GDC - kapitola 59 (2)

Ale ten hlas byl naprosto neznámý. Hned tu myšlenku odmítl a jeho sevření zesílilo. „Nepokoušej se o žádné triky!”

Chlapec: „Já... o žádné triky se nepokouším. Mladý pane Weii, m-můžeš se mi podívat do tváře.”

Wei WuXian: 'Podívat do tváře? Možná si něco skryl do úst a je připravený to vyplivnout?'

Nepolevil v ostražitosti a otočil k sobě tvář toho člověka. Ten chlapec měl delikátní rysy. Obklopovala ho mladistvá pohlednost. Toto byl mladý pán ze sekty Wen z Qishanu, kterého viděli, když včera nakoukli dovnitř.

Wei WuXian byl lhostejný. 'Neznám ho.'

Otočil chlapcovu tvář zpět a dál ho držel pod krkem. Tichým hlasem rozkázal: „Kdo jsi?!”

Zdálo se, že to chlapce zklamalo. „Já... jsem Wen Ning.”

Wei WuXian se zamračil. „Kdo je Wen Ning?”

Ale v duchu si pomyslel: 'Koho zajímá, kdo je? Každopádně to je člověk s postavením. Když ho budu mít jako rukojmí, možná můžu udělat výměnu!'

Wen Ning pomalu promluvil: „Já... Před pár lety během Diskuzní konference v Qishanu, já... já... střílel jsem z luku...”

Když Wei WuXian slyšel, jak byl pomalý, vjela do něj netrpělivost. Supěl: „Ty co?! To jsi kokta?!”

Wen Ning byl tak vyděšený, že sebou ve Wei WuXianově sevření trhl, jako kdyby se chtěl schoulit do klubíčka s rukama kolem hlavy. Zašeptal: „Ano... Jo.”

Wei WuXian: „...”

Když Wei WuXian viděl, jak byl bojácný, ubohý, a přesto koktající, zdálo se, jako kdyby si konečně na něco vzpomněl. 'Diskuzní konference v Qishanu před dvěma lety... Diskuzní konference... Střílel z luku... Ach, vážně tam byl někdo takový!'

Wei WuXian se vyptával: „Ty jsi ten... Wen... Wen něco, ten celkem dobrý lukostřelec?”

Wen Ning rychle přikývl, celý zářil. „T-to jsem já! Včera... jsem tě viděl, mladý pane Weii, spolu s mladým panem Jiangem, takže jsem si myslel, že se možná znovu vrátíte...”

Wei WuXian: „Ty jsi mě včera viděl?”

Wen Ning: „A-ano.”

Wei WuXian: „Viděl jsi mě, ale nikomu jsi to neřekl?”

Wen Ning: „Neřekl! Nikomu to neřeknu!”

Tohle byla vzácná věta, u které se nezakoktal. Kromě toho byl jeho tón tak odhodlaný, že se zdálo, jako že přísahal. Wei WuXian byl někde mezi šokem a pochybami.

Wen Ning dodal: „Mladý pane Weii, přišel jsi najít mladého pána Jianga, že?”

Wei WuXian: „Jiang Cheng je uvnitř?!”

Wen Ning poslušně odpověděl: „Ano...”

Jak to Wei WuXian zaslechl, závity se mu rychle protáčely. 'Jelikož je Jiang Cheng uvnitř, zdá se, že budu muset jít dovnitř Lotosového Mola. Jak? Vzít Wen Ninga jako rukojmí? To nezabere. Je pravděpodobné, že Wen Chao nemá Wen Ninga rád. Co když jako rukojmí nemá žádnou cenu?! A lže nebo ne? Není to někdo ze sekty Wen? Ale včera nás vážně viděl a nezmínil se o nás. Pokud ho nechám jít, zradí mě, jen co bude moct? Jak by mezi wenskými psy mohl být někdo tak hodný??? Abych si zajistil, že jsem v bezpečí, mohl bych jenom...'

Wei WuXianem problýskl úmysl zabít.

Nikdy nebyl nijak krvežíznivý. Ale poté, co mu zničili sektu, za posledních pár dní se v něm hromadila zášť a nenávist. Extrémnost situace mu neumožňovala prokazovat laskavosti. Pokud by sevřel pravou ruku, mohl Wen Ningovi okamžitě zlomit vaz!

Jak přemýšlel, Wen Ning promluvil: „Mladý pane Weii, přišel jsi zachránit mladého pana Jianga?”

Wei WuXian mírně zkroutil prsty. Promluvil chladným hlasem: „Co myslíš?”

Z nějakého důvodu se Wen Ning nervózně usmál. „Věděl jsem to. Já... můžu ti pomoct ho odtud dostat.”

Na zlomek vteřiny si Wei WuXian myslel, že slyšel špatně. Byl v šoku. „...Ty? Pomůžeš mi ho odtud dostat?!”

Wen Ning: „Jo. Z-zrovna teď ho můžu dostat ven vážně rychle. Wen Chao a ostatní jsou náhodou venku!”

Wei WuXian ho pevně sevřel. „Vážně můžeš?!”

Wen Ning: „Ano! T-také jsem klanovým učedníkem sekty Wen. Také mám skupinu učedníků, co poslouchá moje rozkazy.”

Wei WuXianův hlas byl drsný. „Poslouchá tvoje rozkazy? Poslouchá tvoje rozkazy a zabíjí lidi?”

Wen Ning si pospíšil: „N-n-ne! Moji učedníci nikdy nahodile nezabíjejí. Lidi ze sekty Jiang, žádného jsem nezabil. Mohl jsem sem přispěchat, jen když jsem se doslechl, že se na Lotosovém Molu něco stalo. Je to pravda!”

Wei WuXian na něj zíral. 'Co přesně chce? Lže? Je neupřímný? Ale tahle lež je vážně až příliš absurdní! Myslí si, že jsem idiot?!'

To děsivé na tom bylo, že někde v hloubi jeho srdce vážně vyrašil výhonek zoufalé extáze.

V duchu si přísně vyhuboval— byl hloupý, k ničemu, absurdní, bylo to podivné, nepředstavitelné. A přesto byl sám, bez meče nebo jakýchkoli nástrojů a na druhé straně zdi bylo tisíce kultivátorů ze sekty Wen a možná i Wen ZhuLiu.

Nebál se smrti. Děsil se jenom toho, že když zemře, nebude moct zachránit Jiang Chenga a zradí tak důvěru, kterou v něj Jiang FengMian a paní Yu vložili. Za těchto okolností mohl svou naději vložit jen na člověka ze sekty Wen, s kterým se setkal dohromady jen třikrát!

Wei WuXian si olízl své popraskané rty, promluvil suchým hlasem: „...Takže... mohl bys... mohl bys mi pomoct... vzít těla vůdce sekty Jianga a paní Yu...”

Aniž by si toho všiml, také začal koktat. Než domluvil, vzpomněl si, že Wen Ninga svíral ve výhružném postoji. Rychle ho pustil, ale pořád si nechal cestu ven. Kdyby Wen Ning začal utíkat nebo křičet, jen co ho pustí, okamžitě by mu rozštípl lebku. Ale Wen Ning se jenom otočil a řekl vážným hlasem: „Já... budu se snažit ze všech sil.”

Wei WuXian čekal, byl trochu zmatený. Přecházel ze strany na stranu a pomyslel si: 'Co to se mnou je? Zbláznil jsem se? Proč by mi Wen Ning pomohl? Proč bych mu věřil? Co když mi lže a Jiang Cheng ani není uvnitř? Ne, jaká by to byla úleva, kdyby Jiang Cheng nebyl uvnitř!'

Než uplynula půl hodina, Wen Ning vážně v tichosti vykráčel ven a s někým na zádech.

Ten člověk byl pokrytý krví. Tvář měl sinalou a oči zavřené, ležel Wen Ningovi na zádech bez hnutí. Byl to opravdu Jiang Cheng.

Wei WuXian zašeptal: „Jiang Chengu?! Jiang Chengu?!”

Natáhl se k němu. Jiang Cheng stále dýchal. Wen Ning k Wei WuXianovi natáhl ruku a něco mu vložil do dlaně. „Zidian m-mladého pana Jianga. Přinesl jsem ho.”

Wei WuXian nevěděl, co jiného říct. Vzpomněl si, že mu zrovna na mysl vytanulo, že by Wen Ninga zabil, a tak váhavě promluvil: „...Děkuju.”

Wen Ning: „Není zač... Těla pana Jianga a paní Jiang, už jsem lidem řekl, aby je přesunuli. Potom ti je předám. T-tohle není moc dobré místo k setrvání. Nejdřív...”

Wei WuXianovi nebylo třeba, aby říkal něco dalšího. Převzal Jiang Chenga, chtěl ho nést na vlastních zádech. A přesto mu stačil jeden pohled a spatřil na Jiang Chengově hrudi krvavou ránu po biči.

Wei WuXian: „Kázeňský bič?!”

Wen Ning: „Hm. Wen Chao, zmocnil se kázeňského biče sekty Jiang... Mladý pán Jiang by měl mít i jiná zranění.”

Wei WuXian ho jen párkrát prohmatal. Jiang Cheng měl aspoň tři zlomená žebra. Nevěděl, kolik dalších zranění neviděl.

Wen Ning pokračoval: „Až se Wen Chao vrátí a přijde na to, rozhodně po vás začne pátrat po celém Yunmengu... Mladý pane Weii, pokud mi věříš, můžu tě nejdřív zavést na bezpečné místo, kde se můžeš schovat.”

Zrovna teď byl Jiang Cheng těžce zraněný. Naléhavě potřeboval léky a a odpočinek, takže rozhodně nemohli pobíhat po okolí jako do teď, aniž by věděli, kdy se budou moct znovu najíst. Ta situace, ve které se nacházeli, byla téměř nemožně beznadějná. Nemohli nikam jít. Wei WuXian tak nějak nedokázal vymyslet jediné řešení kromě toho, že se spolehne na Wen Ningovu podporu!

Včera by rozhodně nečekal, že on a Jiang Cheng budou k úniku potřebovat pomoc učedníka ze sekty Wen, dokonce by možná zemřeli neochotou se vzdát. Ale v této chvíli mohl Wei WuXian akorát říct: „Díky!”

Wen Ning zamával rukama. „Toho... toho není třeba. Mladý pane Weii, pojď tudy. M-mám loď...”

Wei WuXian nesl Jiang Chenga a našel loď, co Wen Ning předem skryl, a položil Jiang Chenga do kabiny. Wen Ning nejprve vyčistil Jiang Chengova zranění, použil nějakou mast a ovázal mu je. Jak Wei WuXian sledoval jeho trénované pohyby, nemohl si pomoct a vybavil si, jaký byl během Diskuzní konference v Qishanu. Ta Diskuzní konference se konala v roce, kdy se Lan WangJi, Lan XiChen, Jin ZiXuan a on umístili na prvních čtyřech místech v lukostřelbě.

Toho dne než začala soutěž v lukostřelbě se sám procházel po Městě bez noci. Přitom zavítal do malé zahrady a najednou před sebou zaslechl zvuk vibrování tětivy.

Wei WuXian se prodral listy a větvemi. A tam spatřil stát chlapce oděného v bílé, jemné látce. Natáhl luk ve směru terče před sebou a pustil.

Profil toho chlapce se zdál celkem pohledný. Jeho postoj během natahování tětivy mu přišel standardní a nádherný. A opeřené šípy už hustě posévaly rudý střed terče. I tento šíp zasáhl střed.

Žádný z nich se od středu nevzdálil.

Wei WuXian vykřikl: „Bravo!”

Když chlapec vystřelil šíp, vytáhl z toulce za sebou nový šíp. S hlavou skloněnou ho chtěl nasadit na tětivu, když ze strany najednou zaslechl neznámý hlas. Překvapilo ho to, ruce se mu zachvěly a šíp spadl na zem. Wei WuXian vyšel ze zahrady a široce se usmíval.

„Který z mladých pánů sekty Wen jsi? No, no, nádhera, střílíš úžasně. V tvé sektě jsem neviděl nikoho s tak dobrými...”

Než mohl domluvit, chlapec už zmizel a nechal po sobě akorát luk a šípy.

Wei WuXian neměl slov. Promnul si bradu. 'Vážně jsem tak okouzlující? Tak okouzlující, že jsem ho vyděsil k úprku?'

Ani on tu záležitost nebral vážně. Jak se vrátil na náměstí, akorát si pomyslel, že spatřil něco skvělého. Soutěž téměř začínala. Na straně sekty Wen došlo k velkému povyku. Wei WuXian se zeptal Jiang Chenga: „Jak můžou kvůli vlastní Diskuzní konferenci tak vyvádět? Každý den se něco děje. Co to je dneska?”

Jiang Cheng: „Co myslíš? Místa jsou omezená. Hádají se kvůli tomu, koho vpustí do arény.” Po odmlce s opovržením pokračoval: „Ti ze sekty Wen... jejich lukostřelba je stejně tak špatná. Nebylo by to to samé, ať pošlou kohokoli? Jaký má smysl se kvůli tomu dohadovat?”

Wen Chao ze strany zakřičel: „Další! Další, pořád nám jeden chybí! Poslední místo!”

V tom davu vedle nich byl i chlapec v bílém oděvu. Rozhlédl se na obě strany a nakonec zvedl ruku. Ale neměl ji zvednutou dost vysoko. Ani se neodvážil zakřičet své jméno jako ostatní. Po chvilce strkání si ho někdo konečně všiml a přemýšlel: „QiongLin? Také se chceš účastnit?”

Ten chlapec jménem 'QiongLin' kývl hlavou.

Někdo další se zasmál. „Nikdy jsem tě ani neviděl držet luk. Proč se chceš účastnit?! Nemarni místem.”

Zdálo se, jako kdyby Wen QiongLin chtěl protestovat.

A ten člověk řekl: „Dobrá, dobrá. Nebuď tak zvědavý. Pořadí se zaznamenává. Pokud tam půjdeš a přijdeš o důstojnost, můj problém to nebude.”

Wei WuXian: 'Přijít o důstojnost? Pokud vám všem někdo vůbec dokáže získat trochu té důstojnosti, pak to bude on.'

Pohrdání v hlase toho člověka bylo až příliš samozřejmé. Wei WuXiana to moc nepotěšilo. Zvedl hlas: „Kdo řekl, že nikdy nedržel luk? Držel a je v lukostřelbě celkem dobrý!”

Všichni se na něj podívali, byli tak nějak překvapení. A pak se otočili na toho chlapce. Wen QiongLin měl od začátku celkem bledou tvář. Kvůli tomu, jak se na něj všichni obrátili, mu najednou jasně zrudla. Zíral na Wei WuXiana těma uhlově černýma očima.

Wei WuXian k němu přešel s rukama za zády. „Copak se ti tehdy v zahradě nedařilo celkem dobře?”

Wen Chao se také otočil, pochyboval o tom. „Vážně? Ty? Dobrý v lukostřelbě? Proč jsem o tom nic neslyšel?”

Wen QiongLin mluvil tiše: „...Já... začal jsem trénovat teprve nedávno...”

Nejenom že měl tichý hlas, ale také se zadrhával. Znělo to, jako kdyby mohl každou chvilku přestat mluvit docela a opravdu se často zastavoval.

Wen Chao ho netrpělivě přerušil: „Dobrá, támhle je terč. Rychle vystřel, ať se můžeme podívat. Pokud to bude dobré, jdi. A pokud ne, tak ne.”

Prostor kolem Wen QiongLina se okamžitě vyprázdnil. Ruka, v které držel šíp, se mu napjala a on se rozhlédl kolem, jako by hledal něčí pomoc.

Když Wei WuXian viděl, jak nejistě vypadal, poplácal ho po rameni. „Uklidni se. Jen dělej to, co jsi dělal předtím.”

Wen QiongLin se na něj vděčně podíval. S hlubokým nádechem natáhl svůj luk.

Jakmile natáhl tětivu, Wei WuXian v duchu bohužel zakroutil hlavou. 'Ne-e.'

Bylo pravděpodobné, že Wen QiongLin nikdy nevystřelil před ostatními. Třásl se od paže až ke konečkům prstů. Šíp vyletěl. Ani nezasáhl terč. Lidé ze sekty Wen, co to ze strany sledovali, se všichni výsměšně smáli.

„Jak je tohle dobré?!”

„I se zavřenýma očima dokážu střílet líp.”

„Dobrá, dobrá, přestaňte marnit čas. Pojďme rychle vybrat člověka, co půjde do arény!”

Wen QiongLinovi tvář zčervenala až k úpatí uší. Nebylo třeba, aby ho ostatní odháněli; on rozpačitě prchl.

Wei WuXian ho pronásledoval. „Hej, neutíkej! Uch... Bratře QiongLine, že? Proč utíkáš?”

Když Wen QiongLin zezadu zaslechl své jméno, konečně se zastavil. S hlavou hluboce skloněnou se otočil. Zdálo se, jako kdyby z něj od hlavy až k patě ve vlnách sálala hanba. Vykoktal: „...Promiň.”

Wei WuXian přemýšlel: „Proč se mi omlouváš?”

Wen QiongLin provinile odpověděl: „Ty... ty jsi mě doporučil... ale ztratil jsi kvůli mně tvář...”

Wei WuXian: „Jak jsem kvůli tomu ztratil tvář? Ještě jsi vlastně před ostatními lidmi nestřílel, že? Byl jsi nervózní?”

Wen QiongLin přikývl.

Wei WuXian pokračoval: „Důvěřuj si trochu. Já ti řeknu pravdu— střílíš lépe než kdokoli v tvé sektě. Ze všech učedníků, co jsem viděl, není více než tři lidé, co jsou v lukostřelbě lepší než ty.”

Jiang Cheng k němu přišel. „Co děláš tentokrát? Tři co?”

Wei WuXian na něj ukázal: „Například tady tenhle není tak dobrý jako ty.”

Jiang Cheng zuřil: „To chceš zemřít?!”

Wei WuXian od něj utrpěl úder. Aniž by kvůli tomu hnul brvou, pokračoval: „Vážně. Upřímně řečeno není proč být nervózní. Až párkrát potrénuješ před ostatními, zvykneš si na to. Příště určitě všechny ohromíš.”

Wen QiongLin byl pravděpodobně učedník, co měl jednu z nejvzdálenějších rodových linií klanu Wen. Jeho postavení nebylo ani vysoké, ani nízké, a přesto měl bojácnou povahu. Neodvažoval se nic udělat a dokonce se zakoktával. Po mnohém trénování konečně sebral odvahu, aby se účastnil soutěže, ale promarnil to, protože byl příliš nervózní.

Pokud se mu nedostane správného vedení, ten chlapec od teď bude ještě víc skrývat své skutečné já a nikdy se znovu neodváží jednat před druhými. Wei WuXian ho několikrát povzbudil a zmínil se o pár oblastech, kde by mohl růst, a opravil pár nepatrných problémů, co měl, když střílel v zahradě. Wen QiongLin poslouchal tak pozorně, že od něj ani neodvracel oči, nekontrolovatelně kýval.

Jiang Cheng: „Kde jsi přišel na tolik nesmyslů? Soutěž brzy začne. Hned jdi do arény!”

Wei WuXian vážným tónem promluvil k Wen QiongLinovi: „Teď půjdu soutěžit. Později se můžeš podívat, jak v aréně střílím...”

Jiang Cheng ho odtáhl, když mu došla trpělivost. Jak ho táhl, vyplivl: „Podívat, jak střílíš? To si myslíš, že jsi nějaký vzor nebo co?!”

Wei WuXian o tom chvilku přemýšlel, než odpověděl: „Jo. Copak nejsem?”

„Wei WuXiane! Neviděl jsem nikoho tak nestydatého jako ty!”

…

Jak si to Wei WuXian vybavil, obrátil pohled od Wen Ninga k Jiang Chengovi, jenž měl tělo pokryté krví a oči pevně zavřené. Nemohl si pomoct a zaťal prsty v pěsti.

Nejprve propluli po proudu řeky. Když dorazili na břeh, cestovali vozem, co Wen Ning připravil. Druhého dne dorazili do Yilingu.
--------------------------------------------


~ A druhá půlka o prvním setkání Wei WuXiana a Wen Ninga. Příště o tom, jak a kde se budou skrývat... ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>