otrhané, co působily určitou nabroušeností.

„Absolutně nepřípustné.”

Podíval se mi do tváře, jako kdyby mě žádal o svolení, a pak jen tak vyprázdnil celý můj kufr. Nedal mi ani šanci promluvit, hua! Moje věci ležely převrácené a naprosto neuspořádané. Isakov z té hory oblečení nakonec vybral celkem tři kousky. Co se týkalo zbytku... nacpal je do černého pytle, pevně ten pytel zavázal a perem napsal pokroucenými thajskými písmeny: „Na charitu.”

„Hej, zbláznil ses?” Rychle jsem mu ten pytel sebral a přitiskl si ho k hrudi, než jsem ho hodil do skříně. „Všechny ty věci mají cenu zhruba deset tisíc bahtů, hej!”

Zdálo se, že to moji služebnou zmátlo. „To oblečení bude lepší dát do chrámu.”

Ty máš ale tak velkorysé srdce!

Vyskočil jsem, abych popadl boty Nike, co se Isakov připravoval hodit z 12. patra. „Hej! Mohl by ses odpadků aspoň zbavovat pořádně? Co když to někomu spadne na hlavu? Kdo za to potom bude zodpovědný?”

„Boty, co jsou o číslo menší, to si to necháváš na seškrabávání losů nebo tak něco?”

Co jiného čekat od člověka, co míval thajskou manželku (ačkoli se nastěhovala k hrobníkovi), Isakov používal přirovnání, co se velmi hodila k thajské kultuře, měl můj respekt! „Pravděpodobně.”

Isakov popadl moje boty Nike a hodil je do dalšího černého pytle. „Dej mi i ty boty, co si schováváš pod postelí.”

Trhl jsem sebou. Byl tenhle chlápek osobní strážce nebo špión od KGB? Přesně věděl, co a kde jsem si schoval. „Nic tam není.”

„Nikoho tím neoklameš.”

Vysoká, velká postava s bílou náplastí v koutku úst – výsledek mé dřívější rány – zabručel, když přišel do bytu. Alexej se sehnul, aby mi vzal ten skrytý pár bot a přesně jím mrštil k jeho podřízenému. Koutky očí na mě káravě zahlížel.

„Přišel sis pro další ránu?” Zaujal jsem obrannou pozici, připravený k boji.

Druhá strana jenom pokrčila rameny, jako kdyby tato záležitost byla tak nevýznamná, že se o tom neobtěžoval přemýšlet. Otočil se a promluvil s Isakovem pár věcí, než přešel do thajštiny: „Vypořádej se s tímhle smetím.”

V puse mi cukalo, abych se zeptal „kdo se vypořádá s kým” a o kterém „smetí” mluví. Ale nechtěl jsem, aby mě znovu zpucoval, a tak jsem zavřel pusu a lhostejně jsem odvrátil zrak.

„Pane Petchi... Oops, Alexey, what a suprise to see you here.” (Ups, Alexeji, jaké překvapení tě tu vidět). Jasný veselý hlas, co patřil Sašovi, přitáhl pozornost všech. Uzbecký muž s modrýma očima mým směrem vyslal úsměv. „Všichni jsou tu... ach... ty taky, Isakove...?”

„I'm doing my job.” (Dělám svou práci.) Osobní strážce přelétl svýma mrazivýma očima po nově příchozím, rozvinul další černý pytel a otočil se na mě se slovy: „Vezmi si jenom tlusté oblečení. Kde máš ponožky? Máš šálu?”

Abych to uzavřel, nebyl osobní strážce nebo služebná, ale spíš přímý klon mé mámy!

Saša se vtlačil do místnosti. Se třemi velkými muži a mnou tu začínalo být nacpáno a dusivě. Saša se posadil vedle mě a vedl konverzaci s Alexejem, mluvil nenuceně navzdory chladnému výrazu na tváři druhého muže.

Nevnímal jsem je, neměl jsem zájem poslouchat jejich konverzaci. Za pár chvilek později Saša odešel s tím hrozivým fešákem (co pravděpodobně už zapomněl na účel své návštěvy).

Isakov se ušklíbal, jak následoval můj pohled. Připomnělo mi to den, kdy ten policejní důstojník přišel udělat výslech a na mysl mi vytanuly zvědavé otázky. Moje pusa mu střelila tuto otázku...

„Proč se na něj takhle díváš? Není to přítel tvého šéfa?”

„Jsou přátelé už dlouho... vlastně možná až příliš dlouho. Člověk kvůli tomu zapomíná: Že každý člověk má svou povinnost, co musí splnit, a že by neměl své břímě klást na někoho jiného.”

„Jak dlouho už s ním pracuješ?” Najednou jsem pomyslel na toho zlomyslného Dobbiho a rozhodl jsem se pokračovat ve vyptávání.

Isakov se střetl s mým pohledem. „Můj pradědeček sloužil jeho pradědečkovi jako malý voják generálovi. Můj dědeček pracoval pro jeho dědečka, co byl v té době premiérem. Můj otec podporoval jeho rodinu v ovládnutí vlády. Co myslíš, pracoval jsem s ním dlouho?”

„Tak proč z něj neuděláš dalšího premiéra... Už je ach-tak dokonalý, nebylo by to těžké. Co dělá na malé přecpané ambasádě?” Bezděky mi ztvrdl hlas.

„Dělá svou práci. Nikdo nemůže být velký a mocný, aniž by musel dělat malé nepatrné úkoly, ať už jde o nevýznamného státního úředníka nebo Vladimira Putina,” vysvětlil Isakov trpělivě, zatímco se snažil zavázat otvor pytle s věcmi na charitu. Žalostně jsem se na to díval. „Myslíš to vážně...? Tohle tričko jsem měl jenom 14 krát a ačkoli jsou ty Nike trochu malé...”

„A co že by se stal premiérem? Hodláš ty věci s radostí vyhodit a žít z něj? Koupíš si Lamborghini a budeš s ním jezdit po okolí, abys zabil čas? Použiješ dolarovou bankovku, aby sis smotal jointa trávy?” Ačkoli měl Isakov na tváři úsměv, jeho oči byly smrtelně pronikavé.

„Zbláznil ses?!” namítl jsem spěšně.

„Tak kvůli čemu to chceš vědět?”

No ano, ačkoli jsem vítal pomyšlení, že mě P'Pun zve na jídlo a kupuje mi zákusky, kdyby tenhle fešák dělal to samé... ehmm... jen to, že mi půjčil dva kabáty od Burberry a Alexander McQueen bez úrokové sazby, mě přimělo váhat...

...To, že jsme se 'pomilovali', neznamená, že mám povinnost pro tebe něco dělat...

...Neděláš nic, že si bereš, neděláš nic, že se ptáš, líný balík jako ty. Ani nedoufej, že ode mě někdy něco získáš...

Do mé zamlžené mysli se prodrala fešákova slova. V kombinaci s Isakovovými nabroušenými poznámkami... Myslím, že jsem Alexeje začínal chápat tak zhruba o další dva milimetry, takže jsem tu dvanácti kilometrovou vzdálenost... co mezi námi byla... zkrátil...

„Neměl jsem v úmyslu se zeptat, jen mi to vytanulo na mysli, to je celé... A některé věci se za peníze nedají koupit.” Uťal jsem tu konverzaci a obrátil jsem se zpět ke svému pokoji, z kterého zmizela půlka mého majetku, a povzdechl jsem si. Usoudil jsem, že příměří s Isakovem byla moudrá volba. „Půjdu si koupit rukavice, ponožky, uuch... šálu... a... ehmm... instantní nudle... termo spodní prádlo... co ještě? Pomoz mi přemýšlet.”

„Koření a ochucovadla,” řekl Isakov, zároveň to zapsal na papírek.

„He?”

„1 americký dolar je kolem 120 Tenge.”

Ech? Co to je za měnu... Tenge? „Nikdy jsem o tom neslyšel.”

„Řekněme, že jídlo je třikrát dražší než v Thajsku, s výjimkou alkoholu, cigaret, mléka, chleba a sýru. Benzin se nepočítá do ceny pronájmu auta a u pronájmu bytu se teplo účtuje zvlášť. S tím tvým prostým a nešikovným vzhledem pravděpodobně pomřeš hlady, protože 99,99% tamějších lidí neumí anglicky.”

Hua! Můj cestovní průvodce mi o ničem z toho neřekl (vlastně jsem tu knihu ještě nedočetl).

Upadl jsem do stavu šoku. S tím málem financí a majetku, co jsem měl, co jsem si myslel, že zůstanu v zemi toho chlápka celé dva měsíce? A dostanu se zpět do Thajska živý...?

Popadl jsem další peněženku, v které jsem měl hotovost, co jsem vybral z banky – doufal jsem, že to použiju exkluzivně jako kapesné – a začal jsem počítat... kvůli tomu pomyšlení jsem se začal potit.

„Teď to chápu.” Isakov se podíval na hotovost v peněžence... pak si mě prohlížel od hlavy až k patě...

„Můžeš se na mě přestat takhle dívat?!” Ten intenzivní, upřený pohled plný opovržení byla naprostá replika pohledu jeho šéfa. Být terčem takového pohledu mě provokovalo jako vždycky.

„A co že se dívám?”

Odpověděl jsem zdvořilým úsměvem. „Možná je mi trapně, ty kreté—” V duchu jsem hluboce dumal. Pokud mi v půlce tohoto výletu dojdou finance... Kousl jsem se do palce a přemítal o tom... to by nebylo pěkné. A požádat tátu, abych si od něj půjčil peníze...

Isakov mi předal papírek s poznámkami, naschvál mi ho nacpal do ruky a popadl klíče od mého auta. „Počkám u auta, máš pět minut.”

„Hua, proč ten spěch?” namítal jsem, oči jsem měl přilepené na svých klíčích od auta. „A... cože? Ty jedeš taky? Takovouhle maličkost zvládnu sám, už nejsem dítě.”

„Ach jasně, maličkost.” Isakov pokrčil rameny. Následoval jsem ho očima, dokud nevyšel z místnosti. Cítil jsem se lépe... ale stejně jsem to nedokázal tak úplně vypíchnout. V hrudi jsem měl podivný pocit a byl nesnesitelně těsný...

Přelétl jsem očima po Isakovově rukopisu a skoro jsem si myslel, že to bylo psané rusky. Jeho thajské písmo bylo tlusté a úhledně nakloněné doprava. Navíc každé písmeno bylo bezvadně oddělené mezerami a stejné. Na každém řádku byly vypsané předměty, co jsem potřeboval, a také pár dalších věcí, na které jsem naprosto zapomněl.

Kopie pasu a víz x2

Pasová fotografie x2

Adaptér do elektriky (zapomněl jsem)

Jmenovka (na tohle taky)

Sdělit adresu ubytování + dát dokumenty o cestovním pojištění rodičům (To si myslí, že jsem na základce, nebo co?)

Vytisknout elektronickou letenku x2

Ještě jednou jsem si to přečetl. Ach... správně, elektronická letenka, naprosto jsem na to zapomněl. Navzdory tomu, že jsem tomu fešákovi dal pěstí, elektronické letenky se vždycky daly znovu vytisknout z emailu, ne?

Tak proč jsem zrovna teď dal tomu fešákovi pěstíííííííí?!

Uu, proč jsem musel jednat tak neomaleně? Byl jsem jako surovec!

Ďáblík v mé hlavě mi šeptal u ucha a vytrvale mi říkal, že si to fešák zasloužil. Jedna rána pěstí se nedala ani srovnávat se vším, co mi provedl. Ale jen tak mimochodem mi u druhého ucha něco říkalo, abych se za své činy styděl, neboť jsem se nedokázal ovládat.

Když jsem vyšel z pokoje, spatřil jsem ho kouřit na balkóně pro kuřáky nedaleko výtahu. Na okamžik jsme se střetli očima a já jsem se rozhodl otočit vlevo, řítit se dolů po požárním schodišti, i když dveře výtahu už byly otevřené a čekaly. V dálce jsem zaslechl Sašův hlas, ale předstíral jsem, že jsem ho neslyšel.

Během těch dvanácti pater jsem hluboko uvnitř potají doufal... že se za mou pustí.

Telefon v kapse mi začal zvonit. Volala Jessica. Položil jsem to.

Drahá přítelkyně... miluju tě, ale dneska nemám náladu na mluvení...




„Co jsi dělal? Pche, tak pomalý.” Isakov si stěžoval, zatímco botou drtil svou cigaretu na padrť. Kouřil ji tak moc, až zbýval jenom matně žlutý filtr.

„A nemáš dávat pozor na svého šéfa?”

„Jsou s ním Leof a Viktar, všechno je vyřešené. Honem si nastup.”

Isakov si zapálil další cigaretu, spokojený s tím, že ignoroval mé kňučení, a pak si vytáhl svoje sluneční brýle značky ALDO. Mafiánský vzhled byl kompletní...

„Nastup si a pokud začneš dělat trable, neušetřím tě. Nejsem na tebe tak měkký jako můj šéf.”

„Tak prosím místo mě řekni svému šéfovi: díky, že jsi ach-tak velmi měkký.”

„Zabilo by tě, kdybys na deset minut zmlkl, Phacharo!” Isakov na mě zahlížel. „Můj šéf teď musí na svatbu ambasádorovy dcery se zraněním... chceš si vyzkoušet, jaké to je nakupovat s monoklem? Hned si vlez do auta! A pokud vypustíš ještě jedno slovo, můžeš vsadit vlastní prdel, že tě na jídlo nepozvu.”

Viděl jsem v jeho očích zuřivost a strachem jsem se schoulil... spěšně a poslušně jsem nastoupil do auta, aniž bych řekl jediného slova. Fajn! Pokud se dneska večer nezvládnu do bytu vrátit živý, doufám, že policie nakonec najde otisky prstů podezřelého na černých pytlech s dary pro chrám.
-----------------------------------------------


~ Haha, Isakov možná ještě Petche řádně vytrénuje. ~

<Předchozí>...<Následující>